The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gabriela Hluchníková (* 1928  )

Válka je hrozná

  • narozena 1. listopadu 1928 v Dolním Benešově na Hlučínsku

  • otec Karel Kaluža veterán první světové války, obchodoval s dobytkem

  • pamětnice byla svědkyní budování československého opevnění

  • v říjnu 1938 zažila příchod německé armády a stala se občankou Německa

  • 1938–1940 bratři Karel a Erhart narukovali do wehrmachtu

  • v zimě 1942 bratr Erhart zahynul v Rusku u Ilmeňského jezera

  • v dubnu 1945 zažila Gabriela Hluchníková boje ostravsko-opavské operace

  • svědkyní hromadného znásilňování žen sovětskými vojáky

  • od druhé půlky roku 1945 znovu občankou Československé republiky

„Všichni učitelé i četníci mluvili česky. Ovšem věděli, že s malými dětmi a se psy se tu mluví německy. Tak si to pamatuji. Tak to bylo,“ vzpomíná Gabriela Hluchníková na své dětství na Hlučínsku. „A s krávami se mluvilo jak?“ ptám se. „S krávami česky. Česky, protože krávy německy neuměly.“

V Dolním Benešově chodila malá Gabriela do třetí, možná do čtvrté třídy, když se Hlučínsko stalo součástí Říše. „Týden byla škola zavřená. Pak se udělala v sešitě čára a psalo se německy. A nikdo se neptal: Umíš? Neumíš?“

Německé vojáky vítali květinami

Na základě Mnichovských dohod připadlo v říjnu 1938 Hlučínsko přímo Německu. Marka tehdy stála osm korun, tady však byla rázem jedna ku jedné. Všichni obyvatelé dostali německé občanství a muži podléhali branné povinnosti. Gabriela Hluchníková se narodila v Dolním Benešově 2. listopadu 1928 a na detaily těch událostí si dodnes pamatuje velmi dobře.

Jaké to bylo, když jste se přes noc stali Němci a žili jste v Německu?

„Nebylo to přes noc, ale ve dne. Pamatuji si, že ve dne přijely tanky. Už předem jsme o tom něco věděli a to víte, že se slibovalo, že to bude dobré, že to bude lepší, že bude práce, budou přídavky. A tak jsme všichni běželi na náměstí a jak je to náměstí veliké, tak bylo plné tanků. Bylo to ve dne, když přijeli.“

Jak lidé přijali, že se Hlučínsko stalo součástí Německa?

„Byli spokojení.  Bylo to ještě před válkou a nikdo nevěděl, jak to bude dál. Žádné veřejné pobouření nebylo. Naopak. Lidé je vítali květinami. Opravdu, byli přivítaní, protože každý věřil, že bude lépe. Když vylezli z těch tanků, nastal aplaus. Byli to naši hoši a byli u nás vítáni. Všichni je vítali a ubytovali je u sebe po domech.“

Kolem rodného domu Gabriely Hluchníkové tekla strouha a ještě dnes vidí Gabriela toho vojáka, jak se ve strouze myje. Malá holka, černé vlasy, oči tmavé, stála na lávce a culila se na něj. „Jak se jmenuješ?“ zavolal voják. Nechtěla mu to říct, ale měl tak dobrou čokoládu, o jaké se tu dětem mohlo jenom zdát. „Gabriela,“ zašeptala a on řekl, že je Gabriel. „Měl mě rád a já taky. Plakala jsem, když odcházel,“ vypráví žena.

Hoši z wehrmachtu však nebyli prvními vojáky, se kterými se desetileté děvče na podzim osmatřicátého na rodném Hlučínsku potkalo. Po vyhlášení všeobecné mobilizace 23. září nastoupily na Hlučínsko jednotky československé armády. Území patří k jedněm z mála, kde státní hranici netvoří hory. Rozsáhlou, mírně zvlněnou krajinou tam probíhá linie masivního pevnostního opevnění budovaného v letech 1935 až 1938.

Pamatujete si na mobilizaci, když do těch bunkrů přišli českoslovenští vojáci?

