The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Hostaša (* 1935  )

Tady se hrálo podle toho, jak pískala Moskva

  • narozen 15. června 1935 v Hranicích na Moravě
  • otec v protifašistickém odboji, popraven v Osvětimi
  • 1955 – útěk do Západního Berlína
  • školení u americké kontrarozvědky CIC
  • špionážní činnost na území ČSR
  • 1956 – zatčen v Praze
  • odnětí svobody na 20 let ve věznici Leopoldov
  • propuštění s podmínkou
  • roku 1968 druhý útěk přes železnou oponu
  • emigrace do Chile a USA
  • po pádu komunismu návrat

Zdeněk HOSTAŠA

Tady se tančilo podle toho, jak pískala Moskva

Okupované Hranice na Moravě a otcův odboj

Zdeněk Hostaša se narodil 15. 6. 1935 v Hranicích na Moravě jako prvorozené dítě do rodiny Hostašů. „My jsme nepocházeli z chudobné rodiny, tatínek měl obchod na babiččino jméno se zeleninou. Jsme byli jedni z málo lidí, a to nejen v ulici, kteří měli automobil. Pragovku starou. (…) Maminka pracovala jako kuchařka, i když nebyla vyučená, prostě uměla vařit.“ Před příchodem německé armády do Hranic na Moravě v roce 1939 se otec Zdeňka Hostaši jako voják v záloze zapojil do protifašistického odboje. „V Hranicích byla nejen vojenská akademie, ale taky kasárna a ještě před tím, než přišli ti Němci, tak dostali echo. (…) Tak ti vojáci šli a brali si tam vybavení, hlavně zbraně, oni předpokládali, že budou v odboji.“ Tato událost se stala otci pana Hostaši osudnou. Po kapitulaci Československa se Hranice na Moravě dostaly do područí hitlerovského Německa. V Hranicích začalo operovat gestapo, které získávalo do svých služeb i české obyvatelstvo. „Oni si tady ti gestapáci vybudovali systém, jak tady fungovat, měli tady lidi z řad Čechů. (…) No tak se stalo, že jim někdo řekl o tzv. vloupání se do cizího majetku, i když to byl přece český majetek. A tak došlo i na mojeho tatínka, kterého koncem čtyřicátého roku zatkli.“ Otec pana Hostaši byl následně odvezen do Brna, kde jej soudili na studentských kolejích, avšak pro nedostatek důkazů nebyl uznán vinným. „Tenkrát to tak ještě fungovalo, že ti Němci jednali ještě na základě zákona.“ I přes tuto skutečnost byl však otec Zdeňka Hostaši deportován přes Olomouc do Osvětimi s odůvodněním, že se jedná o potenciálního nebezpečného člověka pro Říši s nutností okamžité izolace. „Oni tam měli takový dodatek, to pak používali i komunisti. Kdokoliv tady tím projde, tak návrat nežádoucí i přes to, že se mu nic nedokáže.“ Při transportu do Osvětimi se šestiletý Zdenek Hostaša setkal s otcem naposledy v Olomouci. „Od té doby jsme jej neviděli.“ Z koncentračního tábora dostala rodina Hostašů od otce jeden dopis, který však byl v souladu s tehdejší praxí napsán spíše rukou velitelů táborů než samotnými vězni. „Tatínek tam byl ani ne rok, tvrdili, že tam byla nějaká vzpoura. Převedli ho do pracovního komanda na blok smrti. Proč se tomu říkalo blok smrti: tam jste dlouho nebyl. To si nedovedeme představit, co tam bylo doslova a do písmena za hrůzu (…) Nebyl tam ani tři týdny a zastřelili ho.“ O otcově smrti se rodina Hostašů dozvěděla informačním dopisem, který jim byl zaslán z Osvětimi. Matka pana Hostaši odmítala tomuto prohlášení věřit, ale po návštěvě spoluvězně jejího manžela se s jeho smrtí smířila.

