The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Václav Houf (* 1949)

• narodil se v Brně 30. března 1949

• nebyl přijat na Střední školu uměleckých řemesel

• v roce 1964 absolvoval v Brně Střední průmyslovou školu textilní (textilní design)

• v roce 1969 promoval na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity

• pět let pracoval v brněnském Domě umění jako grafik a účastnil se akcí brněnské nezávislé scény

• jako jeden z autorů sborníku připraveného Ludvíkem Kunderou byl několikrát vyslýchán StB

• od roku 1978 byl ve svobodném povolání, živil se jako grafik, ilustrátor, scénograf, úpravce knih a animátor

• po roce 1989 působil jako externí pedagog na Střední škole uměleckých řemesel a na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty MU

• od roku 2000 deset let vyučoval a vedl Ateliér grafického designu na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně

• uspořádal 28 samostatných výstav a zúčastnil se 150 výstav skupinových

• v roce 2025 žil v rodném domě v Brně-Králově Poli a nadále vystavoval a tvořil

Václav Houf vyrůstal v početné chudé rodině v dědečkově domě na brněnském předměstí. Od dětství ho lákalo výtvarné umění. Přes prvotní neúspěch, kdy nebyl přijat na vysněnou Střední školu uměleckých řemesel, vystudoval textilní návrhářství na Střední průmyslové škole textilní a učitelství a výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1969 se štěstím unikl zatčení při stavbě barikády na Leninově ulici v Brně. Odmítl spolupráci se Státní bezpečností (StB), která ho vyslýchala za jeho podíl na vydávání samizdatů. Byl aktivním účastníkem nezávislého brněnského kulturního života, oceňovaným brněnským výtvarníkem, grafikem a ilustrátorem, který, jak vzpomíná, měl v životě opravdu štěstí.

Dům snů

Rodina Houfova přišla do Brna ze Žďáru nad Sázavou v roce 1924. Přestěhovali se do nově postaveného domu v Králově Poli. „Byl to dům snů,“ vypráví Václav Houf, který se zde narodil 30. března roku 1949. Dům byl obklopen velkou zahradou s kruhovým bazénem se sochou, z níž stříkala voda, a s altánkem s okny z barevných skel. Život v něm byl velmi příjemný, obývala ho rozsáhlá rodina, která si užívala života pospolu.

Dědeček Václav (1881–1966), který nechal v Brně nový domov postavit, pracoval ve Žďáru nad Sázavou jako soudní revident, což byla významná funkce, která mu ve městě dodávala na vážnosti. Po únorovém převratu „ho za to stihla pomsta nového režimu,“ jak vzpomíná pamětník. Příchod komunismu mu totálně změnil život, naprosto zanevřel na celý svět. Chodíval po pokoji sem a tam, někdy vyřezával ze dřeva loutky betléma nebo maloval obrazy podle fotografií, které v mládí nafotil. Většinou ale vysedával v křesle, nosil cvikr a vypadal jako malý Masaryk. Po dědečkovi zbyla pamětníkovi jeho služební čepice, kterou nosil jako revident, i s celou uniformou. Později v dědečkově uniformě „odchodil“ student Václav Houf celou pedagogickou fakultu. „Elegance z jiného světa,“ vzpomíná pamětník. 

Dědečkovým koníčkem bylo fotografování. Sám si míchal všechny chemikálie pro vyvolávání fotografií. Od mládí fotografiemi dokumentoval město Žďár – jeho obyvatelstvo, stavby i okolí. „Jeho fotky jsem našel doma ve špajzu. Věděl jsem, že je tam nějaká krabice od margarinu a jsou v ní jakési skleněné desky. Tak jsem tam zašel, začal jsem si negativy skenovat a naskenoval jsem tuto knížku, kterou teď připravuji k vydání,“ vypráví pamětník. Dědeček měl za ženu Matyldu Smetanovou (1894–1972), se kterou vychovali pět dětí. Druhá babička z matčiny strany, Marie Weiterová (1894–1994) většinu života pracovala jako vrchní sestra „na třináctce“ v Nemocnici u svaté Anny, se světově uznávaným kardiologem, profesorem Janem Navrátilem, který byl odborníkem na operace srdce a je držitelem řady československých prvenství v kardiochirurgii. 

