The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Holub (* 1920)

Nejstarší žijící skaut ve Slaném

  • narozen 13. června 1920

  • nejstarší žijící skaut ve Slaném

  • zakládání skautských oddílů ve Slaném

  • vedoucí skautského oddílu

  • ilegální organizace Modrý kruh napojená na Zpravodajskou brigádu

  • vyučen krejčím

  • totální nasazení v Německu

  • pracovní tábory v Německu

  • zajatci v Německu

  • letecké nálety na německá města a továrny

  • rušení živností v 50. letech

  • nucený přechod dělníků do těžkého průmyslu

„Dobrovolně vám tam nepůjdu.“

Otec Antonína Holuba, Václav, byl krejčovským dělníkem v prestižním krejčovství pana Svobody, které se nacházelo v místech nynější restaurace „U Hrušky“ ve Slaném. Pracovali pro něho dva dělníci. Jeden šil kabáty, druhý kalhoty. Krejčovství mělo dvě místnosti. V první byl obchod, ve druhé krejčovská dílna. Celý den se v provozovně svítilo a topilo, jelikož si krejčí hřáli žehličky na kamnech. Pan Svoboda byl dobrým podnikatelem, spočítal si režii a nabídl svým zaměstnancům: „Každému vám půjčím šicí stroj. Přijďte si v sobotu pro práci, tu připravíte na zkoušku, přinesete to sem, já to odzkouším, vy to budete doma dodělávat.“

Manželka Václava Holuba byla švadlena. Práce jim šla dobře, po čase si otevřeli vlastní krejčovství. Při žádání o živnostenský list se na úřadě sešli i s druhým dělníkem pana Svobody, panem Klusoněm, který se rovněž rozhodl osamostatnit. Pan Svoboda krejčovství zavřel a žil jako soukromník. Antonín vzpomíná na dobu, kdy ještě byl jeho otec u Svobodových zaměstnaný: „Byla to taková lepší rodina, rodiče mě k nim posílali o Velikonocích na pomlázku. Paní Svobodové se muselo říkat ,milostivá paní‘ a zdravit ,rukulíbám‘. Měli služku, domácnost vedla hospodyně, sestra paní Svobodové. Pro dceru hledali vhodného ženicha. Vzala si vedoucího úředníka ze spořitelny, věnem dostala velký dům u sokolovny, nyní je v něm pekařství.“

Po ukončení školní docházky chtěl jít Antonín do učení v ČKD Slaný. V té době však podnik přijímal pouze děti svých zaměstnanců, a tak jeho otec rozhodl, že Antonína vezme do učení k sobě a vyučí se krejčím.

V roce 1924 Václav Koten a Ota Pátek založili ve Slaném skautský oddíl. Zpočátku se skauti scházeli v altánu na zahradě u Rozenkranzů. Tóňa Rozenkranz byl jedním z oddílových vedoucích. Oddíl se rozrůstal, chyběli však vedoucí, kteří by mládež vedli. V té době fungovaly čtyři oddíly od vlčat přes rovery až po ty nejstarší.

V 30. letech byla v Čechách velká nezaměstnanost. V Kalivodech si několik chlapců, kteří byli bez práce, postavilo svépomocí chatu. Václav Koten se s nimi seznámil a přivedl je do skautského oddílu jako vedoucí. Patřil mezi ně František Holina, Josef Huml a František Zíma. Oddíl Antonína Holuba vedl František Holina, později převzal oddíl František Zíma.

Skautské oddíly chodily často do přírody na výlety. „Jednou jsme šli se skautským oddílem na výlet přes Studeněves, Řisuty a Malíkovice. Za Malíkovicemi jsme přišli na krásnou louku, tekl tam potůček, v těch místech už začínaly křivoklátské lesy. Nám se tam moc líbilo. Bylo nás asi dvanáct skautíků, každý měl čtvrtku stanu (tehdy bylo zvykem, že každý táborník měl část stanu ve tvaru trojúhelníku, při spojení čtyř trojúhelníků olivkami vznikl jeden stan – pozn. ed.). Postavili jsme si čtyři stany, nebyl to žádný přepych. Spali jsme na zemi pod celtou.“

