The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Milan Hluchý , Ph.D. (* 1957)

• narozen 25. listopadu 1957 ve Valticích Ludmile Hluché (roz. Kocmanové) a Vladimíru Hluchému

• dětství strávil v Mikulově, kde zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968

• kvůli svému zájmu o biologii vystudoval střední a posléze vysokou školu zemědělskou

• v roce 1978 se stal věřícím protestantské církve bratrské

• během vojny v Mikulovicích na něj vedla StB spis „David“ kvůli jeho náboženskému přesvědčení

• mezi lety 1982–1992 pracoval v ÚKZÚZ (Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský) jako vedoucí referátu biologické laboratoře

• během událostí roku 1989 vedl stávkový výbor v ÚKZÚZ a zakládal buňku Občanského fóra

• po revoluci vypracoval novou metodu ochrany vinic pomocí roztoče Typhlodromus pyri

• metodu si posléze patentoval a v roce 1992 založil firmu Biocont laboratory, spol. s r. o.

• po 25 letech firmu předal synu Štěpánovi Hluchému jako podnik s pobočkami v šesti zemích

• v roce 2022 byl oceněn Stříbrnou medailí Senátu

• v době natáčení rozhovoru roku 2025 žil ve Vranově u Brna s manželkou a synem Janem Hluchým

Když bylo Milanovi Hluchému 21 let, obrátil se mu život naruby. „Najednou mě zaplavila obrovská radost – a já jsem pochopil, že Kristus vstal z mrtvých a že já také vstanu z mrtvých a že se s ním setkám. A to mě drží dodnes. To je tak hluboký vnitřní zážitek, že to změnilo celý zbytek mého života,“ říká o svém prožitku z roku 1979 při čtení Listů Nikodemových Milan Hluchý. Víra v Boha vytvořila základní kámen jeho životního přesvědčení, ze kterého už nikdy neustoupil, ať se ho kdokoli jakkoli snažil odradit – ať už jeho nadřízení, či agenti StB. Svůj život posléze zasvětil rozvoji ekologického zemědělství a šíření osvěty v této oblasti mimo jiné i pomocí jím založené společnosti Biocont laboratory. Zájem o přírodu, který měl již jako malý kluk, tak ve svém dospělém životě přetavil v zaměstnání, které ho naplňovalo a zároveň mu umožnilo splnit to, co vnímal jako svůj úkol od Boha na Zemi.

21. srpna jsem viděl otce poprvé plakat

Milan Hluchý se narodil 25. listopadu 1957 ve Valticích Ludmile Hluché (rozené Kocmanové) a Vladimíru Hluchému. Rodina Vladimíra Hluchého pocházela z Týnce u Břeclavi, jednalo se o „střední rolnickou rodinu“. „Dědeček byl starostou obce sokolské a zároveň velkým vlastencem. Komunistickou moc nesli s babičkou velmi těžce, připravili je o majetek, oba pak pracovali za kvazi mzdy v místním JZD,“ líčí neveselý příběh Hluchých z Týnce. Rodiče Ludmily Hluché pocházeli z Hodějic u Slavkova. Její otec byl příslušníkem 28. pluku rakousko-uherské armády za první světové války. „Tento pluk i s plukovní hudbou a svými veliteli celý napochodoval do ruského zajetí v Karpatech. Pak byl exemplárně vymazán z historie rakousko-uherské armády.“ Dědeček Kocman poté těžil na Donbase železnou rudu a domů se vrátil až po válce vlastní cestou. „On poté zdědil pozemky, koupil starou školu a v roce 1924 ji znovuotevřeli jako zrekonstruovanou restauraci s tanečním sálem. Potom přišla krize a ty půjčky, které nadělal počátkem dvacátých let, narůstaly. Ještě v roce 1945 to neměl splacené. No a pak po roce 1948 samozřejmě o všechno přišel,“ popisuje Milan Hluchý smutný příběh z matčiny strany rodiny.

Vladimír Hluchý i Ludmila Hluchá byli oba pedagogové. Ludmila Hluchá vystudovala vysokou pedagogickou školu v Brně se zaměřením na druhý stupeň základní školy a následně učila první polovinu kariérního života na střední zemědělské škole v Mikulově a druhou polovinu na základní škole ve stejném městě. Vladimír Hluchý absolvoval dálkově vysokou školu zemědělskou. Na střední zemědělské technické škole v Mikulově vyučoval ekonomiku a dvakrát byl i správcem školního statku téže školy o velikosti 360 hektarů, protože byl skutečně schopným organizátorem. „Otec uměl jednat s lidmi. Vždy když byly dožínky, tak objednal v Mikulově nejlepší restauraci, tam pozval všechny zaměstnance (ze školního statku, který spravoval) a společně slavili tento svátek. On si vážil těch lidí, které tam měl,“ dotváří obraz svého otce Milan Hluchý. 

