Petr Hořejš

* 1938  †︎ 2023

  • „Ten étos, který devětaosmdesátý rok přinesl a v některých postavách i uskutečnil, mám tím na mysli především Václava Havla a ten okruh jeho… nechci říct přátel…spolupracovníků z Charty a z takových těch organizací, které vznikly ještě před sametem, to byla nádherná doba, samozřejmě plná chyb, omylů, ale nadějí a hlavně, myslím si, dobrých úmyslů. Republika se dokázala vzpamatovat a dokázala udělat pokrok technologicky, ekonomicky, společensky, rozhodně sociálně… já nemám rád, když se tady pláče, jak tady všichni umíráme hlady, včetně nás důchodců. Tady došlo k významnému pokroku, po všech stránkách, ale zdá se mi, že nejméně se ten pokrok projevil mravně. Zatímco ta první, první a druhá generace našich politiků a reformátorů přišla s vizí a s jakousi osvobozující slušností k tomu svému dílu, tak teď jako by se děl opak.“

  • „Když jsem psal díl číslo čtrnáct, který je zejména koncentrován k postavě Tomáše Garrigua Masaryka a končí velmi obšírným popisem první světové války, tak jsem samozřejmě už studoval první republiku. A zjistil jsem, že oproti těm předchozím interpretacím vidím v první republice tolik nejrůznějších problematických momentů, z nichž ty ústřední se týkají nepříliš kvalitního nebo čestného vztahu Čechů zejména ke Slovákům, k menšinám vůbec, že Češi si do jisté míry přivodili – a je pro to nespočet argumentů – nepřátelství s tou sudetskou německou menšinou sami, že jsem se rozhodl tu první republiku už nepsat. To musí popsat nejprve odborná historiografie, musí otevřít oči a vidět chyby nejen na těch ostatních a přijmout díl spoluodpovědnosti za tragédii, která potom Mnichovem, protektorátem a druhou světovou válkou na nás dolehla.“

  • „Přišel rok 69, po těch malérech. Odešel Dubček, přišlo Husákovské vedení, a jestli se nemýlím, tak v devětašedesátém na konci, nebo v sedmdesátém roce, se konaly prověrky. Všichni, takoví ti komunisti, předstoupili před prověrkovou komisi. U nás ji dělali takzvaní Jodasovci, důchodci, komunisti, kteří ani nevěděli, kde jsou, absolutně neznali ten podnik a chovali se neuvěřitelně hloupě a arogantně. No a tak i já jsem šel před tu komisi a řekl jsem, co jsem před chvílí pravil, že jsem svého času dal slovo té dubčekovské obrodné linii a že nemám na to, abych teď otáčel a že je prosím, aby mě ze strany vyškrtli, že už jsem o to žádal naši organizaci. To byli externisti. No tak oni mě potom na chvíli vyhnali a já jsem přišel na zavolání zpátky a ti staří pánové mi řekli: ‚Soudruhu, jsi vyloučen.‘ Já jsem to hrál, nebo doufal, že budu vyškrtnut, což bylo taková menší osudová rána. A já jsem říkal: ‚Za co? Já jsem se snažil být naprosto upřímný.‘ A oni mi řekli: ‚Vyloučil jsi se sám, řekl jsi nám, že nechceš být ve straně.‘ Tak mě vyloučili ze strany a tím začala moje nová životní etapa, taková ta daleko nejsložitější, ačkoli mi přinesla největší kus práce a možná i takovýho lidskýho zadostiučinění. Asi rok trvalo, než mě z Albatrosu na základě tady tohoto vyhodili. Z Albatrosu, o kterým jsem říkal, že je japonský podnik, kam lidé přicházejí mladí a odcházejí do důchodu, bylo to opravdu takové tiché, klidné, příjemné nakladatelství, ale v Praze to odskákalo vůbec nejvíc. Ze žádného nakladatelství nevyhodili devatenáct lidí jako z Albatrosu. Někde dva, někde tři, nás vyhodili devatenáct.“

  • „Ta atmosféra toho budování, toho socialismu, těch pětiletek, těch nejrůznějších Zápotockých, Gottwaldů a tak dále a tak dále… to byla atmosféra naprosto nehybná, samozřejmě v čase neustálého strašení válečnými štváči, kapitalistickými metodami vykořisťování, ubohým životem na Západě, masovou nezaměstnaností a tak dále a tak dále… jsme byli dennodenně strašeni. Ale co strašeni, my jsme to na nejrůznějších občanských naukách, vlastivědách, dějepisech, ale i v ruštině, museli nějakým způsobem opakovat. A nad tím vším viselo všeobecně rozšířené vědomí, že kdosi… nejdřív Stalin a potom ti jeho následovníci... mají ten kufřík nebo to červené tlačítko, které znamená, že jakákoli změna politických poměrů u nás a v táboře míru a socialismu znamená naprostou tragédii, totiž třetí světovou válku, se vší tou hrůzou války atomové.“

  • „Ve Stříbrné Skalici to bylo tak, že 1. května 1945 se tam už slavila svoboda. Žádné osvobození neexistovalo, ale vědělo se, že Hitler prohrál a je mrtev, tak všichni vyšli na náměstí. Najednou se objevilo mnoho československých praporů a vznikl průvod. Ačkoliv neznám ty souvislosti, protože jsem byl šestiletý kluk, tak vůdci toho průvodu vymysleli, že se půjde do Chocerad. To je po řece Sázavě asi čtyři nebo pět kilometrů po proudu, takové nepatrné městečko, kde bydlel slavný doktor, jehož jméno jsem zapomněl, který pomohl mnoha lidem od koncentráku, mnohé vyléčil, byl to prostě takový hrdina kraje. Takže se do Chocerad vydal velký průvod plný praporů, s muzikou a tak a my s klukama jsme se k tomu samozřejmě přidali. Velká sláva – a teď jsme tam došli a Chocerady byly plné Němců. Stály tam obrněné transportéry, motorky s kulomety, narváno bylo. A teď celý ten průvod přišel k tomu doktorovi, provolával mu tam slávu. A ti nacisti na to čuměli a já jsem si uvědomoval, i se tak v tom průvodu o tom mluvilo, že stačí prostě jen zmáčknout ty kohoutky.“

