Pavel Horák

* 1954

  • “Pouze dva jsme došli nahoru na to náměstí, já a někdo neznámý. A tam jsme viděli policejní kordón, z oken na nás koukali lidi. S tím druhým jsme tam šli, a moje myšlenkové pochody: ,Co ty budeš dělat, teďka? Ty musíš jít dál, ty musíš prostě jít. Ty musíš jít na Hrad za tím Husákem a musíš mu říct, aby odstoupil!’ Takovéhle myšlenkové pochody. Ale ten strach, jak to ve vás vibruje! Takže ten mladík, se kterým jsme si povídali, ten druhý, který došel až se mnou nahoru, ten potom šel doprava, podél domů, vyhnul se kordónu a šel dál, pomalu, koukal, nevěděl, co se děje. A já šel k tomu kordónu. Měl jsem hrozný strach, ale říkal jsem si, když už tady jseš, nemůžeš zas tak úplně selhat. Tam stál jednak kordón těch policajtů, ti zavírali ulici, a jejich velitel s nějakou šarží. A vedle toho velitele stála nějaká paní. Mně připadalo, že je z prezidentské kanceláře. To vám myšlenky lítají v hlavě, kdo by to mohl být. Přibližoval jsem se k tomu kordónu podělaný strachy, že jim musím něco říct. Vykročil proti mně jejich velitel a říká: ,Stůjte, odstupte!’ nebo něco takového. ,Co chcete?’ Takže honem! ,Chtěl bych k nim promluvit.’ K těm policajtům, k tomu kordónu. A on říká: ,Ne, neexistuje, nic takového. Odstupte!’ Ta ženská, co stála vedle něj, v tu dobu, kdy komunisti byli ještě úplně při moci, měli všechny tyhle složky pod sebou, ona tomu veliteli řekla: ,Nechte ho promluvit.’ To je neuvěřitelný! V dnešní době tomu snad nikdo ani nemůže věřit. Velitel poodstoupil, neřekl nic. Ta ženská stála a koukala na mě. A teď já měl jít k tomu kordónu a něco jim říct. Protože jsem měl u sebe prohlášení studentů, přečetl jsem jim prohlášení studentů k událostem 17. listopadu. Na nic víc jsem se nezmohl. Všechno to byli mladí kluci, vystrašení. Čuměli, koukali. Nikdo neřekl ani slovo. Když jsem jim prohlášení dočetl, podíval jsem se na ty dva, na velitele s tou paní. Bez hnutí stáli, nic. Já jsem se jenom otočil a šel jsem doprava, tam, kam odešel ten druhý, co jsme s ním došli.”

  • “Po několika měsících vyšetřování mě převezli do Teplic k soudu a u soudu právník Beneš, který mi byl stanovený, ten se mě nezastal, ten pro mě vůbec nic neudělal, maminka mu dala všechno zlato, co měla, i snubní prstýnek. Prostě takovíhle křiví lidi, já se s nimi setkával celý život. Ten mi v ničem nepomohl, soudkyně mi dala čtrnáct měsíců vězení natvrdo. Tak zase do Litoměřic, zase ty hrozné dny, maminka - ona nejdřív nevěděla, kde jsem, když mě sebrali. Oni jí níc neřekli. Pár dnů byla ve strachu, co je se mnou. A v Litoměřicích jsem čekal na odvolací soud v naději, že někdo snad bude mít rozum. A když přišel po několika měsících soud na kraji, eskortou mě tam odvezli. Už podruhé mi dali ,medvěda’, jako největšímu zločinci! ,Medvěd’, to je pásek, a u toho pásku jste takhle přivázaný k tělu. Tak jsem si prošel tím soudem a tam soudce [Václav] Nygrín - to byl vrahoun všech těchhle politických. Dnes dělá advokáta. Ten mi napařil ještě čtyři měsíce, takže jsem dostal rok a půl natvrdo. Odůvodnil to nepřátelstvím a nenávistí k socialistickému zřízení, a že západní sdělovací prostředky využily tento případ k rozpoutání kampaně a tak dále. Ale kdybyste viděl ty pohledy! To je úplně bez šance, tam nemáte žádnou šanci. Obhájce je podělaný strachy, ten nepůjde proti nim, protože je to taky komunista. Celý senát jsou komunisti. A vy tam stojíte proti nim a ať si říkáte, co říkáte, oni vás prostě neposlouchají.”

  • “Potom přišel ten rok osmdesát šest, kdy zemřel Jaroslav Seifert, a zase… Byl to národní umělec, signatář Charty 77. Já přilepenej na Svobodné Evropě, tak co mohlo následovat? Tak zase letáky k pohřbu - k úmrtí Jaroslava Seiferta. Byla tam část jeho básničky nahoře, bylo tam nějaké povídání, že umřel český básník, a kdy a kde má pohřeb, na Markétě a potom v Roudnici. Tedy v Kralupech nad Vltavou. To byla tenkrát hrozná aféra, ty letáky jsem roznášel po celých Teplicích. Ale já jsem byl vždycky ve všem sám, nikdy jsem neměl nikoho, komu bych řekl, že to dělám. To byla taková iniciativa z mýho nasrání, když to tak řeknu, jak se k němu zachovali. Teplice byly plné estébáků, trvalo čtrnáct dní, než mě dostali. A dostali mě vlastně na to, že jsem měl nějaké papíry, které byly špinavé, z toho cyklostylu, a já jsem je pálil v popelnici. Ještě přišel kamarád a ptal se: ,Co to pálíš?’ Já měl v tu dobu trabanta, tak říkám: ,Zamrzly mi brzdy, tak je musím ohřát.’ Jenomže sousedka - oni chodili všude, po celých Teplicích, po všech domech, tam byly desítky a desítky estébáků, posily z Prahy - tak sousedka mě nakonec udala, že pálím nějaké papíry v popelnici. A shodou okolností popeláři zrovna nepřijeli a estébáci tam našli kousky ohořelých textů, papíru, v té popelnici, až úplně na dně.”

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 03.10.2019

    (audio)
    duration: 01:04:32
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Teplice, 31.01.2022

    (audio)
    duration: 59:21
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

StB nevěřila, že to všechno jsem udělal sám

Portrét Pavla Horáka, 1977
Portrét Pavla Horáka, 1977
photo: archiv pamětníka

Pavel Horák se narodil 8. dubna 1954 v Plzni, rodina se záhy poté přestěhovala do Teplic. Když mu bylo sedm let, zemřel mu otec, a matka - zdravotní sestra se o něj starala sama. V srpnu 1968 se stal svědkem příjezdu okupačních vojsk do Teplic, což v něm vyvolalo spontánní a trvalou nenávist k totalitě. Vyučil se soustružníkem, zajímal se o fotografování, skládal písničky na politická a ekologická témata. V roce 1977 sám vyráběl a šířil letáky informující o Chartě 77 a nikdy nebyl dopaden. Úspěch akce se pokusil zopakovat v roce 1986, kdy tiskl a roznášel letáky informující o pohřbu básníka Jaroslava Seiferta. Tentokrát ho ale StB odhalila a byl odsouzen za pobuřování na 14 měsíců nepodmíněně. Odvolací soud trest ještě zpřísnil na 18 měsíců. Ve dnech 12. a 13. listopadu se v Teplicích účastnil ekologických demonstrací. Stál u zrodu Občanského fóra v Teplicích. Roku 2017 získal Cenu příběhů bezpráví.