The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

generálmajor v. v. Stanislav Hlučka (* 1919  †︎ 2008)

My jsme se vrátili a nikdo tomu nechtěl věřit

  • narozen 19. října 1919 v Blažovicích u Brna
  • v roce 1937 byl přijat do Masarykovy letecké ligy
  • v roce 1939 nastoupil na průmyslovou školu v Brně
  • ve Zbrojovce se zapojil do odbojové činnosti
  • v roce 1940 uprchl přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Turecko a Libanon do Francie a později do Velké Británie
  • příslušníkem 313. stíhací perutě RAF
  • v roce 1944 odjel se skupinou letců do Sovětského svazu
  • účastnil se Slovenského národního povstání
  • v roce 1945 začal pracovat jako zkušební pilot Vědeckého leteckého ústavu
  • v roce 1948 byl zatčen a odsouzen na pět let
  • v roce 1968 byl rehabilitován
  • od roku 1989 se podílel na rehabilitaci válečných veteránů postižených komunistickým režimem
  • v roce 2005 mu byl propůjčen Řád T. G. Masaryka

Generálmajor Stanislav Hlučka byl československý stíhací pilot a politický vězeň. Narodil se 19. října 1919 v Blažovicích u Brna. Od dětství miloval sport, věnoval se hokeji, fotbalu a gymnastice. Jako sokol byl vybrán do Tyršova domu v Praze. „Tam nám dávali do těla naši olympionici,“ vzpomínal. Zájem o letadla v chlapci probudil František Malkovský, vojenský a akrobatický pilot, na jehož vystoupení se Stanislav v roce 1930 vypravil na letiště do Brna. Rudý ďábel, jak pilotovi přezdívali, chytil chlapce za srdce tak, že se letadlům věnoval celý život.

Pamětník se vyučil nástrojařem. V roce 1937 vyhlásila armáda akci Tisíc pilotů republice a on se přihlásil do Masarykovy letecké ligy. Výcvik přerušila okupace českých zemí v roce 1939. Ve stejném roce nastoupil do Brna do prvního ročníku průmyslové školy strojnické. Stanislav se přidal k odbojové organizaci v brněnské Zbrojovce. „Jak začali Němci konfiskovat zbraně, schovávali jsme je u jednoho zbrojíře a pak v okolí až do Rajhradu, i v kostele. Muselo to být pečlivě uschované, aby to nenašli. Když už nám hořela koudel, museli jsme utéct.“

Věděli jsme jen, že musíme postupovat dál

Do světa se Stanislav vydal začátkem roku 1940 v devatenácti letech se svým vzdáleným příbuzným Josefem Putnou, který se také zařadil do odbojové činnosti ve Zbrojovce. „Jeli jsme do Uherského Brodu a pak přes kopce na Slovensko. Mezi Pezinkem a Modrou jsme překročili hranice. Byl sníh, hlídali jsme, jak chodí strážní. Na cestu jsme si vzali jen pár věcí do aktovky, abychom nebyli nápadní. Prodal jsem fotoaparát a měl peníze na cestu.“ Mužům se podařilo v noci překročit hranice a vydali se do Budapešti na francouzský konzulát. Cesta byla hlídaná, ale oběma se podařilo dostat na místo. Přes konzulát dostali ubytování, jídlo a vydali se vlakem na cestu do Jugoslávie.

Z Bělehradu už byla cesta organizovaná. Muži spolu s dalšími jeli vlakem přes Turecko do Libanonu. Z Budapešti do Bejrútu ujeli tři tisíce kilometrů vlakem. „Tam jsme byli ubytovaní ve stanovém táboře, vařili nám černoši a chodili jsme si na pomeranče do zahrad. Událostí po cestě bylo mnoho, ale my jsme si hleděli, abychom se co nejrychleji dostali dál.“ Mezitím měl doma domovní prohlídku, příbuzní byli zavřeni v internačním táboře ve Svatobořicích-Mistříně u Kyjova.

Muže čekala ještě cesta do Evropy a vysněný cíl – stát se součástí československé zahraniční armády. Z Bejrútu pluli lodí do francouzského přístavu Marseille. „Někteří cestu špatně snášeli, ale já jsem byl asi trénovaný z gymnastiky a cestu jsem zvládl. Z přídě jsem pozoroval tuleně.“ V květnu 1940 byli odvedeni do armády ve francouzském městě Agde, kde se sdružovali českoslovenští vojáci. Stanislav začal výcvik v roce 1937 v Československu, a proto byl hned zařazen k letecké skupině v Bordeaux. Ovšem fronta ve Francii se zhroutila, výcvik byl ukončen a vojáci evakuováni do Velké Británie.

