The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Hlubek (* 1939)

• narozen 17. září 1939 v Hlučíně, v tehdejší Německé říši

• rodiče hospodařili na gruntu s šestnácti hektary polí

• pamětník dramatických událostí z konce války v Hlučíně

• po válce rodina na poslední chvíli unikla odsunu do Německa

• po roce 1948 rodiče několik let odolávali nátlaku na vstup do JZD

• kvůli kulackému původu ho vyloučili ze zemědělské školy

• po vojně začal pracovat jako řidič nákladního auta

• skoro dvacet let dělal v ČSAD Hlučín mistra nákladní dopravy

• po sametové revoluci dostal zpátky dvanáct hektarů půdy po rodičích

• více než pětadvacet let pak soukromě hospodařil

• zasloužil se o opravu řady drobných sakrálních památek v Hlučíně a okolí

• v roce 2022 žil tamtéž

Už měli zabaleno to málo, co si mohli s sebou vzít na odsun do Německa, a odcházeli z domu. Ve vratech gruntu se rodiče a prarodiče Josefa Hlubka zastavili a s pláčem se loučili s hospodářstvím. Komunista z okresního úřadu stál rozkročen na studni a čekal, až si bude moci jeden z nejpěknějších statků v Hlučíně převzít. „Utkvělo mi to v paměti hlavně proto, že všichni strašně brečeli,“ vzpomíná Josef Hlubek, kterému bylo tehdy asi sedm let.

Náhodou šel kolem komisař z národního výboru Valentin Káňa, který dobře znal Josefovu matku. „Požádal ji o příkaz k odsunu, roztrhal ho na kousky a hodil na zem. Čekateli na studni řekl: ‚Ty se seber a jdi pryč. Oni tady zůstávají,‘“ vypráví Josef. Valentin Káňa se stal mocným funkcionářem Hlučína poté, co v dubnu 1945 vyšel vstříc rudoarmějcům s československým praporem v ruce. Nezapomněl ale, že Josefova babička kdysi zachraňovala jej a jeho bratry před hladem, protože jejich táta proletář byl věčně bez práce. „Žádné podpory nebyly. Babička jim dávala mléko, brambory, zelí,“ říká pamětník.

O dvacet let později tehdejší komisař Josefu Hlubkovi připomenul, že nebýt jeho, byl by v Německu. „Myslel si, že se mi pochválí. Řekl jsem mu, že to byla velká chyba, protože kdybychom odešli do Německa, Němci by nám náš majetek proplatili a já bych teď nosil dederonovou košili a jezdil mercedesem. Místo toho chodím v montérkách špinavých od nafty a nemám nic, protože komunisté nám všechno vzali,“ vypráví.

Ve skutečnost nijak netoužil po Německu, dederonové košili ani po mercedesu, ale chtěl hospodařit na svém statku. „Nebýt komunistů a jejich kolektivizace, pracoval bych doma jako sedlák,“ říká pamětník.

Rusové mu před očima zastřelili oblíbené hříbě

Josef Hlubek se narodil 17. září 1939 v Hlučíně, který byl už skoro rok součástí nacistické Německé říše. Na svět přišel jako druhé dítě Marie a Františka Hlubkových. O čtyři roky dříve se narodila Anna. Oba rodiče pocházeli z Hlučína. Otec chodil do německých škol, matka do českých, ale oba mluvili německy i místním nářečím. Hospodařili na gruntu s šestnácti hektary polí.

Muži z Hlučínska měli za války jako občané Německa brannou povinnost. František Hlubek ale do wehrmachtu nemusel. „Obživa národa byla pro Němce také důležitá. Táta musel dělat na poli a odvádět říši část produkce. Také havíři byli od vojny osvobozeni. Strýc Leonard přečkal válku jako horník,“ říká pamětník. Pouze nejmladší bratr jeho otce Vilém narukoval do německé armády. Bojoval pod Erwinem Rommelem v Africe. Ze zajetí se vrátil až v roce 1947.

Josef Hlubek si vzpomíná na řadu událostí z konce války. Pamatuje například, když přišlo nařízení, že všichni obyvatelé Hlučína mají opustit město, protože se blíží fronta. Hlubkovi odjeli na voze krytém plachtou ke svým známým do sousední osady Malánky. Už druhý den se ale tajně vrátili, protože na statku nechali zvířata, která museli nakrmit. Schovávali se u souseda ve sklepě. Josef tenkrát ze sklepního okénka viděl, jak Rusové zastřelili jejich hříbě. „Hned začali odřezávat maso z kýt. Byl to pro mě velký stres, protože to bylo moje oblíbené hříbě,“ říká.