Skautům se prostředí pro táboření líbilo a začali tam chodit často. Jednou ráno, když ještě za šera otevřeli stan, stál před ním hajný Staněk se psem a řekl: „Tak, hoši, kdo vám to tady dovolil? A víte, že tohle je soukromý les a já jsem hajný? Já vás okamžitě mohu odsud vyhnat. Já vás nevyženu, já to tady vidím. Až odejdete, já se sem přijdu podívat, jak to tady bude po vás vypadat. Až sem půjdete příště, tak se stavte v Malíkovicích v hájovně.“ Hajný byl s chováním skautů v lese spokojený a dovolil jim v Malíkovicích tábořit. Zpočátku stavěli tábor už v pátek, později, protože někteří v sobotu pracovali, přicházeli až v sobotu.

„Oddíl se zvětšoval, bylo nás už kolem dvaceti, když jsme šli vesnicemi, mládež šla za námi. Večer jsme při táboráku zpívali a opékali buřty. Protože táboráky bývaly až po setmění, přicházeli s dětmi i rodiče. Skauting se na Slánsku rozrůstal. V Řisutech si osm chlapců pod vedením Karla Krále, brašnáře ze Slaného, založilo vlastní oddíl. Protože naše oddíly už byly hodně početné, začali jsme se stavbou kluboven. Stály v místech, kde je nyní ve Slaném letní kino. V jeho rohu bylo hezké místo se smrky, na něm jsme svépomocí postavili dva sruby. Naše oddíly byly větší než Sokol, jezdili sem i Pražáci.“

Krajským náčelníkem skautů byl ředitel nemocenské pojišťovny ve Slaném Richard Jindra. Antonín Holub se stal zástupcem vedoucího. Později začali přicházet malí zájemci o skauting a Antonín Holub byl jmenován vedoucím vlčat. V jeho oddílu bylo asi čtrnáct malých skautů. Patřil mezi ně Tonda Bosák, Honza Zmatlík, Petr Dražan, Miloš Matějka. „Matějkovic bydleli na náměstí, patřilo jim mydlářství. Milošek byl takový cvalda, byl jedináček, z domova přicházel vybavený ruksáčkem naplněným věncem vuřtů pro kamarády.“ Pan Matějka byl starostlivý otec, vedoucího Antonína Holuba prosil: „Ať ten Milošek tam něco nevyvede!“

Počátkem června 1940 byla ve skautských klubovnách na Hájích provedena kladenským gestapem prohlídka a činnost Junáka byla tímto dnem z rozhodnutí gestapa zastavena. Kluci – junáci se stáhli do ilegality. Pod vedením Antonína Rozenkranze založili ilegální skupinu Modrý kruh. „V roce 1942, kdy jsem byl totálně nasazen na práci v Německu, jsem si dopisoval se Standou Červeným. Že je členem ilegální organizace, jsem se dozvěděl až po válce. V dopisech se ptal, kde dělám, co tam dělám, já jsem odpovídal a dával tak informace Modrému kruhu (slánský junácký oddíl roweři pracoval pod vedením Antonína Rozenkranze od roku 1940 až do konce války v ilegální organizaci eM-Ka (Modrý kruh). Organizace byla napojena na Zpravodajskou brigádu, která podávala hlášení o situaci v Německu do Anglie. Po válce jeho členové byli vyznamenáni Junáckým křížem „Za vlast 1939-45“ – pozn. ed.).“

Německo mělo problémy s nedostatkem pracovních sil již před vypuknutím 2. světové války. Po vyhlášení války se tyto problémy ještě zhoršily. Proto byly zprvu prováděny individuální nábory zahraničních zaměstnanců. Protože to nestačilo, byly od roku 1942 zavedeny hromadné nucené nábory v okupovaných zemích, známé pod názvem Totaleinsatz – totální nasazení. Naše protektorátní vláda dala pro práci do Německa k dispozici celý ročník 1920.