Rodina byla chudá 

Babička měla důchod 900 korun, dědeček 45 korun. „Nejdůležitější v mém životě byla moje maminka, Irena Weiterová – Houfová (1925–2003), protože to byla absolutně dokonalá maminka,“ vzpomíná dojatě Václav Houf. Pracovala celý život na dráze, chodila na denní i noční směny a nejspíš ji tato práce zničila. Otec Václava byl starší, a přesto svoji manželku o hodně let přežil. „Byl svým založením ortodoxní zahrádkář.“ Na dětství, prožité většinou na zahradě, vzpomíná pamětník s láskou a dojetím: “Byla to krásná, geometrická zahrada s cestičkami, buxusy kolem bazénu – všechno opravdu nádherné.” Po osvobození Brna byla zahrada částečně zničena sovětskou armádou. Královo Pole se postupně zastavovalo, za plotem zahrady byl v tom čase ještě volný prostor, kde svá šapitó často stavěly cirkusy. Sovětská vojska se usadila na tomto prostranství: „Tam se vyvářelo pro armádu, tam se bouraly krávy a v obrovských kotlích se vařily guláše.“ Tankem vojáci porazili plot zahrady, z bazénku si udělali koupelnu a ze zahradního altánu toaletu. „Děda to pak vyvážel asi měsíc, když odjeli,“ vypráví pamětník. Po válce vykopal Václav na zahradě zarezlý kulomet, kulometné pásy a pistoli Parabellum.

Základní škola a výtvarné inspirace

Václav byl vzpurné dítě, když si něco umanul, většinou toho dosáhl. V knihkupectví jako chlapec objevil knihu, o níž říká: „Byla to velikánská knížka, která se jmenovala Kroje, zbroj a zbraně z doby husitské a předhusitské. Sestavil ji tým kreslířů, který ze všech slavných známých obrazů překresloval kostýmy, zbroj a vybavení. Byla to naprosto neuvěřitelná knížka na tu dobu. A stála neuvěřitelnou cenu, 175 korun. A já jsem tak dlouho brečel a vztekal se, až mi ji maminka koupila. Teď ji má můj vnuk a kreslí si podle ní.“ Otec Václav pracoval v podniku Ocelostavby jako šéf účtárny. Byl to klidný člověk, „po práci se najedl a šel na zahrádku“. Choval slepice, pěstoval zeleninu.

Dětství Václav Houf rád trávil v kroužcích, které po školním vyučování odpoledne navštěvoval. Ač neměli rodiče mnoho peněz, do synových kroužků rádi investovali. Václav chodil do výtvarky a učil se hrát na kytaru. Učil se také u známého brněnského malíře Roberta Hliněnského, s kterým se později velmi spřátelil. Devítiletku navštěvoval v Králově Poli. Otcův bratr Ivoš byl studentem UMPRUM v Praze, v ateliéru Jiřího Trnky. Desetiletý Václav za ním chodíval a pozoroval ho, když strýc pobýval doma a jako závěrečnou školní práci točil loutkový film – Erbenova Vodníka. Sledoval, jak vyřezává loutky a spojuje je různými „pantíky“. Strýc Ivoš byl i výborný kreslíř. „Ten člověk je dodnes neuvěřitelný dříč, já jsem tak výkonného člověka snad nikdy nepotkal. Přechodil několik infarktů. Dneska je mu 94 a furt je plný života.“