Stáli na každém můstku. Kde vedla cesta přes nějaký můstek, tam byli. Jenže zbytečně. Byli zmobilizovaní, ale stáli tam na nic. Bylo to na podzim, kopali jsme zrovna na poli brambory, chodili nám pomáhat a společně jsme jedli. To bylo normální. Jestli Češi, nebo Němci, všichni jsou lidé. Když na konci války přišli Rusové, také jsme proti nim nic neměli. Všichni ti chlapi prostě museli jít na vojnu.

Čím byla rodina větší, tím více mužů padlo

Příběh Gabriely Hluchníkové a její rodiny naznačuje, jak mimořádné, složité a pohnuté jsou dějiny Hlučínska. Gabriela byla nejmladší z šesti dětí. Před vznikem samostatného Československa patřilo Hlučínsko Prusku a tam jsou také kořeny toho, proč se na rozdíl od Sudet stalo v roce 1938 toto území přímo součástí Německa.

Nejstarší bratr Karel se narodil roku 1917 a byl z šesti dětí jediným rodilým Prusem. Když v roce 1935 odmaturoval na gymnáziu v Hlučíně, vrcholila světová hospodářská krize a nemohl sehnat práci. A tehdy dostal místo dělníka v pískovně a tam míchal betonové směsi pro výstavbu bunkrů, které měly Československou republiku chránit před nacistickým Německem.

Po kapitulaci, když se českoslovenští vojáci stáhli z Hlučínska a brzy poté přijely tanky wehrmachtu, byl Karel jedním z prvních, kdo musel narukovat. Uměl dobře francouzsky. Poslali ho proto na západní frontu do Francie, kde podle vyprávění Gabriely Hluchníkové tlumočil.

Z dovolené doma v Dolním Benešově už se však do Francie nevrátil. Hitler mezi tím napadl Sovětský svaz, a protože vzdělaný voják uměl také rusky, odjel tentokrát tlumočit na východ. Vrátil se s prostřelnou nohou. Se stejným zraněním, jaké utrpěl jeho otec v bojích 1. světové války.

„Z každé rodiny byl někdo na frontě. Někdy byli čtyři, někdy pět. Otec by také musel, kdyby neměl jednu kratší. Moji bratři tam byli oba. V každé rodině pak měli mrtvé a raněné. V každé rodině, v každém domě. A čím větší byla rodina, tím více jich padlo,“ vypráví Gabriela. „Museli jít. Nebylo kam utéct. Kdo by nešel, toho by zavřeli nebo zlikvidovali.“

Češi do wehrmachtu

Také historik František Emmert o branné povinnosti Čechů v Hitlerovském Německu v knize „Češi ve wehrmachtu“ píše:

Pro dnešní veřejnost je téměř zapomenutý a pro mnohé neznámý fakt, že za druhé světové války sloužily v německé armádě tisíce vojáků české národnosti. Nejednalo se přitom o sudetské Němce ani o členy smíšených rodin ani o poněmčené kolaboranty, ale přímo o rodilé Čechy. A to navzdory Hitlerovu přesvědčení, že „žádný Čech není této cti hoden“.

Přesto Češi bojovali v německých uniformách na všech frontách po celou válku. V Rusku, ve Francii, v Itálii, v Africe. A u všech hlavních druhů zbraní. U pozemního vojska, protiletecké obrany, námořnictva i letectva. Čeština se stala společně s polštinou a lužickou srbštinou nezřídka jazykem komunikace mezi německými vojáky, ne všichni uměli německy.

Jen málokterý Čech přitom udělal vojenskou kariéru. Většina zůstávala po celou válku jen obyčejnými vojíny, což odpovídalo jejich pozici nedobrovolných odvedenců. Mnozí navíc z wehrmachtu dezertovali, a pokud to bylo možné, vstoupili do československých zahraničních jednotek. Bezprostředně po válce, ale i po únoru 1948, nebyli tito čeští veteráni prohlášeni za zrádce, současně však ani za oběti nacismu.

Ani jedno ani druhé se tehdejším režimům nehodilo do vytváření ideálního obrazu vzdorujícího národa, který si „s německými ozbrojenými složkami nijak nezadal“. Služba Čechů ve wehrmachtu se neměla stát součástí oficiální historiografie. Proto bylo třeba tuto kapitolu moderních dějin zamlčet. Avšak stalo se! Češi ve wehrmachtu opravdu sloužili. Mnozí z těchto veteránů dodnes žijí.