Krátce po válce

Město bylo osvobozeno Rudou armádou. „Tady to vypadalo jak na Divokém západě, ještě než Němci odešli, tak vyhodili pět mostů. (…) To byli chudáci, ti řadoví ruští vojáci, chodili od baráku k baráku. Říkám to narovinu, tam šlohli hodinky, po kolech šli hrozně…“ K problémům s ruskými vojáky přibyla v Hranicích na Moravě i msta na německém obyvatelstvu, které v Hranicích žilo ještě před válkou. I přes tehdejší nízký věk si Zdeněk Hostaša tyto události živě vybavuje: „Tady měla obchod nějaká paní Schmidelská, tak té vyholili hlavu a nechali jí tam akorát hákový kříž.“ Během války rodina trpěla často nouzí, což bylo zapříčiněno nejen válečným stavem, ale i nepřítomností otce. Po válce se jejich životní situace zlepšila, zejména díky pracovnímu nasazení matky. Čtrnáctiletý Zdeněk Hostaša opustil obecnou školu a nastoupil roku 1949 do Labské paroplavební společnosti. Toto rozhodnutí z velké části předurčilo jeho další cestu životem.

 

Chtěl jsem jít za svobodou

 

Zdeněk Hostaša podnikl svoji první a také poslední plavbu na území tehdejší Spolkové republiky Německo. Už v té době přemýšlel nad poměry, které panovaly v ČSR, a konfrontoval je se zkušeností z lodi, zejména s tím, co viděl, byť pouze z paluby lodi, při plavbě přes západní Evropu. „Já jsem už v té době byl velmi vnímavý. Jsem na té lodi načichl ke svobodě, tam nám nikdo nic nerozkazoval, nebyly tam žádné příkazy, chtěl jsem pryč.“ Po komplikacích v práci byl propuštěn a nastoupil do práce jako zámečník ve svém rodném městě. V této době už jasně věděl, že v ČSR nemůže déle zůstat. „Od určité doby jsem čuchal, že tady něco nesedí, ty věci kolem. Například ty procesy, třeba s Horákovou, taky jsem nevěděl, jak to všechno bylo, to jsem se dozvěděl až později. Všechno to bylo připravené, ty politické procesy. To byly takové věci, co mi vnukly myšlenku jít odsud pryč.“

 

V třiapadesátém roce jsem to zkoušel, nešlo to

 

Společně s Oldřichem Novákem a Františkem Roháčem se pokusili přejít státní hranici do Rakouska v oblasti Dačic. „Já jsem to plánoval tři roky.“ Avšak tento pokus nebyl úspěšný. „My jsme dostali hrozný strach, vyskočili jsme ještě před poslední zastávkou, protože kdybychom tam dojeli, tak by nás zmáčkli. Tak jsme šli do lesa a říkali jsme si, že počkáme na noc, a zalehli jsme. V noci začaly létat rakety, pak nějaká střelba, psi štěkali, dostali jsme strach a vrátili jsme se zpátky.“ S ohledem na tehdejší podmínky hranic vidí dnes zpětně svůj první nezdařený útěk jako naivní pokus osmnáctiletého kluka. „V těch dobách to bylo tak hlídané, nejenom že tam bylo minové pole a další různé zabezpečovací zařízení, ale pak bysme mohli padnout do rukou české policie.“ Zdeněk Hostaša narážel na tehdejší strategii státní pohraniční služby, která měla své agenty i mimo území ČSR a měla za úkol deportovat uprchlíka zpět do ČSR.

 

Vstupujete do americké zóny

 

