Josef Holcman

* 1952

  • „Stařeček pil až do smrti víno. Víno i snídal, dával si to společně s čajem půl na půl. Tak on mi tyto věci párkrát řekl, byl jsem na to zvědavý. Já jsem je asi ani potom už slyšet nechtěl, takže když měl tu frčku, tak říkal, synku, synku, ani to nechtějí slyšet, ale tak mlátili mě po nohách, po chodidlech. A to jak víme, na chodidle jsou body, které když se naruší, tak rozvrátí celý organismus. On říkal, nemohl jsem potom jíst, nemohl jsem mluvit. Nevnímal jsem. Řekl jsem věci, které ani myslím, nevím, co jsem řekl, které možná nebyly pravda. Potom když mě mlátili po těch chodidlech, tak byly tam krysy, které běhaly mezi náma, když jsme usínali. Do rána jsem zešedivěl po prvním výslechu a vedle jsem slyšel strašný ženský nářek.“

  • „Otec byl povaha značně senzitivní. To znamená, že byl hodně citlivý na ty okolnosti, které se dotýkaly potom třeba i mě ve škole, kdy mi učitel vracel to, co měl ty hádky s otcem, tak mi to vracel na vysvědčení. Stařeček byl tvrdý, ale otec byl hodně senzitivní a prožíval to. Komunistům nadal do sviní a potom ráno, teda v noci, ležel mamince na rameni a naříkal, že oni mě zavřu, co ty si tady beze mě počneš? A maminka říkala, to je naopak, co ty si počneš beze mě? Nezavřeli ho. Měl vyšetřování na StB, u kterého mu třeba při podání ruky – ten estébák mu podal ruku a zlomil mu u toho malíček, to oni uměli takový triky. Měl myslím, že měl dva soudy. Ale ony byli až trapný ty důvody. Takže jo, takže ho neodsoudili. No ale stařeček si to zažil tady. Nechci to odemluvit, protože on o tom nechtěl mluvit. Pouštěli mu do vany elektrický proud, tak by mohlo stačit.“

  • „Došel za mnou do školy, vyvolal mě z vyučování, zavedl mě k tomu Furinovi, kterého nemohli naložit na nákladní auto. Tam byl břeh, nákladní auto, bočnice, k ní se dalo přejít a ten kůň zase byl jak k těm Rumunům. Tak toho tátu nakonec museli zavolat a táta mě na toho koně posadil naposledy, abych se jako rozloučil. Tak jsem ho popleskal. Ale já jsem na něm jezdil už jako kluk. Já jsem na něho byl zvyklý. On na mě. Já jsem slezl, táta ho vzal za ohlávku a zavedl ho na popravu. Zavedl ho na tu korbu, oni korbu zavřeli a odvezli koně na jatka. Já jsem řval jak malé děcko, tak bylo mi deset roků.“

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 06.05.2021

    (audio)
    duration: 02:37:32
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Padesátým létům se dalo nějak vzdorovat, ale normalizace sebrala lidem veškerou naději

Josef Holcman se narodil 6. března 1952 v Kyjově. Jeho děd též jménem Josef byl poslancem Prozatímního národního shromáždění a v roce 1949 strávil skoro rok v brněnské káznici na Cejlu, kde čelil mučení. Pamětníkův otec Vojtěch Holcman byl až do poloviny sedmdesátých let předsedou národního výboru Skoronic, kde celá rodina žila. V roce 1959 otec nakonec souhlasil se vstupem do JZD, čehož později litoval. Jeho příkladu následoval zbytek sedláků v obci. Josef Holcman se v roce 1970 dostal na právnickou fakultu do Brna. Do dokončení školy začal pracovat jako notář v Hodoníně, později byl donucen odejít a skončil jako soudce v Gottwaldově, kde se věnoval opatrovnické agendě. V roce 1988 veřejně odsoudil okupaci sovětskými vojsky. O rok později se pamětník zasloužil o propuštění disidenta Stanislava Devátého z vězení. Nyní (rok 2021) žije Josef Holcman ve Zlíně a patří k významným postavám kraje.