The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. MUDr. Tomáš Honěk CSc. (* 1950)

• narozen 13. září 1950 v Praze

• otec MUDr. Alois Honěk byl významný chirurg, matka Hana, rozená Šmidrkalová, byla dermatoložka

• otec se 27. května 1942 jako anesteziolog účastnil operace postřeleného Reinharda Heydricha

• po druhé světové válce otec působil jako krajský chirurg a primář v Karlových Varech

• v 50. letech otec souzen v inscenovaném procesu s karlovarskými lékaři, byl rok vězněn

• Tomáš roku 1968 maturoval na gymnáziu

• 1968-1974 studoval medicínu na Univerzitě Karlově

• od 1974 pracoval v dětském kardiocentru v Motole

• v Motole založil kardiocentrum pro dospělé

• je zakladatelem soukromé chirurgie Avicena, která provádí laserové operace křečových žil

• je podruhé ženatý, má dva syny

• starší bratr Alois Honěk (1945) je významný entomolog a tajně vysvěcený kněz

„Tatínka jsem vždy obdivoval a napodoboval,“ říká doktor Tomáš Honěk o svém otci, chirurgovi a houslaři Aloisi Hoňkovi. Byl pro něj především profesním vzorem a po absolvování medicíny se vydal v jeho stopách, i jemu se osudem stala chirurgie. 

Lékaři operovali pod dohledem SS

Otec pamětníka Alois Vincenc Honěk se narodil 25. října 1911 v Děhylově u Ostravy. „Tatínek nám vždy tvrdil, že pocházel z chudé rodiny, ale to nebyla tak docela pravda, jeho rodina vlastnila pilu a truhlářství,“ vypráví Tomáš Honěk. Alois brzy ztratil oba rodiče, v rodinné firmě se vyučil truhlářem a houslařem. Vystudoval však také gymnázium a poté medicínu na Univerzitě Karlově. V tomto období se o něj starala jeho teta Marie Dominata Hoňková, sestra v řádu boromejek a ředitelka školy při Ústavu pro nevidomé na Hradčanech. 

Po promoci se Alois Honěk vydal na dráhu chirurga a pracoval v tehdy nově otevřené a moderní nemocnici na Bulovce, kde mu šéfoval velkorysý a benevolentní německý lékař Walter Dick. Na Bulovce v té době působila odbojová skupina v čele s chirurgem Bohumírem Budínem. Podle slov pamětníka o ní Walter Dick věděl a držel nad českými lékaři ochrannou ruku. 

Sedmadvacátého května 1942 před polednem se Prahou začala šířit zpráva o atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha na tehdejší Kirchmayerově třídě. „Lékaři si už připíjeli a oslavovali smrt tyrana,“ popisuje události Tomáš Honěk. „Ale vtom tatínka zavolali na operační sál.“ Heydrich totiž nezemřel, byl pouze raněn a Bulovka byla nejbližší nemocnicí vzhledem k místu atentátu. 

„Zavolali na ně kompletní SS tým a profesora Biermanna z německé kliniky. Ten znejistěl a prohlásil, že si zapomněl brýle, takže operaci převzal Walter Dick.“ Alois Honěk se na ní podílel jako narkotizér, tedy anesteziolog. Zeptal se pacienta česky, jestli má vlastní zuby, a do operační knihy jeho jméno zapsal omylem foneticky, s „j“, což si Tomáš Honěk později ověřil – zápis v knize byl vyškrabávaný a přepisovaný. „Táta měl největší zkušenost s obsluhou anesteziologického přístroje. Držel Heydrichovi na nose masku, do níž kapal nahřátý chloroform,“ pokračuje Tomáš Honěk. „Walter Dick vyjmul střepinu ze sleziny a zadrénoval hrudník.“ 

Ostře sledovaná operace trvala asi hodinu a dopadla zdánlivě dobře. Pacientův stav se zdál vzhledem k situaci v pořádku, jenže sedmý den Reinhard Heydrich zemřel, patrně na sepsi. 

Tomáš Honěk uvádí, že Němci se na českých lékařích nemstili: „Měli úřednický přístup, hráli si na spravedlivé.“ Alois Honěk tak nadále až do konce války pracoval na Bulovce, kde ho v květnu zastihlo i Pražské povstání. V těchto dramatických květnových dnech zahynul jeho kolega Bohumír Budín; podle slov Tomáše Hoňka je možné, že ho zastřelili komunisté. Waltera Dicka v době osvobození lékaři ukryli do jednoho z pokojů, přidělili mu ozbrojenou stráž a umožnili mu bezpečně odjet do Plzně k americké armádě – tím oblíbeného šéfa uchránili před případným násilím ze strany Revoluční gardy, jíž padlo za oběť i mnoho nevinných Němců. 

Bratr po návratu ze Sachsenhausenu duševně onemocněl

Někteří členové rodiny Aloise Hoňka byli válkou těžce postiženi. Jeho mladší bratr František se roku 1939 účastnil protestů proti uzavření vysokých škol, byl uvězněn a válku prožil v koncentračním táboře Sachsenhausen. „Po válce krátce pracoval na chirurgii, ale rozběhla se mu schizofrenie. Byl to tragický případ. Otec mu sám provedl lobotomii a František dožil na psychiatrii v Opavě.“ 

Válku nepřežil Aloisův strýc Ladislav Víteček, kterého Němci koncem války popravili za ukrývání partyzánů. 