Ačkoliv se Milan Hluchý narodil v porodnici ve Valticích, rodina žila celé jeho dětství i dospívání v Mikulově. Z Mikulova to bylo do Rakouska tři kilometry cesty a město tak leželo přímo vedle pásma železné opony. „Někdy mi přišlo divné, že necítím ten zapáchající, rozkládající se imperialismus, o kterém nás učili ve škole. Takovéto blbosti mi jako sedmiletému táhly hlavou. Strašně rád jsem se díval na prvomájové průvody a vojenské přehlídky devátého května, to mě strašně bavilo,“ dává Milan Hluchý doklad o určité dětské naivitě. Pohraniční idylka se změnila s invazí vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. 

„21. srpna jsem viděl otce poprvé plakat. Seděl u rádia a plakal. Já, jako jedenáctiletý kluk, jsem se ho zeptal, jak dlouho tady ti Rusové budou. Řekl mi, že dlouho, minimálně deset až dvacet let,“ vzpomíná na temný den československé historie Milan Hluchý. „Ono to bylo celé zvláštní. My jsme 20. srpna byli s rodiči na dovolené v Krkonoších a byli jsme na Sněžce, kde se k nám podivně chovali polští pohraničníci. Já si toho nevšiml, ale otec ano. Povídal mámě, že se mu to nelíbí, že bychom radši měli jet domů. Tak jsme sedli do auta, dojeli domů, a ráno v šest hodin už jsem slyšel těžká vojenská letadla přelétat nad městem. Na naší ulici pak jezdily těžké obrněné transportéry.“ Vladimír Hluchý byl komunistou od roku 1948, ale roku 1968 se zapojil do stávek, které invazi provázely. Kvůli tomu v roce 1969 při následných prověrkách o legitimaci straníka přišel, což mělo do budoucna negativní vliv i na ideologický posudek jeho syna.

Od jara do podzimu jsem seděl na Pálavě

„V dětství jsem byl introvert, vždy mě zajímala příroda. My jsme měli velkou zahradu, která končila u Svatého kopečku, u přírodní rezervace. Takže já jsem, zhruba od šesté třídy, došel domů, vzal jsem si síťku na motýly a šel jsem na Kopeček,“ vysvětluje základ své lásky k biologii Milan Hluchý. Odebíral časopis ABC, díky kterému založil se spolužáky klub ABC, kde sdíleli své podobné zájmy – na jednom ze srazů klubů ABC se potkal i s Jaroslavem Foglarem. Během druhého stupně základní školy byl pravidelným reprezentantem na biologických olympiádách a postupně si vybudoval vlastní sbírku motýlů. Během jednoho z krajských kol zaslal v rámci úkolu krabici nalovených a vypreparovaných motýlů, načež dostal od doktorky Radečné pozvání do entomologického kroužku, který vedl profesionální entomolog z Moravského muzea RNDr. Pavel Lauterer. Milanu Hluchému se v kroužku zalíbilo a díky profesionálnímu vedení získával znalosti a zkušenosti, o jakých se mu na škole ani nesnilo.

„Střední zemědělská škola pro mě byla jednoduchá, prošel jsem ji levou zadní. Já jsem během celých těch čtyř let studia seděl od jara do podzimu někde na Pálavě nebo u Lednice v lužních lesích u světla. Měl jsem Pionýra (motocykl), takže jsem si na záda hodil batoh, kde bylo sto metrů kabelu, rtuťová výbojka, k tomu plátno – a zkrátka jsem tři až čtyři večery v týdnu proseděl na Děvíně u světla a honil jsem tam motýly.“ 

