The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Monika Holfeld (* 1948)

• narodila se 27. července 1948 ve Warenu

• maminku Gertrudu Stettin a její rodiče odsunuli z Telnice v roce 1946

• tatínka Ludwiga Holfelda a jeho rodinu odsunuli z Jiříkova v roce 1946

• doma vládl stesk po domově

• ve třetí třídě pamětnice dostala dvojku z chování, protože nebyla v Pionýru

• vystudovala střední odbornou školu na stavební kreslířku

• vystudovala architekturu na univerzitě v Neustrelitzu

• pracovala v projektové kanceláři ve Warenu

• pravidelně jezdila do Československa

• v roce 1990 se stala členkou Komory architektů v Berlíně

• v roce 1997 založila vlastní architektonickou kancelář

• pomáhala při sanaci panelových domů i v České republice

• v roce 2025 žila v Berlíně

Die deutsche Übersetzung der Geschichte folgt nach der tschechischen Version:

Prarodiče Moniky Holfeld, Anna a Josef Stettinovi, se nezajímali o politiku, s Čechy měli přátelské vztahy a oba mluvili česky i německy. V roce 1945 proto doufali, že budou smět zůstat v Československu. Dokonce si podali žádost, kterou jim Národní výbor v Ústí nad Labem schválil. Nepřipravovali se tedy na odsun a neukládali si předem své věci v Německu, jak to viděli u svých německých sousedů. V létě 1946 ale dostali příkaz opustit dům. „Bylo to ze dne na den. Maminčin otec jen seděl a naříkal. Byl tak šokovaný, že nebyl schopen ani balit,“ popisuje pamětnice. 

Směli si odvézt padesát kilogramů, vzali si tedy jen to nejnutnější nádobí nebo povlečení. Nejdřív je shromáždili ve čtvrti Lerchenfeld (Skřivánek) v Ústí nad Labem. Maminku s jejími rodiči pak v dobytčím vagoně odvezli transportem do přesídlovacího tábora v Damshöhe v Meklenbursku-Předním Pomořansku, které po válce spadalo do sovětské okupační zóny. Monika Holfeld objevila „průkaz přesídlence“ (Umsiedlerausweis) své babičky, který potvrzuje její pobyt v Damshöhe v srpnu 1946. Prarodiče a maminka pak zůstali v této rovinaté spolkové zemi s mnoha jezery ve městě Waren. „Řekli jim, že se mohou těšit, že pojedou do té nejkrásnější země, kde jsou jezera a lesy. Maminka znala jen hory a babička měla astma, pro tu to tam bylo hrozné. Přijeli tam a ubytovali je tři vedle kravína. A od lidí slyšeli, že přijeli žebráci a co tam chtějí ti gauneři ze Sudet,“ vypráví pamětnice.

Maminka Gertrud Stettin nesla odsun těžce a po rodné zemi se jí velmi stýskalo. Rodina se stýkala především s dalšími vysídlenými Němci, kteří při setkáních vzpomínali na minulost a na své bývalé domovy. Skleslá nálada doma měla na malou Moniku vliv. „Byla jsem smutné dítě,“ říká. „Často jsem marodila, bylo to podmíněné i psychikou. Když vyrůstáte v prostředí, kde vládne melancholie, kde se nikdo nesměje, kde se jen přemýšlí, jaké to bylo kdysi a proč už tam nejsme, tak se to přenese i na dítě,“ vysvětluje. Trauma se přenáší mezi generacemi a pamětnice si tak vysvětluje i svůj strach z ohně a pyrotechniky. Maminka totiž zažila bombardování Ústí nad Labem v dubnu 1945.

Děda byl továrník                                                     

Monika Holfeld se narodila 27. července 1948 v německém městě Waren, její rodiče Gertrud a Ludwig Holfeldovi pocházeli ze Sudet. Prarodiče z maminčiny strany Anna a Josef Stettinovi žili v domě číslo 32 v obci Telnice (Tellnitz) v Krušných horách. Děda měl na starosti rodinné pole a lesy. Babička absolvovala školu domácích nauk v Teplicích. Po svatbě v roce 1919 byla ženou v domácnosti a v zimě vařila studentům, kteří přijeli lyžovat a spali u nich na seně. Maminka se vyučila drogistkou v Ústí nad Labem. Koncem války s obavami čekali, kdy přijdou sovětští vojáci. Maminka se před nimi schovávala v seníku. „Babička jim dávala jídlo, když měli hlad, mohli si u ní vzít. O starou ženu zájem neměli. Ona si ale vázala na hlavu šátek a schválně se oblékala tak, aby vypadala starší, i když jí nebylo ani šedesát,“ popisuje pamětnice.

