The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

podplukovník Miroslav Horák (* 1940)

• narodil se 15. července 1940 v Hrochově Týnci

• v letech 1954–1957 se vyučil v Tesle Pardubice frekvenčním mechanikem se zaměřením na televizní a radiolokační techniku

• v letech 1959–1961 prošel vojenskou základní službou, během které absolvoval školu spojovacích mechaniků v Dašicích

• od roku 1961 sloužil jako voják z povolání u 5. spojovacího pluku

• od listopadu 1963 do května 1965 byl spojovacím důstojníkem mise Dozorčí komise neutrálních států v Korejské lidově demokratické republice, kde měl na starosti radiové spojení

• od března 1967 do června 1969 se účastnil akce A101 v Afghánistánu, kde sloužil jako specialista technického a školicího centra pro Afghánskou královskou armádu

• byl mezi signatáři petice sovětskému velvyslanectví kvůli vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968

• v letech 1971–1976 sloužil jako voják z povolání coby spojař ve štábu civilní obrany Východočeského kraje

• v letech 1978–1981 byl důstojníkem Československé lidové armády

• od roku 1981 pracoval jako zástupce vojenské správy v Tesle Pardubice, kde přejímal radiolokační zařízení, pracoval na projektech Ramona a Tamara

• na počátku devadesátých let jezdil na montáže do Pobaltí a do Abcházie

• v roce 1995 odešel do důchodu

• v roce 2022 žil v Chrtníkách u Choltic

Někdejší důstojník Miroslav Horák sloužil jako radiotechnický specialista ve dvou unikátních zahraničních misích Československé lidové armády (ČSLA) – v Severní Koreji (KLDR) a Afghánistánu. Obě nasazení byla poplatná době a měla pomáhat v šíření komunistické ideologie.

Bylo mu třiadvacet let, když odjel na první misi do demilitarizované zóny mezi Severní a Jižní Koreou.  V letech 1963 až 1965 tam sloužil jako spojovací důstojník Dozorčí komise neutrálních států (DKNS). „Jednou přišlo asi sedm severokorejských vojáků. Měli v rukách ostře nabité samopaly a my slyšeli natahování závěrů. Tehdy ve mně byla malá dušička,“ líčí Miroslav Horák zážitek z druhého roku své mise. Severokorejští pohraničníci se domnívali, že skupinka Čechoslováků chce překročit hranici, přestože měli uniformy a označení pozorovatelů. Severokorejci je tehdy zadrželi a odvezli na velitelství do Kesongu.

Tam se všechno vysvětlilo. KLDR se omluvila, že vojáci byli na hranici noví a nevěděli, že se tam mohou pohybovat příslušníci československé nebo polské pozorovatelské delegace, kteří tehdy na severokorejské straně působili. „Pro nás to ale nijak příznivé nebylo, protože šéf delegace zjistil, že jsme opustili základnu a nechali nezajištěnou šifru a technické prostředky,“ popisuje Miroslav Horák jeden z incidentů na ostře hlídané hranici. 

Severní a Jižní Korea mezi sebou v letech 1950 až 1953 vedly válku, kde na straně jihu bojovaly Spojené státy americké a sever podporovala Čína a Sovětský svaz. Mezi Korejemi pak vzniklo 250 km dlouhé a přibližně 4 km široké demilitarizované pásmo. Čtyři země, Československo s Polskem a Švédsko se Švýcarskem, garantovaly dodržování příměří v Dozorčí komisi neutrálních států. Velení armády přitom nepovažovalo účast v DKNS za mírovou misi, ale za bojový úkol, dokonce největší po skončení druhé světové války.

Československou delegaci vedl generál ČSLA, jeho zástupcem neboli sekretářem byl diplomat z ministerstva zahraničí, odkud pocházel tlumočník. Ekonom a kuchař byli vojáci, stejně jako spojovací důstojník. Právě tuto funkci v Koreji zastával tehdejší příslušník ČSLA Miroslav Horák.

Pozorovatelem na 38. rovnoběžce  

Narodil se 15. července 1940 v Hrochově Týnci v rodině poštovního úředníka a prodavačky. Protože se nedostal na elektrotechnickou průmyslovku, vyučil se v Tesle Pardubice frekvenčním mechanikem. Jeho specializaci využila i armáda při nástupu na vojenskou základní službu. Absolvoval školu spojovacích mechaniků a kvůli daleko lepšímu platu, než by měl v pardubické Tesle, se rozhodl na vojně zůstat.

Postupně si dodělával střední školu, sloužil u 5. spojovacího pluku, který zajišťoval dálkové spojení. „Na cvičení v tehdejší Německé demokratické republice si mě všimli důstojníci generálního štábu, když jsem přijímal morseovku. Tak jsem se dostal do výběru pro misi Dozorčí komise neutrálních států v Severní Koreji,“ vzpomíná Miroslav Horák.

