The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Milan Honusek CSc. (* 1948)

Do strany jsem vstoupil na protest proti okupaci

  • narodil se 4. června 1948 v Praze

  • od dětství se zajímal o vědu

  • vystudoval jadernou fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy

  • rodiče byli členy KSČ, prarodiče aktivní předváleční komunisté

  • v roce 1968 pamětník vstoupil do KSČ, přestože invazi vojsk Varšavské smlouvy odsuzoval

  • v letech 1972 až 1978 žil a pracoval ve výzkumném centru v Dubně u Moskvy

  • prakticky celý profesní život působil v Ústavu jaderné fyziky ČSAV v Řeži

  • komunistou zůstal i po sametové revoluci

  • z KSČM vystoupil v roce 2018

„Vedoucí úloha KSČ? To byla největší hloupost, že se to dostalo do ústavy. V normální společnosti není možné uzurpovat si monopol na moc tím, že si ji přisvojím zákonem,“ říká Milan Honusek. Sám je celoživotním přesvědčeným komunistou, ve straně setrval i v době normalizace, ale zároveň dodává: „Mým ideálem byla demokracie.“ 

Milan Honusek se narodil 4. června 1948 v Praze, v rodině, v níž se komunistické přesvědčení předávalo po generace. Už jeho prarodiče z matčiny strany byli zakládajícími členy komunistické mládeže, pobývali v Sovětském svazu, babička se přátelila s levicovými umělci a intelektuály. Na protest proti gottwaldovské linii ovšem ještě před druhou světovou válkou ze strany vystoupila. Matku přivedla do komunistické strany činnost v protinacistickém odboji. 

Otec pracoval na ministerstvu zahraničního obchodu, v sedmdesátých letech byl náměstkem ministra. Hodně cestoval, zejména po zemích sovětského bloku, ale protože se prý obával, aby nebyl obviněn ze zneužívání svých výsad, rodina s ním většinou jezdit nemohla. 

Milan Honusek vyrůstal jako jedináček v poměrně klidné rodinné atmosféře. O politice se doma diskutovalo podle jeho názoru poměrně otevřeně: „Nezaznívala chvála na každého funkcionáře. Objevovala se i kritika. Zejména odpor proti formalismu, když lidé měnili názory podle toho, jak se jim to hodilo.“ 

Už od dětství se pamětník zajímal o matematiku a fyziku, chodil do astronomického kroužku, hltal dětský časopis ABC, a politika ho tak v dětství a dospívání zcela míjela. Po studiích na SVVŠ se pochopitelně přihlásil na matematicko-fyzikální fakultu. Původně chtěl studovat astronomii, ale protože o tento obor byl příliš velký zájem, nakonec byl přijat na jadernou fyziku. 

„Úroveň na matematicko-fyzikální fakultě byla velmi vysoká. Nebylo možné dostat se tam z protekce, rozhodně tam nestudovali jenom lidé stranicky prověření,“ konstatuje pamětník.

Vstup vojsk jsem vnímal jako katastrofu

Uvolnění poměrů ve druhé polovině šedesátých let pamětník přivítal, stejně jako jeho rodiče. „Matka mě dokonce vzala do strašnického kina Vesna na film Všichni dobří rodáci. Tam se sjížděli lidé z celé Prahy, aby to mohli zhlédnout,“ vzpomíná. Také pokusy o obnovování nekomunistických politických stran vnímal příznivě. „Poněkud mi vadil Klub angažovaných nestraníků a K231, ty razily na můj vkus takovou tvrdou linii,“ upřesňuje Milan Honusek. 

Do reformního procesu roku 1968 ale v srpnu zasáhla invaze vojsk Varšavské smlouvy. Okolo půlnoci z 20. na 21. srpna pamětníka probudilo zvonění telefonu. „Volali z ministerstva, sháněli otce, že jsme obsazováni,“ vzpomíná. Byl to pro něj naprostý šok: „Vnímal jsem to jako katastrofu. Něco neslýchaného, nečekaného, nemožného. To jsem Sovětům nikdy neodpustil.“ Jindy tichou Mrštíkovou ulicí, kde bydleli, záhy rachotily tanky, na Letenské pláni, u které bydlela jeho přítelkyně, stály tanky s děly namířenými přímo do oken obytných domů. 