Děda z tatínkovy strany Alexander Holfeld vlastnil textilní továrnu v Jiříkově (Georgswalde), kde vyráběli lněné plátno. Babička Stephanie Holfeld pocházela ze Šluknova (Schluckenau). Tatínek byl nejmladším ze čtyř sourozenců. Jeho sestry Dorothea a Elisabeth studovaly konzervatoř v Praze a bratr Alexander se vzdělával v Liberci. Jeho strýc a zároveň kmotr P. Florian Holfeld působil jako farář v Liberci. Rodina doma zaměstnávala personál a pro děti chůvu. Ludwig Holfeld navštěvoval obchodní školu ve Varnsdorfu a měl se stát poštovním inspektorem v Rumburku. Ještě v lednu 1945 dojížděl do Lipska, kde si doplňoval vyšší vzdělání nutné pro zaměstnance ve státní správě. Poštovním inspektorem ho jmenovali 1. dubna 1945 a 19. dubna už pracoval na ředitelství říšské pošty v Ústí nad Labem. „Kvůli zdraví nemohl narukovat. Byl těžce nemocný, měl otravu krve a neprůchodnost střev, tak díky bohu nemohl do armády,“ říká Monika Holfeld.

Tatínkova rodina věděla, že bude muset opustit Československo, a díky mnoha obchodním kontaktům si předem ukládala některé cenné věci u známých. Do Warenu se dostali přes tábor v Ebersbachu, který se nacházel hned za hranicí, nedaleko Jiříkova. „Tety schovávaly v okolí cennosti, šperky. Rodina si vzala i obrazy, později jsem je u tety objevila. Nechala si udělat portréty příbuzných. Postupně si pak věci vyzvedávala. Některé třeba až za deset let, protože to bylo přes hranici riskantní,“ popisuje pamětnice. Její tatínek jako nejmladší o uložených věcech ale nevěděl a se svými sourozenci nebyl po své svatbě v kontaktu.

Doma vládl stesk po domově

Maminka s tatínkem se poznali v práci. Oba ovládali těsnopis a psaní na stroji a zaměstnali je v investičním oddělení ve východoněmecké obdobě Okresního národního výboru ve Warenu (Rat des Kreises). Tatínkovi neuznali vzdělání a jako vysídlený Němec se nemohl stát státním zaměstnancem. Maminka se starala o nemocné rodiče, tatínkova maminka ležela v nemocnici. Ona i její manžel zemřeli v roce 1950. Rodiče se vzali v roce 1947 a rok poté se jim narodila dcera Monika. Z dětství si pamatuje časy, kdy měli všeho nedostatek. „Maminka mi říkala, ať zůstanu hodná doma, že musí jít stát frontu na máslo. Později u nás byl jeden muž, který utrácel nemocné koně, a jednou měsíčně prodával koňské maso, které starousedlíci nejedli, ale uprchlíci na něj stáli frontu,“ vzpomíná. Když nebyla moc zima, chodila nakupovat s maminkou, která zpočátku musela dokonce vyměňovat svou výbavu za brambory nebo mléko. 

Na hromadách s odpadem hledali dřevo nebo hřebíky, aby doma tatínek svépomocí něco vyrobil, protože materiál nebylo kde shánět. Pamětnice s maminkou chodily do lesa na houby, sbíraly bez, borůvky nebo šípek a vyráběly domácí sirupy, kompoty a marmelády. „Šla jsem na pole, sklidila brambory nebo mrkev a dala jsem je na hromádku. Tatínek, který pro nás přijel na kole, aby nám pomohl s taškami, byl zděšený, že to přece nemůžu, že pole patří družstvu,“ vypráví.