Bratr zmrznul na Ilmeňském jezeře

Rovněž druhý Gabrielin bratr Erhart musel do války. Bojoval na východní frontě, v Pobaltí a v Rusku a podle poslední zprávy, kterou o něm rodina dostala, umrznul v zimě 1942 na Ilmeňském jezeře.

Vzpomínáte na tu chvíli, kdy jste se dověděla, že bratr zahynul?

„Přišlo to poštou na policejní stanici. Četník, nebo starosta k nám tu zprávu přinesl. Byla jsem zrovna ve škole a táta mi to přišel říct. Od pana učitele jsme dostávali různé časopisy a každý mohl svým blízkým poslat na frontu dopis s tím časopisem. Učitel to potom odnesl na poštu, aby tam ti kluci měli co číst. Když mi přišel táta říct, že je Erhart mrtvý, měla jsem pro něj právě takový dopis s časopisem připravený.“

A jaké to bylo u vás doma v době války?

„Máma prodala krávu a koupila rádio. Tenkrát ještě na Hlučínsku rádia moc nebyla a tak ho matka postavila do okna, v poledne byly zprávy a lidé poslouchali. Měli jsme okna přímo do cesty, žádná zahrádka ani plot tam nebyly a jak šli sousedé kolem, mohli poslouchat. Ovšem, když přišel otec domů a rádio hrálo, říkal vždycky: ‚Už ta kráva zase řve?‘ A myslel tím to rádio, které bylo za krávu.“

Co jste poslouchali, když bylo okno zavřené?

„Slyším to, jako dnes. Tu, tu. Bum, bum, bum. London. Máma poslouchala Londýn. Táta ne. Táta kašlal na politiku, ale máma ne. Vždyť měla syny na frontě, tak potřebovala vědět, co se děje. Jenže byli také lidé, kteří šmírovali na každém kroku a donášeli gestapu. Chodili a poslouchali pod okny, jestli třeba někdo nemluví česky. A potom to udávali gestapu. Takže jsme měli strach. Ale máma byla opatrná a vždy potichu poslouchala. Měli jsme široká okna, v noci zatemněná a poslouchali jsme. Někdy to rušili a rádio jenom pískalo. Jindy zase bylo krásně slyšet.“

Jezdili jste za hranice Říše? Do protektorátu?

„Já ne. Nebyl k tomu žádný důvod, ale pamatuji si třeba, že selky ze statků z Hlučínska jezdily do Ostravy do protektorátu se špekem a máslem. Měly široké sukně a všechno máslo schované pod těmi sukněmi. Jenže financové na hranici to věděli a někdy si z nich dělali legraci. Jednu selku postavili ke kamnům a tak dlouho přikládali, až se všechno máslo na selce rozpustilo. Měli z toho srandu. Jak byla pěkně vystrojená a to máslo po ní teklo.“

Děvuchy učekajče! Rusové jsou tady

V dubnu 1945 poznali lidé na Hlučínsku armádu, o které dosud jen slyšeli z vyprávění svých manželů, bratrů a otců, když přijeli domů na dovolenou. Blížili se Rusové. Ostravsko-opavská operace 4. ukrajinského frontu patří k nejkrvavějším bitvám 2.světové války na území Československa.

Mírně zvlněná krajina tady přechází do polských rovin, odkud Rudá armáda přišla. Jenže fronta tu vstoupila na území poseté desítkami vesnic. Muži byli na frontě a Hlučínsko bylo plné matek s dětmi a starých lidí. Gabriela Hluchníková vzpomíná, že s Rusy se Dolní Benešov naplnil novým strachem. Strachem z neznámých chlapů z východu prahnoucích po vodce a mladých ženách.

Gabriela viděla zástupy lidí, jak Dolním Benešovem prchali před hrůzou fronty. Šli vesnicí směrem k Háji ve Slezsku. S kočárky, s vozíky. Viděla kočárek bez kolečka, ale lidé dělali, co mohli. Když utíkali.