Zdeněk Hostaša se dva roky po prvním nezdařeném útěku pokoušel překročit hranice znovu. Druhý útěk plánoval společně s Janem Juřicou, se kterým se seznámil na Ostravsku v dolech, kde po opuštění zaměstnání v hranické cihelně pracoval i s Oldřichem Novákem, který však nakonec myšlenku utéct odmítl. Tentokrát se pokusili překročit hranici do Německé spolkové republiky, ke které se ovšem museli dostat opět ilegálně přes NDR. Přijeli proto do Hřenska a v toku Labe překročili bez komplikací v noci mezi 2. a 3. červencem 1955 hranici a dostali se do NDR. „To bylo díky tomu, že jsem znal to prostředí, sice jen z lodi, ale znal. Věděl jsem, že ta hranice není tak dobře zabezpečená. Východní Německo jsem znal, uměl jsem i trochu německy, tak jsem si říkal, že to bude i výhoda.“ Odtud se dopravili vlakem do Drážďan a koupili si jízdenky do Východního Berlína, který však z důvodu rozdělení na Východní a Západní měl také své vlastní hlídané hranice. „Oba dva jsme byli hrozně zmordovaní a unavení. Vlak zastavil, to byla ta poslední štace před Berlínem. Já už jsem to viděl, on to neviděl, byl úplně hotový, spal, jsem s ním třepal, ať se probere. Nebylo to možné. Instinkt mi velel, že musím pryč, nebylo kde. To už tam byli Rusi. Ozbrojení Rusi, neměli s sebou psy, a vstupovali už do vagonů. Tak na záchod, co mi zbývalo jiného. Nezamkl jsem za sebou a přitiskl jsem se do toho koutečka, jak se ty dveře otvíraly. Jak tam přišel ke dveřím ten Rus, tak je otevřel a hned je zabouchl. Já jsem v tom malém zrcadle zahlédl, že to byl Rus. Asi si říkal: ‚To je nějaký chudák‘ a zabouchl za sebou dveře a vlak se rozjel.“ Zdeněk Hostaša se tedy dostal do Východního Berlína sám, Jana Juřicu zadržela ruská pohraniční stráž ve vlaku. Vystoupil na Friedrichbahnhof[1] a přes neznalost města našel přechod na americké území, jak sám uvádí, opět se štěstím. Přechod, který dělil Berlín na Východní a Západní, popisuje následovně: „Naproti byl jediný člověk a to byl Rus, nevím, co to tenkrát měl, jestli kalašnikovy nebo co. Tak to měl tak pověšené a díval se na mě. Já jsem se vůbec nezastavil. Nějaký instinkt mi říkal, nezůstávej stát a běž. Tak jsem se na něj podíval a šel jsem rovnou přes ten most. Rus stál pořád, ani se nehnul. Tam už byla cedule: You are entering U. S. zone.[2]

Ve službách CIC

„Poznal jsem, že jsem na Západě, všude kavárny a lidi. Byl jsem jak v Jiříkově vidění, štípal jsem se, jestli se mi to všechno nezdá.“ Zdeněk Hostaša si nejprve prohlédnul Západní Berlín a pak kontaktoval s pomocí barmana příslušné státní orgány, které zde řešily uprchlíky. „Přišel jsem k tomu baru a říkám německy, že jsem uprchlík. Ještě než zvedl ten telefon, natočil mi pivo, pak přijela německá policie.“ Odvezli jej na policejní prezidium, kde jej vyslýchala německá zpravodajská služba, americká CIC, francouzská a britská rozvědka. Po absolvování výslechu byl Zdeněk Hostaša převezen do uprchlického tábora Valka. Zde společně s redaktory rádia Svobodná Evropa vytvořil relaci, která informovala o fungování podniku Sigma Hranice na Moravě. V té době mu byla nabídnuta možnost pracovat jako agent pro americkou kontrašpionážní jednotku CIC. Zdeněk Hostaša souhlasil, a tak ho v listopadu 1955 Američané posílají do vily CIC ve vesnici Ludwigshohe u Norimberku. Prošel si opět výslechy a byl znovu poslán do uprchlického tábora s tím, že o jeho zařazení do CIC bude rozhodnuto později. Rozhodnutí přišlo záhy a Zdeněk Hostaša se vrátil do vily CIC, kde byl podroben vojenskému výcviku, který obsahoval poznávání vojenské techniky, fotografování objektů, způsob získávání informací ohledně strategických objektů (vojenská technika, velikost vojenských mužstev). Tyto získané dovednosti si prakticky vyzkoušel přímo v Norimberku. „Musel jsem se dostat do amerických kasáren a nebýt chycený.“ Zdeněk Hostaša skončil své půlroční školení a 29. dubna 1956 byl s falešným pasem na jméno Pavel Novák vyslán zpět do ČSR. Opět absolvoval nelegální přechod státní hranice v oblasti města Aše. Měl za úkol plnit úkoly v Praze, Kladně a Prostějově, kde měl fotografovat kasárna, vojenskou techniku a také všechno písemně zdokumentovat. I přes falešnou identitu se bál spát v hotelech, proto spal často v lesích, případně u nahodilých známých, svou rodinu nekontaktoval. Také měl vyhledat další potencionální agenty CIC, vybral si Oldřicha Nováka, přítele, se kterým se už jednou pokusil uprchnout. Třináctého května 1956 ho telefonicky kontaktoval z pražské pošty s cílem získat informace o zbrojovce ve Vsetíně. Telefonát byl však odposloucháván a Zdeněk Hostaša byl zatčen. „Oni to věděli už dopředu a přišli si pro mě. Dali mi klepeta a odvezli mě na Bartolomějskou a pak na Ruzyň.“