Monika Holfeld si pamatuje, že se na ně místní Němci dívali spatra a mluvili o nich jako o sudetských gaunerech. Její rodiče se přátelili pouze s dalšími přistěhovalci a o svém původu jinde nemluvili. „Ve škole nikdo nevěděl, odkud pocházím a co bylo. Skrývalo se to,“ říká. Maminka zůstala po jejím narození ženou v domácnosti, a cítila se proto méněcenně. V Čechách žili ve vlastním domě, a v Německu bydleli v malém dvoupokojovém bytě. Pamětnice měla ve škole kamarády, domů si je ale vodit nesměla. „Maminka se styděla, že nemají tak elegantní zařízení jako ostatní, když museli všechny věci nechat v Československu,“ podotýká Monika Holfeld. Dnes chápe smutek a stesk rodičů po domově, i když jako malou ji vzpomínky na staré časy nudily. 

O odsunu se ve škole nemluvilo

Monika Holfeld byla „tatínkova holčička“. Měli podobné zájmy a rozuměli si, maminka říkávala, že tatínek je spíš jako její starší bratr. Učila se dobře, ve třetí třídě ale dostali novou paní učitelku, která jí dala dvojku z chování. Maminka zuřila a ptala se, co provedla. Odpověděla jí, že nic. Maminka se vypravila do školy zjistit, proč má její dcera dvojku z chování, když měla vždycky jedničku. Vyučující jí odpověděla: „To záleží na vaší výchově, neposlali jste ji do mladých Pionýrů.“ Rodiče totiž nesdíleli komunisticko-socialistický náhled na svět. Mnohem později pamětnice zjistila, že učitelka patřila mezi spolupracovníky německé Státní bezpečnosti, Stasi. 

Doma neustále slyšela vzpomínání na život v bývalých Sudetech, ve škole ale nepadlo o vysídlení německých obyvatel ani slovo. Monika Holfeld si vybavuje, že výuka dějepisu se soustředila na období do Výmarské republiky. „Období před Hitlerem bylo pouze o tom, že nacisté chtěli všechno zabrat, byli to ti zlí, a Rusové to všechno napravili. Jen takto stručně, zmíněno ve dvou větách, nic víc. Sudety neexistovaly. Neexistovali Židé, existovali jen naši přátelé a to byl Sovětský svaz, který nás osvobodil. To bylo všechno,“ popisuje. 

V roce 1956 jela s maminkou na návštěvu za její kmotrou Emmou Weigelt (švagrová babičky Anny Stettin) do Hamburku. Přestože bylo město po válce zničené, líbilo se jí tam a chtěla tam zůstat. Maminka jí však vysvětlila, že kdyby zůstaly, zavřeli by tatínka do vězení. Cestou na Západ si podle tetiných instrukcí vezly jen nejnutnější věci a téměř prázdný kufr, který si na hranicích celníci vybrali ke kontrole. „Kupé bylo úplně plné, a když celní úředník viděl náš kufr, celý zrudl, protože kufr byl prázdný,“ vzpomíná Monika Holfeld a vysvětluje, že prázdný kufr se dal interpretovat jako plán vycestovat na Západ. Cestou zpátky domů do NDR už plný kufr sotva unesly, kontrolovat ho ale tentokrát nikdo nechtěl. Když tatínkovi psaly dopisy, všiml si, že už je předtím tajná policie otevřela. 

V Čechách se cítila jako doma

Protože rodiče nebyli členy komunistické strany a ani ona se nijak politicky neangažovala, mohla studovat jen na odborné střední škole. Vybrala si obor stavební kreslířky. Po maturitě pokračovala ve studiu architektury v Neustrelitzu a stala se diplomovanou inženýrkou. Díky výborným výsledkům dostala nabídku dálkového studia na Humboldtově univerzitě v Berlíně, aby mohla působit v akademické sféře. Během prvního semestru ale zjistila, že se jedná převážně o politické předměty, a z vymyšlených zdravotních důvodů studium ukončila. Našla si práci v plánovacím studiu v Neubrandenburgu a doufala, že dostane byt. Protože ale nevstoupila do SED (Jednotná socialistická strana Německa), byt nedostala. Proto znovu bydlela u rodičů a pracovala v projektové kanceláři ve Warenu.