„Předvolání na práci do Německa jsem dostal těsně před Vánoci, 15. 12. 1942. Museli jsme se dostavit na slánské nádraží, kde nás čekal vedoucí pracovního úřadu Karel Kotek. Po kontrole s námi nastoupil do přistaveného vlaku a odjeli jsme do Prahy, kde jsme přestoupili a pokračovali v cestě do německého sběrného tábora v Halle. Byla zima, tábor se skládal z dlouhých dřevěných rázovitých německých baráků. Uprostřed místností stála dočervena rozpálená železná kamna, u nich halda uhlí. Kolem byly postavené lavice. Všechny nás nahnali dovnitř, byly nás asi tři tisíce. Odtud jsme vlakem odjeli do Magdeburku.“

Němci vždy byli dobrými organizátory. V Magdeburku odstavili vagony na vedlejší kolej, zaměstnanci pracovních úřadů roztřídili lidi podle místa pracovního nasazení. Vlak pak dále pokračoval a stavěl na předem určených místech, kde čekal pracovník úřadu, který převzal vagon s lidmi stanovenými pro jeho oblast. Vlak pak pokračoval do dalšího města, kde se postup opakoval. „Takto jsme dojeli až do Harzského pohoří do městečka Quedlinburg (historické město spolkové zeměSasko-Anhaltsko, ležící severně od pohoříHarz – pozn. ed.). Vyvedli nás z vagonu, nechali nastoupit a úředník kolem nás chodil a každého se ptal, jaké má zaměstnání. Německy jsem moc neuměl, jenom co jsme se naučili ve škole.

Nikdy jsem nebyl z domova. Ale skauting mě dobře připravil pro život. Byl jsem samostatný, uměl jsem si všechno udělat, při stanování jsme si vařili kotlíkové guláše. Všiml jsem si, že na dotaz úředníka ti, co řekli, že jsou pekaři nebo řezníci, posílal stranou. Stál jsem s kamarádem, také krejčím. Když na nás přišla řada, věděl jsem, že německy se krejčí řekne šnajdr (derSchneider - krejčí), tak jsem to řekl, úředník nás poslal do řady s pekaři a řezníky. Kluci, kteří byli z hospodářství, když viděli, že řezníky dávají stranou, z domova měli zkušenosti se zabíjačkami, se hlásili také jako řezníci. Za chvíli už řezníků měli dost a další nechtěli.“

V Quedlinburgu zůstali všichni, kteří byli vyučeni pro nějaké řemeslo. Ostatní odjeli vlakem na práci do továrny v Oschersleben a do 20 kilometrů vzdáleného Thale. V Thale se v té době vyráběly duralové výztuže pro vojenská letadla. „Nás v Quedlinburgu odvedli na pracák. Podle vyučení nás přidělovali do pekařství, do řeznictví. Mě a kamaráda úředník, měl na ruce pásku s hákovým křížem, odvedl k místním krejčím. Šli jsme na náměstí, tam kamaráda odvedl k jednomu krejčímu s tím, že u něho bude pracovat. Krejčí se bránil. Úředník na něho zařval, že ho přijmout musí. Mě odvedl k dalšímu, jmenoval se Konrad König. Seděl na stole, nohy zkřížené jako Turek a šil. Úředník mu řekl, že mu vede dělníka, krejčí slezl ze stolu, všiml jsem si, že má z první světové války zraněnou ruku, měl průstřel ramene, zvedl ji nejvýš k rameni. Také mě přijmout odmítl, ale úředník mu sdělil, že musí. Později jsem se dozvěděl, že manželka Königa je velká nacistka a je zaměstnaná na magistrátě. Mistr mně přidělil práci a pořád odbíhal do kuchyně, vařil ten jejich eintopf. Jak otevřel kuchyni, kde vařil brambory se zelím, vonělo to v celém krámě. Ve dvanáct hodin přišla jeho manželka, na rameni hákový kříž a ptala se, co tam dělám. König jí vysvětlil, že mě tam přidělili z pracovního úřadu.“

