Ing. Pavel Hořák

„Mámu vlastně táta zachránil tím, že ji v listopadu 1941 požádal o ruku a vzali se, přestože tehdy podle těch norimberských zákonů, které už platily tehdy v Protektorátu, to nesměl. Ale našel se na Vinohradech na úřadě odvážný pracovník, který řekl: ,Já vás klidně oddám.‘ A oddal je. Tím pádem to bylo smíšené manželství. A podle německých pravidel na ni tedy platily trochu jiné podmínky než na zbytek její rodiny. Ta její rodina – matka, otec, její babička, sestra a její muž – šli někdy v červnu 1942 do Terezína a vzápětí během týdne byli odeslaní směrem někam do Polska. Ani nevíme s jistotou, jestli to bylo do Osvětimi, nebo někam jinam. Ti všichni zahynuli. Moje matka šla do Terezína až začátkem února 1945, protože byla v tom smíšeném manželství, a tyhlety tři měsíce do osvobození přežila. Trochu paradoxně otec šel do koncentráku dřív než máma, už na podzim 1944 – proto, že si vzal Židovku. Byl v Německu, ale na konci války byl vyslaný do Drážďan, aby tam pomáhali uklízet sutiny po bombardování. Z vypravování znám, že se mu podařilo utéct. Někde tam ukradl motorku a tou motorkou se jaksi probojovával zpátky do Prahy a toho 9. května 1945 se mu podařilo, že se vrátil do Prahy. Máma se vlastně vrátila stejný den, ale o trochu dřív než otec. Sice v Terezíně byla karanténa, protože tam byl tyfus, ale nicméně ještě s jednou svojí kamarádkou usoudily, že už si toho prožily dost, tak se sebraly a odešly. Český policajt, který jim říkal: ,Já bych vás neměl pustit, slečny, ale já se teď zrovna otočím a nevidím vás,‘ je nechal odejít. Takže se taky dostaly různým stopem a pomocí nějakého náklaďáku až ku Praze.“

„A s námi tehdy ještě žila Marcela. To je trochu komplikovanější to vysvětlit. Říkali jsme jí sestra, ale ona vlastně nebyla naše sestra. To bylo židovské dítě, které máma potkala za války, než sama šla do Terezína. Pracovala v jedné židovské instituci, jako v sirotčinci, tak když se ten sirotčinec rozpouštěl a většina těch dětí šla taky do Terezína, tak máma si Marcelu vzala k sobě, přesněji řečeno, k mojí babičce z otcovy strany. Ta Marcela tam vlastně přežila válku, po válce se o ni nikdo nepřihlásil. Nenašel se nikdo z příbuzných, takže už s námi zůstala. Takže jsme jí říkali ségra, ale ve skutečnosti ségra nebyla, ani snad ji moji rodiče nikdy neadoptovali, ale prostě byla s námi až do dospělosti.“

„Tehdy mě kádrová prosila, jestli bych souhlasil, že místo té Afriky pojedu do Francie, což jsem si ze začátku říkal, že si snad ze mě dělá legraci, ale mysleli to vážně. Spěchali na to, takže já jsem dokonce ani neabsolvoval všechny povinné kurzy, které tehdy existovaly. Vlastně jsem dělal jenom zkoušku z francouzštiny, což mi naštěstí problém nedělalo, a nějaký pohovor, zcela formální, a rychle jsem tam odjel. Ten nástup tam byl docela zajímavý na tom obchodním oddělení, tehdy ještě obchodní oddělení bylo zvlášť od té politické části československého velvyslanectví, takže mě uvítal obchodní rada jako můj šéf. Já jsem tam byl ve funkci delegáta. Tehdy jsme ještě neměli diplomatický statut, to byl statut pracovníka obchodního oddělení. A on mě přivítal se slovy: ,Ty nejsi ve straně, nevím o tom, že bys měl nějakého strýčka, který tě tlačí. Jinak všichni mladí jezdí nejprve do Asie, do Afriky, a ty jsi tady jako mladý ve Francii, to ty budeš asi pracovat pro jiné ministerstvo.‘ Tím teda samozřejmě myslel, že jsem estébák, kterého vysílají tímto způsobem, protože jim bylo divné, že všechny tyhle podmínky nesplňuju. Mě to samozřejmě trochu uráželo, ale na druhou stranu ta myšlenka nebo ta informace se rychle roznesla, takže mi to trochu pomáhalo. Oni se mě ti ostatní trochu báli, takže jsem toho malinko využíval.“

„Moje matka stejně tak prošla tím obdobím, kdy byla epidemie tyfu v Terezíně, kdy se tam vracely nebo docházely všechny ty pochody smrti, kdy Němci hnali vlastně všechny z východu z Polska směrem na západ a oni přicházeli zbědovaní do toho Terezína a přinesli s sebou taky tyfus. Matka je ošetřovala, byla určená k ošetřování těchhle lidí, ale když potom byl Terezín osvobozen a přišla tam Rudá armáda, tak sice byla vyhlášena karanténa, ale matka ještě s jednou svojí kamarádkou se sebraly a utekly. Když odcházely z Terezína, tak tam stál český policajt a údajně jim měl říct: ,Slečny, já vás ale nesmím pustit.‘ A pak říkal: ,Ale víte co, já se zrovna teď musím podívat tamhle stranou.‘ A otočil se a nechal je projít. Takže ony zrovna tak dorazily postupně do Prahy a tam se rodiče setkali. Takže řekl bych matematicky devět měsíců po tom setkání se narodil můj starší bratr.“

„Každý den brzy ráno, už někdy ve čtyři ráno byl takzvaně brífink, kdy ti organizátoři znovu prošli tu trasu, tu etapu toho dne, a upozorňovali na všechny možné záludnosti, pasti, co tam jsou, i změny, které byly oproti itineráři. Protože v té Africe, když foukal vítr, tak tam, kde byla nějaká velká duna, tak za týden už byla někde jinde, takže nějaké cesty tam moc nevedly. Když jsme tam byli prvně, tak samozřejmě to bylo v plenéru venku, tak nebylo moc dobře rozumět a slyšet, takže jsme si toho vždycky odnesli polovinu, toho, co nám říkali. Takže tehdy jsem měl ten nápad, který se hrozně osvědčil, pak to všichni používali. Naštěstí, nevím, jak jsme na to přišli, jsem měl s sebou takový malý diktafon, takže já jsem vždycky šel až k té troubě nebo k tomu zesilovači, tam jsem si ten diktafon dal a nahrál jsem všechno, co k tomu dnu říkali. Vůbec jsem ty navigátory nebudil ani ráno, aby tam byli se mnou, a pak jsme se zavřeli do kabiny a já jsem si to pouštěl a diktoval jsem jim detaily, které si zapisovali do toho itineráře, aby věděli. A samozřejmě, když jsem nerozuměl, tak ten diktafon mi umožňoval, abych si to pustil třeba dvakrát třikrát, abych doopravdy porozuměl.“