Milan Honusek krátce poté, ještě v roce 1968, vstoupil do KSČ. Podle svých slov tím zareagoval na výzvu, aby lidé vstupovali do strany na protest proti okupaci: „Byl jsem aktivní ve studentském hnutí a studenti v té době podporovali Akční program KSČ. Viděl jsem, že strana má možnosti rozvoje a demokracie, sliboval jsem si od toho pokračování obrodného procesu.“ 

Stal se předsedou školní stranické skupiny, která organizovala šíření protiokupačních letáků a vyměňovala si informace s jinými studentskými organizacemi. V lednu 1969 se pamětník zúčastnil pietního pochodu za Jana Palacha přes Letnou k Pražskému hradu. „Cítil jsem k jeho činu obrovskou úctu, zároveň si ale stále kladu otázky: Stálo to za to? Nemohl udělat něco jiného? Nebyla jiná cesta?“  

Brzy poté začaly stranické prověrky, které od členů KSČ vyžadovaly vyjádření loajality se vstupem vojsk Varšavské smlouvy a s počínající normalizací. Postižen byl například jeho tchán, oddaný komunista od doby první republiky, který vyloučení ze strany velmi těžce nesl. Přesto právě on Milana přesvědčil, aby ze strany nevystupoval. „On i další lidé, kterých jsem si vážil, mi říkali, abych to nedělal. Že se musím snažit změnit stranu zevnitř,“ říká Milan Honusek a dodává: „Běhat a říkat, že odsuzuju vstup vojsk, by bylo sice hezké, ale k ničemu by to nevedlo. Takže jsem se snažil působit, na koho se dalo. Například na spolužáky.“ 

On sám prošel prověrkami, jak říká, „takřka proti své vůli“. Na matematicko-fyzikální fakultě prý prověrky byly velmi formální: „Já už nevím, co tam zaznělo. Ano, byl jsem proti okupaci. To jim nějak bylo jedno.“

Dubna, město vědců 

Po dokončení školy začal pamětník pracovat v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži a poměrně záhy, v roce 1972, ho vyslali do SSSR, do města Dubna v Moskevské oblasti, kde byl soustředěn sovětský jaderný výzkum. (Dubna byla jedním z tzv. naukogradů, měst s vysokou koncentrací vědeckého výzkumu, která fungovala ve zvláštním bezpečnostním režimu.) 

Milan Honusek vzpomíná na vysokou odbornou úroveň, na svou dobu špičkové počítačové vybavení a intenzivní pracovní nasazení vědců při práci v Dubně. Podle něj tam také vládla liberálnější atmosféra než v tehdejším Československu – což bylo ale patrně dáno tím, že šlo o poměrně výlučné prostředí vědců a cizinců. Kromě čtyřiceti Čechů zde byli také Poláci, Maďaři a vědci z Německé demokratické republiky (NDR). 

Milan Honusek během pobytu v Dubně absolvoval VUML (Večerní univerzitu marxismu-leninismu). Podle jeho slov ho k tomu přivedl zájem o filozofii. „Sedmdesátá léta ve fyzice provázely velké objevy, hodně se hovořilo o otázce Velkého třesku. V souvislosti s tím se mnoho vědců vrhalo na filozofii a snažili se o sloučení filozofie a fyziky,“ vysvětluje. V rámci přednášek VUML se podle něj mohlo svobodně diskutovat na kontroverzní témata, například o tom, jestli je Leonid Iljič Brežněv, tehdejší generální tajemník KSSS, předmětem kultu osobnosti. K Brežněvovi podle něj byli kritičtí i běžní Rusové: „S kritikou Stalina jsem se moc nesetkával, ale Brežněva ano. Někteří moji spolupracovníci, kteří ještě zažili druhou světovou válku, říkali, že za tohle nebojovali.“ 

Liberální ovzduší v Dubně pamětník dokládá i situací z roku 1977. Po zveřejnění prohlášení Charty 77 byly stranické i pracovní kolektivy v Československu nuceny podepisovat tzv. Antichartu. Samozřejmě bez toho, že by měly možnost seznámit se s textem Charty 77. Milan Honusek vzpomíná, že organizace KSČ v Dubně Antichartu podepsat odmítla. „Řekli jsme: ,Jak to máme odsoudit, když nevíme, co odsuzujeme? Ať nám to laskavě dodají.‘ Stranické vedení mě v tom podpořilo. Ono taky nutit jaderné fyziky, aby podepsali něco, co si nemohli přečíst, bylo dost drzé,“ říká a dodává: „Ještě týž den tam přijeli z Moskvy lidi, kteří nás měli na starosti, a nějak se to pak sfouklo na nějaké schůzi, že jsme přijali nicneříkající stanovisko, odjeli a byli spokojení, že od nás něco mají.“

Milan Honusek se během svého pobytu nesetkal s tím, že by ho nutili ke spolupráci se Státní bezpečností nebo s KGB. V roce 1978 se i s manželkou a dětmi vrátil do Československa, aby mohl být nablízku svým stárnoucím rodičům. Zde potom pokračoval v práci v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži. 