Když jí bylo dvacet dva let, začala se učit česky. V práci měla na výměnném pobytu v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci českou architektku, se kterou se spřátelila. Vždycky ale potřebovaly někoho, kdo jim překládal. „To pro mě byl klíčový moment, že se chci naučit česky. Začala jsem psát dopisy v češtině a tatínek mi je vždycky opravoval,“ vypráví. Tatínek se stal jejím učitelem. Při zaměstnání ve Warenu pak provázela delegace architektů z Čech, Moravy a Slovenska. Čeština ji bavila, odebírala české časopisy, překládala odborné knihy pro projektovou kancelář do němčiny.

V roce 1965 se s maminkou poprvé podívala do Ústí nad Labem a do Telnice a teprve tam pochopila maminčin stesk po domově. Vzduch byl tehdy znečištěný kvůli těžbě uhlí a průmyslové výrobě a domy vypadaly často neudržovaně, přesto se do místní krajiny zamilovala. Dům, kde maminka prožila dětství, mezitím přestavěli na ozdravovnu ROH. Později se z ní stala soukromá chalupa inženýra pracujícího v chemickém průmyslu. K cestě do Československa bylo vždy potřeba pozvání. Při první návštěvě ho maminka obdržela od manželského páru, kterému před odsunem maminčina rodina dala svého psa, s sebou si ho totiž vzít nesměli. „Pes pořád utíkal zpátky, nerozuměl tomu a hledal svůj domov. Češi ho pak zastřelili,“ vypráví. V roce 1969 je pozvali bývalí zaměstnanci tatínkovy rodiny do Jiříkova. Jejich továrnická vila, která kdysi zdobila své okolí, chátrala a byl na ni smutný pohled. „Dovnitř jsme se nedostali, ale o živý plot z rododendronů se nikdo nestaral, ani o nic jiného. Všechno bylo zarostlé,“ popisuje.

V následujících letech navštívila Monika Holfeld Československo mnohokrát, jezdila tam služebně a trávila tam i svátky a dovolené. Cítila se v Čechách jako doma. Hned po pádu berlínské zdi začala hledat zaměstnání v Západním Berlíně. Po sjednocení Německa v roce 1990 jí uznali vysokoškolský titul, a mohla se tak stát členkou Komory architektů v Berlíně. Působila jako projektová vedoucí na velkých stavbách nebo vedla praktikanty na Technické univerzitě v Berlíně. V roce 1997 v hlavním městě založila vlastní architektonickou kancelář. Psala odborné knihy a jako poradkyně pomáhala při sanaci panelových domů mimo jiné i v České republice. Od roku 2000 se se svou kanceláří specializovala na bezbariérové stavby. V roce 2025 žila Monika Holfeld v Berlíně, stále se věnovala plánování a vedení staveb, pořádala semináře po celém Německu a publikovala v odborných časopisech.

 

Die deutsche Übersetzung:

Die Großeltern von Monika Holfeld, Anna und Josef Stettin, interessierten sich nicht für Politik, hatten freundschaftliche Beziehungen zu den Tschechen und sprachen beide Tschechisch und Deutsch. Deshalb hofften sie 1945, dass sie in der Tschechoslowakei bleiben dürften. Sie reichten sogar einen Antrag ein, der vom Nationalausschuss in Ústí nad Labem genehmigt wurde. Sie bereiteten sich also nicht auf die Vertreibung vor und deponierten ihre Sachen nicht im Voraus in Deutschland, wie sie es bei ihren deutschen Nachbarn gesehen hatten. Im Sommer 1946 erhielten sie jedoch die Anweisung, ihr Haus zu verlassen. „Sie kamen und haben gesagt, morgen weg. Mamas Vater hat nur gesessen und geheult. Er war so geschockt, dass er nicht mal packen konnte,“  beschreibt die Zeitzeugin. 

