Jitka Hochmanová

* 1938

  • „U nás to dopadlo dobře. Sice se dům takhle s náma kolíbal, jak byly ty nárazy, tlakové vlny, ale zůstal stát a zůstali jsme živí. Jenomže v noci jsme odsud odešli, protože jak jsme neměli sklep, tak jsme to bombardování trávili v takové komoře, která měla klenutí. Já jsem byla v rožku místnosti a nade mnou stála babička a maminka. Tetička držela dveře, dřevěné, těžké. Těmi tlakovými vlnami vždycky odlétly, tak je zase přiklopila. A drny ze zahrady, po náletu, co na zahradu spadly ty bomby, tak ty byly až u dveří odhozeny. A naše velká třešeň, to byl takovýhle kmen, ten byl takhle otočený. Musela se skácet. Kousek za ní právě spadla bomba.“

  • „Vydali příkaz, že do tří dnů se to musí odevzdat. Ty zbraně, které nevykopal pan Kučera. Maminka se na chvilku probrala, tak tetička se jí ptala, kde to vlastně bylo zakopané. No a můj strýc, její bratr, byl zaměstnaný u dráhy a dozvěděl se, že je u nás gestapo, tak tam nešel, protože jeho manželka na něj doma čekala. Bydlel úplně jinde a Němci o něm naštěstí nevěděli. Tak mu říkala: ‚Ne abys chodil za kostel, tam je gestapo!‘ No ale strýc nenechal svoje sestry ve štychu a převlékl se za ženu a pomohl tetičce vykopat ty kulomety. A babička a já na žebřiňáčku jsme to vezly na četnickou stanici. Jenže strýc byl český důstojník, takže věděl, co z těch zbraní má odstranit, aby nebyly funkční a nebylo to hned na první pohled na nich poznat. Takže nějaké menší součástky z nich vyňal a jak jel vlakem, tak to někde vyhodil z vlaku a hotovo. Takže jsme to sice jak bylo přikázáno odevzdaly, ale nebylo by jim to nic platné. Jenomže měli asi jiné starosti, takže se jenom přijeli za tři dny podívat, jestli se to odevzdalo. Potom zjistili, že ano, takže zase odjeli a byli jsme sice hlídaní, ale nic...“

  • „No a protože tatínek byl zatčen v srpnu 1939, tak vyvezl těch zbraní sice dost, ale nestačil všechny, takže některé zůstaly zakopány na naší zahradě. A byly tam až do roku 1944, kdy to vyšlo zradou najevo. A to ještě chci říct, že tatínek byl zatčen za něco, co vůbec nedělal. A sice za rozšiřování letáků. To bylo tak, že přijel ráno z Tišnova do zbrojovky. Otevřel dveře, 24. srpna 1939, průvanem, protože bylo otevřené okno, mu vlétl papír pod nohy. Zvedl ho, byl to leták a za ním stálo gestapo a byl zatčen za rozšiřování letáků.“

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 01.07.2020

    (audio)
    duration: 01:38:09
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
  • 2

    Brno, 15.07.2020

    (audio)
    duration: 01:18:48
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Člověku máme pomáhat, ne ho ničit

Jitka Hofmanová s matkou Josefou a babičkou Bohumilou
Jitka Hofmanová s matkou Josefou a babičkou Bohumilou
photo: Osobní archiv pamětníka

Jitka Hochmanová se narodila jako dlouho očekávaný potomek 10. června roku 1938 v Brně, do rodiny Oldřicha a Josefy Kothbauerových. Otec se však z dcery těšil pouze krátkou chvíli. Ihned po zřízení protektorátu se zapojil do protinacistického odboje a v srpnu 1939 byl zatčen (paradoxně však za šíření letáků, čehož se pravděpodobně vůbec neúčastnil) a domů už se nevrátil. Matka po otcově zatčení v započaté odbojové činnosti pokračovala. Dramatický osud jejich rodiny se stal hlavním tématem Jitčina vyprávění. O tom, že Oldřichova hlavní odbojová aktivita spočívala ve vyvážení a distribuci zbraní z brněnské Zbrojovky, se gestapo dozvědělo až na sklonku roku 1944, dva roky po jeho smrti, kdy jeden ze členů legionářsko-zbrojovácké skupiny nevydržel týrání a prozradil, že u Kothbauerových na zahradě jsou zcizené zbraně zakopány. Gestapo se nakonec spokojilo s tím, že malá Jitka s babičkou odvezly vyhrabané zbraně na místní četnickou stanici. Jitka s matkou, babičkou a tetou Vilmou dramaticky prožívaly i bombardování Tišnova a následný útěk na samotu. Po válce se snažily s těmito zážitky vyrovnat – matka i babička si však odnesly vleklé fyzické i psychické problémy. Jitka se pak o ně po válce i během studia gymnázia starala. Třicet tři let pracovala ve Výzkumném ústavu vlnařském v Brně, kde potkala i svého manžela Vlastimila Hochmana. S ním a malou dcerou Jitkou prožívali deziluzi z nástupu normalizace. Roku 1974 se jim narodila druhá dcera Pavla. V osmdesátých letech Jitčin manžel zemřel a nedlouho poté i její matka. Radost v té době pocítila především ze sametové revoluce a nově nabité svobody. Následně nastoupila na Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity, kde v rámci oboru Anorganické chemie působila jako asistent – technik. Od roku 2003 pak pracovala v Moravském zemském muzeu, kde zůstala až do roku 2010. Dnes (2020) Jitka žije střídavě v Brně a Tišnově.