Milan Hluchý odmaturoval na výbornou a pokračoval na vysokou školu zemědělskou, ačkoliv se to neobešlo bez problémů. „Měl jsem v posudku větu, že nejsem doporučen ke studiu na žádné vysoké škole v ČSSR. Tehdy už jsem byl členem entomologické společnosti u ČSAV, a když se to dozvěděl předseda jihomoravské pobočky František Miller, tak řekl, že si ten můj posudek najde. Pak jsem dodatečně zjistil, že ho skutečně dohledal a nechal ho svoji sekretářku do poslední tečky přepsat, ale nebyla tam ta červená linka, která podtrhovala tu důležitou větu. Tudíž mě přijali, já jsem vystudoval a mohl jsem pak celý život zasvětit aplikované biologii.“ Vysoká škola pro něj nebyla jednoduchá, předměty jako matematika a fyzika byly náročné, musel absolvovat dodatečný kurz, aby vůbec udržel tempo se žáky z gymnázií. Školu dokončil úspěšně s červeným diplomem v roce 1979, přičemž při své závěrečné práci mohl použít výsledky kontinuálních měření sběrů nočních motýlů z období devíti let, kdy „seděl u světla“. Jen jako „důkazní materiál“ sloužilo zhruba 40 000 nalovených motýlů a můr, z kterých se část dnes nachází ve sbírkách Moravského muzea a Regionálního muzea v Mikulově. 

Přijetí víry – zlomový okamžik života

Uvěření v Boha bylo pro Milana Hluchého přelomovým momentem pro celý život. Cesta to pro něj však nebyla jednoduchá. Byl ateistou, jeho rodiče taktéž. V entomologickém kroužku poznával nové přátele, kteří jej inspirovali a jejichž všeobecný rozhled a schopnosti obdivoval. Jedním z nich byl Petr Raus, kterého dodnes považuje za geniálního člověka. Když se ho ptal, kde by se s ním mohl setkávat, tak mu řekl: “Já nejvíc času trávím ve sboru Církve bratrské.“ Milan Hluchý cítil, že pokud lidé, které považuje za obdivuhodné, věří v Boha, stojí za to se tím zabývat. Podařilo se mu získat Bibli kralickou, která byla „psaná byť krásnou, ale 400 let starou češtinou“, jež pro něj nebyla vždy plně srozumitelná. Zásadní problém tkvěl v tom, že chápal Ježíše Krista pouze jako historickou osobnost, ale nikoliv jako Boha – jeho mozek tyto dvě věci nezvládl zkombinovat tak, aby jim věřil. Zlom přišel, když si v roce 1978 četl Listy Nikodemovy od Jana Dobraczyńskiho – rabín Nikodém byl v tomto románu člověk, který jako jediný ze tří členů židovské velerady hlasoval proti ukřižování Ježíše Krista a později stále zvažoval, jestli šlo skutečně o Boha. Potom však zmrtvýchvstalého Krista potkal. V tu chvíli Milan Hluchý prožil jakési vnitřní osvícení, prožil, že Ježíš Kristus z mrtvých vstal, že není jen historickou postavou, ale živým Bohem. A že i on sám vstane z mrtvých. „To je tak hluboký vnitřní zážitek, že to změnilo celý zbytek mého života. To je nesdělitelné.“ 

Víra Milana Hluchého (konkrétně se jednalo o Církev bratrskou) jako první začala vadit jeho rodičům. „Rodiče to neznali, nevěděli, co to je za církev, považovali to za nějakou nebezpečnou sektu. Když jsem jim o prázdninách řekl, že pojedu stavět kostel, tak mi poprvé v životě něco zakázali.“ Milan Hluchý však zákazu nedbal a na dva týdny zmizel v noci z domu – po návratu však byl doma klid, nikdo ho nekáral. Sám Milan Hluchý bojoval s rozporem mezi pozitivitou víry a negativismem komunismu. Nakonec však došel k prozření – během výcviku na vojenské katedře vysoké školy. „Museli jsme stát osm hodin na slunci. Čapici nasadit, čapici sňat. A to vše před nápisem – Důslednou výchovou k třídní nenávisti za světové vítězství komunismu. Čili vymývání mozků. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Říkal jsem si, co můžu dělat, aby, až se při posledním soudu postavím před Krista, můj život měl hodnotu, nějakou cenu. Musím najít nějakou cestu, aby to obstálo. Tak jsem přemýšlel a vyšlo mi z toho něco mezi zemědělstvím a ochranou přírody. Už tehdy jsem věděl, že jde o jeden velký konflikt – ochrana přírody a používání pesticidů. To je to, co můžu s čistým svědomím přednést před Bohem. Tehdy tam na tom buzerplace ve mně tak uzrálo přesvědčení, že to, co mám dělat, je ochrana přílohy pomocí inteligentní ochrany rostlin.“ Milan Hluchý se rozhodl pro svou cestu v souladu se svou vírou – ale nemělo to být tak jednoduché. 

