The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Marián Hošek (* 1950)

Měl jsem své pevné přesvědčení, podle kterého jsem žil

  • narodil se 13. listopadu 1950 v Bratislavě

  • po maturitě vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Komenského, obor stomatologie

  • po studiích odešel do Prahy za svojí budoucí manželkou Martinou Kaplanovou

  • v Praze absolvoval základní vojenskou službu a jako zubní lékař pracoval v Praze 6

  • zde stál i u zakládání Občanského fóra a stal se mluvčím zdravotníků Prahy 6

  • v roce 1990 byl zvolen do Zastupitelstva Prahy 6 a později i do Zastupitelstva hlavního města Prahy; tady působil několik volebních období

  • v roce 1995 se stal členem KDU-ČSL, působil jako člen celostátního vedení

  • v letech 2005–2010 pracoval jako náměstek na Ministerstvu práce a sociálních věcí

  • v současnosti je místopředsedou Pražské organizace KDU-ČSL a působí v sociální komisi

  • má privátní zubní ordinaci v Praze 6

Marián Hošek vyrůstal ve velké katolické rodině v Bratislavě, což zásadně ovlivnilo jeho životní směřování. Jako student navštěvoval tajné „krúžky“, kde potkával inspirativní osobnosti i přátele. Hrál také v křesťanské kapele, což ho dovedlo i do Prahy, kde se seznámil se svojí budoucí ženou Martinou Kaplanovou. I ona pocházela z podobné rodiny a manželé tak navázali na cestu svých rodičů, kterou ale šli po svém. Brzy se i oni stali rodiči a nejen svým dětem se snažili předávat křesťanské hodnoty. V době sametové revoluce stál Marián Hošek u zrodu Občanského fóra v Praze 6, později se přirozeně zapojil do společenského dění. To vše je mu cestou k tomu, aby žil podle svého přesvědčení a byl prospěšný pro své nejbližší okolí i pro společnost.

Maminka nám říkala: Nečekejte od komunistů nic dobrého

Marián Hošek se narodil v Bratislavě 13. listopadu 1950. Jeho otec Oldřich Hošek pocházel z Moravy, do Bratislavy se přestěhoval jako dítě s rodiči. V době vyhlášení Slovenského státu se musela rodina vrátit zpátky do Čech, syn Oldřich ale mohl na Slovensku zůstat díky tomu, že se tehdy učil na sládka v pivovaře. Maminka Helena, rozená Vranková, pocházela z Dolnej Stredy (dnes Sereď). Protože toužila po vzdělání, brzy odešla do Trnavy do dívčí školy a odtud i ona zamířila do Bratislavy. Mariánovy rodiče paradoxně sblížila válka, kdy se během náletů v roce 1944 poprvé potkali v tunelu pod bratislavským hradem. Již na začátku jejich vztahu sehrála svoji roli víra. Ač tatínek do té doby neměl k náboženství žádný vztah, začal maminku doprovázet na bohoslužby: „Maminka byla z tradičně věřícího prostředí. Tatínka přivedla do kostela a i nás děti vedla tímto směrem. S tím se pojilo, že byla založená silně protikomunisticky, a kdykoli přišlo něco pozitivního ze strany státu, vždycky říkala: ,Nevěřte, nevěřte jim.‘ I v šedesátém osmém, když jsme přišli nadšení z Dubčeka na náměstí, tak maminka vařila v kuchyni a opět říkala: ,Nečekejte od komunistů nic dobrého.‘ A dneska musím říct, že měla jednoznačně pravdu.“

Maminka byla v rodině ta přísnější. Tatínek byl nekonfliktní a oblíbený, víru začal skutečně žít. Také se dál aktivně vzdělával a stal se technologem Bratislavských a Západoslovenských pivovarů, což mohlo přinést slibnou kariérou. Tomu nahrávalo i to, že byl členem komunistické strany, nikoli však z vlastního rozhodnutí, ale díky tomu, že se KSČ spojila se sociálnědemokratickou stranou, kam po válce vstoupil. Na matčin nátlak ale z komunistické strany vystoupil, což okamžitě znamenalo konec pracovního postupu. Rodina měla zpočátku byt ve starém měšťanském pivovaře pod bratislavským hradem u Dunaje. Později v těchto místech byla postavena silnice a most, a pivovar byl zbořen. Bylo nutné se přestěhovat a rodičům se nakonec podařilo výměnou získat velký byt v centru města. V rodině se postupně narodilo šest dětí. Pamětník má starší sestru a bratra, po něm přišly na svět ještě tři sestry. Sourozenci mezi sebou stále mají velmi pevné vztahy.

