The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helga Hošková-Weissová (* 1929  )

Važte si života svého i druhých, respektujte se a nikdy v sobě neztraťte lidství

  • narozena 10. listopadu 1929 v Praze
  • v prosinci 1941 byla deportována spolu s rodiči do Terezína, kde vytvořila legendární soubor kreseb zachycující tamní život, známý pod názvem Maluj, co vidíš
  • v říjnu 1944 byla transportována do Osvětimi, odtamtud poté do Freibergu na práci v továrně na letadla
  • v dubnu 1945 přežila pochod smrti do Mauthausenu
  • po osvobození se vrátila do Prahy, vystudovala gymnázium a střední grafickou školu
  • roku 1950 nastoupila na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do ateliéru profesora Emila Filly
  • v roce 1965 podnikla studijní cestu do Izraele a na jaře 1968 s úspěchem vystavila cyklus obrazů s názvem Obrázky z putování po Svaté zemi, srpnová invaze však zastavila slibně se rozvíjející kariéru
  • až do svého důchodu učí na lidové škole umění, přičemž k malování se postupně vrací

Prošla židovským ghettem v Terezíně a koncentračním táborem v Osvětimi. Konec války ji zastihl v Mauthausenu. Přivezli ji pět dnů před jeho osvobozením. Dozorci ji už nestačili poslat do plynu.


Její tatínek Otto Weiss byl bankovní úředník, matka Irena švadlena v domácnosti. Narodila se jim 10.listopadu 1929. Dětství prožila v Praze-Libni. S mámou chodívala do smíchovské synagogy, ale doma židovské svátky neslavili. To, že je Židovka, brala jako přirozenou věc. V dělnické čtvrti měla kamarádky z různých rodin a na to, kdo je jakého původu, se tam moc nehledělo. Jen jednou na hřišti jedna dívka řekla: “Nehrejte si s ní, ona je Židovka a Židi ukřizovala Ježíše.“ Tehdy přišla domů s pláčem. Bylo jí šest let.
V té době se u nich doma setkávali různí lidé. Otec, sociální demokrat, pomáhal mnohým, kteří se snažili zmizet. O politice se u nich často mluvilo a tak začínala vnímat, že se kolem děje něco zlého. “Vyprovázeli jsme známé na nádraží a tam jsem viděla poprvé transport. Na zemi seděla paní s kojencem a plakala. Dívala jsem se na ni, ale netušila jsem, že zanedlouho na tom budu taky tak,” vypráví. Otce propustili z práce. Weissovi začali uvažovat o odjezdu do ciziny, ale neměli dost peněz. A také v Praze žila jejich babička, kterou nechtěli opustit. “Pamatuji si, jak rodiče seděli doma nad mapou a mluvili o tom, co budeme dělat dál,” říká. Protože byla Židovka musela přestat chodit do školy. Skončily pro ni procházky v parku, návštěvy kina a hřiště. Tam byl Židům vstup zakázán. Na šatech musela nosit žlutou hvězdu. S kamarádkami se rozhodly, že si z toho všeho budou dělat legraci a tak se s hvězdami schválně procházely po ulici a hlasitě se smály. Snažily se tak dát okolí najevo, že si z potupného označení nic nedělají.
Když jí bylo dvanáct, byla spolu s rodiči povolána k nástupu do transportu. Sraz byl ve Veletržním paláci. Byl prosinec roku 1941, sníh a mráz. Báli se, ale zároveň věřili řečem o tom, že Židé jsou odváženi do města Terezín, kde budou normálně pracovat a žít.
Po příjezdu, když byli odděleni muži od žen, pochopili, že se v normálním městě neocitli. Přesto začátky života v Terezíně popisuje jako celkem snesitelné. Všichni vězni se totiž snažili, aby děti co nejméně trpěly. Dávaly jim své jídlo, snažili se je zabavit, organizovali pro ně tajné vyučování. “Děti žily v oddělených budovách. Vlastně to pro nás bylo dobré, protože jsme nevnímaly tu děsivou atmosféru mezi dospělými. Staraly se o nás opatrovnice, které se nám snažily život všemožně ulehčit. Lidé, kteří něco uměli, nám předávali své vědomosti. Fungovalo tajné vyučování. Někdo nám vyprávěl o horách a mořích, takže jsem měli něco jako zeměpis. Jiný o hudbě, další o dějinách. Přitom vždy u dveří stála hlídka, kdyby náhodou přišli esesáci na kontrolu. Pokud by se to stalo, rychle bychom začali předstírat, že jen malujeme nebo zpíváme, protože to bylo povoleno. Ale jiné vyučování bylo zakázáno,” vysvětluje. Životní podmínky v Terezíně se měsíc od měsíce zhoršovaly. Helga viděla v ulicích vozy převážející mrtvé, zemřelo několik děvčat, se kterými byla ubytována. Ráda malovala a vzala si sebou z domova pastelky a vodové barvy. Tatínek jí poradil, aby malovala, co vidí a tak to dělala.
V době, kdy byla v Terezíně, tam proběhla inspekce Červeného kříže. Zástupci mezinárodní organizace se přijeli přesvědčit, zda je pravdivé tvrzení představitelů Německa, že z Terezína vybudovali město patřící Židům. Že se jim tam žije dobře, že tam mají vše, co potřebují. “Byla to příprava potěmkinovské vesnice,” vzpomíná. Byla svědkem toho, jak před návštěvou komise byly domy podél trasy, kudy měla jít, natírány a do jejich oken se dávaly záclony. Lidé byli nahnáni uklízet a čistit chodníky. “Aby Terezín vypadal jako normální město, bylo zřízeno dokonce několik obchodů. Zboží v nich byly věci vybrané z kufrů z transportů. Takže jsme si tam mohli takzvaně koupit vlastní kabát, použitý kartáček na zuby nebo třeba pomazánku, kterou si někdo zabalil na cestu. Bylo to směšné. Natiskli i něco jako peníze, takzvané ghettogeld, bezcenné papírky, aby to vypadalo, že si zboží můžeme koupit,” vypráví. Než komise přijela, byly vypraveny pryč z Terezína vlaky, které odvezly kolem pěti tisíc starých a nemocných lidí. Vybráni byli mladí, kteří ještě vypadali zdravě, a ti byli posláni do ulic. Helga byla svědkem toho, jak dostali do rukou koše s ovocem a úkol projít se ulicí ve chvíli, kdy jí půjde komise, vyprávět si a smát se. “Bylo to velké divadlo a kdyby představitelé komise měli opravdový zájem zjistit, jak se v Terezíně žije, tak si mohli všimnout, že vše je tak čerstvě natřené, až je to ještě mokré. Stačilo zajít za roh a poznali by pravdu,” tvrdí. Nechápe, proč tehdy komise došla k závěru, že v Terezíně Židům nikdo neubližuje a neupozornila svět na to, jaké to tam bylo ve skutečnosti.