V hledáčku vojenské kontrarozvědky jako „král David“

Víru přijal Milan Hluchý roku 1978, VŠ opustil roku 1979. V roce 1982, kdy si vzal i svou první manželku Jaromíru Hluchou, ho čekala povinná vojenská služba. „Zemědělci byli školeni na nejprimitivnější funkci, a to byla pěchota. To znamenalo velitele družstev a čet u motostřelců. Já jsem se ale dostal omylem k útvaru, kam jsem se rozhodně dostat neměl. První výzbrojní základna západního vojenského okruhu, to bylo v Mikulovicích u Jeseníku.“ Základna známá dnes pod přezdívkou Muna byla hlavním výzbrojním centrem Československé lidové armády. Nacházelo se v ní vše – od nábojů do pušek přes dělové šrapnely až po raketové nosiče. „Občas se tam skladovaly rakety SS-22 (v kódu NATO SS-12 Scaleboard), které byly schopné nést jadernou hlavici,“ dodává Milan Hluchý. „Po týdnu zjistili, že tam mají veš v kožichu, někoho, kdo se před každým jídlem pomodlí. Chtěli s tím něco dělat, pozvali mě a řekli mi, že jsem u jednotky, kde jsem se nikdy neměl objevit. Že už se to bohužel nedá napravit, chyba se stala, ale že si mám pamatovat, že mě budou hlídat a při první příležitosti mě zavřou.“ 

Nejenom velitelé základny měli z náboženského přesvědčení Milana Hluchého strach – zajímala se o něj i vojenská kontrarozvědka (sekce StB v armádě), která na něj vedla svazek s krycím jménem „David“ – pojmenovaný podle hebrejské krále Davida – ve spisech byl veden jako prověřovaná osoba (PO). „Desátník Hluchý vlastní větší množství náboženské literatury, jako je Cesta spasení, Jeho království, Jeremiáš. Tuto literaturu má uloženou ve svých osobních věcech na jednotce. Bylo zjištěno, že jmenovaný vyhledává mezi vojáky podobně smýšlející osoby a tuto literaturu jim půjčuje, toto provádí utajeně,“ stojí ve svazku. Cílem příslušníků VKR bylo zjistit, jestli Milan Hluchý nevykonává trestnou činnost nebo „ideologicky neovlivňuje“ jiné členy útvaru, jako třeba sobě podřízeného vojína Pacáka, kterého chránil a kryl. 

Milana Hluchého si důstojník VKR předvolal k rozhovoru, jeho reakci na něj si pak prověřili přes důvěrníka, kterého měli na základně. Milan Hluchý svou víru nepopíral, pokusil se v mezích možností splnit požadavky, jako například odeslání části svojí literatury domů, a o obsahu rozhovoru se dále nešířil. To mu přineslo poměrně rychlé uzavření spisu s tím, že se napravil a žádnou trestnou činnost nepáchal. „Já si myslím, že to, co tam napsali, zdaleka nereflektovalo pravý stav věcí. Na mém chování se nezměnilo vůbec nic, já neprovokoval úmyslně už předtím. Myslím si, že ten pracovník kontrarozvědky to tam spíš napsal, aby tak trochu ohodnotil sám sebe, že udělal kus dobré práce a něco se změnilo,“ konstatuje Milan Hluchý.

V průběhu vojenské služby strávil i 14 dní na samotce kvůli svévolnému opuštění posádky – s manželkou si chtěl vyjet na mši do Opavy, a aby to ráno stihli, v noci opustil kasárna. Shodou okolností se vojáci z jiné posádky tu noc poblíž Mikulovic vybourali v autě a při prověřovacím nástupu bylo zjištěno, že chybí. Putoval proto „do basy“. „Přes den jsem si tam četl a pozoroval ledňáčky, večer za mnou chodili ostatní vojáci, měli nerušenou příležitost ptát se mě, čemu vlastně věřím, proč tam sedím atd.“ Milan Hluchý si tedy pobyt za mřížemi o samotě v rámci možností užil a krátce poté Mikulovice nadobro opustil – měl odslouženo. 

