Věra Horáková

* 1930

  • „Potom, jak přišel otec domů, tak sehnal doktora Schneeweise, ten mě začal léčit. První jeho slova byla, jestli má otec slivovici. Tak jo, dal mu ochutnat. I když mně bylo patnáct, tak každý den ráno jsem musela vypít štamprličku slivovice. Pod levým kolenem jsem měla díru až na kost a jinak samé šrámy pořezané, měla jsem kabát prostřílený, kulku mám ještě tady. Léčil mě prostě slivovicí. Díky doktoru Schneeweisovi a slivovici jsem nepřišla ani o nohu, všechno se to vyčistilo, nic mně nehnisalo a všechno bylo v pohodě. Ovšem dva nebo tři měsíce jsem pořádně nechodila, protože jsem měla díru až na kost, tam mně dával doktor Schneeweis masti takhle po hrstech.“

  • „Toho 5. května já už jsem byla v učení u Jarošů, a jelikož už se tenkrát neprodávalo, protože to bylo takové všelijaké, nebyla válka, nebyl ani mír, tak se už neprodávalo. Byla sobota, tak jsem se šla podívat do kšeftu, umýt výlohy a šla jsem o půl jedenácté zpátky. Jak jsem šla, tak u radnice, kde byl soud, tam jsem potkala spolužáka mého tatínka, tak jsme se dali spolu do řeči. Jak jsme vykládali, tak jsem se koukla a viděla jsem letadlo, jak letí, po vrtuli šlo dolů a v tom ohybu pustilo černou tečku. Ještě jsem panu Oulehlovi říkala: 'Podívejte se na to,' on mě chytil za ruku a povídá: ‘Nikam nepůjdeš!' 'A půjdu,‘ tak jsem mu utekla. Chtěla jsem domů do Plačkovy ulice, tam byl obchod Ryšavých – koloniál. Teď to měl pan Nedoma, co tam je teď, já nevím, protože od roku 2020 jsem nebyla na ulici. Tím obchodem jsem chtěla projít, že půjdu domů, tam se dalo projít, jenže to už jsem nestihla. Nevím, nic jsem neslyšela, vím jen, že když jsem proběhla, něco jsem měla v obličeji a nevím, co se dělo. Jenom vím z doslechu, že přede mnou paní Součková mrtvá, za mnou pan Mifka byl mrtvý.“

  • „Druhý den ráno [po návratu z Prahy ze sletu] byl všední den, přiřítili se do kšeftu chlapi, opravdu – ti vypadali, jak esesáci, já si pamatuju jen jednoho jméno. Teď zavřít a všechno ven, udělali prohlídku, šli i do bytu. Karel, jejich syn, tam měl vyšívané povlečení, to sebrali. Paní Jarošová tam měla, tenkrát se ještě šilo prádlo, ona si to nechala v Brně šít, no prostě vybrali kdeco. Okamžitě zavřít a sjednali tam národní správu.“

  • Full recordings
  • 1

    Boskovice, 17.07.2017

    (audio)
    duration: 01:54:25
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
  • 2

    Boskovice, 27.01.2025

    (audio)
    duration: 32:49
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Nic jsem neslyšela, jenom viděla

Věra Horáková (Hadrabová)
Věra Horáková (Hadrabová)
photo: archiv pamětnice

Věra Horáková se narodila 2. února 1930 v Boskovicích rodičům Anně a Janu Hadrabovým. Vyučila se prodavačkou v obchodě s textilem u Karla Jaroše. Na konci války, 5. května 1945, byla zraněna několika střepinami při náletu na Boskovice rumunskými letadly. Vážné zranění na noze léčila několik měsíců a střepinu pod okem má na tváři dodnes. V roce 1948 se zúčastnila posledního všesokolského sletu v Praze a po návratu byla svědkyní násilného znárodnění obchodu Karla Jaroše. V roce 1952 se vdala za Břetislava Horáka, nejstaršího syna Antonína Horáka, majitele továrny na výrobu nábytku v Boskovicích. Po smrti otce se matka znovu vdala a vedení podniku s nábytkem se ujal její nový partner Ladislav Vlk. Ten byl po roce 1948 na několik let odsouzen a vězněn a jejich majetek byl znárodněn. V roce 1954 se manželům Horákovým narodila dcera Věra, která bohužel v roce 1983 zemřela. V době natáčení v roce 2025 žila Věra Horáková sama ve svém bytě v Boskovicích.