The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Horníček (* 1963)

Důležitý je vnitřní soulad sám se sebou a respektovat ostatní

  • narozen 24. listopadu 1963 v Šumperku

  • přátelství s Juliem Vargou

  • víra, vztah k hudbě

  • studoval VŠE v Praze a Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci

  • od roku 1992 vyučuje anglický a německý jazyk na průmyslové škole v Šumperku

Jan Horníček se narodil 24. listopadu 1963 v Šumperku. Tatínek, kovář vyučený u svého otce, pracoval jako vedoucí v závodu Jesan. Rodiče se seznámili v ochotnickém spolku v tatínkově rodném Dlouhomilově. Maminka, učitelka německého jazyka na vyšším stupni, byla na syna přísná. Oba však byli velice obětaví a milující a syna rozmazlovali jako jedináčka; věkový odstup od obou sester byl totiž více než deset let. Rodiče byli věřící, ale víru nepraktikovali a byli zásadně apolitičtí. Od dětství pamětníka fascinoval zvuk varhan, jejich hlas mu připadal povědomý a byl pevně přesvědčen, že se k nim někdy musí dostat a hrát na ně. Sestra studovala konzervatoř, a tak jej odmala obklopovala jak vážná, tak jazzová i populární hudba. K hudbě podle svých slov přilnul více než ke kamarádům a stala se stálicí, všelékem v jeho životě. Odmala hrál na kytaru a piano. 

Vděčím mu za mnohé

V šesté třídě pamětníka oslovila učitelka českého jazyka a dějepisu, Dana Vargová, zda by nechtěl přijít na návštěvu za jejím nemocným synem Julkem a zahrát si s ním třeba šachy. Souhlasil a první partie se mu vryla do paměti. O rok starší Julius Varga onemocněl v devíti letech po očkování proti žloutence dermatomyozitidou, zánětlivým autoimunitním onemocněním destruujícím především svaly, spojeným s mnoha dalšími zdravotními komplikacemi a vedoucím až k znehybnění. Chlapci si rozuměli, ale Jan Horníček si odnesl z prvního setkání pocit viny za to, že je zdravý, zatímco Julek trpí těžkou nemocí. Působil na něj depresivně a sklíčeně, ale spřátelili se a pamětníka k Julkovi něco táhlo a začal ho často navštěvovat. Hráli šachy, vedli filozofické debaty, navzájem se inspirovali a předávali si myšlenky, velkým společným tématem se stala hudba. Dům Vargových byl pro všechny neustále otevřený a Jan Horníček mohl přijít na návštěvu za Julkem kdykoliv. Vypráví o Julkově proměně po přijetí křesťanské víry: „Když jsem před sebou viděl ten příklad, co dokázal díky víře zvládnout. Stal se úplně jiným člověkem, už nebyl sklíčený, jak jsem ho znal předtím, najednou z něho šla dobrá energie. Bytostně, vnitřně se proměnil, takže jsem víru začal brát vážně, jeho příklad byl velice přesvědčující.“ Aby pamětník pochopil, co nasměrovalo jeho kamaráda na cestu víry, dostal od Julka knihu Joni od autorky Joni Eareckson Tada, která v ní popisuje své vyrovnávání se s ochrnutím po těžkém úrazu. Julek vstoupil do dominikánského řádu a přijal jméno svého oblíbeného světce, svatého Augustina. Seznámil pamětníka s Josefem Hrdličkou, na jehož mše v Hoštejně a nedělní debaty u čaje začal pamětník docházet. Josef Hrdlička jej přiměl, aby začal hrát na své milované varhany. Dnes pamětník říká, že jeho cesta do kostela vedla právě přes ně a uvědomění, že svět není náhoda. V roce 1989 se nechal pokřtít. Ve stejném roce se oženil s dívkou, na kterou jej Julek upozornil. Vzpomíná, že se nejednalo o jediný pár, který dal dohromady, a stál tak u počátku pěkného, dlouhodobého vztahu.

Slepá ulička studií

K období gymnaziálních studií se Jan Horníček nevrací rád. Stala se temným obdobím jeho života. Škola ho nebavila, představovala pro něho pouze zvládnutí a reprodukci informací. Připadal si jako ve vězení. Po maturitě vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, podle svých slov však obchodu nikdy nerozuměl. Při zaměstnání v potravinách čekal, že třeba s prací sroste, ale jak ukázal čas, pouze pomalu spěl k vědomí nutnosti udělat životní změnu. Věděl o sledování Julka Státní bezpečností. Dům Vargových byl centrem disentu v Šumperku a navštěvovalo jej mnoho lidí nejen z křesťanské obce. Do žádných protirežimních aktivit se však pamětník nezapojil a ani o to nebyl žádán. Politická a společenská situace šla mimo něj. Neúčastnil se ani bytových seminářů, podle svých slov nebyl nikdy otevřený širšímu společenství. Rozhodl se vybudovat si svobodu v mysli a vést duchovně bohatý život, nezávislý na režimu. Svůj pasivní postoj dnes hodnotí jako špatný, ale v souladu se svojí zasněnou povahou.

Čas změn

Při sametové revoluci se Jan Horníček účastnil demonstrací a na jedné z nich hrál na kytaru. Další vývoj především Julka zklamal a pamětník si uvědomil, jak rychle mnozí převlékli kabát. Bývalí komunističtí funkcionáři, omylem oslovení soudruhu, se najednou proti tomuto oslovení důrazně ohrazovali. Nenechat se situací ovlivňovat, shrnuje Jan Horníček svůj postoj. „Nechat se vnitřně rozhodit něčím, co nemohu změnit, to nemá cenu a nepřináší to člověku žádnou dobrou energii.“

V roce 1996 Julek Varga podlehl své nemoci. Pamětník uctil svého nejlepšího kamaráda a na pohřbu byl mezi sboristy, kteří zazpívali na přání zesnulého přítele píseň od kapely Yes – Wonderous Stories. Těžký smutek ze ztráty blízkého člověka se v Janu Horníčkovi mísil s vědomím Julkovy úlevy od pozemské bolesti a pocitem, že se nerozloučili napořád a v budoucnu se ještě setkají. Počátkem devadesátých let si pamětník uvědomil, že v potravinách již nemůže dál pracovat. Rozhodl se pro změnu. Složil státnice z anglického a německého jazyka a vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, aby mohl učit. Od roku 1992 vyučuje oba jazyky na průmyslové škole v Šumperku. Snaží se ukázat žákům cizí jazyk jako most, který jim může otevřít svět a rozšířit obzory.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memory of nations (in co-production with Czech television)

  • Witness story in project Memory of nations (in co-production with Czech television) (Jakub Anderle)