Sám Alois se na konci války oženil s lékařkou Hanou (Johanou) Šmidrkalovou, která pocházela ze zámožné rodiny z Bydžova. Roku 1945 se jim narodil starší syn Alois mladší. Těsně po osvobození v nadšení pro budování republiky vstoupil do KSČ, a protože v pohraničí byl v té době velký nedostatek lékařů, odjel pracovat jako primář do nemocnice v Karlových Varech, kde také založil střední zdravotnickou školu. 

Proces s lékaři po stalinském vzoru

Tomáš Honěk přišel na svět jako druhý syn 13. září 1950. Jeho první vzpomínka pochází ze dne, kdy mu otec jako dvouletému operoval kýlu. Jenže krátce nato se život rodiny dramaticky změnil: Alois Honěk byl zatčen a souzen ve vykonstruovaném procesu s karlovarskými lékaři. 

Jednalo se o jeden z procesů po vzoru Stalinovy čistky proti lékařům, které obvinil ze spiknutí a vražedných úmyslů proti své osobě. Asi deset lékařů z karlovarské nemocnice se ocitlo ve vyšetřovací vazbě. Aloise Hoňka obvinili z toho, že v nemocnici nechal pracovat některé lékaře z řad vězňů z jáchymovských lágrů. Druhá část obvinění spočívala v tom, že jistého člověka dovezl svým autem ke státní hranici a dopomohl mu tak k útěku na Západ. Onen muž mu následně z Norimberka poslal pohlednici se slovy: „Pane primáři, děkuji za Vaši pomoc.“ Tomáš Honěk se domnívá, že šlo o nastrčeného provokatéra. Další obvinění se týkalo údajné „krádeže“ zubařského křesla, které Alois Honěk ve skutečnosti používal k miniinvazivním operacím. 

Krátce po Stalinově smrti se naštěstí represe začaly zmírňovat a roku 1954 byl Alois Honěk propuštěn. Z víry v komunismus se podle slov Tomáše Hoňka „vyléčil“, ale levicové vidění světa mu zůstalo až do konce života. Roku 1968 se dočkal plné rehabilitace. 

Následky jeho věznění i vlastního „buržoazního“ původu však nesla pamětníkova matka Hana, která jako dermatoložka nemohla sehnat pracovní místo v Praze a dojížděla za prací do vzdálených měst. 

V Praze jsou Rusové, už máme první raněné.

Tomáš Honěk popisuje své dětství jako ideální. Vyrůstal v inspirativním prostředí v krásném činžovním domě nedaleko Národního divadla. Otec kromě práce v nemocnici Na Františku, kde nastoupil jako chirurg po propuštění z vězení, věnoval veškerý čas výrobě houslí i hře na svůj milovaný nástroj. Hrál v amatérském smyčcovém kvartetu a vlastnoručně vyrobené nástroje prodával na Západ, čímž rodině zajišťoval významný vedlejší příjem. 

Roku 1968 Tomáš Honěk maturoval na gymnáziu. Jeho starší bratr Alois v té době již končil studium přírodovědy (později se stal entomologem, vystudoval také teologický seminář a stal se tajně vysvěceným knězem). Přátelil se s katolicky orientovanými intelektuály, například Tomášem Halíkem a Jiřím Grygarem, kteří se u nich doma scházeli na bytových seminářích. 

Prázdniny 1968 prožil Tomáš Honěk na brigádě na sběru jahod ve Velké Británii. Do Prahy se vrátil asi tři dny před vpádem vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna. „Nikam nechoď, v Praze jsou Rusové. Už máme první raněné,“ telefonoval mu otec onoho rána z nemocnice Na Františku. „Samozřejmě jsem ho neposlechl a šel jsem na Václavák. Viděl vyděšené sovětské vojáky, kteří zmateně stříleli nad hlavy davu.“ Jeho starší bratr si v té době koupil pistoli, protože chtěl bránit republiku, ale nikdy ji nepoužil.

V září 1968 celá rodina Hoňkových odcestovala na Západ, pobývali ve Vídni, rodiče zvažovali emigraci. Nakonec se ale rozhodli vrátit domů, přestože jeho otec už měl nabídku na lékařské místo ve Švýcarsku. „Tatínek byl extrémní patriot,“ říká Tomáš Honěk. 

Jako lékař procestoval svět

Po návratu nastoupil Tomáš v Praze ke studiu medicíny. Nastupující normalizace se tam podle něj neprojevovala tolik jako na některých jiných fakultách, i když i na medicíně působili pedagogové, kteří udělali kariéru díky svému členství ve straně. 

Po absolvování medicíny roku 1974 začal Tomáš Honěk hledat místo jako lékař a zjistil, že jeho postavení syna známého chirurga je poněkud dvousečné: „Všichni si o mně mysleli, že mám protekci, takže mě nikde nechtěli vzít.“ Krátce pracoval v Ústí nad Labem, kde mu místo sehnal otec, ale vzápětí ho přijali na dětskou kardiochirurgii v Motole, kde již zůstal a založil zde kardiocentrum pro dospělé. 

V osmdesátých letech měl možnost dlouhodobě působit na Kubě, v prosinci 1989 pak odjel na stáž do Londýna, v devadesátých letech pracovně pobýval v Saúdské Arábii. Založil také soukromé chirurgické centrum Avicena, které se zabývá laserovými operacemi křečových žil. 

Tomáš Honěk je podruhé ženatý, z prvního manželství má dva syny, z nichž jeden se také stal lékařem, třetí syn z druhého manželství v roce 2023 ještě studoval. 

Jeho otec Alois Honěk se dožil jednadevadesáti let a zemřel roku 2002.