„Přišli Rusové a byla nás v Benešově spousta mladých holek. Rodiče mě se sestrou zavřeli do komůrky na brambory. Bylo jaro a ty brambory už klíčily. A Rusové přišli a hledali děvučky. ‚Děvučky, děvučky, děvučky,‘ opakovali pořád dokola,“ vzpomíná žena.

Jak dlouho jste se schovávaly?

„Asi tři dny. Ještě před tím jsme ale pobíhaly po vesnici a nevěděly kudy kam. Matka o nás měla hrozný strach. Zpanikařila a křičela: ‚Děvuchy učekajče! Učekajače!‘ No jo, jenže kam jsme měly utíkat? Vyběhly jsme z domu a sousedka říká: ‚Víte co, děvuchy? Poletíme do naší Poldy. To byla její sestra z druhého konce Benešova. Jenže Polda a její kamarádka už nám běžely naproti. Obě byly zmlácené, pokousané a znásilněné.“

Gabriela Hluchníková není jedinou pamětnicí z Hlučínska, která vzpomíná, jak vojáci Rudé armády znásilňovali ženy. Svědectví o tom podala Paměti národa také Charlotte Galambošová rovněž z Dolního Benešova, Ludgarda Plačková z Hati nebo Helena Mertensová z Bolatic Borové.

Ta se v dubnu 1945 ukrývala s matkou, sourozenci a dalšími lidmi ve sklepě největšího sedláka v Borové. Nahoře duněla děla, půl vesnice už hořelo. „Uvaří mi někdo kávu?“ houkl dolů ze schodů muž se samopalem v ruce. „Zvedla se jedna Polka, která na tom statku sloužila, vyšla ze sklepa a ten Rus ji znásilnil,“ popsala tu situaci po sedmdesáti letech Helena Mertensová.

„Starší holky, kterým bylo asi tak patnáct, dvacet let, se oblékly jako staré baby. Měly na sobě kroje a na hlavách šátky tak, jak se to u nás dříve nosilo. Bály se, co budou Rusi dělat,“ vzpomíná pamětnice.

Svědectví o lágru Hanke

Přes neštěstí, které do rodiny přinesla roku 1942 zpráva o smrti bratra Erharta, přes strach a strádání během krvavých bojů na Hlučínsku, přes násilí, které tu napáchali sovětští vojáci, se Gabriela Hluchníková vždy nejvíc roztrpčí, když si vzpomíná, jak se po válce chovali někteří Češi.

Národním gardám, které se v květnu začaly formovat z řad civilistů, říkají lidé z Hlučínska milice. V Ostravě a okolí chytali jejich členové obyvatele německé národnosti a zavírali je do internačního tábora v areálu špeditérské firmy Hanke v Ostravě Přívoze. Tam je mučili, znásilňovali a trýznili hladem. Historické materiály uvádějí, že od května do listopadu 1945 zavraždili Češi v lágru Hanke okolo tří set padesáti lidí.

A mezi zavražděnými byl také stavitel Albert Hluchník z rodiny Gabrielina manžela. „Měl dvě dcery, Inge a Helgu. Utekli před frontou a vraceli se přes Ostravu. Kdyby se vraceli jinudy, tak by se to nestalo. Přijeli autem do Ostravy, tam ho sebrali a zavřeli do lágru Hanke.“

Kdo jej sebral?

„Ostravská milice. To byli ti blbci, co neměli ani jedno kolečko v hlavě, ale dělali ze sebe velké Čechy. Velké bojovníky. To byli ti největší blbci, protože kdyby měli něco v hlavě, tak by to nedělali. My jsme v Benešově neměli tenkrát ani tušení, že nějaký takový lágr existuje. Až později jsme se dověděli, jaké hrůzy se tam odehrávaly.“

Zřejmě také proto je Gabriela Hluchníková při svém vyprávění k obyčejným vojáků shovívavá a při svém vyprávění je vnímá jako oběti, ať už to byli Němci nebo Rusové. „Co pak oni sem přišli ze své vůle? Někdo je sem nahnal. Toho zabij, toho taky. No řekněte mi, co jsou to za lidé? Vzdělaní lidé a chtějí jenom válku. Chtějí území. Ale na co? Vždyť mají dost. Válka je hrozná.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Silesia: Memory of multiethnic Region

  • Witness story in project Silesia: Memory of multiethnic Region (Tomáš Netočný)