Nezapomenutelným obrazem z války je pro něj požár jejich hospodářství. Zasáhla ho fosforová bomba a začaly hořet střechy domu i chlévů. „Stáli jsme s babičkou opodál a dívali se, jak hoří. Lidé nosili kbelíky s vodou, ale bylo to marné. Babička nás držela za ruce a otřásala se pláčem,“ vypráví pamětník. Štěstí podle něj bylo, že děda nechal všude udělat betonové stropy, takže do přízemí se oheň nedostal. Bez střechy nad hlavou ale dlouho nezůstali. „Otcovi švagři a sousedé hned vyrazili do lesa, pokáceli stromy, odvezli je na pilu, kde jim nařezali trámy, a začali dělat nové střechy,“ líčí.

Mrtví vojáci leželi pod Vinnou horou

Babiččin pláč mu připomíná další událost z konce války, kdy byli Němci nemilosrdní i k vlastním lidem. Marie Hlubková naříkala nad osudem více než dvaceti mladých německých vojáků, kteří už nechtěli bojovat. Vedli je kolem jejich domu na popravu. „Zastřelili je pod hlučínskou Vinnou horou. Pak je vezli na voze na hřbitov. S dalšími jsme se tajně dívali, jak je házeli do společného hrobu. Byl u toho jen farář a kostelník. Pohřbívali je v papírových pytlích převázaných špagáty. Čouhaly jim z nich boty,“ popisuje pamětník.

Němce v Hlučíně vystřídali v dubnu 1945 sovětští vojáci, kteří měli u Hlubkových ve stodole ustájené koně. „Matka nám zakazovala za nimi chodit, ale nechovali se k nám špatně. Dokonce mě pohladili po hlavě, i když jsem byl blonďák, a to neměli rádi. Říkali: ‚Ty Germán,‘“ vypráví. Sovětští důstojníci si zabrali jejich výminek. Obyvatelé se rudoarmějců báli a mnozí poznali, že oprávněně. Přičítají jim mimo jiné vraždu mladé matky tří malých dětí, jejíž muž byl německý voják.

„Byla to velice hezká žena. Znásilnilo ji asi dvacet nebo pětadvacet Rusů. Na děti nebrali ohled. Říkalo se, že byla celá potrhaná. Bydlela kousek od nás. Matka jí nosila na přilepšenou smetanu. Zemřela několik dnů po útoku,“ říká Josef Hlubek a dodává, že potrestáním viníků se nikdo nezabýval. O této tragédii hovořila také pamětnice Kristina Tesková, se kterou Paměť národa natáčela v roce 2022.

Jednou Sověti přikázali otci a dalším sedlákům, kteří měli koně, orat Vinnou horu, kde leželi zastřelení vojáci. Podle pamětníka je tam jejich druzi narychlo pochovali a nekopali moc hluboko. Po válce chtěli jejich ostatky pohřbít řádně.  „Otec mě tenkrát vzal s sebou, abych poháněl koně. Musel jezdit s pluhem a odkrývat ta těla. Bylo to něco strašného. Zvracel u toho. Mě hned hnal domů,“ říká pamětník.

Otce v lágru fackovali a kopali

Těsně po válce byl Josefův otec asi měsíc zavřený v lágru pro Němce. S blížící se frontou musel jet s dalšími sousedy na Opavsko kopat pro Němce zákopy, a když se vraceli domů, zastavili je Rusové. Odvezli je do tábora v areálu stavebního podniku za opavským nádražím. „Otec říkal, že ho tam fackovali a kopali do zadku osmnáctiletí kluci. Nic mu nepomohlo, že mluvil moravsky. Ty kluky si zapamatoval a sledoval, jak po válce dělali jako komunisté kariéru,“ říká pamětník.

Poválečný odsun Němců se na rozdíl od Sudet Hlučínska dotkl jen okrajově. Pouze z vesnic Sudice a Třebom museli odejít skoro všichni. V samotném Hlučíně šlo podle Josefa Hlubka o majetkovou záležitost. Fašisté, kterých podle něj bylo v Hlučíně možná pět, utekli už před příchodem fronty. „Do odsunu šli movití lidé, obchodníci nebo sedláci, protože někdo chtěl jejich majetky,“ říká.