Aby mohl do mise odjet, musel umět rusky a částečně anglicky, a také musel být členem Komunistické strany Československa (KSČ). Do té pamětník vstoupil už v roce 1958. Jako spojař absolvoval také nezbytný technický výcvik, aby si v případě potřeby dokázal radiostanici i sám opravit. Těsně před odjezdem se Miroslav Horák oženil a celého půldruhého roku si se ženou pouze dopisoval. 

Do Severní Koreje letěli přes Sovětský svaz. Na letišti v Pchjongjangu (tehdy mu říkali starším českým názvem Fenjan) se potkali se zakladatelem severokorejského státu Kim Ir Senem. „Měl čtyři bodyguardy, ostře ho hlídali i přesto, že v KLDR vládl tehdy tvrdě totalitní režim a nikdo si tam nic nedovolil,“ vzpomíná Miroslav Horák.

Delegace sídlila v Panmudžomu přesně na 38. rovnoběžce, kde se rozkládalo demilitarizované pásmo a linie příměří. „První tři měsíce mě nepustili mimo budovu delegace. Až potom jsem mohl na jednání dozorčí komise, ale jen s doprovodem. Teprve po půl roce jsem navštěvoval jednání samostatně,“ vysvětluje Miroslav Horák práci v dozorčí komisi. Na jednání se řešily zpravidla incidenty na hranici, jeho hlavním úkolem bylo udržovat spojení s českými ambasádami v Pchjongjangu a Pekingu.

Kdo měl kolo, byl velký šéf

Miroslav Horák zažil jako velitele československé delegace válečného hrdinu Karla Borského. Původně se jmenoval Kurt Biheller a za druhé světové války utekl z nacistického lágru Nisko, kam se dostal kvůli svému židovskému původu. Zbytek rodiny nacisté zavraždili. Borský se ale dostal do Sovětského svazu, kde se připojil k armádnímu sboru Ludvíka Svobody a podle Miroslava Horáka byl i faktickým autorem knihy Z Buzuluku do Prahy.

Plukovník Borský vyprávěl válečné historky a zpestřoval tak poměrně nudný život delegace. Její členové se museli vyrovnat s náročným podnebím, kdy půl roku trvalo období dešťů. Nebezpečím byli pavouci, štíři a infekční choroby. „Už k snídani jsme dostávali sto gramů alkoholu a antimalarika,“ říká Miroslav Horák. Ve volném čase vyjížděli na výlety do krásné přírody, nebo do jihokorejské metropole Soulu, kde už tenkrát bylo vidět, že jih je bohatší a půjde díky americké pomoci jinou cestou než severní část Koreje.

Češi a Poláci byli samozřejmě pod pečlivým dozorem severokorejské rozvědky. Mezi běžné Korejce se prakticky nedostali. Tvrdost severokorejské diktatury byla všudypřítomná stejně jako obrovská bída. „Kdo měl kolo, byl velký šéf, kdo propisku, tak jen o něco menší boss. Lidi si ale moc nestěžovali, protože předtím za japonské okupace byla diktatura ještě daleko horší,“ říká Miroslav Horák.

V delegaci se však měli poměrně dobře, a ještě lépe na tom byli Poláci, kteří fasovali dva tisíce cigaret a dvě kila čokolády měsíčně. Miroslavu Horákovi se mise neplánovaně prodloužila na půldruhého roku, neboť vypadl jeho nástupce. Když ho konečně vystřídali, zařídil si s povolením ministerstva zahraničí desetidenní zastávku v Pekingu. „Letenku jsem si sice musel doplatit, ale byl to mimořádný zážitek. Nebyli tam vůbec žádní turisté, jen děti mezi deseti až patnácti lety, které chodily manifestovat, protože probíhala takzvaná kulturní revoluce. Vykřikovaly hesla a mávaly rudými knížkami,“ vzpomíná na své čínské mezipřistání Miroslav Horák.

Do Afghánistánu jel s celou rodinou

Po návratu do Československa musel nejprve do izolace a „zpovídat se“ kontrarozvědce. Tam ale nešel a jel za svou ženou do Pardubic, se kterou si posledních sedmnáct měsíců jen psal. „Já ani pořádně nevěděl, kde bydlí, tak jsem si vzal taxík a hledal ji. Nakonec jsem ji objevil v podnájmu v Labské ulici a setkali jsme se, ale v Praze se o tom dozvěděli a bylo z toho potom pořádné bububu,“ říká Miroslav Horák. 

