The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Hovorka (* 1930  †︎ 2015)

Únorové události jsme prožívali jako rodina velice těžce

  • politický vězeň, narozen 27. srpna 1930 v Praze
  • konec války prožíval v Praze-Dejvicích, z té doby se uchoval jeho deník
  • po válce se aktivně účastnil politického života Československé strany národně socialistické
  • studoval na anglickém gymnáziu, kde ho silně ovlivnil profesor Slavík
  • únor 1948 prožíval velice těžce, jeho otec byl propuštěn ze zaměstnání
  • na gymnáziu se s kamarády rozhodl bojovat proti lidově demokratickému režimu
  • vyhraňoval se proti nově vzniklému Československému svazu mládeže
  • se spolužáky tiskl a distribuoval letáky, rovněž odcizili školní kádrovou kartotéku
  • neúspěšně se pokusil o ilegální přechod hranic do Německa
  • v důsledku zatčení své profesorky byl 31. května 1950 vzat do vyšetřovací vazby
  • dne 8. srpna 1951 byl odsouzen Státním soudem na 10 měsíců nepodmíněného trestu, v té době byl vězněn již více než 14 měsíců
  • 11. srpna 1951 byl propuštěn, celý trest si odpykal v Praze
  • v roce 1951 byl povolán k PTP
  • v dubnu 1953 se oženil s Marianou Kloudovou, dcerou významného příslušníka domácího odboje JUDr. Jiřího Kloudy
  • přeložil Orwellův román 1984
  • dcera Jana se provdala za syna spisovatele Ivana Klímy, a rodina tak byla v kontaktu s disidentským hnutím
  • na konci 80. let se s manželkou účastnil protirežimních demonstrací
  • v listopadu 1989 zakládal na svém pracovišti OF
  • ctitel T. G. Masaryka a V. Havla

JIŔÍ HOVORKA

„Únorové události jsme prožívali jako rodina velice těžce.“

· politický vězeň, narozen 27. srpna 1930 v Praze

· konec války prožíval v Praze-Dejvicích, z té doby se uchoval jeho deník

· po válce se aktivně účastnil politického života Československé strany národně socialistické

· studoval na anglickém gymnáziu, kde ho silně ovlivnil profesor Slavík

· únor 1948 prožíval velice těžce, jeho otec byl ze zaměstnání

· na gymnáziu se s kamarády rozhodl bojovat proti lidově demokratickému režimu

· vyhraňoval se proti nově vzniklému Československému svazu mládeže

· se spolužáky tiskl a distribuoval letáky, rovněž odcizili školní kádrovou kartotéku

· neúspěšně se pokusil o ilegální přechod hranic do Německa

· v důsledku zatčení své profesorky byl 31. května 1950 vzat do vyšetřovací vazby

· dne 8. srpna 1951 byl odsouzen Státním soudem na 10 měsíců nepodmíněného trestu, v té době byl vězněn již více než 14 měsíců

· 11. srpna 1951 byl propuštěn, celý trest si odpykal v Praze

· v roce 1951 byl povolán k PTP

· v dubnu 1953 se oženil s Marianou Kloudovou, dcerou významného příslušníka domácího odboje JUDr. Jiřího Kloudy

· přeložil Orwellův román 1984

· dcera Jana se provdala za syna spisovatele Ivana Klímy, a rodina tak byla v kontaktu s disidentským hnutím

· na konci 80. let se s manželkou účastnil protirežimních demonstrací

· v listopadu 1989 zakládal na svém pracovišti Občanské fórum

· ctitel T. G. Masaryka a V. Havla

Jiří Hovorka se narodil 27. srpna 1930 v pražské středostavovské rodině. Otec Oldřich Hovorka byl úředníkem pojišťovny, matka Ludmila Hovorková, rozená Stašková, byla v domácnosti. Jeho dětství bylo idylické. Trávil hodně času jak s matkou, tak i s otcem, který v té době pracoval pouze šest hodin denně. Rodina bydlela nedaleko Vltavy, a tak malý Jiří pravidelně pozoroval život na řece. V zimě to bylo například bruslení a ledaři, kteří zpracovávali led ze zamrzlé řeky. Vzpomíná i na zaniklé divadlo Aréna, které sídlilo přímo proti jejich domu.