Proč kouří ty komíny?

Do Terezína byli přiváženi další lidé a mnozí z těch, co tam žili, byli naopak posíláni pryč. Nikdo nevěděl, kam vlaky s nimi míří. Do dvou vlaků byli vybráni jen muži, do třetího se mohly hlásit i ženy. Mnohé odjížděly dobrovolně, aby zůstaly se svými manželi či otci. Maminka Helgy také chtěla odjet, ale Otto Weiss trval na tom, aby obě zůstaly v Terezíně. Poslechly. Přesto byly dva dny poté, co odjel, i ony zařazeny do dalšího transportu. “Svým způsobem jsme se těšily, protože jsme si myslely, že jedeme na stejné místo, kde už je tatínek,” vzpomíná.
Její strýc mezitím v Trezíně ukryl do zdi její deník a kresby.
Jely v nákladním vlaku, v jednom vagonu cestovalo padesát lidí. V rohu byl jeden kbelík, na který chodil celý vagon. Jeli asi dva dny. “Když vlak zastavil a otevřeli vagon, byl to šok. Viděli jsme ostatný drát a obrovské prostranství, po kterém se ploužili lidé v pruhovaných šatech. Byl slyšet štěkot psů. Vzadu kouřily komíny. S maminkou jsme si říkaly, že je to asi nějaká továrna,” říká. Byl to koncentrační tábor Osvětim.
Čekalo je stání v dlouhé frontě. Lidé, kteří je do ní řadili, jim říkali, aby tvrdily, že jsou zdravé a schopné pracovat. Muž v čele fronty ukazoval, zda mají jít napravo či nalevo. Na jednu stranu posílal mladé, na druhou staré a děti. Patnáctiletá Helga zareagovala pohotově, řekla, že jí je šestadvacet. Prošla touto selekcí a byla zařazena mezi lidi určené pro práci. Stejně jako její máma. Z vlaku, ve kterém přijelo dva a půl tisíce lidí se jich do té skupiny dostalo kolem stovky.
Nahnali je do budovy, ostříhali, oholili, poslali do sprch. Pak je nahé hnali k hromadě oblečení. Měli si z ní co nejrychleji něco vzít a běžet dál. Helga nahmatala červené letní šaty a dřeváky. Byl říjen, pršelo a byla zima. Doběhli do budovy, kde byly třípatrové postele, bez matrací a bez přikrývek. Deset lidí dostalo jednu misku s polévkou dohromady. “Chlemstali jsme ji společně jako zvěř. Pak jsem zase hodiny stáli venku v těch hadrech. Pamatuji si, že na mě z těch šatů stékala červená voda,” vzpomíná.
Stále se jí dařilo držet se pohromadě s maminkou. Později si mohly vzít z jiné hromady další oblečení a jí se podařilo nahmatat teplejší kabát a boty. Byly každá jiná, ale byly to aspoň boty. Dodnes si pamatuje, že jedna měla vyšší podpatek a že kabát byl zelený.
Už věděly, že ty komíny vzadu nepatří k továrně, ale ke krematoriu. Také se doslechly, že když je poženou do sprch, nemusí z nich pokaždé téct voda, ale někdy to bude plyn.
Byly obě s maminkou zařazeny do várky vězňů, která byly převezena do Freibergu. V továrně dělaly součástky do letadel. V ubytovně dostaly deku a topilo se tam. Připadalo jim to jako zázrak, přestože je celé noci žraly štěnice. V dubnu 1945 už slyšely detonace a dostávaly se k nim zprávy, že Rudá armáda se blíží. Jednoho rána je ale dozorci vzbudili a místo do továrny nahnali do vlaku. V otevřených vagonech, ve kterých se vozilo uhlí, je vezli do tábora Flossenbürg. Cestou se dozvěděly že už byl osvobozen, takže vlak zamířil jinam. Často stál na´slepých kolejích. Nakonec zamířil do Čech. Cestovaly šestnáct dní. Projížděly Klatovy, Plzeň, Horní Břízu. Lidé jim do otevřených vagonů podávali brambory a hrníčky s vodou. Ve vlaku s nimi byla dvacetiletá dívka, rodačka z Klatov. Projížděla svým městem a lidé podél tratě ji poznali. K vlaku přiběhla i její matka. Prosila dozorce, aby těžce nemocnou dceru vysadili. Zbytečně. Lidé na ně volali, ať vydrží, že už brzy válka skončí.
Přeložili je do krytých vagonů. Vlak dorazil do Českých Budějovic. Odtmtud byla volná trať do koncentračního tábora Mauthausen. Dorazily tam 29.dubna 1945. Dozorci byli odhodláni splnit svůj úkol a zlikvidovat je tam. Jenže dva dny před jejich příjezdem přestala fungovat plynová komora a krematorium.