Po korejské misi se vrátil ke svému útvaru, který zajišťoval spojení generalitě ČSLA se svými podřízenými složkami. To už ale velení opět hledalo dobrovolníky pro takzvanou akci A-101, jejímž cílem bylo vybudování školícího a technického centra pro afghánskou armádu. Ta tehdy používala sovětskou výzbroj včetně přísně tajných stíhaček MiG-21. Československo mělo vybudovat ústřední opravny techniky i vojenské školství.

Následovala opět příprava, která byla o něco lehčí, protože se v Koreji naučil poměrně dobře anglicky, a tak trochu věděl, co ho čeká. Součástí tentokrát byla i zdravotní příprava, vzhledem k nepříliš příznivému prostředí v zemi, a také studium perštiny, jednoho z oficiálních jazyků Afghánistánu. Největší práci mu ale nakonec dalo přemluvit kádrové pracovníky, aby s sebou mohl vzít manželku a roční dceru. Přesvědčit musel i rodiče své ženy, kterým se pobyt v Afghánistánu zdál příliš nebezpečný. Nakonec ale všichni souhlasili a rodina Horákova mohla vyrazit.

Češi měli v Afghánistánu své sídliště

Čechoslováci tehdy žili v Puli Čarchí, městečku vzdáleném asi čtrnáct kilometrů od metropole Kábulu. Každá rodina měla svůj domek na sídlišti obehnaném zdí. Ta měla Čechoslováky chránit nejen před nezvanými hosty, ale především před divokými toulavými psy, kteří se k obydlím stahovali ze stepí. „Nebezpeční nebyli jen psi, ale také tarantule a hlavně škorpióni,“ vzpomíná Miroslav Horák. V Puli Čarchí vyrostlo malé sídliště s asi padesáti domky. Stavěli je sami Čechoslováci a na místní poměry byly nadstandardně vybavené, měli elektřinu i teplou vodu. Pitnou vodu si museli obyvatelé dovážet, neboť užitková voda byla slaná. Elektřinu vyráběla místní elektrárna a pro případ výpadků měli k dispozici dieselagregáty. Většina obyvatel Puli Čarchí (asi čtyřicet rodin) byli učitelé, kteří se starali o výuku afghánských vojáků. Specialistů na opravy, mezi něž patřil i Miroslav Horák, bylo kolem deseti.

Zpočátku vozili Čechoslováci své školní děti do české školy v Kábulu, až v roce 1969 si otevřeli základní školu přímo v Puli Čarchí. „Měl jsem tehdy docela dobrou ruštinu, tak jsem je učil ruský jazyk,“ směje se svým tehdejším zkušenostem pamětník. Byl to pro něj úplně jiný svět, na jedné straně korán a zákaz alkoholu, na druhé straně mnohoženství. Jediné místo, kde bylo v Kábulu možné legálně koupit alkohol byl hotel Spinzar, svoji pobočku měl v hlavním městě také Tuzex, kam Čechoslováci chodili s oblibou nakupovat. Většinu nákupů museli ale stejně pořídit na trhu. 

Zprvu se stravovali ve společné jídelně v Puli Čarchí, když se ale manželka Miroslava Horáka po dvou měsících pobytu spřátelila se sousedkami, začaly společně nakupovat místní potraviny na trhu.  Museli je ovšem vzhledem k otřesným hygienickým podmínkám pečlivě umývat. Vařili česká jídla a život v poměrně úzké české komunitě byl vcelku příjemný. „Skvělé bylo, že jsme mohli volně cestovat téměř po celé zemi. Jezdili jsme na zajímavá místa, ale cesty mimo Kábul a hlavní trasy se příliš nedoporučovaly. Tenkrát se tam přepadávalo,“ vzpomíná Miroslav Horák. Někdy tak jezdili v doprovodu afghánských vojáků v džípu s kulometem na střeše, jindy se někteří odvážlivci vydávali na cesty sami. Miroslav Horák přitom vzpomíná na lékaře Jiřího Pasovského, který byl sice odvážný cestovatel, ale dostal se kvůli své neohroženosti do problémů. Vyvázl z přepadení jen okraden a vícekrát už jezdil jenom s doprovodem.  

Na společné výlety jezdívali autobusy, dostali se tak k sovětské i pákistánské hranici, k Modré mešitě v Mazár-e Šarífu, ke královské porodnici nebo do míst, kde se chovali chrti. Miroslava Horáka fascinovala rozmanitost afghánské krajiny a přírody. V prosinci, kdy se teploty v Kábulu pohybují kolem nuly, tak ve sto padesát kilometrů vzdáleném Džalalabádu bývalo teplo a slunečno. „V ulicích létali papoušci a dcerka si trhala mandarinky ze stromu,“ vzpomíná na výlety po Afghánistánu pamětník.