  • „Zatímco Clementis šel na šibenici, tak tátu v souvislosti s děním na ministerstvu vyhodili. My jsme takhle poslouchali zprávy o tom, kdo všechno podepsal tu petici. Pamatuji se, že táta na jedné straně plakal a na druhé straně, když jsem se ho pokoušel zeptat, co se tam na tom ministerstvu stalo... a co on, jako že je bez práce. V podstatě mně odmítl cokoliv říkat a nedostal jsem odpověď vlastně na nic. Pamatuji si, jak tenkrát i v té rodinné situaci mně začalo docházet, že cosi je špatně, že to s tím socialismem a s tou propagandou bude trošku jinak. Zdá se mi, že od té doby jsem přestal věřit i tomu, jak s námi manipulovali v Pionýru, a tak dále.“

  • „Čeští vysokoškolští studenti byli v podstatě zmanipulovaní k tomu, aby v souvislosti s mezinárodním napětím mezi Amerikou, Sovětským svazem a Kubou chodili demonstrovat před americké velvyslanectví za mír. Zatímco ty rakety, které mířily na Ameriku, byly sovětské, tak tady se demonstrovalo za mír. Já jsem tedy musel jít udělat reportáž, jak se čeští vysokoškoláci bouří proti americkému režimu před jejich velvyslanectvím. To byla jedna z mých prvních reportáží a já jsem se příšerně styděl, protože mi bylo jasné, o co jde. Najednou jsem byl v mravním rozporu. Já s tím přeci nesouhlasím, a přitom o tom budu reportovat do rozhlasu. Tak jsem šeptem takhle do toho mluvil, aby mě snad nezfackovali ti vysokoškoláci. Pak jsem jednomu dal ten mikrofon a on mi tedy odpověděl, jak bylo potřeba odpovědět. Reportáž měla dokonce úspěch a já jsem se v rozhlase dozvěděl, že mě přeřadí do oddělení reportérů a že například o příštím Prvním máji bych mohl dostat zase ten magnetofon, stoupnout si pod ocas koně svatého Václava a tam křičet třeba: ‚Ať žijí žižkovské ženy!‘ To mě tak zděsilo, že jsem okamžitě začal hledat něco, kam bych se ulil.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha , 11.11.2015

    ()
    duration: 
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 27.04.2021

    (audio)
    duration: 01:49:35
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 18.05.2021

    (audio)
    duration: 01:01:08
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Snažme se o kultivaci prostředí a našich vztahů

Petr Hořejš
Petr Hořejš
photo: archiv pamětníka, natáčení PNS 2015

Petr Hořejš se narodil 7. září 1938 jako čtvrté dítě v české rodině žijící v prvorepublikové Bratislavě. Otec vyučoval na univerzitě hudební vědu a působil v několika časopisech. Zhoršující se vztahy mezi Čechy a Slováky před vypuknutím druhé světové války vyvrcholily pro rodinu výbuchem bomby v otcově kanceláři. Rodina se několik dní po podepsání mnichovské dohody narychlo přestěhovala do Prahy. Na rozdíl od mnoha dalších rodin s podobným osudem se jim přes přátele podařilo získat byt v Čelakovského sadech. Pamětník trpěl panickou hrůzou ze zvuku sirén varujících před nálety a hrozil se pobytů ve strašidelném krytu ve sklepě domu. Proto byl spolu s tetou přestěhován do pronajaté vilky ve Stříbrné Skalici, kde v roce 1944 nastoupil do místní dvoutřídky a zažil oslavy konce války a osvobození. Po válce nastoupil na základní školu na náměstí Míru. Celá rodina se nadchla pro budování socialismu. Petr Hořejš vstoupil ve škole do Pionýra a stal se jeho předsedou. Z nadšení vystřízlivěl po politických procesech v padesátých letech. Nastoupil na jedenáctiletku a po maturitě vystudoval obor novinářství a knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Se spolužáky Ladislavem Jiránkem, Přemkem Podlahou, Jiřím Hanákem, Karlem Tejkalem a dalšími se netajili znechucením z poměrů ve státě i v novinařině. V roce 1962 zanechal práce reportéra v Československém rozhlasu a nastoupil do nakladatelství Albatros. Po okupaci republiky v roce 1968 se angažoval v nenásilném odporu proti obsazení republiky. Při prověrkách v roce 1970 Petra Hořejše vyhodili ze zaměstnání. Nemohl najít práci a živit rodinu mu umožňovalo především publikování pod pseudonymem Petr Hora v Mladém světě. V osmdesátých letech pracoval jako čerpač Vodních zdrojů Praha. Rychle si zvykl na život v maringotce, se kterou nakonec zaparkoval před branami kralupské chemičky. V té době začal pracovat na cyklu Toulky českou minulostí. Jejich publikování se podařilo prosadit v Mladém světě a slavily ohromný čtenářský úspěch. V roce 1990 působil na místě ředitele nakladatelství Albatros. Petr Hořejš působil v Prázdninové škole Lipnice, spoluzakládal Lipnický stipendijní fond a nadaci Pangea. Zemřel 27. července roku 2023.