Oba krejčovští mistři o pomoc ve svých dílnách zpočátku nestáli. Měli starost, kde budou jejich dělníci bydlet a kdo bude hradit jejich stravu. Po vzájemné dohodě oba chlapce ubytovali na městském náměstí v hotelu U Zlatého slunce. „Za války byly hotely prázdné, dostali jsme pokoj s dvěma postelemi, to se nám líbilo, domnívali jsme se, že ubytování budou platit naši mistři, když jsme pro ně dělali. Ale oni nám začali vyplácet mzdu, platili nás dobře, takže jsme si hotel platili sami. Manželka mého mistra přišla z kanceláře a přinesla stravenky pro cizince. Byly poloviční než pro Němce. Kamarád Franta dostal také lístky. Měli jsme poukázky na maso a chleba. Chodili jsme do pekařství pro žemle, v řeznictví jsme si koupili ten jejich mazací salám. Jenomže jsme si s Frantou říkali, že jsme pořád jenom na studeném jídle.“

Ve městě byl velký hotel Kaiser Hof – Císařský dvůr. Chlapci se dohodli, že zkusí dát si v něm alespoň polévku. Hotel byl vybaven masivními dubovými stoly, Němci hlučně pokřikovali na číšníka. Vystrašení kluci se posadili k malému stolku v rohu sálu, žmoulali stravenky a dohadovali se, jak dál. Přitočil se k nim číšník, vzal si stravenky, dělal, že je stříhá, ale vrátil je neporušené se slovy: „Co si dáte?“ Když chlapci viděli, že číšník je Čech, bylo jim veseleji, spřátelili se s ním, jmenoval se Josef Koníček. Do hotelu pak chodili často. Josef Koníček byl vyučený číšník, do Německa přišel pracovat v rámci dobrovolných pracovních náborů.

Oba němečtí krejčí si začínali na práci svých nedobrovolných dělníků zvykat a byli spokojeni „Mistr mně dal ráno nastříhané kalhoty, já jsem si sedl ke stroji a začal šít. On mě pořád pozoroval. V poledne jsem se šel najíst, přišel jsem, pokračoval v šití, byly dvě hodiny a kalhoty byly hotové. Vyžehlil jsem je a šel je odevzdat. Mistr kroutil hlavou s tím, že musím dělat pomaleji. On ty kalhoty dělal dva dni a já je udělal za osm hodin. Dal mi sako, měl jsem ho hotové za dva dny, on ho dělal čtyři. Platil mě královsky, protože jsem mu vydělával. Hodně tam chodily ženy, jejichž manželé byli na vojně, abychom z jejich obleků šili dámské kostýmy. Chodila k nám hezká řeznice, ale pan vedoucí, když ji zkoušel, bral si ji vedle, ozkoušel ji ,se vším všudy‘, také se měl dobře. Všiml jsem si, že mu přinesla maso.“ Antonína napadlo, že s Frantou u řeznice také zkusí dostat maso bez lístků. Také k nim se zachovala velkoryse a předložené stravenky jim vrátila. „Tak jsme si s Frantou říkali, že si tady slušně žijeme a bydlíme na hotelu. To je tedy totální nasazení!“

Po pěti měsících se situace radikálně změnila. Z pracovního úřadu si pro krejčovské dělníky přišli, mistři se bránili, ale nebylo to nic platné. Všechny, kteří do Quedlinburgu přišli v rámci totálního nasazení, odvezli do pracovního tábora v Thale. Dřevěné domky v rozlehlém pracovním táboře byly rozděleny podle národností. Vedoucí tábora byl příslušník SS. Chodil ozbrojen, doprovázen dvěma asistenty a psem. Hygiena byla nedostačující, tábor byl zamořený štěnicemi. Práci jim přidělili v hutích, kde pracovali spolu s francouzskými válečnými zajatci. Byli to mladí chlapci, na uniformě měli na zádech bílou barvou napsáno velké „G“ (pozn. Der Gefangene – zajatec). Německý vedoucí tábora kdysi sloužil ve francouzské cizinecké legii.

Francouzská armáda nepřijímala do svých řad cizince. V roce 1831, aby tento zákon obešla, byla založena francouzská cizinecká legie. Legionářem se mohl stát kdokoliv ve věku od 17 do 40 let. V jejích řadách byli vrazi, uprchlí vězni, žebráci, obyčejní zločinci, ale také nežádoucí přistěhovalci a odpůrci režimu. Jejich úkolem bylo chránit a rozšiřovat francouzskou koloniální říši. Legionáři byli špatně vycvičeni i vystrojeni, měli velice nízký či dokonce žádný žold, byli posíláni na ty nejhorší úkoly. Bojovali v obou světových válkách, a to převážně v severní Africe.