Krúžky, tajné skupinky křesťanské mládeže, mě formovaly

Rodiče se pohybovali v prostředí křesťanských rodin, což Mariána zásadně formovalo. Musel chodit ministrovat, ale zároveň tak nacházel kamarády pro běžné hry. Později, na střední škole, již kolem sebe měl lidi, kteří hledali odpovědi podobně jako on: „Šlo tehdy o tajnou síť, kde se debatovalo o otázkách víry, smyslu života. Říkalo se tomu krúžky, což byly tajné skupinky mladých lidí, které vytvářela a vedla skupina angažované křesťanské inteligence a několik  jezuitů. Znali jsme ale vždy jen svoji skupinu, nikoliv celou síť. Byla to cesta pro práci s mládeží v době, kdy to v kostele nebylo možné, jinak kněz hned ztratil souhlas. Z krúžků se později formovaly i polistopadové osobnosti.“

K lidem, kteří Mariána v té době zásadně ovlivnili, patřil i kněz bez souhlasu Ján Porubčan. Žil na statku u Trenčianských Teplic jako zemědělec a zároveň vytvářel prostor pro duchovní setkávání: „Jezdili jsme k němu s partou jednou za čas pod stan a člověk se tam mohl setkat s tím, že hledání smyslu života má náboženský aspekt, který je v člověku hluboko zakořeněný. Že náboženství není jen o obřadech, poučkách, ale že jde i o určité boží vedení. A když to zpětně hodnotím, vím, že to tak je. Že všechny zvraty v mém životě mě posouvaly dál, na místa, kde bych ani netušil, že se mohu ocitnout.“

V tomto zásadním období a společenství prožil Marián i léto 1968: „Velice dobře si na 21. srpen vzpomínám. Spali jsem na seníku a najednou jsme viděli letadla nad sebou. Ani mě nenapadlo, co by to mohlo být. A pak jsem přišel do chalupy, tam všichni nad tranzistorákem, a bylo zle. Ještě jsme tam několik dní zůstali, protože jsme nevěděli, jak se dopravit do Bratislavy – všechny přístupové cesty byly obsazené tanky. Obsazení Bratislavy bylo v podstatě absolutní a jednoduché, protože tam měli letiště blízko a obsadili to úplně stejným způsobem jako Prahu.“

Ve škole jsme byli ti, kteří mají Kainovo znamení

Život se opět začal žít dvojím způsobem. To, co bylo v době pražského jara možné, se znovu stalo zapovězeným. Doma ale zůstaly dveře pro podobně smýšlející otevřené. I když byla rodina početná, matka dlouhodobě nechávala v jednom ze čtyř pokojů bydlet někoho z jezuitů. V bytě se setkávaly i osobnosti aktivní v katolickém prostředí; maminka se sice debat nezúčastňovala, ale poskytovala pro ně prostor. Pro děti platila jasná pravidla: „Byli jsme vedeni tvrdým způsobem. Ve škole jsme byli ti, kteří mají Kainovo znamení, protože jsme byli katolíci, odpůrci režimu. Proto jsme byli vedeni k tomu, že naší jedinou šancí je dobře se učit. Jiná možnost nebyla. U nás se nedebatovalo o tom, jestli je trojka dobrá známka, to byla špatná známka a čtyřka, to už smrdělo potrestáním. Takže jsme se učili dobře.“ Přesto nebyl přechod na střední školu jednoduchý, protože v posudku stálo „nábožensky zatížený“, i když chodit do kostela bylo v té době na Slovensku stále běžnou součástí života: „Kostely byly plné, ale skrytě tam chodili také komunisté.“ A právě to neplatilo o Hoškových, jejichž děti se nestaly ani pionýry ani svazáky. Gymnázium tak pro Mariána nepřicházelo v úvahu, a protože byl po otci zručný a měl i výtvarné nadání, rozhodl se pro studium na zubního laboranta. Nakonec se to ukázalo jako dobrá volba, která ho nasměřovala na medicínu na specializaci stomatologie. Navíc ve škole našel mnoho dalších lidí podobného smýšlení, ani z učitelů tam nebyl nikdo ideově zapálený. A tak rád vzpomíná na učitelku slovenštiny, která kladla důraz na křesťanský pohled na historii a literaturu, i ruštináře, který zpíval večer v baru a učil je klasickou ruskou literaturu. Střední škola mu dala také základy latiny. Složitější cestu ke studiu měli i sourozenci, ale všichni cítili oporu ve své rodině a za svojí odlišností si přes obtíže stáli; nakonec i oni dosáhli vysokoškolského vzdělání.