Sie durften 50 Kilogramm mitnehmen, also nahmen sie das Nötigste an Geschirr und Bettwäsche mit. Zunächst wurden sie im Stadtteil Lerchenfeld (Skřivánek) in Aussig (Ústí nad Labem) zusammengetrieben. Dann wurden die Mutter und ihre Eltern in einem Viehwaggon in das Umsiedlerlager Damshöhe in Mecklenburg-Vorpommern transportiert, das nach dem Krieg zur sowjetischen Besatzungszone gehörte. Monika Holfeld entdeckte den „Umsiedlerausweis” ihrer Großmutter, der ihren Aufenthalt in Damshöhe im August 1946 bestätigt. Ihre Großeltern und ihre Mutter blieben dann in diesem flachen Bundesland mit vielen Seen in der Stadt Waren. „Und da hat man ihnen gesagt, sie können sich freuen, sie kommen in das schönste Land, wo Seen und Wälder sind und meine Mutter, die nur Berge kannte. Und meine Großmutter war Asthmatikerin, für die war das schrecklich da. Und dann kam man da an und wurden neben dem Kuhstall, drei Personen , untergebracht. Und dann hieß es noch, die Bettler da, was wollen die hier,die Sudetengauner“ erzählt die Zeitzeugin.

Mutter Gertrud Stettin nahm die Vertreibung schwer und vermisste ihr Heimatland sehr. Die Familie traf sich vor allem mit anderen vertriebenen Deutschen, die bei ihren Treffen über die Vergangenheit und ihre ehemaligen Heimatländer sprachen. Die gedrückte Stimmung zu Hause hatte Einfluss auf die kleine Monika. „Ich war ein trauriges Kind,“ sagt sie. „Ich war sehr oft krank. Auch psychisch bedingt. Wenn Sie in einem Umfeld groß werden, wo nur Melancholie herrscht, wo überhaupt nicht gelacht wird, wo man nur immer denkt, damals war es so, warum sind wir da nicht mehr? Dann lässt sich das auch auf das Kind nieder,“ erklärt sie. Die Traumata werden von Generation zu Generation weitergegeben, und so erklärt die Zeitzeugin auch ihre Angst vor Feuer und Pyrotechnik. Ihre Mutter hatte nämlich im April 1945 die Bombardierung von Ústí nad Labem miterlebt.

Der Großvater war Fabrikant   

Monika Holfeld wurde am 27. Juli 1948 in der deutschen Stadt Waren geboren, ihre Eltern Gertrud und Ludwig Holfeld stammten aus dem Sudetenland. Die Großeltern mütterlicherseits, Anna und Josef Stettin, lebten im Haus Nummer 32 in der Gemeinde Tellnitz (Telnice)im Erzgebirge. Der Großvater war für die Felder und Wälder der Familie zuständig, die Großmutter hat eine Ausbildung an einer Hauswirtschafts- Schule in Teplice abgeschlossen, war nach ihrer Heirat im Jahr 1919 Hausfrau und kochte im Winter für Studenten, die zum Skifahren kamen und bei ihnen auf dem Heu schliefen. Die Mutter absolvierte eine Ausbildung zur Drogistin in Ústí nad Labem. Am Ende des Krieges warteten sie voller Angst darauf, dass die sowjetischen Soldaten kommen würden. Die Mutter versteckte sich vor ihnen im Heuboden. „Und die Großmutter hat ihnen dann eben nur Essen gegeben, wenn sie Hunger hatten, konnten sie kriegen. Und da waren sie irgendwie zufrieden. An einer alten Frau hatten sie kein Interesse. Aber sie hat sich dann auch bewusst noch älter angezogent, so mit Kopftuch und allem, dass sie älter aussieht, sie war ja damals noch keine 60,“ beschreibt die Zeitzeugin.

Der Großvater väterlicherseits, Alexander Holfeld, besaß eine Textilfabrik in Georgswalde (Jiříkov), in der Leinenstoff hergestellt wurde. Die Großmutter Stephanie Holfeld stammte aus Schluckenau (Šluknov). Der Vater war der jüngste von vier Geschwistern, seine Schwestern Dorothea und Elisabeth studierten am Konservatorium in Prag und sein Bruder Alexander wurde in Liberec ausgebildet. Sein Patenonkel  P. Florian Holfeld war Pfarrer in Liberec. Die Familie beschäftigte Hauspersonal und ein Kindermädchen für die Kinder. Ludwig Holfeld besuchte die Handelsschule in Varnsdorf und sollte Postinspektor in Rumburk werden. Noch im Januar 1945 pendelte er nach Leipzig, wo er die für Beamte erforderliche höhere Ausbildung absolvierte. Am  1. April 1945 bekam er die Ernennungsurkunde zum Postinspektor. Am 19. April tat er seine Tätigkeit als Postinspektor in der Reichspostdirektion in Aussig.