Vazba a výslechy

Výslech na Bartolomějské ulici v sídle hlavní vyšetřovny StB trval pouze několik hodin. „Tam byly jen formality, data.“ Zdeňka Hostašu převáží do ruzyňské věznice, kde zůstal tři měsíce do zasedání Vyššího vojenského soudu v Trenčíně. „Ruzyně, to bylo nejhorší vězení padesátých let, úplná mučírna, já jsem měl štěstí, že jsem tam byl až později. Ale i tak… Spát jsem musel při silné žárovce jen na zádech, jakmile jsem se otočil, buch na dveře.“ Avšak nejhorší podmínky zažil v olomoucké věznici, kde docházelo nejen k fyzickým útokům, ale i k týrání hladem. Zde byly prováděny nejdůkladnější výslechy krajským prokurátorem, který Zdeňka Hostašu žaloval z ilegálního přechodu státních hranic a ze zrady na vlastním národě. Jelikož Zdeněk Hostaša fungoval jako agent, byl souzen vojenským soudem v Trenčíně. Rozsudek je vyřčen 30. 9. 1956 a Zdeněk Hostaša byl odsouzen k 20 letům odnětí svobody v bývalé pevnosti Leopoldov.

 

Leopoldov byla moje životní škola

 

Ve vězení strávil nakonec „pouhých“ osm let. Propuštěn byl až v roce 1964 na základě novelizace zákona. Osmiletého pobytu ve vězení si dnes cení jako obrovské životní zkušenosti. „Byla to pro mě škola. Vyšetřovačky byly, jak se říká, Public school, a když jsem skončil v Leopoldově, tak tím jsem udělal college, životní college bez titulu. Jak to tam bylo hrozné a strašné, mučírna to byla. Neříkám, že děkuji Bohu, ale tam jsem teprve dozrál.“ Osazenstvo věznic bylo v tehdejší době různorodé, od sedláků až po špičky tehdejší katolické církve. „Když jsem tam viděl ty lidi, to byli úplní chudáci, seděli za nic, třeba za to, že bránili svůj majetek.“ Ve věznici se také učil anglicky. „Tam byli vzdělaní lidi, inteligence, a ti mě učili.“ Ve vězení se dále formovalo smýšlení Zdeňka Hostaši o komunismu. „To nebylo normální, třeba ty průvody se Stalinem, nejdříve mu postavili sochu, pak ji strhli.“ Proto byl také v bezpečnostních složkách veden jako „štvavý živel, nepřítel socialismu, imperialista, sympatizant západu“.

 

Po třetí přes dráty

 