Byt pro Židovku

Helga se stále držela pohromadě s maminkou. Pět dní ležely na kraji tábora venku na matraci. Najednou si všimly, že z věží zmizeli dozorci. Nad táborem vlála bílá vlajka. Někdo k nim přiběhl a řekl, že tábor je osvobozen. To, co tehdy viděla, se pak snažila po válce namalovat. Na té kresbě byly hromady mrtvol. “Nikdo je nespaloval. Kupily se na hromady. Kolem se ploužili lidé, vlastně se ani nedá říct, že to byli lidé. Byly to kostry v pruhovaných cárech. Mnozí byli úplně nazí. Všichni měli průjem. Latríny nestačily. První dny svobody byly zoufalé,” vzpomíná.
Státy posílaly do Mauthausenu autobusy a auta pro své obyvatele. Helga s maminkou byly dopraveny náklaďákem do Budějovic, odtamtud vlakem do Prahy. Jejich byt byl přidělen Němcům. Ti mezitím utekli, ale nastěhoval se tam nějaký údajný partyzán. Šly k rodině Pěchočů. Ještě před odjezdem do Terezína se židovské rodiny domlouvaly, že jestli se vrátí, budou se scházet u této rodiny. Helga s mámou byly první, které tam dorazili. Pěchočovi je přijali, přestože měli jen skromný malý byt. Ustlali jim, uvařili jim bílou kávu a přinesli čerstvé housky. Helga na ten moment dodnes vzpomíná.
Následoval boj o jejich byt. Nakonec jej dostaly zpět. Předseda národního výboru do dekretu pro Helžinu maminku napsal, že předává tento byt Židovce Ireně Weissové.
Helga stále nevěděla, co se stalo s jejím tátou. Nakonec dostaly kus průklepového papíru, což bylo prohlášení, že jejich otec zemřel. Datum úmrtí byl den, kdy nastoupil do transportu z Terezína. Zřejmě v Osvětimi zamířil přímo z něj do plynové komory.
V Terezíně se našel její deníky a kresby. Projely pak řadou výstav. Helga dostudovala střední školu, pak vystudovala malířství na Vysoké škole umělecko průmyslové. Nejdříve malovala krajiny, portréty a zátiší. Až v šedesátých letech si troufla vrátit vzpomínky a namalovala velký cyklus Kalvárie, ve kterém zpracovala téma holocaustu. Dostala stipendium do Izraele, začala být uznávanou malířkou, vystavovala v řadě zemí. Přišel srpen  1968 a s ním i zákaz vystavovat v Izraeli a jinde v zahraničí. “Po válce jsem věřila komunistickým ideálům a bylo to pro mě velké zklamání. Nikdy jsem sice nebyla ve straně, ale naše generace tehdy cítila doleva. Procesy, padesátá léta a srpen 1968 vedly k velkému vystřízlivění. Navíc jsem se provdala za muže z katolické rodiny a jeho příbuzní byli stíháni z politických důvodů. Švagr si odseděl v kriminále patnáct let. Takže se to vlastně vše opakovalo, i když to šlo jiným směrem,” říká. Čtrnáct let pak učila malovat děti na lidové škole umění.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)