Za trest musel zpátky domů

Neodmyslitelnou součástí výjezdů do zahraničí byl tehdy kontakt s tajnými službami. Například v Koreji tušili, kdo „z druhé strany“ pracuje pro americkou Ústřední zpravodajskou službu CIA. I s komunistickými složkami má Miroslav Horák své zkušenosti. „Kontakt s nimi nepříjemný nebyl, pracovali pro ně inteligentní a vstřícní lidé, ačkoli poplatní totalitnímu režimu. Třeba šéfa kontrarozvědky dělal nějaký Jirka Pražák, a když jsem pak měl nějaký problém v Československu, obracel jsem se na něj písemnou formou a on mě ho pomohl vyřešit,“ říká pamětník.

Až tak idylické ale vztahy rozhodně nebyly. „Daleko později, vlastně už po návratu domů, jsme zjistili, kdo z A-101 byl skrytým příslušníkem kontrarozvědky. Podařilo se nám na to přijít, ale bohužel už bylo pozdě,“ říká Miroslav Horák.

Napětí se odrazilo hlavně ve vnímání invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, kterou členové A-101 prožili v Afghánistánu. „Informace zahraničních rozhlasových stanic byly velice kusé a já jako radista jsem se pokusil navázat spojení a něco zjistit,“ vybavuje si Miroslav Horák. Také podepsal rezoluci proti vstupu vojsk, kterou později odnesli na velvyslanectví do Kábulu. „Udělalo to devadesát procent našich lidí, jen asi tři nebo čtyři uvědomělí odmítli. Ti nás potom s odstupem času prověřovali, zda jsme způsobilí vykonávat své funkce,“ vzpomíná.

Když se o invazi dozvěděli afghánští spolupracovníci Čechoslováků, modlili se, aby vše dobře dopadlo. „Netrvalo dlouho a sovětští bratři to samé zopakovali na pomoc Babraku Karmalovi, kterého tam dosadili po zániku království,“ říká Miroslav Horák. To se stalo 24. prosince 1979 a pamětník tehdy působil v pardubické Tesle jako technik speciální vojenské výroby. V Afghánistánu strávil 27 měsíců a odešel, když mu kvůli nesouhlasu s invazí vojsk Varšavské smlouvy neprodloužili další kontrakt.

Přemluvili ho, ať zůstane v armádě

Miroslav Horák chtěl po návratu z Afghánistánu z armády odejít. Jeho specializace ale byla velmi cenná, proto si ho kádrováci v Praze pozvali na pohovor a přemlouvali ho k další vojenské službě. V letech 1971 až 1978 působil jako spojovací referent u štábu Civilní obrany Východočeského kraje, práce se mu ale nelíbila, a navíc měl trvalé neshody s nadřízenými. Tenkrát znovu zvažoval o odchodu z vojska. 

„Při styku jsem jej poznal jako důstojníka s velmi dobrým vztahem k orgánům vojenské kontrarozvědky, s velmi dobrým přístupem k plnění úkolů, plně oddán našemu socialistickému zřízení,“ popsal Miroslava Horáka podplukovník Karel Halbrštát z tehdejší Vojenské kontrarozvědky (VKR) v posudku z července 1981. Navrhl přitom získat pamětníka jako agenta VKR vzhledem k tomu, že při svém tehdejším působení potřeboval bezpečnostní prověrku k přístupu k přísně tajným materiálům.

V evidenci agentů ale Miroslav Horák nefiguruje, podařilo se mu totiž „zmizet“ do Tesly Pardubice na místo zástupce vojenské správy. Znamenalo to, že přebíral radiolokační prostředky pro armádu. Pracoval i se zařízeními Ramona a Tamara, určenými ke sledování pozemního, námořního a leteckého provozu. „Takže jsem nakonec skončil v podniku, kde jsem se vyučil a před třiceti lety začínal,“ konstatuje Miroslav Horák.

S radary do bývalého SSSR

Na počátku devadesátých let, už po rozpadu Sovětského svazu, vyjel s montážní skupinou do pobaltských států, kde měly nově instalované radary monitorovat lodní a leteckou dopravu ve švédském přístupním městě Malmö. V letech 1992 a 1993 rozmisťovali podobná zařízení v tehdy ještě gruzínské Abcházii, monitorovat měla letecký provoz na americké základně v Turecku.  

Z armády odešel podplukovník Miroslav Horák 15. února 1995 a od té doby je v penzi. I ve vyšším věku se stále věnuje sportu, svému celoživotnímu koníčku. V roce 2022 žil se svou manželkou v malé obci Chrtníky na okraji Choltické obory ve východních Čechách.