Z doby, kdy sloužil v cizinecké legii, uměl táborový vůdce perfektně francouzsky, Francouze neměl rád a mstil se jim. „To jsme si tam všechno zažili. Francouzský spolupracovník si zpočátku myslel, že jsem tam dobrovolně. Než jsem přišel, dělali sabotáže a zpočátku se přede mnou bál. Místo do kyseliny výrobky házel do horké vody a posílal na rentgen. Ten žádné kazy neukázal. Vady výrobků se objevovaly právě působením kyseliny. Když jsem francouzskému zajatci vysvětlil, že tam nejsem dobrovolně, že jsem tam musel, hodil výrobek místo do kyseliny do vody a podíval se na mě, jak budu reagovat. A potom už to šlo. Kdyby nám na to přišli, už jsme se domů nevrátili, protože to byla sabotáž. Dělali jsme to víc a víc, pak už jsem říkal, musíme přibrzdit. Francouz mě varoval, abych to neříkal kamarádům, protože některý by se mohl podřeknout. Ze Slaného nás bylo v Německu patnáct (viz Příloha Jmenný seznam totálně nasazených – pozn. ed.), ale se mnou v Thale jenom Pepík Milka a Standa Černý.“

Vedle českého lágru bylo ubytováno asi deset sestřelených anglických letců. Jejich tábor byl pod patronací Červeného kříže, staral se i o jejich zásobování. Pracovat nechodili, k dispozici měli tenisové kurty a hřiště na volejbal.

Ke konci války začal být v Německu všeobecný nedostatek. „Když už Němcům začalo téct do bot, neměli pro nás ani pracovní obleky, které jsme měli dostávat. Vedoucí tábora udělal za svojí kanceláří krejčovskou dílnu a vybral mě, abych spravoval roztrhané montérky. Zavedl mě do dílny, stál tam šicí stroj, a když jsem ho upozornil, že je rozbitý, druhý den tam stál úplně nový. V táboře byl ještě jeden krejčí, jmenoval se Tonda Novák. Snažil se Němcům všemožně zavděčit, jen aby mohl v dílně pracovat. Život v lágru byl pro mě velkou zkušeností. Poznal jsem v něm dobrý a špatný lidi. Novák dobrý člověk nebyl.“

Koncem války na německém území docházelo k častým náletům. Továrna v Thale byla před nálety letadel chráněna Harzským pohořím. Většina náletů směřovala na Lipsko, Magdeburk, Drážďany, ale jeden těžký nálet srovnal se zemí továrnu v Oschersleben, kde pracovala skupina chlapců ze Slaného. Zachránili se jenom díky tomu, že byli ukryti v betonovém krytu. Po skončení náletu byli převezeni do Thale, kde se všichni Slaňáci poslaní na nucené práce do Německa setkali. „Kluci byli v betonovém krytu, bomba padla těsně k ocelovým dveřím. Vrata se vpáčila dovnitř a ti, co stáli v jejich blízkosti, byli mrtví. Bylo to asi dvanáct nebo čtrnáct Pražáků. Mezi nimi také Vašek Šůla ze Slaného. Ti všichni tam zahynuli.“

Po válce se Antonín Holub vrátil do Slaného. Začal pracovat v krejčovské dílně svého otce. Avšak po komunistickém převratu v roce 1948 byly ve Slaném, jako v celém státě, rušeny soukromé živnosti. „Když přišli komunisti k moci, všechny živnostníky zrušili. Všichni krejčí museli živnosti zavřít a šli do Oděvní tvorby. Dělal jsem s tátou, protože už byl starý, nechali ho dožít jako samostatného krejčího, ale já jsem u něho pracovat nesměl, nesměl mě vykořisťovat. Musel jsem do Oděvní tvorby. Byl jsem tam nejmladší. Ještě tam byl se mnou Milan Cakl.“Starší zaměstnanci neměli Antonína rádi, protože byl od otce naučený dělat pěknou krejčovinu a dostával náročnější práci.