Byly situace, kdy šlo politicky o krk 

Už během vojny dostal Milan Hluchý nabídku z ÚKZÚZ (Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský) přihlásit se do konkurzu na místo vedoucího referátu biologické laboratoře. „Já když jsem uvěřil, tak jsem vystoupil ze SSM (Svaz socialistické mládeže), řekl jsem, že nejsem schopen být členem organizace, která vyznává ateismus. Požadavky na pozici v ÚKZÚZ byly dva. Aby ten člověk byl entomolog a aby byl člen strany. Oni měli jen tři zájemce – a jen jeden z nich byl entomolog, ale žádný nebyl člen strany. Museli tak pracovat s tím, co měli,“ pousmívá se při vzpomínce Milan Hluchý. Ředitel ústavu s jedním z kolegů zajeli k Hluchým domů, kde si prověřili sbírku motýlů (cca 15 000 kusů), kterou do té doby Milan Hluchý nasbíral. „Na základě toho mě tehdy inženýr Miroslav Hauerland přijal. Jeden z členů stranické organizace ho však napadl, že přijal chlapa, který není ve straně, čímž porušil směrnici krajského výboru strany, což byla pravda.“ Obvinění vůči Milanu Hluchému bylo také rozšířeno o to, že nechce vstoupit do SSM a že je „sektář“. Inženýr Hauerland se ho pokusil sám přesvědčit, ať do SSM vstoupí naoko zpět s tím, že on sám je taky věřící a tajně chodí do kostela daleko od svého bydliště. To na Milana Hluchého velký dojem neudělalo. „No jo, ale to je tragédie celého tohoto národa. Všichni tady hrajeme jakési křivé divadlo a výsledkem je ten marasmus, ve kterém tady žijeme,“ prohlásil tehdy Milan Hluchý. Inženýr Hauerland se následně stal jeho „andělem strážným“, který na něj nedal dopustit a vždy se ho zastal – a zároveň ho posílal na „politicky nezáviděníhodné“ mise. 

Jako vedoucí referátu biologické laboratoře měl na starost testování rezistence členovců a hub proti tehdy hojně používaným pesticidům. Šlo o laboratorní i venkovní práce, „univerzita univerzit“, jak sám Milan Hluchý říká. Po nevalných zkušenostech ze studia entomologie na vysoké škole, kde byla ekologie skoro sprosté slovo, pro něj byla práce v ústavu velikým potěšením. Několikrát se podíval i do zahraničí, často hlavně kvůli tomu, aby sděloval a přijímal špatné zprávy – jeho už tak špatná politická kredibilita to mohla snést. „Kolem roku 1985 mě poslali k sovětským soudruhům do Moskvy, abych jim řekl, že jim nedáme 300 milionů korun na celosvětové centrum biologické ochrany rostlin, které se mělo v rámci RVHP stavět v Kišiněvu, v Moldavsku. Nikomu se tam nechtělo jet, protože říkat Sovětům, že jim nedáme peníze, to nebylo úplně bez rizika. Takže jsem jel já jako nestraník za české ministerstvo zemědělství. Nakonec po týdenním jednání jsem jim řekl, že je ten projekt výborný, ale peníze jim na to nedáme,“ konstatuje Milan Hluchý. 

Byly i situace, kdy dle jeho slov „šlo politicky o krk“, například když se postavil tehdy v zemědělství všemocnému JZD Slušovice v otázce jednoho přípravku. „Oni začali vyrábět přípravek Baturyn 82, dnes známý pod názvem Lepinox. Ten Baturyn měl být první biologický prostředek, uváděný na trh s velikou slávou. A já jsem měl za úkol testovat jeho kvalitu. Nakoupil jsem pět šarží v obchodech, otestoval jsem to a vyšly mi strašné výsledky. Ten přípravek měl mít 20 000 mikrobiálních jednotek. Nám vyšlo, že se to pohybuje od 5 000 do 40 000 jednotek.“ Milan Hluchý neváhal, svoje výsledky sepsal, statisticky prověřil a přednesl je řediteli ústavu. Když dosvědčil, že si je stoprocentně jistý, ředitel souhlasil, že napíšou oficiální dopis JZD Slušovice. „Následoval protiútok. Přijel vedoucí té laboratoře, která to vyráběla. Nejdřív to chtěl zpochybnit, ale nevěděl, že za tím stojí několik testování a statistická probitová analýza (tehdy naprostá novinka).“ Nakonec musel oponující vedoucí „složit zbraně“ a uznat výsledky Milana Hluchého a jeho týmu. „Tenkrát toho zůstalo na skladech ve stovkách tun. Za rok to ztvrdlo na kámen, nedalo se to aplikovat, nedalo se s tím nic dělat. Nakonec jedna bouřka odnesla střechu, zateklo do toho a musela to celé hradit pojišťovna. Tak skončila produkce Baturynu 82 v České republice.“ 

