Věra Houšková

* 1941

  • „Já jsem mezitím, než on se tady vyblbnul s nimi, tak já jsem jela do porodnice. Vezl mě tam ten Vladimír, ten jeho brácha. A říkal: ,Tak jsem se tak koukl nahoru, a tam letěly dvě helikoptéry.‘ A on [manžel] říkal: ,To jsme byli my! To jsme byli my!‘ No, tak mě odvezl do Krče, že mě tam předal. Na mě tam byli tak hodní, že ani nechtěli žádné jméno. Jenom jsem jim řekla, že mně sebrali manžela a že o něm vůbec nevím, tak byli strašně solidární.“

  • „No a já jsem v noci zjistila, že mně praskla voda, že musím do porodnice. Tak můj muž se šel podívat, protože tam celou noc jezdily tanky pod okny, okolo toho zámku. Tak se šel podívat, jestli bude moct vyrazit, a už se nevrátil. Oni ho sebrali a označili ten Štiřín za základní buňku kontrarevoluce. Tam bylo takové nějaké středisko vedle. Tak toho vedoucího z toho střediska, už nevím, co to bylo, tak je sebrali. Sebrali takhle čtyři lidi. Tyhlety dva vedoucí a ještě nějaké pocestné. Nějaký dělník v bekovce jel na kole, tak toho taky sbalili. Prostě byli čtyři, nasadili je do toho obrňáku. On říkal: ,No to byl pocit! Já jsem měl takové fialové triko, tehdy nové, a říkal jsem si – tady bude díra.‘ Prostě nevěřil, že vůbec přežije.“

  • „No to bylo tak, že v osmačtyřicátém mu tedy tu cihelnu sebrali, ale vzhledem k tomu, že neměli jiného odborníka, tak ho tam zároveň nechali sloužit jako vedoucího cihelny dál. Takže pro něj se prakticky nic neměnilo. On to taky bral, protože věděl, že je taková doba, takže dál dělal vedoucího té své cihelny. No, až do toho roku, tuším, že to bylo 1953 nebo 1954, a pak se stalo, že v hliňáku se objevil v hlíně jakýsi cicvár. To jsme nevěděli, co to vůbec je. A ten cicvár způsoboval, že se cihly rozpadají. Ale stalo se mu to na hrozně málo cihlách. Pak už od té doby, kdy se to zjistilo, tak tam byl jeden člověk, který ty vozíky prohlížel a ten cicvár vyhazoval. Ale do té doby, co se to nevědělo, tak se to bagrovalo a vozilo se to do té cihelny na těch vozících, pak se to sušilo, pálilo a tak. No a on to samozřejmě nevěděl, nikdo to nevěděl, a jednou se stalo, že někde na chodníku v Praze tam byly složené naše cihly z té naší cihelny a rozpadaly se. Tak oni mu to přišili jako sabotáž, že něco provedl, že se ty cihly začaly rozpadat. Takže když se tohle stalo, tak ho sebrali a zavřeli.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 04.10.2022

    (audio)
    duration: 56:37
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 13.10.2022

    (audio)
    duration: 51:46
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Lidé už nemají chuť si zpívat

Věra Houšková, nevěsta
Věra Houšková, nevěsta
photo: Archiv pamětníka

Věra Houšková, rozená Řezáčová, se narodila 1. června 1941 v obci Nová Brázdim v rodině Václava Řezáče, majitele prosperující cihelny. Přestože ta byla po únorových událostech roku 1948 zestátněna, díky své odbornosti a oblibě mezi zaměstnanci zde otec zůstával ještě několik let na pozici vedoucího. Jeho působení ukončilo až nepodložené obvinění ze sabotáže. Navzdory svému „problematickému“ původu byla pamětnice přijata ke studiu hospodářské školy v Resslově ulici v Praze a po ukončení školy pracovala na pozici účetní. Rodina se přestěhovala do Jílového u Prahy, kde se v roce 1961 Věra Řezáčová provdala za Jana Houšku. V srpnu 1968 byl manžel za dramatických okolností krátce zadržen sovětskou armádou jako nebezpečný kontrarevolucionář. Od 70. let působila společně se svým manželem v oblasti pohostinství. V době natáčení v roce 2022 žila se svou rodinou v Jílovém u Prahy.