V rodině přitom byly jasné povinnosti, kromě výborného prospěchu musely například všechny děti hrát na hudební nástroj. Marián hrál na housle, ale k srdci mu to nepřirostlo. Nakonec přestal, když se u něj objevily žaludeční neurózy. Ty ho přivedly až na léčení do Karlových Varů, kde paradoxně začal hrát na kytaru. A kytara sehrála v jeho dalším životě zásadní roli. V době pražského jara působil jako kytarista a zpěvák ve skupině hrající křesťanské spirituály a později i tvrdší beat: „Kytara v kostele, to bylo něco úplně nového,“ říká. S nástupem normalizace, kdy bylo opět nebezpečné mít v kostele mladé lidi, došlo k založení další kapely, která se odklonila od křesťanských textů k vlastní tvorbě, kterou si hráli spíš pro sebe. Když pak Mariánův nejlepší kamarád odešel do Prahy, kapela se více méně rozpadla. Zároveň ale opět něco získal. Když si přijel za svým přítelem do Prahy zahrát, potkal mladou flétnistku, svoji budoucí ženu Martinu Kaplanovou. I ona pocházela z velké křesťanské rodiny, otevřené a inspirující, a z jejich setkání se zrodilo celoživotní pouto.

Z Bratislavy do Prahy

Tehdy již Marián studoval na lékařské fakultě v Bratislavě. Hodně času trávil ve studovně, kde se spřátelil s dalšími studenty, což mu nahradilo život na koleji. Studovalo se z českých učebnic, ale s tím neměl problém, protože z dětství byl zvyklý číst česky. K dobrým výsledkům ho motivovalo i stipendium, díky kterému měl peníze na cesty do Prahy. Po promoci se s Martinou dohodli, že bude hledat místo v Praze. To tehdy nebylo snadné, zaměstnání byla na umístěnky a Marián Hošek nakonec nastoupil v Kolíně. Brzy pak musel na vojnu a se štěstím se mu podařilo narukovat do Prahy-Ruzyně, kde působil jako zubní lékař. Vyhnul se tak tradičnímu vojenskému drilu a navíc byl velmi blízko své budoucí ženě, která bydlela s rodiči a sourozenci v Majakovského ulici v dnešní Pelléově vile v Praze 6.  Martina a Marián se vzali již v době jeho vojny v roce 1976. Oddával je tehdy páter Mixa ve Svatováclavské kapli pražské  katedrály a hostina probíhala právě v zahradě Pelléovy vily za ostražité pozornosti Státní bezpečnosti. Všichni později o této události mluvili jako o „svatbě století“. S rodiči Kaplanovými zůstali mladí manželé bydlet ve vile ve skromném podkroví další dva roky a narodily se jim tam první dvě dcery.

Přiženit se do takové rodiny mělo své světlé i temnější stránky. Rodina Kaplanových byla hodně otevřená a Marián vnímal řadu nových podnětů, které to do jeho života přinášelo. Potkával řadu inspirativních lidí, zapojil se do setkání s ekumenickou komunitou z Taizé. Zároveň ale v domě měla hlavní slovo paní Kaplanová, která se snažila mít vliv i na život mladé rodiny. Problémy přinášel také její sklon k mysticismu, který narušil i vztahy s Mariánovou maminkou. Hoškovi se tak snažili osamostatnit, což se jim částečně podařilo tehdy, když se rodina musela z Pelléovy vily, kterou měli z velké části pronajatou, po smrti původních majitelů vystěhovat. Kaplanovi tehdy získali zchátralý dům na Praze 6, který i díky pomoci přátel odkoupili a postupně zrekonstruovali. Tam měli Hoškovi malý byt v suterénu, který jim dával větší samostatnost.