V šesti letech se Jiří s rodinou přestěhoval na Hanspaulku, kde mu učarovaly trolejbusy. Nedaleko vily, kde rodina žila, se nacházela konečná pražských tramvají, na které navazovaly právě nově zavedené trolejbusy. Blízko Hovorkovic vily se rovněž nacházela rezidence německého velvyslance, a tak malý Jiří zažíval již jako kluk četné demonstrace českého obyvatelstva před touto rezidencí. Rovněž doma záhy začínal vnímat politickou situaci. Rodiče se zajímali o veřejné dění a malý Jiří začal postupně stále více vnímat informace z rodinných hovorů a rádia. „Matka se zajímala o současné události, takže já již z třicátých let, z ranného věku, mám povědomí o takových význačných událostech, jako byl nástup Hitlerův. O tom se běžně mluvilo a to nebezpečí stále narůstalo. Taková záležitost, kterou si ještě pamatuji, byla záležitost tehdejšího britského krále Eduarda, který udržoval poměr s rozvedenou paní a musel abdikovat. To bylo jaksi také středem debat, když se u nás sešly babičky na kávu. To si jasně pamatuji.“

V roce 1937 začal navštěvovat obecnou školu a ani tam se mu nevyhnulo rozbouřené dění na konci třicátých let. Společně se spolužáky se například účastnil sbírek na dostavbu opevnění republiky.

Když byla v roce 1938 vyhlášena všeobecná mobilizace, vypravil se otec, důstojník v záloze, vlastním automobilem ke svému útvaru na Slovensko. Avšak ještě před odjezdem poslal celou rodinu, tehdy i s nedávno narozeným mladším synem, do nedalekého kněžského semináře, kde se měla ukrýt před očekávaným bombardováním. Nic takového naštěstí nenastalo, a tak se mohla rodina vrátit zpět domů. V té době Hovorkovi již žili v bytě nedaleko Vítězného náměstí. Po návratu otce Jiří hltal jeho vyprávění o výpadech ze strany maďarských vojáků. Se zvláštní hrdostí kamarádům ve škole vyprávěl o zatoulané československé tankové jednotce, která v mlze zabloudila na maďarské území a místní ozbrojené složky se jí okamžitě začaly vzdávat.

Dne 15. března 1939 se devítiletý Jiří probudil do neobvyklého dne, první, co ho upoutalo, byl fakt, že v důsledku okupace se na ulicích přes noc začalo jezdit na pravé straně. Vzpomíná i na nelogicky stanovený kurz koruny vůči marce 1:10. V důsledku tohoto ustanovení cukrárny plné německých vojáků, kteří si za pakatel nakupovali dorty a laskominy. Okupace Československa se projevila i na vyučování ve škole, kde se začala učit němčina a i některé další předměty začaly být vyučovány německy. Blízké budovy Vysokého učení technického byly obsazeny německou armádou a vzniklo tam cvičiště. Postupem času byla škola, kterou Jiří navštěvoval, obsazena. Další vyučování probíhalo na vzdálenější škole v Bubenči, a to způsobem střídavého vyučování, což mělo za následek i pozdní návraty domů. Při takové cestě docházelo i ke střetům s německou mládeží.

Celou válku trávil Jiří společně s otcem u rádia, kde i přes přísný zákaz poslouchali zahraniční rozhlas. Vzpomíná, jak vždy pouštěli vodu, aby vysílání nebylo slyšet do okolních partají. Dozvěděl se tak o Lidicích, zátahu v kostele sv. Karla Boromejského, kde byli ukryti členové několika paravýsadků, mimo jiné i paravýsadku Antropoid, který spáchal atentát na zastupujícího říšského protektora Heydricha. Byla to právě doba krvavé heydrichiády, kdy vtrhli němečtí vojáci do bytu Hovorkových, kde v posteli ležel spálou zesláblý Jiří. Vojáci nalezli i jeho maketu sovětského letadla s hvězdou, ale naštěstí vše nechali být.

Konec války prožil již dospívající Jiří střídavě v bunkru a dejvickém bytě. V roce 1945 dokončil v Bubenči měšťanskou školu a těšil se na konec války. Tuto dobu reflektuje ve svém deníku, který si pravidelně psal a zaznamenával do něj všechny důležité informace. Deník končí zápisem z 8. května. Hned následující den v ranních hodinách se Jiří Hovorka setkal s prvními dvěma sovětskými vojáky, kteří přišli do dejvického sklepa. Jednoho, který byl zraněný, se hned ujala Jiřího matka. Oba prý byli značně vyplašení. V té době již většina německé armády opustila Prahu a směřovala k západní demarkační čáře.

Po prvních svobodných prázdninách začal Jiří Hovorka navštěvovat pražské anglické gymnázium. Jelikož otec byl aktivním členem Československé strany národně socialistické, tak rovněž Jiří se zapojil do činnosti v této straně, účastnil se i známého studentského pochodu na Pražský hrad v kritických únorových dnech v roce 1948. „Ten Hrad tenkrát, tam jsme se daleko nedostali. Byly zorganizovány pohotovostní pluky, nebo jak se to jmenovalo, myslím. Ale byli lidé, kteří se dostali dál nežli já. Můžete někdy slýchat o tom vyprávění pamětníků. Já ani spolužáci jsme se k Hradu ani do delegace nedostali. Ale my jsme tehdy se dávali již dohromady, protože jsme věděli, že věci jsou špatně. Vymýšleli jsme, co by se proti tomu dalo podniknout. A ty únorové události jsme prožívali i jako rodina velice těžce, protože záhy po únoru mého otce vyhodili z práce.“