Z jeho rodiny původně dostali příkaz k vystěhování pouze prarodiče Hlubkovi. Josefova matka ale prohlásila, že je samotné nikam nepustí. Zanedlouho přišlo oznámení, že na odsun musí celá rodina. Náhodou se tak nakonec nestalo. Odejít ale musel švagr Josefova dědečka Antonín Holain, který byl největším sedlákem v Hlučíně. Než Holainovy odvezli do Německa, drželi je v areálu tehdejšího Dolu Masaryk v Petřkovicích. „Otec jim tam vezl deky a jídlo. Mě vzal s sebou, abych hlídal koně,“ vzpomíná.

Hlubkovi mívali na statku až osm jalovic, dva plemenné býky, prasata a také tři koně. Po válce jim zůstala jedna kráva a dva koně. Němci i Sověti jim zvířata zabavovali pro obživu vojáků. Josefovi rodiče nakoupili nový dobytek, přikoupili i pole a těžce pracovali, aby hospodářství dali do pořádku. Pěstovali obiloviny, brambory, cukrovou řepu, mák, zelí. Pomáhaly jim hlavně manželky tamních havířů. „Byly to naše dobré duše. Otec jim samozřejmě za práci platil a ještě jim obdělával jejich políčka. Matka nosila na pole svačiny,“ vypráví pamětník.

Podívejte se, kolik špeku má kulak Hlubek

Když se v únoru 1948 dostali k moci komunisté, Hlubkovi tušili, že život už nebude jako dřív. Od bývalých německých vojáků, kteří se vrátili ze sovětského zajetí, slyšeli o teroru a násilném zakládání kolchozů. Českoslovenští komunisté spustili kolektivizaci zemědělství krátce po převratu. Zároveň rozpoutali štvavou kampaň proti sedlákům, které označovali za vesnické boháče a kulaky, s nimiž je třeba se rázně vypořádat. Pro komunistické představitele Hlučína se stal vhodným objektem František Hlubek, který odmítal vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD).

V duchu propagandy se snažili otce veřejně hanobit. Josef Hlubek vzpomíná, že komunisté vystavili ve výkladní skříni na náměstí vajíčka a kus špeku, které u nich našli. „Bylo tam napsáno, že vesnický kulak Hlubek si žije nad poměry a že havíři, kteří kopou uhlí, nemají tolik špeku jako kulak Hlubek,“ popisuje. Matka se zlobila, že neví, z čeho by měla lidem, kteří u nich těžce pracují na poli, vařit.

Ve vedlejší výloze komunisté zase pranýřovali faráře Augustina Stiborského. Prezentovali ho jako zloděje. „Vystavili tam bramborový koš plný drobných německých peněz, feniků, který u něj našli. Lidé se po válce zbavovali neplatných peněz také tak, že je házeli v kostele do košíku na milodary. Spořitelna mu to prý nevzala, a tak to měl doma,“ říká pamětník. Farář Stiborský pak přišel natrvalo o státní souhlas k výkonu kněžského povolání.

Krutý život syna vesnického boháče

Národní výbor nastavil Hlubkovým vysoké povinné dodávky, zvané kontingenty. Rodiče žili ve strachu, že je nesplní, a pocítil to i Josef. Od svých deseti let musel tvrdě pracovat. Mlátil s rodiči obilí, uklízel hnůj po kravách, čistil chlívky i stání koním. A každé ráno před školou také vozil do sběrny velkou konev s mlékem. „Měl jsem na kole háček, na který mi matka konev vždycky pověsila. Jednou mi ale konev spadla a mléko se vylilo. Jak já jsem dostal! Nemohl jsem ve škole sedět. Učitelce jsem zalhal, že mám vřed na zadnici. Dodávky byly přísně hlídané, a když se něco neodevzdalo, byl to problém,“ vysvětluje pamětník.

Jako syn vesnického boháče měl podle propagandy oplývat nezaslouženým blahobytem, ve skutečnosti se při vší dřině ani pořádně nenajedl. Byl slabý a drobný. Strýc Vilém, který si toho všiml, ho naučil, jak si tajně přilepšit. „Přinesl mi plechový hrníček, který jsem schovával ve slámě ve chlévě. Sám jsem si nadojil mléko i s pěnou a hned jsem to vypil. Matka to nesměla vědět,“ vypráví.