„Aus gesundheitlichen Gründen konnte er nicht zum Militärdienst einberufen werden, er war schwer krank, hatte eine Blutvergiftung und einen Darmverschluss, also konnte er Gott sei Dank nicht zur Armee“, sagt Monika Holfeld.

Die Familie ihres Vaters wusste, dass sie die Tschechoslowakei verlassen musste, und dank vieler Geschäftskontakte deponierten sie einige wertvolle Dinge im Voraus bei Bekannten. Nach Waren gelangten sie über das Lager in Ebersbach, das sich direkt hinter der Grenze unweit von Jiříkov befand. „Meine Tanten versteckten Wertsachen und Schmuck in der Umgebung. Sie nahmen auch Bilder mit, die ich später bei meiner Tante entdeckte, und ließen Porträts von Verwandten anfertigen. Nach und nach holten sie die Sachen wieder ab, manche erst nach zehn Jahren, weil es zu riskant war, über die Grenze zu gehen“, beschreibt sie. Ihr Vater als jüngstes Kind wusste jedoch nichts von den versteckten Sachen und hatte nach seiner Heirat keinen Kontakt mehr zu seinen Geschwistern.

Zu Hause herrschte Heimweh

Die Eltern lernten sich bei der Arbeit kennen. Beide beherrschten Stenografie und Maschinenschreiben und wurden in der Investitionsabteilung im Rat des Kreises in Waren eingestellt. Vaters Ausbildung wurde nicht anerkannt, und als vertriebener Deutscher konnte er kein Beamter werden. Die Mutter kümmerte sich um ihre kranken Eltern, Vaters Mutter lag im Krankenhaus, sie und ihr Mann starben 1950. Die Eltern heirateten 1947 und ein Jahr später wurde ihre Tochter Monika geboren. Aus ihrer Kindheit erinnert sie sich an Zeiten, in denen es an allem mangelte. „Meine Mutter hat gesagt, ich soll brav zu Hause bleiben, weil sie sich für Butter anstellen musste. Später gab es bei uns einen, der kranke Pferde schlachtete und einmal im Monat Pferdefleisch verkaufte, das die Ansässigen nicht aßen, aber die Flüchtlinge sind dahin marschiert und haben sich angestellt,“ erinnert sie sich. Wenn es nicht zu kalt war, ging sie mit ihrer Mutter einkaufen, die anfangs sogar ihre Aussteuer gegen Kartoffeln oder Milch eintauschen musste. 

Auf Müllhalden suchten sie nach Holz oder Nägeln, damit ihr Vater zu Hause etwas basteln konnte, denn Material war nirgends zu bekommen. Die Zeitzeugin und ihre Mutter gingen in den Wald, um Pilze zu sammeln, sammelten Heidelbeeren, Brombeeren oder Hagebutten und stellten hausgemachte Sirupe, Kompotte und Marmeladen her. „Ich bin auf die Felder gegangen, und habe Möhren und Kartoffeln geerntet, und alles auf dem Häufchen gemacht, und wenn mein Vater kam, er holte uns ja mit dem Fahrrad ab,  er musste die Taschen anhängen, er war entsetzt, dass ich das nicht tun durfte, da die Felder der Landwirtschaftlichen Produktionsgenossenschaft gehörten“, erzählt sie.

