Ing. Jiří Holenda

* 1948

  • „V paměti mně utkvěl místní První máj, to jsem tady byl pár týdnů jenom a tam, jak byla kdysi dávno pošta, bylo seřadiště. A já jsem ještě nevěděl, kudy se půjde, nevěděl jsem skoro nic. A jak jsem se tak rozhlížel, tak mně někdo vrazil do ruky transparent s nějakým velice uvědomělým nápisem. Aniž bych tušil proč. Pak mi to došlo, byl jsem tam novej a nevěděl jsem, co a jak. Všichni ostatní utekli a já tam zůstal jako tvrdý y, prostě vrazili mi do ruky transparent, pak se průvod rozešel a já jsem slavnostně prošel Kopřivnicí s uvědomělým transparentem. Chtěl jsem ho vnutit někomu jinýmu, ale nepodařilo se mi to.“

  • „Já jsem nadbíhal jedné takové velice pěkné holce. Dlouhé blonďaté vlasy, modré oči, vynikající postava, stále se smála. Prostě přímo ideální holka. Akorát bezúspěšně. Ale s touhletou holkou chodívala neustále její kamarádka, která nebyla blondýnka, neměla modré oči… no, ale zajímavý bylo, že jsme se zajímali o stejné věci, na rozdíl od té blondýnky, a když jsme se smáli, tak stejné věci, když jsme na něco nadávali, tak taky stejné věci a tak nějak jsme se postupně dávali dohromady. Nebyla to žádná láska na první pohled, spíš to bylo takové jako postupné seznámení a zjišťování, že si vlastně docela rozumíme. Tak jsme se seznamovali dál a dál a nedávno jsme slavili padesát let společného života.“

  • „Jinak ale musím říct ještě jednu zajímavou věc, že jakousi shodou okolností rodiče přežili. Díky, řekl bych, německé důkladnosti. Oni totiž před válkou žili v Bratislavě a můj tatínek jako úspěšný právník se pohyboval v takovém tom intelektuálním prostředí a po tom Němci tvrdě šli. Jenže jako čeští občané po vzniku Slovenského státu byli ihned odsunuti. Babička říkala, že dostali 24 hodin a vagón. 24 hodin na vystěhování. Takže když tam potom do jejich původního bydliště přišlo gestapo, tak už neměli koho zatknout, protože rodiče už byli pryč. A při německé důkladnosti: nenašli jsme, hotovo, konec. Škrtli. Vlak údajně zastavil v Pardubicích, ve kterých v životě nebyli. A ubytovali se tam jakžtakž. A tam zase, i když Pardubice byly prošpikované špiónama, tak na tatínka tam samozřejmě žádný záznam neměli, protože tam nebydlel. Takže díky této shodě okolností, kdy je vystěhovali z Bratislavy tak akorát a v Pardubicích nic nebylo, tak díky tomu, bych řekl, přežili, protože být to jinak, tak pravděpodobně skončili v koncentráku.“

  • Full recordings
  • 1

    Kopřivnice, 10.05.2021

    (audio)
    duration: 01:26:58
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Nebyla to žádná láska na první pohled

Jiří Holenda
Jiří Holenda
photo: archiv pamětníka

Jiří Holenda se narodil 2. března 1948 v Pardubicích. Otec, původně právník, pracoval po nástupu komunistů k moci na jatkách, později na poště, matka v závodní jídelně na vojenské správě. V Pardubicích absolvoval Jiří základní školu, gymnázium i Vysokou školu chemicko-technologickou. V posledním ročníku vysoké školy se oženil, s manželkou vychovali dva syny. Po roční vojně u chemického útvaru v Brně nastoupil do technologického oddělení Tatry Kopřivnice. V roce 1993 odešel do Hutních montáží Ostrava. Často pracoval v zahraničí, zejména v německy mluvících oblastech. V roce 2021 žil v Kopřivnici.