Důležitým citovým momentem pro pamětníka byl zážitek, kdy rodiče stáli doma u rozhlasu po drátě: “Byl jsem maličký a teď tam kvákala ta hyena, ten žalobce Urválek. Toto já si intenzivně pamatuji, to asi byl pro mne tak důležitý moment, i když jsem nevěděl, o co jde. To si najednou začnete dávat dohromady, že vlastně byly ničeny osudy lidí, ale my jsme to vůbec nevnímali. Protože pokud jste se nedostal do toho kola, které vás drtilo… Maminka šetřila, byla pracovitá, šila, pletla, takže jsme jako žili.“ Pamětník vypráví, že vztahy mezi sousedy na ulici byly lepší, než jsou teď. Lidé měli hluboko do kapsy, děti trávily společně hodně času na ulici, v zahradách. „Nás tam bylo osm děcek a každý dostal chleba a kdo měl ještě hlad, dostal další. Oni všichni jeli nadoraz. Tady nebyl nikdo okolo nějak mimořádně bohatý. Tady měli všichni ‚dost vysoko do žlabu.‘“

Dobré party

Po základní škole se Václav Houf nedostal na Střední školu uměleckých řemesel. Maminka, nešťastná z jeho neúspěchu, zjistila, že se na Střední průmyslové škole textilní na Francouzské ulici vyučuje textilní návrhářství. Václav byl na školu přijat a vystudoval filmový tisk na textil. Na tento čas pamětník „strašně rád vzpomíná“. Na škole učili skvělí kantoři a škola měla nádhernou atmosféru. Pamětníkovi učitelé, profesor Vohánka s profesorem Mrázkem, dělali autorské tapisérie. Byly to na tu dobu převratné věci. Po maturitě vystudoval Václav na Pedagogické fakultě v Brně učitelství na prvním stupni a výtvarnou výchovu pro druhý stupeň. Také na tuto školu velmi rád vzpomíná. I zde se setkal se skvělými učiteli, Jiřím Hadlačem, Vladimírem Drápalem, Igorem Zhořem, grafikem Jiřím Havlíčkem, kteří se stali později jeho přáteli. „Já jsem měl fakt štěstí, že jsem se vždycky dostal do nějaké dobré party. A já si myslím, že to je v životě to úplně nejdůležitější. Jak se propadnete mezi nějaké grázly nebo nějaké gaunery a převezmete jejich životní názory, způsob života a hodnoty, tak z toho se člověk sám nevyhrabe.“ Když se ve škole chystaly oslavy Prvního máje, přišel do školní tiskařské dílny „nějaký takový pán a říkal: ‘Mohl byste mi ukázat, co tady tisknete a kolik se toho dá vytisknout a jak dlouho to trvá?’ Tehdy všechno, co se mohlo množit, to všechno bylo nějak vedené a režim z toho měl zřejmě panický strach,“ vypráví pamětník.

Barikáda na Leninově ulici

Politika Václava Houfa nikdy nezajímala, nechodil na žádné schůze, ani ve Svazu výtvarných umělců. V roce 1968 při okupaci země “spřátelenými vojsky” s kamarády přesměrovával směrovky na silničních ukazatelích. Při ročním výročí okupace v roce 1969 se zapojil do stavby barikády na křižovatce dnešních ulic Kounicova a Moravské náměstí. Vzpomíná, jak mezi protestující vjelo policejní auto, takzvaný ledňáček, na které se od barikádníků snesla sprška dlažebních kostek. Kluk, který stál vedle Václava Houfa, popoběhl dopředu a hodil kostku po policistovi, ten byl zasažen do hlavy a „šel okamžitě k zemi“. Ostatní policisté zraněného táhli pryč. „Naštěstí lidé pochopili, že tady končí sranda, vytvořili kordon a vtáhli kluka mezi sebe. Za chvíli jsme slyšeli takový podivný dusot a nastoupili milicionáři. Většinou teda staří chlapi, ale v uniformách. Měli takové dlouhé hůlky, takové jako obuchy. A teď oni připochodovali a postavili se proti nám. A najednou někdo něco zařval a teď oni vydali tak strašný řev a valili se na nás. Samozřejmě ten dav utekl, protože to byli většinou mladí lidé. Tak jsme jim utekli. Ale ten řev tedy slyším doteď. Tak nenávistný řev! Bylo tehdy pomatené úplně všechno.“