Po propuštění z vězení pracoval přechodně opět v ostravských dolech. „Dělal jsem na šachtě, jinde jsem dělat nemohl. Tady v Hranicích se mě každý bál.“ Neustále sledován přežíval až do pražského jara a intervence vojsk Varšavské smlouvy. Právě tento akt se stal impulsem pro třetí útěk. „Jednu věc vím na milion procent, kdybych tady býval zůstal, tak oni by mě zmáčkli.“ S bývalým spoluvězněm Jaroslavem Jardamcem a jeho bratrem Františkem se domluvili na útěku do Rakouska. Jako místo přechodu zvolili jižní Moravu a oblast Dyjákovic. Útěk chtěli uskutečnit začátkem září. Ani tentokrát útěk neproběhl zcela úspěšně. V daný den padla mlha a skupinka uprchlíků byla dezorientovaná a dostala se proto přímo ke strážní věži Pohraniční stráže. „Dostali jsme se prakticky přímo pod ni. Vedle tekla Dyje. Reflektor a zařvali: ‚Na zem a nehýbat se.‘ Jak tohle zařvali, já jsem se vytočil na pětníku a řekl jsem, chlapi, za mnou. Oni ztuhli a zůstali. Tak jsem šel k té řece a teď přes ty dráty, samozřejmá věc, ale já jsem tam ty dráty, zátarasy neznal. Jsem si našel po cestě takový malý klacíček, to jsem všechno dělal v rychlosti, no a tím klacíčkem jsem prohnal trávu, jestli tam není nějaký dráteček, na který je napojená raketa. Jsem to věděl, prokoukl jsem to. Viděl jsem tam izolátory na elektriku, říkám si, co teď. A zase tím klacíčkem jsem do těch drátů drbal, žádné jiskření. Říkám si, kurňa, hop nebo trop, lapl jsem to do ruky a jen takové brnění jsem cítil. Bylo to skoro bez proudu, cosi tam bylo. Měl jsem s sebou koženou tašku, hodil jsem ji nahoru na ty dráty, ono to tvořilo takové téčko, kdyby se člověk podíval z profilu. Vyšplhal jsem nahoru, to jsem tam určitě udělal olympijský rekord. Roztrhaný jsem byl, ruky dorvané. Skočil jsem do toho koridoru a další dráty, spíš plot, už bez toho téčka. Takže zase, tu aktovku jsem přehodil na druhou stranu. Jsem věděl, že tam Češi nemohou stavět na rakouské straně. Takže na hranici to ještě kousek bude. No prostě zkrátka a dobře, dostal jsem se na druhou stranu.“ Oba bratři byli zadrženi, ale později se jim také podařilo uprchnout a setkali se se Zdeňkem Hostašou v Texasu. Bratři Jardamcovi nebyli po útěku zavřeni do vazby, což bylo způsobeno tehdejší politickou situací na státních hranicích. Po obsazení ČSSR vojsky Varšavské smlouvy proběhlo určité zmírnění tehdejší ostrahy státní hranic. Toto uvolnění trvalo až do konce roku 1968. Této situace hojně využívali občané ČSSR a tím docházelo k hromadným migračním vlnám. Mezi tyto emigranty patřili jednak bratři Jardamcovi, ale i manželka Zdeňka Hostaši, se kterou se později setkal ve Vídni.

 

Viva USA

 

Po úspěšném útěku došel k železnici. Zde se mu naskytla pomoc od manželky železničáře, která zaplatila cestu do Vídně. Dostal se do uprchlického tábora v Treiskirchen. Tam se jej ujmula opět CIC jako vysloužilého agenta. Zároveň přijela i jeho manželka se synem, kterým se podaří taktéž opustit ČSR. Rozhodovali se pro emigraci do USA, kam však nemohli emigrovat ihned, jelikož fungovaly tzv. čekací lhůty. Byla jim nabídnuta alternativa jít do Chile a odtud pak konečně do USA. Rokem 1968 se Chile stalo po tři roky jejich novým domovem. Pan Hostaša se živil jako svářeč a v roce 1971 emigroval s rodinou do USA – Texasu, kde se potkal s bratry Jardamcovými, kterým se nakonec také podařilo uprchnout. Pracoval jako provozní benzinové pumpy, později se stal technikem-svářečem konstrukcí atomových elektráren. Po pětileté lhůtě získal americké občanství, nadále ho podporovala americká vláda za práci, kterou pro ně odvedl jako agent CIC. Po pádu komunismu se vrátil s manželkou zpět do vlasti.

Rozhovor nahrál a zpracoval Jakub Tichý.

Zdroje

  • JÍLEK, Tomáš - JÍLKOVÁ, Alena - JACHNIN, Boris. Železná opona : československá státní hranice od Jáchymova po Bratislavu 1948-1989. Vyd. 1. Praha : Baset, 2006. 161 s. ISBN 8073400804.
  • Zdeněk Hostaša (1935) [online]. Ústav pro studium totalitních režimů [cit. 20. 11. 2013]. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/zdenek-hostasa

[1] Berlin - Friedrichstraße.

[2] Překlad: Vstupujete do americké zóny.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy železné opony - Iron Curtain Stories