Poválečného vývoje republiky se začínali zmocňovat komunisté. 5. května 1945 byla vládním nařízením svěřena správa veřejných věcí, tudíž i péče o vnitřní národní bezpečnost, okresním a zemským národním výborům. Náhradou za dosavadní bezpečnostní sbory – četnictvo a obecní policii – byl ustanoven Sbor národní bezpečnosti, SNB. S ním měly po „očistě“ dosavadní bezpečnostní složky splynout. Do řad SNB byli přijímáni bývalí partyzáni, vězňové koncentračních táborů apod. Z rozhodnutí KSČ byl v roce 1945 proveden i rozsáhlý nábor mladých mužů.

V národním hospodářství byla vyhlášena „dvouletka“. V září 1946 prohlásil Klement Gottwald, že splnění dvouletky bude důležitým stadiem na cestě k socialismu. Do konce roku 1948 se měla průmyslová výroba zvýšit na úroveň o 10 % vyšší než v roce 1937. Odsunem Němců z poválečného Československa ale přišel stát o 230 tisíc kvalifikovaných průmyslových dělníků. Jejich odchod měl být kompenzován dělníky z nevýrobních sektorů a úředníky.

V Oděvní tvorbě proběhl nejprve nábor do Sboru národní bezpečnosti. „Cakl to podepsal, já jsem se vymluvil, že nemám na to postavu. Potom přišli náboráři do hutí a dolů. Vedoucí podniku paní Čížková byla velká stranice. Její manžel, také veliký straník, byl důlním elektrikářem. Z každého podniku musel být dán jeden dělník k dispozici pracovnímu úřadu. Paní Čížková poslala mě. Přišel jsem na pracovní úřad, vedoucím byl pan Škrdlant. Ptal se mě, kam to bude. Řekl jsem: „Pane Škrdlant, vy děláte něco podobného jako Němci. Já jsem byl totálně nasazený, a vy mně říkáte, kam to bude. Já vám něco řeknu. Já jdu domů, vy pro mě pošlete SNB, SNB mě odvede do Vinařic, ve Vinařicích mě dáte na šachtu. Ale dobrovolně vám tam nepůjdu. Otočil jsem se a chtěl jsem odejít.“

Pan Škrdlant ho však zavolal zpět a nabídl mu místo v místním podniku ČKD. V současné situaci to byla úleva, ale v továrně byl zařazen na práci, kterou starší dělníci dělat nechtěli, protože byla málo placená. V průběhu druhé světové války odhalili Němci v kotlárně ČKD Slaný komunistickou buňku. Všechny její členy zatkli a odvezli do Mauthausenu. Nejmladším zatčeným byl Josef Rančák. Komunistou v té době nebyl, do koncentráku se dostal vlastně nedopatřením. Ze zatčené skupiny se vrátil po válce jediný, ale s podlomeným zdravím. Byl kost a kůže, vážil 30 kg. Dlouho ležel na interně slánské nemocnice, kde byla vrchní sestrou manželka Antonína Holuba, Vlasta. Po návratu z nemocnice do ČKD byl jmenován náměstkem. „Byl to nesmírně svědomitý a čestný člověk. Svěřenou funkci vykonával pečlivě, po dílně chodíval od jednoho stroje k druhému.“ S Antonínem i jeho ženou se znali od dětství, když ho zahlédl, šel k němu a Antonín na jeho dotaz, co tam dělá, si stěžoval: „Pepíku, vidíš, to jsem dopadl, řemeslo jsem měl, rád jsem ho dělal, ale tohle, já mám menší plat než Vlasta.“

Když se Josef Rančák od Antonína dozvěděl, že by rád z ČKD odešel do nemocnice jezdit se sanitou, pozval ho, aby ráno přišel za ním. V té době nebylo možné změnit zaměstnání a z těžkého průmyslu bez závažného důvodu odejít. Druhý den pan Rančák Antonína Holuba odvedl na osobní oddělení a nařídil úředníci, aby mu dala propouštěcí list. Byl spokojený, běžel do nemocnice za manželkou, nastoupil jako řidič sanitky, kde pracoval až do odchodu do důchodu.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Recollections of Witnesses from Slánsko and Slaný

  • Witness story in project The Recollections of Witnesses from Slánsko and Slaný (Blažena Hrabánková)