Tady už Občanské fórum týden funguje, pane inženýre 

Během doby, kdy pracoval Milan Hluchý na ÚKZÚZ, se mu narodily dvě děti. V roce 1985 dcera Tereza Hluchá, v roce 1987 syn Štěpán Hluchý, který byl ve svých 2,5 letech nazlobený, že všichni nemají rádi „toho Štěpána“ – míněno tehdejšího šéfa pražské organizace KSČ Miroslava Štěpána. Milan Hluchý nepatřil k aktivnímu disentu proti režimu, koneckonců už tak měl dost problémů jen se svou vírou. Doma poslouchal Hlas Ameriky, Londýn a Svobodnou Evropu, sledoval zahraniční zprávy (laděné z Rakouska), podepsal několik křesťanských protirežimních petic, například petici Aloise Navrátila. 

„Výrazný pocit změny jsem zaznamenal až v listopadu 1989,“ říká Milan Hluchý. První demonstraci na náměstí Svobody v Brně těsně „prošvihl“, na druhé už ale byl. „Od toho druhého dne jsem tam byl každý večer nebo jsem se střídal s manželkou, aby měl kdo hlídat děti.“ Překotný vývoj se odehrával i na ÚKZÚZ. „Přišli za mnou dva kolegové v práci, že bychom měli přemýšlet o tom, že na pracovišti založíme Občanské fórum. Tak jsme si k tomu sedli, sepsali jsme papír a pozvali jsme ostatní, ať po skončení pracovní doby dojdou do knihovny. Z 90 lidí tam byla asi tak polovina. Tak jsme podepsali zakládací listinu OF na Odboru karantény a ochrany rostlin ÚKZÚZ.“ Ne celý ústav prodchnulo revoluční cítění, asi třetina zaměstnanců byla podle Milana Hluchého proti. Inženýr Hauerland dostal týden po zahájení revoluce pokyn z krajského výboru KSČ, že má založit na ústavu buňku OF. Odpověď Milana Hluchého a jeho přátel byla prostá: „Pane inženýre, dělejte si, co chcete. Tady už Občanské fórum týden funguje. Dnes odpoledne jdeme demonstrovat na generální stávku.“ 

„Dva až tři měsíce jsem na práci ani nešáhl,“ vybavuje si Milan Hluchý. Do revoluce šel s myšlenkou kompletní změny režimu a zrušení vůdčí úlohy KSČ. „Co bylo významné, tak nejdřív jsme komunisty přinutili, aby nám vydali na každého z nás vedenou složku. To jsme rozdali lidem proti podpisu, že to převzali. V dalším kole jsme chtěli, aby nebylo povoleno fungování organizace komunistické strany na našem ústavu. A pak byla třetí věc, proběhly nové volby do ROH, odborového revolučního hnutí. Do tří měsíců po revoluci bylo vypsáno výběrové řízení na místo vedoucího odboru. Tam skutečně došlo ke změně lidí na vedoucích pozicích,“ popisuje změnu poměrů na ústavu Milan Hluchý. „Byla to obrovská euforie a naděje. Já jsem byl za komunismu občan druhé kategorie. Najednou byl svěží nový vítr, mohli jsme do světa. A svým způsobem to byla i hrdost.“ 

Podnikatelem proti vlastní vůli 

Těsně předtím, než komunismu v Československu odbil umíráček, vypracoval Milan Hluchý metodu ochrany vinic pomocí dravého roztoče typu Typhlodromus pyri. V zásadě šlo o to, že tento dravý roztoč likvidoval různé druhy roztočů škodících vinicím. Celou svou metodu předal jako výzkum geniálnímu matematikovi Zdeňku Pospíšilovi, který na ní udělal doktorát a pomohl jim s nutnými výpočty. Takto vytvořený produkt, populaci dravého roztoče, nabídli místním vinařům s tím, že ze svých výzkumů věděli přesně, kdy se dravý roztoč namnoží tak, že potlačí škůdce, a mohli jim i předat manuál, jak postupovat. Tuto technologii si Milan Hluchý s kolegy nechal patentovat (jako první v Evropě) a velmi brzy metoda získala široký ohlas. 