Monika Holfeld erinnert sich, dass die einheimischen Deutschen auf sie herabblickten und sie als Sudetengauner bezeichneten. Ihre Eltern freundeten sich nur mit anderen Flüchtlingen an und sprachen nirgendwo anders über ihre Herkunft. „In der Schule wusste niemand, woher ich kam und was gewesen war. Das wurde versteckt,“ sagt sie. Ihre Mutter blieb nach ihrer Geburt Hausfrau und fühlte sich deshalb minderwertig. In der Tschechoslowakei lebten sie in einem eigenen Haus, in Deutschland wohnten sie in einer kleinen Zweizimmerwohnung. Die Zeitzeugin hatte Freunde in der Schule, durfte diese aber nicht mit nach Hause nehmen. „Meine Mutter hat sich geschämt, dass wir nicht so elegant eingerichtet waren wie die anderen, weil sie alle ihre Sachen in der Tschechoslowakei zurücklassen mussten“, bemerkt die Zeitzeugin. Heute versteht sie die Traurigkeit und Sehnsucht ihrer Eltern nach ihrer Heimat, auch wenn sie als Kind die Erinnerungen an die alten Zeiten langweilig fand.

In der Schule wurde nicht über die Vertreibung gesprochen

Monika Holfeld war „Papa- Kind“. Sie hatten ähnliche Interessen und verstanden sich gut, die Mutter sagte immer, der Vater sei eher wie ihr älterer Bruder. Sie lernte gut, aber in der dritten Klasse bekamen sie eine neue Lehrerin, die ihr eine Zwei in Betragen gab. Die Mutter war wütend und fragte sie, was sie angestellt habe. Sie antwortete, nichts. Die Mutter ging zur Schule, um herauszufinden, warum ihre Tochter eine Zwei hat, obwohl sie immer eine Eins hatte. Die Lehrerin antwortete: „Das hängt von Ihrer Erziehung ab, Sie haben sie nicht zu den Pionieren geschickt.“ Die Eltern teilten nämlich nicht die kommunistisch-sozialistische Weltanschauung. Viel später fand sie heraus, dass die Lehrerin zur Stasi gehörte. 

Zu Hause hörte sie ständig Erinnerungen an das Leben in den Sudeten, aber in der Schule wurde kein Wort über die Vertreibung der deutschen Bevölkerung verloren. Die Zeitzeugin erinnert sich, dass sich der Geschichtsunterricht auf die Zeit bis zur Weimarer Republik konzentrierte. „Die Zeit vor Hitler wurde nur so dargestellt, dass die Nazis alles einnehmen wollten, dass sie die Bösen waren und dass die Russen alles wieder gut gemacht hatten. Das war kurz und knapp in ein, zwei Sätzen erwähnt, mehr nicht. Die Sudeten existierten nicht. Es gab keine Juden, es gab nur unsere Freunde, und das war die Sowjetunion, die uns befreit hat, das war alles,“ beschreibt sie. 

1956 fuhr sie mit ihrer Mutter zu ihrer Patentante Emma Weigelt (Schwägerin von Großmutter Anna Stettin) nach Hamburg. Obwohl die Stadt nach dem Krieg zerstört war, gefiel es ihr dort und sie wollte bleiben. Ihre Mutter erklärte ihr, dass sie ihren Vater ins Gefängnis stecken würden, wenn sie blieben. Auf dem Weg nach Westen nahmen sie gemäß den Anweisungen ihrer Tante nur das Nötigste im fast leeren Koffer mit, den an der Grenze die Zollkontrolle auswählte. „Das ganze Abteil war voll, und als der Zollbeamte unseren Koffer sah, kriegte er einen roten Kopf, weil nichts drin war,“ sagt sie und erklärt, dass ein leerer Koffer auf Ausreisen in die Westzone deutete. Auf dem Rückweg in die DDR konnten sie den vollen Koffer kaum tragen, aber diesmal wollte ihn niemand kontrollieren. Als sie Briefe an den Vater schickten , bemerkte ihr Vater, dass sie vom Geheimdienst  bereits geöffnet waren.

In Tschechien fühlte sie sich zu Hause

Da ihre Eltern keine Mitglieder der Kommunistischen Partei waren und sie selbst auch nicht politisch engagiert war, konnte sie nur eine Fachschule mit Abitur besuchen. Sie entschied sich für den Fach der Bauzeichnerin. Nach dem Abitur studierte sie mit Abschluss Dipl. Ing. Fachrichtung, Architektur in Neustrelitz. Dank ihrer hervorragenden Leistungen erhielt sie ein Angebot für ein Fernstudium an der Humboldt-Universität in Berlin, um im akademischen Bereich tätig zu werden. Im ersten Semester stellte sie jedoch fest, dass es sich überwiegend um politische Fächer handelte, und brach das Studium aus erfundenen gesundheitlichen Gründen ab. Sie fand eine Stelle in einem Planungsbüro in Neubrandenburg mit dem Ziel endlich eine eigene Wohnung zu bekommen. Leider ist das nicht passiert, da sie nicht in die SED eingetreten ist. Deshalb wohnte sie wieder bei den Eltern in Waren, wo sie in einem Projektbüro arbeitete.

