ak. malíř Josef Hošna

„Když jsem měl obhajobu diplomové práce, předsedou komise byl Vlastimil Rada, který mě znal z prvního ročníku. Když Memento 42 uviděl, dal mi otázku: ‚Pročpak jste si vybral takové těžké téma? Vždyť vy jste nemohl nic takového zažít.‘ Řekl jsem mu: ‚Pane profesore, když jsem za války, v roce 1942, za heydrichiády šel ráno od nádraží, od vlaku, tak jsem každý den četl nové vyhlášky o lidech, kteří byli popravení za schvalování atentátu. To jsem četl denně. Jednou jsem četl, že byla zastřelena celá rodina a jejich syn, kterému bylo šestnáct let jako mně, byl taky popraven.‘ ‚Už nemusíte nic říkat. Dávám mu výbornou a čestný rok.‘“

„Sedm let po válce nikdo nebyl na vojně, nejdříve brali starší ročníky, jinak se chodilo v devatenácti letech. Na nás přišla řada až roku 1948, bylo mi už dvaadvacet let. Všichni naši velitelé měli za sebou frontu, měli vyznamenání z války a mysleli si, že musíme zažít to, co zažili oni. Dělali s námi strašné věci. Dva vojáci se zastřelili. Já jsem tam zažil taky hrozné věci. Když bylo zimní cvičení, tak jsme museli venku ležet na mrazu. Nachladil jsem se a rozstonal. Měli jsme německé uniformy i helmy. Jen vycházková uniforma byla anglická, i kabát, když jsme jeli na propustku. Vše cvičné bylo německé. Když jsme to dostali, tak jsme z toho museli odpárat hákové kříže a zašít, co bylo třeba. Jeden dokonce dostal zakrvácené, prostřílené kalhoty. Já jsem dostal boty, ve kterých byl hřebík, a výdejce mi to odmítl vyměnit, měl jsem si ho zatlouct. Byla to ovšem jen taková malá špička, která se zatlouct nedala. Netroufl jsem si jít pro jiné. Házeli nám to, jak kdybychom byli psi, na zem. Tam jsme si to sbírali. Dal jsem si do boty vložku, myslel jsem, že to bude dobré, ale pak nám udělali v noci trestný pochoďák. Důstojníci jeli na koních a hnali nás s plnou polní strašně daleko. Vložka se mi rozdrbala a hřebík mě bodal do paty. Měl jsem propíchanou patu. Pak jsem za tím blbcem šel a teprve pak mi ty boty vyměnil.“