Strýc Vilém ho také naučil pít vajíčka. Měli až devadesát slepic, ale vzít si z kurníku byť jedno vajíčko měl zakázáno. „Strýc mi dal hřebík bez hlavičky, kterým jsem udělal do vajíčka dírku a vypil ho. Napřed jsem si nasypal do pusy trochu krystalového cukru. Pěkně to křupalo. Skořápku jsem musel rychle zlikvidovat. Vyzobaly to slepice. Kdyby to matka zjistila, zase bych dostal. Byla to krutá doba,“ říká pamětník.

Do školy přicházel většinou unavený. V zimě totiž často vstával ve čtyři hodiny ráno, protože před vyučováním musel s rodiči a sestrou i několik hodin pracovat ve stodole. „Tehdy se nevymlátilo všechno obilí o žních, ale snopy se uložily ve stodole a přes zimu se to postupně mlátilo. Podával jsem snopy matce, ta je dávala do mlátičky. Otec a sestra byli u slámy a plev,“ říká. Ve škole usínal. Doma na učení neměl čas, a tak jeho vysvědčení nebylo nikdy moc pěkné. Raději než do školy chodil ministrovat do kostela.

Pustíme ho, až podepíše JZD

František Hlubek měl u synových učitelů velký respekt. Jednou byl Josef po škole a doma ho postrádali, protože měl pást krávy. „Najednou jsem uslyšel naše koně, otcovo ‚prrr‘ a pak jeho kroky po chodbě. Otevřel dveře třídy, bič v ruce a rozkázal: ‚Domů! Okamžitě domů! Co tady děláš?‘“ vypráví s úsměvem. Učitelka se pokusila protestovat, že musí být po škole, ale František Hlubek ji rázně utnul: „Vy mi krávy nenakrmíte. A příště ať už není po škole. On má doma robotu.“ Učitelé si pak dávali pozor, aby žáka Hlubka nenechávali po škole.

Josefovi rodiče byli vystresovaní také z udání, která na ně chodila, a z  neustálých kontrol. „Bylo spočítáno, kolik obilovin potřebujeme na krmení a kolik na osivo, zbytek se musel odevzdat. Horničtí důchodci oddaní straně, kteří při kontrolách pomáhali, chodili k nám na sýpku obilí převažovat. Táta vždycky řekl matce, aby tam šla s nimi, protože by je shodil a zavřeli by ho,“ vypráví pamětník.

K otcovu uvěznění zřejmě chybělo málo. Jednou jel orat na pole u cihelny a večer se koně vrátili domů bez něj. „Matka vzala svítilnu a šla ho na pole hledat. Nevěděla, že ho odvezli policajti. Bála se, jestli nespadl nebo nedostal infarkt. S hledáním jí pomáhal soused. Nenašli ho večer ani ráno. A tak matka zašla na stanici Veřejné bezpečnosti. Řekli jí, že je u nich a že domů půjde, až podepíše vstup do JZD,“ vypráví pamětník. Pustili ho po třech dnech, i když nic nepodepsal.

Po několika letech nátlaku Hlubkovi rezignovali. Asi v roce 1953 podepsala vstup do JZD Josefova matka. Do práce tam nastoupili oba dva. Družstevníci zabrali jejich pole, zvířata odvedli do společného ustájení. Zůstal jim jen záhumenek s krávou, kozou a prasetem. Matka dělala na poli a otec jezdil s koňmi. Podle Josefa pracovali od rána do večera, ale vydělali si jen pár stovek.

Ze zemědělské školy ho vyhodili po pár dnech

Přestože rodiče už nic neměli, Josef musel za svůj kulacký původ pykat. Nejdříve to vypadalo nadějně. Přijali ho do přípravné zemědělské školy ve Stěbořicích a poté nastoupil do prvního ročníku čtyřleté zemědělské školy v Opavě. Po pár dnech si ho a jeho bratrance zavolal třídní učitel a oznámil jim, že mají odevzdat knížky a že zítra už do školy nemají chodit. Když se ptali proč, pokrčil rameny, že jde o příkaz shora. A tak jeli s pláčem domů. Josefovi bylo tehdy patnáct let a nevěděl, co dělat. A tak zůstal doma u rodičů.