Nebyl jsem člověk v první linii, ale žil jsem podle svého přesvědčení

Zde také proběhla v září 1979 velká domovní prohlídka. Kaplanovi byli tehdy již dlouho v hledáčku Státní bezpečnosti. Vědělo se, že se u nich setkávají nežádoucí osoby a bylo také zcela odůvodněné podezření, že Jiří Kaplan překládá, kopíruje a šíří křesťanskou literaturu i další zakázané texty. Při prohlídce byl zatčen a obviněn z maření dozoru nad církvemi a nedovoleného podnikání. Hoškovi v době prohlídky byli zrovna na dovolené v NDR, ale po návratu byl i Marián Hošek vyslýchán: „Mě osobně jednou pozvali na výslech do Ruzyně. Snažili se být slušní a bylo vidět, že mají určité informace, a asi věděli, že občas nemáme s paní Kaplanovou úplně jednotné pohledy na rodinu, respektive na vstup do soukromí rodiny. Cítil jsem, že zkoušeli, jestli by náhodou nenašli nějakou skulinku, aby mě získali na svoji stranu. To se jim samozřejmě nepodařilo.“ Jinou bezprostřední zkušenost se Státní bezpečností Marián Hošek neměl. Ani po sametové revoluci nedohledal žádná konkrétní fakta: „Na Slovensku nevím ani o žádných záznamech StB, které by se o naší rodině dochovaly, ale nepochybuji, že rodiče v hledáčku byli, i když ne trvale. Po revoluci jsem zjistil, že jsem byl sledovaný v práci na poliklinice, ale nepátral jsem, kdo za tím byl.“

V osmdesátých letech život Mariána Hoška určovala rodina, práce zubního lékaře a život v křesťanské komunitě: „Nebyl jsem člověk v první linii, ale měl jsem své pevné přesvědčení, podle kterého jsem žil.“ Díky tomuto přesvědčení nemohl složit druhou atestaci, neboť  byla podmíněna vstupem do KSČ. Profesní postup měl svá omezení, ale možná i díky tomu bylo více prostoru pro blízké a podobně smýšlející. Velkým zážitkem se pro něj stalo setkání s papežem Janem Pavlem II. v Římě, kam se mu v roce 1980 podařilo dostat s Marií Kaplanovou. Rodina také udržovala úzké styky s ekumenickou komunitou z francouzského Taizé, inspirovali se jejich modlitbami s krásnými zpěvy a v domě u Kaplanů probíhaly v tomto duchu tzv. páteční modlitby u kříže, na kterých bylo někdy až 50 lidí z různých křesťanských církví. Podle programu týdenních setkání v Taizé se také pořádala v létě na šumavské chalupě Kaplanových setkání pro mladé. Přes veškeré riziko se stala velmi oblíbená a probíhala každý rok až do sametové revoluce. Vedle toho si ale manželé Hoškovi hledali v životě vlastní cestu, s vlastním okruhem přátel. V roce 1982 získali díky faráři Adolfu Pintířovi, který působil na Táborsku, možnost pronajmout prázdnou faru v Dražicích u Tábora, která se stala jejich zázemím. Oblast byla velmi ateistická, přesto se i zda dařilo dělat setkání podobně smýšlejících a rodina sem jezdí dodnes.

Politické protesty druhé poloviny 80. let minulého století Marián Hošek samozřejmě sledoval, i když jako otec šesti malých dětí se soustředil na jiné zmíněné aktivity. Obecně ale měl pocit, že je u nás vývoj pomalý a opatrný, že se pořád nic moc neděje a události 17. listopadu 1989 ho spíše překvapily: „Tehdy už jsme bydleli samostatně Na Hanspaulce, poslouchali jsme jako vždy Hlas Ameriky a najednou vysílal Ivan Medek, že se něco děje. Moc jsme tomu nechtěli věřit, běželi jsme hned ke Kaplanům, kam se z Národní třídy vrátily Martiny mladší sestry a vyprávěly, že se to tam mlátí. Druhý den jsme chodili po městě, kde byly ulice zvláštně prázdné. V neděli byl pokus o další demonstraci, tam jsem byl sám a bylo to dost nepříjemným způsobem potlačeno. A pak nastaly ty velké demonstrace, kde jsme byli každý den, to už byla skoro naše povinnost.“