Mit zweiundzwanzig begann sie, Tschechisch zu lernen. Bei der Arbeit hatte sie im Rahmen eines Austauschprogramms des Rates für gegenseitige Wirtschaftshilfe eine tschechische Architektin, mit der sie sich anfreundete. Sie brauchten jedoch immer jemanden, der für sie übersetzte. „Das war für mich ein Schlüsselpunkt, ich will Tschechisch sprechen und lernen. Ich begann, Briefe auf Tschechisch zu schreiben, und mein Vater korrigierte sie immer,“ erzählt sie. Der Vater, war ihr Lehrer! Als sie in Waren arbeitete, begleitete sie Delegationen von Architekten aus Tschechien, Mähren und der Slowakei. Tschechisch machte ihr Spaß, sie abonnierte tschechische Zeitschriften und übersetzte für das Büro Fachbücher, in die deutscheSprache.

1965 besuchte sie zum ersten Mal Ústí nad Labem und Telnice und erst dort verstand sie die Sehnsucht ihrer Mutter nach ihrer Heimat. Die Luft war damals aufgrund des Kohleabbaus und der industriellen Produktion verschmutzt, und die Häuser sahen oft ungepflegt aus, dennoch verliebte sie sich in die Landschaft. Das Haus, in dem ihre Mutter ihre Kindheit verbracht hatte, wurde inzwischen zu einem Erholungsheim der ROH umgebaut und später zu einem privaten Ferienhaus eines Ingenieurs, der in der chemischen Industrie arbeitete. Für die Reise nach Tschechien brauchten sie immer eine Einladung. Bei ihrem ersten Besuch erhielten sie diese von einem Ehepaar, dem Mutters Familie vor der Vertreibung ihren Hund gegeben hatte, da sie ihn nicht mitnehmen durften. „Der Hund lief immer wieder zurück, er verstand das nicht und suchte sein Zuhause. Die Tschechen haben ihn dann erschossen,“ erzählt sie. 

1969 luden ehemalige Angestellten der Familie ihres Vaters sie nach Jiříkov ein. Ihre Fabrikantenvilla, die einst ihre Umgebung schmückte, verfiel und bot einen traurigen Anblick. „Ins Haus kamen wir nicht mehr. Das war total verwildert. Da war keine Rotodendron-Hecke mehr richtig gepflegt oder irgendwas, gar nichts mehr,“ beschreibt sie.

In den folgenden Jahren besuchte sie die Tschechoslowakei viele Male, fuhr geschäftlich dorthin und verbrachte dort auch Feiertage und Urlaube. In Tschechien fühlte sie sich zu Hause. Unmittelbar nach dem Fall der Berliner Mauer begann sie, in West-Berlin nach einer Anstellung zu suchen. Nach der Wiedervereinigung Deutschlands im Jahr 1990 wurde ihr Hochschulabschluss anerkannt, sodass sie als Mitglied der Architektenkammer in Berlin aufgenommen wurde. Sie war als Projektleiterin bei Großbauprojekten tätig  und, unter anderem, betreute sie Praktikanten an der Technischen Universität Berlin. 1997 gründete sie ihr eigenes Architekturbüro in Berlin. Sie schrieb Fachbücher und half als Beraterin und Seminarleiterin bei der Sanierung von Plattenbauten unter anderem auch in der Tschechischen Republik. 

Seit 2000 spezialisierte sie sich, mit ihrem Büro in Berlin, auf barrierefreies Bauen. Im Jahre 2025 war sie mit Planungen und Bauleitung, immer noch, an Projekten tätig, nebenbei gab sie bundesweit Seminare und publizierte in Fachzeitschriften.