O radiaci z Černobylu se mlčelo 

Po havárii v jaderné elektrárně v Černobylu v dubnu 1986 měl pamětník jakožto jaderný fyzik přístup k informacím, které byly široké veřejnosti v Československu nedostupné. Komunistický režim v té době nepřipouštěl, že by radioaktivita z Černobylu mohla ohrozit zdraví lidí na našem území. 

„Do Řeže jsme tehdy přivezli prach z pražských chodníků, zkoumali jsme ho a zjistili jsme, že to radioaktivní záření je docela silné. Informovali jsme o tom nadřízené, kteří ale o tom chtěli mlčet,“ říká Milan Honusek. „Pražská hygienická stanice v té době nepřijala žádná opatření. Možná to bylo dobře, protože opatření by rozpoutala paniku. Ty dávky záření, které u nás lidé mohli dostat, nebyly zas až tak vysoké. Ale samozřejmě jsem měl obavy. Informace přicházely i z jiných zemí, například ze Skandinávie.“ 

V roce 1987 vycestoval pamětník na měsíční pracovní pobyt do Velké Británie, a když měl být v roce 1989 pozván znovu, dostal předvolání na policii. Původně si myslel, že jde o oddělení pasů a víz, záhy ale zjistil, že s ním chce mluvit Státní bezpečnost. Žádali po něm, aby donášel informace na Čechy, se kterými se ve Velké Británii setká. Když nesouhlasil, jeho cesta do zahraničí byla zamítnuta.

Změny byly nevyhnutelné

Atmosféru na konci osmdesátých let Milan Honusek vnímal jako nakloněnou demokratizačním změnám. „O tom, že je potřeba dělat radikální změny, jsem věděl už dávno. Strana nemohla tímhle způsobem fungovat. Jako komunista jsem byl přesvědčen, že KSČ by měla stát v popředí těch změn. Kdyby s tím začala o pár let dřív, mohli jsme být někde jinde. Ale v politice neexistuje kdyby,“ uvažuje. 

Dne 17. listopadu 1989 pamětník nebyl v Praze, trávil čas s rodiči na chalupě. Když se dozvěděl o zásahu proti studentům na Národní třídě, byl v šoku: „Neuměl jsem si představit, že by policie takto zasáhla. Ten zásah byl podle mě absolutně nesmyslný.“ Když v nadcházejících dnech pochopil, že skutečně dojde k nějaké změně režimu, domníval se, že by mělo jít o návrat k Dubčekovým ideálům, že se začne budovat demokratický socialismus skandinávského typu. „KSČ si měla už dávno uvědomit, že takhle to dál nejde, že změna je nevyhnutelná,“ říká Milan Honusek. 

Neměl obavy z toho, že by mohlo dojít k pronásledování komunistů. Ve výzkumném ústavu v Řeži proběhla změna vedení podle jeho slov velmi poklidně: starý ředitel odešel do důchodu a na jeho místo nastoupil nový. Pamětník byl zvolen místopředsedou ve svém oddělení a nadále pokračoval ve své práci.

Než blbým politikem, to raději dobrým fyzikem

Milan Honusek zůstal i po roce 1989 členem KSČM. „Po sametové revoluci jsem předpokládal, že je potřeba vybudovat pořádnou stranu, která se bude orientovat v tom rozšířeném spektru. Ale poslední dobou mám pocit, že jsem se zklamal. Moje ideály jsou už zase v háji,“ konstatuje. 

V devadesátých letech byl předsedou OV KSČM pro okres Praha-východ, pracoval jako člen výkonného výboru pro Středočeský kraj, ale i když měl možnost kandidovat do parlamentu, rozhodl se o poslaneckou funkci neusilovat. „Než být blbým politikem, to raději budu dobrým jaderným fyzikem,“ říká. V roce 2018 nakonec z KSČM vystoupil na protest proti její politice proti uprchlíkům. 

„Hlavně být upřímný, slušný, nepodrážet, jednat se všemi lidmi stejně. Diskuse musí být vždy, ale slušná,“ definuje své krédo Milan Honusek a popisuje své naděje pro budoucnost: „Snad se příští generace dočká toho, že tu bude režim, který nebude postavený na záhadných miliardářích. Bez evropské spolupráce se nikam nehneme, ta by se měla rozvíjet i v budoucnu.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: 10 pamětníků Prahy 10

  • Witness story in project 10 pamětníků Prahy 10 (Robert Candra)