Pavel Hoffmann

* 1939

  • "Zjistil jsem například, že maminka chtěla udělat v jednom sanatoriu sebevraždu, a že jí potom dali do Bohnic. Bránila se deportaci a měla tolik známých, kteří jí pomáhali, že to mohla oddalovat až do roku 1943. Ale v červnu 1943 byla odsouzena k deportaci a pochopitelně i se mnou jsme přišli do Terezína. Ta situace v Terezíně byla už tak hrozná a pro ní určitě i psychicky i fyzicky, že za této situace tam během tří dnů zemřela."

  • „První vzpomínka je, že jsme byli venku za deště, za špatného počasí, za tmy a strašně dlouho a strašně jsem se bál. To už jsem byl sám. Pak jsem se dozvěděl, co to bylo. To byl apel. Někdo utekl z Terezína a oni všech padesát tisíc vyhnali do jednoho údolí a tam asi 24 nebo 30 hodin museli všichni být. Lidi mysleli, že budou střílet. Když si to uvědomíte, jeden čtyřletý nebo pětiletý kluk, tak ten strach utkvěl v paměti.“

  • „Svědectví jednoho obyvatele, kterého jsem až ve svých dvaceti navštívil. Přišlo gestapo, prohlédli celou praxi. Z jakých důvodů nevím. Každopádně sebrali aparát, prý otec říkal, ať ho dají nazpět. To možná neměl dělat. Každopádně odvedli ho a do tří dnů dostala moje matka v němčině napsané, že podle stanného práva byl zastřelen. To byl první mrtvý v naší rodině. Za tři měsíce poté deportovali mého babička a dědečku, kteří bydleli v Praze. Musím uvést, že můj dědeček celý život ošetřoval německé obyvatele, protože v Mimoni bylo 90 % Němců a 10 % Čechů. A byl tak zvaný městský lékař. Deportovali ho do Terezína, za dva dny do Osvětimi a tam pochopitelně celý transport šel prakticky do plynu. Takže tím byli už tři členové moji rodiny mrtví.“

  • Full recordings
  • 1

    Reutlingen, Německo, 22.04.2021

    (audio)
    duration: 03:03:45
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Po vyvraždění rodiny zůstal v terezínském ghettu čtyřletý židovský sirotek

Pavel Hoffmann po osvobození v roce 1945
Pavel Hoffmann po osvobození v roce 1945
photo: archiv pamětníka

Pavel Hoffmann se narodil 20. března 1939 v Praze jako jedináček v židovské rodině. V červnu 1942, několik dnů po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, mu gestapo popravilo otce Jana Hoffmanna na Kobyliské střelnici. O tři měsíce později následovala deportace prarodičů Hoffmannových do terezínského ghetta a Auschwitz, kde zahynuli. Do Terezína byl v červnu 1943 deportován také on se svou matkou Alžbětou, ta po třech týdnech zahynula. Pamětník tak v židovském ghettu zůstal jako sirotek a přežil zde bezmála další dva roky. V únoru 1945 se dostal do záchranného transportu, který terezínské vězně odvezl do městečka St. Gallen ve Švýcarsku. Ještě toho roku se do Československa vrátil nazpět. Nejprve se ho ujal strýc z matčiny strany a později teta na Východním Slovensku, u které vyrůstal do svých sedmnácti let. Po maturitě odešel v roce 1956 do Prahy studovat České vysoké učení technické. V roce 1968 získal po druhém výměnném pobytu zaměstnání v Německé spolkové republice, kam se s rodinou odstěhoval těsně před srpnovou okupací. V 90. letech začal podnikat a i nadále žije se svou rodinou Německu v Reutlingenu (duben 2021).