Hned po únoru 1948 se na anglickém gymnáziu začala formovat skupina studentů, kteří se vyhraňovali proti lidově demokratickému režimu i proti nově vzniklému Československému svazu mládeže. Sám Jiří Hovorka byl silně ovlivněn osobností svého profesora Jaroslava Slavíka, který byl ctitelem Masaryka a otevřeně hovořil o svých názorech. Rovněž fakt, že otec byl bezprostředně po únorovém komunistickém puči propuštěn ze zaměstnání, utvrdil Jiřího Hovorku v jeho přesvědčení postavit se totalitnímu režimu.

Jednotliví členové skupiny začali vstupovat do Československého svazu mládeže, kde se postupně účastnili i společných akcí. Důvodem tohoto jednání byla skutečnost, že představitelé svazu vlastní kádrovou kartotéku všech studentů i profesorů anglického gymnázia. Jednoho dne si Jiří Hovorka nechal pootevřené okno do klubovny svazu a večer společně s kamarády uskutečnil svůj záměr a kartotéku odcizil. Strhl se samozřejmě poprask a vyšetřování, ale skupina zatím nebyla odhalena. Další aktivita, kterou skupina upozorňovala na porušování demokratických principů v Československu, byla letáková akce k výročí T. G. Masaryka. S jazykovou úpravou letáků pomáhal i profesor Jaroslav Slavík. „Tehdy bylo 7. března 1950 sté výročí narození prezidenta T. G. Masaryka. Na toto výročí jsme připravili letáky, které jsme distribuovali do telefonních budek. Tam lidi vlezou a tenkrát bylo ještě budek hodně. Lidi hodně telefonovali, mobily samozřejmě nebyly, takže lidi si to v budkách brali.“

Skupina gymnazijních studentů prostřednictvím své profesorky ruštiny Marie Strádalové kontaktovala jinou ilegální skupinu, ve které snad měl figurovat i v zahraničí působící generál Ingr. V důsledku kontaktů s touto skupinou došlo 23. března 1950 k zatčení zmiňované profesorky ruštiny a následně nešťastnou náhodou postupně i k zatčení čtyř hlavních aktérů studentské skupiny: Jiřího Hovorky (31. května 1950), Petra Landera (12. května 1950), společně s ním byl zatčen i profesor Jaroslav Slavík, Jiřího Berounského (25. července 1951) a Miloše Kočíka (23. července 1951). Jiří Hovorka tušil, že by mohl být zatčen, a tak se pokusil o ilegální přechod hranic do Německa, ten se však nezdařil. Vrátil se proto domů, načež byl 31. května 1950 zatčen přímo během vyučování a převezen do Bartolomějské ulice v Praze, kde byl umístěn na celu č. 30. Následovaly asi tři týdny výslechů, při kterých nebyl drasticky týrán, ale zato byl několikrát zfackován, čímž mu vyšetřovatelé ohnuli několik zubů.

Bezprostředně po zatčení se Jiří Hovorka snažil propašovat rodině leták, aby ji upozornil na nutnost odstranit ukrytou zbraň. „Jednak se mi podařilo propašovat moták, takovým trochu filmovým způsobem. Napsal jsem to na záchodě, protože na té cele byli nejen političtí vězni, ale byli tam i zloději a v neděli večer tam přivedli i lidi z fotbalu. V rámci nějakého zápasu hulákali a řekli něco nepatřičného o nějakém politikovi: ‚Oni jsou stejně volové. Jak vás platí ty blbci nahoře?‘ Sebrali je a přivedli. Takže před těmi lidmi se nedalo pochopitelně moc mluvit. Takže co jsem potřeboval napsat, tak jsem napsal a smotal jsem to do ruličky. Jelikož jsem měl děravý zub, tak jsem to strčil do toho zubu. A měl jsem to vymyšlené tak, že jsem se dozvěděl, že vězeňský zubař je náš bývalý dejvický doktor, ke kterému jsme chodili. Prohlásil jsem se nemocným, že mě bolí zub. Oni mě odvedli k zubaři a já jsem si to strčil do pusy. Já jsem ji u něho otevřel a řekl jsem mu, že by to potřebovalo ven. Jemu to došlo a vzal nějaký nástroj a vzal to. Tím se naši dověděli, že mám doma v natahovacím gramofonu schovanou pistoli, tak aby ji zlikvidovali. Protože jsem čekal, že tam přijdou dělat domovní prohlídku, což se také stalo. A jedna moje milovaná spolužačka, která později emigrovala do Švédska a zemřela později na rakovinu, se tam dostavila s kabelkou a našim vyděšeným rodičům to oznámila. Rozmontovali gramofon a ona tu pistoli odvezla v té kabelce a hodila ji do Vltavy, nebo něco takového.“