Skládali jsme přísahu anglickému králi

Stanislav byl spolu s dalšími odvezen do tábora Cholmondeley. Asi po dvou týdnech odjel na sever do Cosfordu, kde složil přísahu anglickému králi. „Československo tehdy nebylo, proto tato přísaha. Byli jsme přijati do RAF, vojenského letectva britských ozbrojených sil. Mě poslali na přeškolení do RAF College. Pamatuju si, že nás tam navštěvoval Jan Masaryk.“

V polovině roku 1940 se pamětník dostal k formující se 310. čs. stíhací peruti RAF, ale brzy byl odvelen do Gloucesteru k výcviku pozemního specialisty. V červenci 1940 byl přemístěn k 311. čs. bombardovací peruti, kde do poloviny roku 1941 působil jako příslušník pozemního personálu ve funkci mechanika. Na základě žádosti byl odeslán do pilotního a stíhacího výcviku, který trval téměř dva roky. V hodnosti seržanta byl v květnu 1943 přidělen jako stíhací pilot na základnu 313. čs. stíhací perutě, k A-letce.

„Tam už byly první bojový akce, to člověk musel všechno hlídat, neměl čas na nic. Jak se to nahodilo, musel hlídat budíky, držet formaci.“ Například ve 4000 metrech byl sraz s bombardéry. Stanislav byl stíhač. V rámci perutě se podílel na doprovodech spojeneckých bombardovacích svazů nad okupovanou Francii.

Při jednom z těchto letů byl zraněn na krku a tváři, když protiletadlová střepina prorazila kabinu jeho spitfiru. „Byl jsem těsnej doprovod, nesměl jsem se od bombardérů hnout. To lítaly jen třísky, já jsem dostal střepiny taky. Ale podařilo se mně to dostat do Anglie. Neviděl jsem, co se stalo, a tak jsem jen zmáčkl rameno.“ Až když vystoupil na křídlo letadla, kvůli ztrátě krve omdlel. Na ošetřovně ránu sešili, ovázali a během týdne Stanislav znovu létal.“

Člověk musel pořád hlídat, co je kolem

„Vzdušné bitvy, to bylo, jako když se rojí včely, člověk musel koukat kolem sebe. Nosili jsme šátky nebo dámské punčochy na krku, protože to jsme pořád museli koukat dozadu, co se děje, tak abychom neměli rozedřený krk.“ Stanislav vzpomíná na doprovod hurribomberů, které útočily na lodě. „Taková loď, tam nešlo nic dělat, oni odhodili bomby, my stříleli z kanonů. Útočilo se do středu ohně, člověk pořád musel koukat, kde je protivník.“ V Anglii byl radar a piloti byli řízeni s pomocí radaru, měli zprávy o tom, kde se nacházejí Němci, na jaké pozici. Německé letce vojáci nemohli podceňovat, měli zkušenosti a byli obávanými protivníky. Jak pilot nastoupil do letadla, nastartoval, zapnul kyslík, zaměřovač a odjistil kanony, musel být připraven na cokoliv.

Na operaci šlo vždycky dvanáct letců. Ve volném zbýval čas na zábavu. „Člověk se musel odreagovat. Nemohli jste myslet jen na válku. Kdo byl na tom fyzicky dobře, lépe snášel psychické zatížení. Sehnalo se auto, koupili jsme benzin a jelo se do města na tancovačku.“ Vojáci byli rozděleni na pohotovosti, létalo se poměrně často, protože Němci měli převahu. Mnoho pamětníkových kamarádů ve službě padlo. „Kamarád Jarda to dostal. Zavolal: ‚Pozdravujte doma!‘ a letěl dolů. Bylo přes tisíc letců a padesát procent padlo.“

Stíhací letadla se dostávala až do Francie. Piloti měli přidělené přídavné nádrže. „Startovalo se na normální nádrže, které byly zabudované, a pak se přepnulo na přídavnou nádrž. To bylo na určitou dobu a nad mořem se to odhodilo, tím se prodlužoval let. Mohli jsme letěl kolem dvou hodin.“ Na delší cesty dostávali piloti nouzové krabičky s dezinfekcí na vodu a penězi platnými v zemi, kam letěli. 

Pilotem ve Slovenském národním povstání

Na podzim 1943 přišla výzva letcům, aby se přihlásili k československým pilotům v budoucí stíhací jednotce, která se měla formovat v Sovětském svazu. „Přihlásilo se osmdesát procent stíhačů, protože si mysleli, že budou dřív doma. Moje přihláška byla jednoduchá, protože jsem byl pod velením Františka Fajtla, který narukoval také.