Člověk má pracovat tak, aby působil pozitivně a konstruktivně

Události nabraly rychlý spád. V OÚNZ v Dejvicích, kde Marián Hošek pracoval jako zubní lékař, se již v pondělí 20. listopadu rozhodli založit Občanské Fórum a pamětník byl zvolen jako mluvčí zdravotníků Prahy 6. Tehdy se také otevřela další kapitola jeho života. V prvních svobodných volbách byl zapsán na kandidátku Křesťanskodemokratické strany, kterou založili lidé kolem Kaplanových; tam se díky kroužkování dostal z 12. místa až do Zastupitelstva Prahy 6. V Zde a později i v Zastupitelstvu hlavního města Prahy potom působil několik volebních období. Po sloučení KDS s ODS v roce 1995 přešel do KDU-ČSL, tehdy hlavně díky osobě Josefa Luxe. Později se stal členem celostátního vedení a dnes je místopředsedou Pražské organizace KDU-ČSL a působí v sociální komisi. Přitom až do roku 2005 pro něj byla politika neplacenou veřejnou činností a živil se zubní praxí. To se změnilo v únoru 2005, kdy byl jmenován náměstkem na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Pět let měl v kompetenci širokou oblast sociální politiky, rodinnou politiku, zdravotně postižené a další. Během svého působení potkal lidi, kterých si vážil, i ty, se kterými v mnohém nesouhlasil: „Neopouštím stranu, když s vedením nemám úplně stejné názory. Člověk má pracovat tak, aby ve svém okolí, a tam, kde může působit, působil pozitivně a konstruktivně. Věci se mají řešit volbami.“

Marián Hošek reflektuje i změny, kterými prošla a prochází křesťanská komunita. I tady zachovává  respekt k oficiálním autoritám, i když nemusí se vším souhlasit, tak jako v případě kardinála Dominika Duky. Dnes věří, že jeho následovník Jan Graubner usiluje o dobro věci, i když jeho východisko je také hodně tradiční: „Může tvořit můstek pro další volbu i posunout společnost kupředu, k dalšímu kandidátovi, i když v tuto chvíli žádného nevidím.“ Blízký je mu přístup současného papeže Františka: „ Život křesťana nespočívá jen v návštěvě kostela. Křesťan ukazuje světu, že má nějaké zásady a že jeho život je pozitivní i pro společnost.“

Příležitostí k takovému životu mu nabízí současná doba hodně. Marián Hošek tak zmiňuje období pandemie i současný konflikt na Ukrajině: „Bylo to nečekané a brutální. Na něco takového jsme nebyli připraveni.“ Přesto nebo právě proto vysoko hodnotí péči o příchozí ženy a děti na Praze 6, kde působí jako radní pro sociální a zdravotní oblast. Oceňuje solidaritu a ochotu lidí pomáhat uprchlíkům nebo osamělým seniorům v době pandemie koronaviru. Spokojený je i se současným premiérem Petrem Fialou. Naopak velmi kriticky se staví k prezidentům, kteří přišli po Václavu Havlovi. Jeho současným kandidátem je Pavel Fischer, ale uvědomuje si, že šance na zvolení jsou malé: „Změnili jsme režim, ale lidé zůstali stejní,“ říká.

Vedle působení v politice se Marián Hošek stále věnuje privátní lékařské praxi a rád by v ní ještě pokračoval. Zároveň si uvědomuje, jaké nároky kladlo jeho pracovní vytížení na rodinu, tedy především manželku Martinu. Vzpomíná na její slova z dob jeho působení na ministerstvu, kdy mu řekla: „Doma nejsi náměstek, doma jsi otec.“ O to víc je vděčný za pěkné vztahy, které s manželkou, dětmi a dnes i vnoučaty mají: „Svět nabízí hodně vymožeností, ale podstatné jsou pořád naše vztahy v nejbližším okolí; pokud mám tedy říct, co je v životě nejdůležitější, tak pěstovat mezilidské vztahy.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Witness story in project Stories of the 20th Century TV (Monika Hodáčová)