Asi po třech týdnech výslechů byl Jiří Hovorka převezen do soudní vazby na Pankrác. Tam se na jedné cele sešel s bizarní postavou,  Miroslavem Jiráskem, vůdcem tzv. vzpoury cukrářů. Samotné hlavní líčení u Státního soudu v Praze probíhalo od 6. do 8. srpna 1951. Jiří Hovorka byl společně s přáteli z gymnázia obviněn, že: „stejně jako všichni studenti anglického gymnázia v Praze pochází z buržoazní rodiny, vesměs s negativním postojem k lidově demokratickému státnímu zřízení. Za vedení svých vychovatelů a vlivem prostředí, ve kterém vyrůstal, dostal se před soud proto, že se dohodl, že bude pracovat proti školské skupině ČSM, a své rozhodnutí proměnil v činy. Po vzájemné dohodě odcizil kartotéku členů ČSM a zajistil si kádrové posudky jednotlivých členů a u těch, kteří neměli posudky příznivé, provedl se společníky písemnou varovací akci. … Obvinění použili příležitosti 100. výročí narození T. G. Masaryka k organizaci letákové akce, která sledovala cíl protistátní, neboť leták, který koncipovali obvinění s prof. Slavíkem a obviněnou prof. Strádalovou, zneužíval památky T. G. Masaryka k štvaní proti lidově demokratickému státnímu zřízení.“ Trest pro Jiřího Hovorku zněl na 10 měsíců nepodmíněně. K vyšším trestům byli odsouzeni: profesor Slavík na 3 roky nepodmíněně a profesorka Strádalová na 12 let nepodmíněně.

Jelikož Jiří Hovorka měl svůj trest již dávno odpykán a naopak byl vězněn ještě o více než 4 měsíce, byl krátce po soudu 11. srpna 1951 propuštěn. Začal pracovat na stavbách, ale netrvalo dlouho a byl povolán na vojnu k PTP. V září 1951 tak odjel na Ostravsko, kde byl přidělen na práci v Radvanicích na dole Hedvika. Když se na šachtě rozšířila žloutenka, byl společně s dalšími vojáky izolován v nemocnici. Postupně se léčil ve slovenském Prešově, odkud byl přesunut do Týniště nad Orlicí. Propuštěn byl na konci srpna 1952.

Po návratu domů pracoval Jiří Hovorka jako skladový účetní u jednoho menšího družstva, později sehnal práci jako frézař a pracovník geologického průzkumu, kde pracoval nejprve na vrtech a později v úpravně vzorků. V dubnu 1953 se oženil s Marianou Kloudovou, která pocházela z významné právnické rodiny Kloudů, kde děd JUDr. Antonín Klouda byl prvorepublikovým senátorem a otec JUDr. Jiří Klouda významným členem domácího odboje, který byl až do konce války vězněn v koncentračním táboře. Zároveň matčina část rodiny byla židovského původu. Postupem času se jim narodily dvě děti: Tomáš (1957) a Jana (1960). Syn vystudoval ČVUT a dcera dějiny umění.

Při cestách s geologickým průzkumem se Jiří Hovorka pustil do překladu tehdy v Československu téměř neznámého románu George Orwella 1984. Kniha nebyla oficiálně vydána, ale překlad byl dokončen a čten v některých disidentských kruzích. Manželé Hovorkovi měli i v době tzv. normalizace přísun zahraniční literatury a kanály na disidentské kruhy. Tyto kontakty se ještě rozšířily poté, co se dcera Jana provdala za syna spisovatele Ivana Klímy. Zvláště Jiří Hovorka vedl diskuse s účastníky setkání u Klímů. Na konci osmdesátých let se Hovorkovi účastnili několika protirežimních demonstrací. Proto bylo samozřejmé, že přivítali demokratické změny po listopadu 1989, avšak s ohledem na srpen 1968 již nesdíleli slepé nadšení. Jiří Hovorka to vyjádřil slovy: „Neměl jsem pocit, že bych vstoupil z vězení do svobody.“ Okamžitě po 17. listopadu Jiří Hovorka spoluzakládal Občanské fórum na svém pracovišti a podílel se i na rozvoji kontaktů se zahraničím. V současné době by Jiří Hovorka přivítal, kdyby ideály hlásané prezidenty Masarykem a Havlem opět získaly svou váhu ve společnosti a nabyly více na důležitosti.

Dne 10. prosince 1990 byl Jiří Hovorka Městským soudem v Praze plně rehabilitován. Společně s ním byli rehabilitováni i další tři odsouzení studenti anglického gymnázia: Miloš Kočík, Petr Lander a Jiří Berounský.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Portréty Pražanů