Letci putovali po moři, po souši a nakonec na jaře 1944 letecky do Moskvy. Na základně Ivanovo a Kubinka byli přeškoleni na sovětské dvoumístné aeroplány. Stanislav byl zakladatelem československého letectva na východní frontě. „Všichni jsme měli nalítáno, dali jsme si cvičný okruh a bylo to. Pořád jsme buzerovali, že chceme na frontu. Pořád nám říkali, že nemáme spěchat, že nás ještě budou potřebovat.“

Po vypuknutí Slovenského národního povstání na podzim 1944 byl pluk převelen na polní letiště Zolná v blízkosti slovenského letiště Tri Duby. Stanislav patřil mezi nejúspěšnější piloty povstání. Na začátky vzpomíná jako na náročné, protože Slováci měli stejnou výstroj jako Němci. Navíc se letci museli poprat s členitým horským terénem. „Napadali jsme Němce, kolony německých aut. Byl to tvrdej chlebíček. V údolích se letělo nízko, jeden letěl při zemi, další nad ním.“

Základna u Zvolena byla vhodná pro zamaskování strojů. Byla to louka a kolem stály vzrostlé stromy. Letci byli ubytovaní asi osm kilometrů ve Zvolenu, odkud dojížděli. Němci měli velkou základnu v Piešťanech a slovenské povstalce ohrožovali. „My jsme dostali rozkaz a letěli jsme tak, aby nás nemohli zaměřit. Měli jsme rozestup, hlídali jsme si 5000 metrů výšku, abychom nebyli napadeni. Němci vůbec nevystřelili, u řeky jsme u lávky zahlédli zablýsknutí. Byly tam schované německé stíhačky, tak jsme je odhalili.“

Situace na frontě se stala kritickou a pluku nezbývalo nic jiného než z povstaleckého Slovenska ustoupit za sovětské linie. Letku, ke které patřil Stanislav, během letu zastihlo nepříznivé počasí a musela dosednout v Rumunsku. Odtud se pamětník přepravil do Polska ke zbytku pluku. Poté do konce války působil jako zástupce velitele 3. letky. Do bojů o Moravskou bránu už nezasáhl. „Na konci války jsme z Ostravy přeletěli do Letňan a tím to pro nás skončilo.“

Dostali jsme pětihvězdičkové hotely – Pankrác a Bory

Po skončení války zůstal pamětník bez příbuzných. Maminka a bratr zemřeli již před válkou, otec v roce 1943. Stanislav odešel do Prahy, kde působil jako zkušební pilot u Vědeckého leteckého ústavu. Tam zkoušeli německé stroje, které zůstaly na území republiky. Zkontrolované letouny pak dostávali čeští piloti. „Vždycky jsem nastartoval, hlídal budíky a čas, kdy se letoun odlepí od země. Podle toho pak dosedal zpátky.“

V roce 1948 ani on neunikl komunistickým represím. Byl zatčen ve svém bytě a na začátku roku 1949 v rámci skupiny Jan Prokop a spol. odsouzen na pět let. Důvodem mělo být neohlášení údajného plánovaného odletu Jana Prokopa a spol. do zahraničí. Svůj trest si odpykal v plzeňské věznici na Borech. Zároveň přišel o vojenské hodnosti a degradovali jej na vojína v záloze. „Mě zavřeli a rodiny byly vystěhované z bytů. Dostali jsme pětihvězdičkové hotely – Domeček, Pankrác a Bory. A právě na Borech jsem byl zavřenej s generálem Píkou. To bylo zvláštní oddělení, kterému se říkalo Kreml. Tam nesměl ani jiný bachař. Tam byl Píka popravenej. Můj prokurátor byl Vaš, to byl tak sprostej chlap, nemůžu pochopit, že ho tady nemůžou odsoudit.“

Po propuštění z vězení se do armády už vrátit nemohl a pracoval manuálně. V roce 1968 byl Stanislav rehabilitován a v letech 1969–1976 působil opět v armádě. Po sametové revoluci v roce 1989 se podílel na rehabilitaci válečných veteránů postižených komunistickým režimem. Ještě koncem roku 1989 byl zvolen do předsednictva Sdružení zahraničních letců (SZL) a v roce 1992 se stal jeho předsedou. Za významný podíl na boji za národní osvobození a za svou činnost předsedy SZL byl 8. května 1995 povýšen do hodnosti generálmajora ve výslužbě.

V roce 2005 prezident Václav Klaus propůjčil pamětníkovi Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. In memoriam mu byl udělen Kříž obrany státu ministra obrany v roce 2008. V předchozích letech získal tato ocenění: Řád Milana Rastislava Štefánika III. třídy (2001), čtyřikrát Československý válečný kříž 1939, dvakrát Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem, Československá medaile za zásluhy I. stupně, Pamětní medaile československé armády v zahraničí, Řád Slovenského národního povstání I. třídy, britská The 1939–1945 Star, Air Crew Europe Star, Defence Medal, War Medal 1939–1945 a další.

Stanislav Hlučka zemřel v Praze 15. října 2008.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století