Modrá knížka

Na pedagogické fakultě začal Václav Houf chodit na vojenskou katedru do likusových domků na Kraví hoře, kde se vyučovala vojenská příprava. Byl přidělen k radistům. Morseovka ale pamětníkovi nešla. Zašel k doktorovi s tím, že mu „to pípání strašně nedělá dobře“. Doktor pamětníkovi napsal papír, že je nervově labilní. Vyučující plukovník ale Václava z vojenské katedry vyhodil a začala mu tak hrozit dvouletá vojenská služba. Ukázalo se, že „tady existuje systém, který vyrábí nevojáky, blbečky.“ Václav Houf začal chodit k psychiatrovi a byl umístěn na pět týdnů do bohunického blázince. „Tam na to vzpomínám také rád,“ vypráví. „To je zajímavé, že já jsem měl v životě velké štěstí.“ V blázinci byl přednostou profesor Josef Hádlík, který v tom čase začal prosazovat arteterapii. Václav v ústavu začal kreslit. Na vizitách pan profesor s pacientem probíral jeho surreálné kresby a všechny si bral do své sbírky. Z ústavu odcházel pamětník s papírem, že má maniakálně depresivní stavy a že deprese jsou hluboké a nebezpečné a může být také nebezpečný pro své okolí. Na vojnu nebyl odveden.

Dům umění

V roce 1969 nastoupil Václav Houf na místo grafika do brněnského Domu umění. V té době to byla již prestižní galerie, kterou od roku 1954 do roku 1970 vedl historik a teoretik umění, překladatel z francouzštiny Adolf Kroupa. Postupně ji proměnil v důležité centrum nejen brněnské kultury. Pamětník měl na starost veškeré tiskoviny, tvorbu katalogů, plakátů, podílel se na koncepci a tvorbě výstav. „A zase to bylo příjemné. Schvalovat plakáty jsem chodil k ženě Jana Skácela. To byla hrozně milá paní. Tehdy, když jste šel do tiskárny, tak jste musel mít číslo povolení, jinak vám to vůbec nevzali. Všechny tiskoviny musely mít povolení.“ Mezi jeho spolupracovníky patřil i Jiří Valoch, kurátor Domu umění, teoretik a konceptuální umělec. Pamětník začal spolupracovat i s dalšími institucemi, s divadly a nakladatelstvími. Tiskárny byly v té době často zastaralé. Václav Houf musel často vyrýt plakát jako linoryt a ten potom nechal v tiskárně doplnit sazbou a až poté vytisknout. Po Adolfu Kroupovi byla zvolena na místo prozatímní ředitelky Domu umění Gerta Pospíšilová, historička umění a anglistka. Navázala stejnou dramaturgií na práci svého předchůdce a spolu s Jiřím Valochem přispěla svou kurátorskou prací k obecné informovanosti o aktuálních evropských a světových uměleckých tendencích té doby. 

Volná sebrání

Václav Houf se přátelil s Ludvíkem Kunderou, významnou brněnskou, později kunštátskou osobností, básníkem, surrealistou, dramatikem, překladatelem z němčiny, literárním historikem, milovníkem a znalcem čaje, členem Sdružení Q. Kundera do roku 1970 pracoval jako dramaturg Mahenovy činohry, odkud byl normalizačním režimem vypuzen a bylo mu zakázáno publikovat. V roce 1973 začal vytvářet autorské sborníky s literárními a výtvarnými příspěvky. Říkal jim “volná sebrání”. Určil počet vyzvaných autorů – většinou jich bylo 30, základem byli autoři ze Sdružení Q. Každý oslovený autor dodal třicetkrát rozmnožené dílo – fotografii, grafiku nebo většinou ručně či na psacím stroji opsaný text. Nakonec obdržel každý autor jeden výsledný soubor. Takových sborníků inicioval během dvou let Ludvík Kundera dvanáct. Pro mnohé ze zúčastněných byla účast ve sbornících jedinou možností, jak publikovat a představit svou tvorbu. 