„První setkání s českými a slovenskými vinaři, kde jsme tu metodu představili, bylo v létě roku 1989. Sešli se tam odhadem vinaři z asi dvaceti podniků, ale šlo o velké podniky. Projevili zájem, ale opatrný. Bylo dohodnuto, že tu byznysovou část povede JZD Mikulov.“ Prodej se tak rozjel, zatímco Milan Hluchý dál pracoval v ÚKZÚZ a inkasoval jen menší podíl za poradenství. Jeden z členů JZD Mikulov, Pavel Majer, zkontaktoval dolnorakouské vinaře – v září 1989 byla technologie předvedena i jim a prodej se tak rozšířil do zahraničí. 

„JZD Mikulov pak bylo zkontaktováno firmou Kwizda, což byl největší distributor pesticidů v Rakousku,“ povídá o raketovém vzestupu prodeje výrobku Milan Hluchý. Inženýr Eduard Zieger, který vedl jednání za rakouskou stranu, byl výrobkem nadšen a pozval Milana Hluchého s kolegy do Vídně. „Chtěli nás ohromit a to se jim povedlo. Posléze jsme jednali o ceně, tak jsme se na něčem dohodli, jenže v té době se rozložilo mikulovské družstvo tak, že se zcela zhroutilo.“ Milan Hluchý nechtěl, aby patentovaná metoda přišla vniveč, a tak v lednu roku 1991 založil s kolegou dr. Zachardou firmu Biocont laboratory, spol. s r. o., která spolupráci s Kwizdou vzala pod svoje křídla. Jak sám říká, „stal jsem se podnikatel proti svojí vůli.“ Poté co během pracovní cesty do Turecka zjistil, že si takto zvládne za pár týdnů vydělat víc než za rok v ÚKZÚZ, podal výpověď. 

Kapitánem ekologického zemědělství

„Spolupráce s Kwizdou měla obrovský, úspěšný start. Rakousko bylo v ekologickém povědomí daleko před námi. Za první dva roky se 20 000 hektarů vinic osídlilo naším roztočem. Pro nás se jednalo o obrovskou finanční forsáž.“ Milan Hluchý nezahálel a využil i svoje kontakty z ÚKZÚZ – kontaktoval dánskou firmu NovoNordisk (známá dnes hlavně výrobou Ozempicu), která měla tehdy prvotřídní ekologické biologické přípravky, konkrétně Biobit, Novodor a Vectobat. Postupně se mu podařilo zapojit do řetězce nadnárodních firem produkujících prostředky ekologické ochrany rostlin, které si navzájem distribuovaly výrobky a prodávaly je ve svých zemích. 

„V 90. letech byly obrovské příležitosti, obrovské možnosti. Vnímal jsem tu dobu velmi pozitivně,“ definuje svůj postoj Milan Hluchý. „Zůstali jsme tu svým způsobem jediní, měli jsme jedinečné technologie. Od 90. let do konce své kariéry jsem nasbíral asi 60 produktů, skutečně špičkových. Syn v tom teď pokračuje. Máme pobočky na Slovensku, v Maďarsku, Polsku a ve Vietnamu.“ 

Milan Hluchý vedl skupinu pěti firem (Biocont CZ, HU, PL, SK, VN) až do roku 2017, kdy dobrovolně předal vedení firmy synovi Štěpánu Hluchému. V roce 2022 byl za své celoživotní úsilí v oblasti ekologického zemědělství vyznamenán Stříbrnou medailí Senátu od tehdejšího předsedy Miloše Vystrčila. „Za těch 35 let jsme udělali v mém oboru posun, ale dalo se toho udělat daleko víc. Pokračuje dál devastace půdy, devastace ekosystémů, vymírání druhů. Přitom by to tak být nemuselo,“ povídá Milan Hluchý. 

Když se ohlíží za svým životem, cítí, že ho naplnil tak, jak si předsevzal, a způsobem, jakým po něm Ježíš Kristus chtěl. „Snad jsem trochu přispěl k tomu, že se to zabíjení přírody kolem zpomalilo. Já mám velmi rád motýly, tak aspoň těm motýlům jsem se snažil v životě trošku pomoct. Kdybych měl dneska umírat, tak budu za svůj život vděčný.“