V roce 1975 začala Státní bezpečnost po udání všechny autory sborníků vyslýchat a vyhrožovala jim. Ludvík Kundera se pod tímto tlakem rozhodl vydávání sborníků zastavit. Mezi oslovenými autory byl i Václav Houf. „Vzniklo naprosto něco unikátního, a to vlastnil jenom ten člověk, který se toho zúčastnil, a jinak to pro nikoho dalšího nebylo. Byla to taková přátelská akce a člověk měl ty lidi doma, tady v té drobnosti,“ vzpomíná. „Já jsem tam byl takový neznámý. ‘Jako kdo to je?’ V Domě umění jsem zrovna dělal plakát, klečel jsem na zemi a najednou se tam zastavily dvoje nohy, já se podívám nahoru a tam stál takový starší pán a takový mladší, v baloňácích,“ a začali pamětníka přemlouvat ke spolupráci. Václav Houf se do té doby s estébáky nikdy nesetkal. Při dalším setkání se bránil argumentem, že je nemocný člověk, díky tomu i nespolehlivý, a předal jim o svém stavu lékařské potvrzení od psychiatra i s prázdnými krabičkami od léků, které má užívat. Nakonec StB od spolupráce s pamětníkem upustila s tím, že cestovat do zahraničí už možné nebude.

Volná noha

V roce 1975 vystřídal Gertu Pospíšilovou ve vedení Domu umění Miloslav Doležal. “Bývalý boxer, spolupracovník samozřejmě. A zároveň se tam začaly odehrávat komise, kde hlavní členové byli Axman a parta z Hradiště, to byli teda echt hoši. Měl jsem tu výhodu, že jsem mohl ty věci pozorovat jako někdo neviditelný. Nosil jsem jim a odnášel obrazy. To bylo docela poučné. Na všechno byly komise. Když jste neměl schvalovací číslo, tiskárna vám nic nevzala a firma nezaplatila,“ vypráví Václav Houf. Po pěti letech pamětník z Domu umění odešel na tzv. volnou nohu. Spolupracoval s loutkovým Divadlem Radost, kde spolu s režisérem Pavlem Vašíčkem realizovali zajímavé inscenace, s Divadlem Husa na provázku a jeho režisérem Peterem Scherhauferem. V začátcích, v Prostějově, často i s Hanáckým divadlem. Vytvářel programy, tiskoviny, kostýmy i masky, ve kterých herci hráli v zajímavých inscenacích. Pracoval s odloženými panely, papíry, odpadem a i z nich realizoval výstavy. Výchozí materiálové omezení přinášelo zajímavá minimalistická řešení. Později Václav Houf pravidelně spolupracoval s architekty, vzpomíná na Jiřího Adama a Ladislava Vlachynského. S Janem Skácelem se sešel v redakci při vydávání časopisu Brno, který sloužil k propagaci města. Pamětník připravoval grafickou úpravu časopisu.

Po roce 1989 učil Václav Houf na brněnské Suřšce – Střední škole uměleckých řemesel. Později se stal na 11 let vedoucím Ateliéru grafického designu na Fakultě výtvarných umění VUT, která vznikla v Brně krátce po převratu. Ilustroval a upravil desítky knih a tiskovin a svou volnou tvorbu vystavoval na samostatných i kolektivních výstavách. 

Po všem, co prožil Václav Houf ve svém životě, považuje za nejdůležitější lidské vztahy. 

V době natáčení, v dubnu 2025, žil pamětník v Brně-Králově Poli.