Po čase ho předvolali na národní výbor. Čekalo tam na něj asi deset komunistů. „Říkali, že nechci pracovat, že jsem příživník, a vyhrožovali, že mě dají do polepšovny. Strašně jsem brečel. Nebyl jsem schopen slova,“ vzpomíná. Otec mu pak sehnal brigádu v uhelných skladech. „Byla to strašná dřina, ale už na mě nemohli. S dalším bratrancem jsme každý den skládali dva vagony uhlí, dvě stě metráků. Nevím, jestli by se dneska našel kluk, který by to zvládnul. Po práci nám hned vypláceli šedesát korun. Museli jsme to ale stihnout do půl jedenácté, jinak podnik platil penále a my jsme dělali zadarmo,“ vypráví pamětník.

Byl šťastný, když se dostal do dolnobenešovské Armaturky jako vazač břemen. Mistr ho doporučil, aby se učil soustružníkem. Zanedlouho ho však propustili, protože si ho vyžádalo hlučínské JZD, kam vůbec nechtěl. To se mu už ale blížil nástup na vojnu. „Podařilo se mi udělat si přes Svazarm předvojenskou autoškolu a pak jsem narukoval,“ říká pamětník.

Dostal se na letiště do Pardubic. Po přijímači a další autoškole začal dělat řidiče veliteli praporu. Tenkrát poprvé viděl, co se píše v jeho kádrových materiálech. „Asi po čtrnácti dnech si mě velitel zavolal, řekl, že musím zpátky na rotu, a ukázal mi dopis z národního výboru v Hlučíně. Byla to hrůza, co si tam navymýšleli. Otec protistátní živel, vykořisťovatel a já nevím, co všechno špatného. Byl jsem z toho nešťastný,“ vypráví pamětník.

Nakonec se mu na vojně líbilo. „Měl jsem se dobře. Dokonce jsem opožděně dorostl. Třikrát jsem měnil uniformu,“ říká. Jezdil s traktorem se zametačem po letištní dráze a stravoval se s piloty, kteří prý dostávali nejlepší jídlo. Vozil zbytky z kuchyně do JZD v sousední vesnici. Pak mu přidělili nákladní auto Tatra 111, se kterým ho poslali do kasáren Dukly Praha. Vozil materiál na stavbu sportovního areálu Juliska a ve volném čase chodil po Praze. Posledního půl roku služby strávil v severních Čechách. S dalšími vojáky likvidoval na Jablonecku a Liberecku malé fabriky po vyhnaných Němcích.

Půda, na které hospodařili otec i děd, se mu vrátila

Po vojně měl nastoupit do JZD v Hlučíně. Rodiče mu říkali, že už tam na něj čekají. „Aby na mě z JZD nemohli, už z vojny jsem si domluvil místo mimo okres Opava. Ve Vítkovických stavbách v Ostravě-Kunčicích mě přijali jako řidiče. Dostal jsem i ubytovnu,“ říká pamětník. Ale i tam se ho přišli družstevníci z Hlučína dožadovat. „Mistr si mě zavolal, jestli chci do JZD. Řekl jsem, že v žádném případě. Tak je poslal pryč,“ popisuje.

Rozvážel materiál po stavbách a při zaměstnání se vyučil automechanikem. Oženil se s Markétou ze Stěbořic. Narodily se jim dvě děti. Opravil si a rozšířil výměnek po prarodičích. Moc dlouho si však nové bydlení neužil, protože úřady rozhodly, že jejich statek i s výměnkem zbourají kvůli výstavbě nové silnice. Josef si postavil nový rodinný dům. V té době už pracoval v podniku ČSAD Hlučín, který se specializoval na nákladní dopravu. Vypracoval se na mistra, kterého dělal téměř dvacet let. Rok působil jako vedoucí provozovny, ale protože odmítl vstoupit do komunistické strany, musel jako šéf skončit.

Po roce 1989, kdy padl komunistický režim, si Josef musel hledat nové zaměstnání, protože jeho podnik zanikl. Dělal údržbáře a vrátného. Kolem roku 1992, když dostal v restituci po rodičích dvanáct hektarů polí a další majetek včetně živých zvířat, začal soukromě hospodařit. Konečně dělal to, co by dělal celý život, kdyby žil ve svobodné zemi.

„Byla to dřina, musel jsem se taky naučit spoustu nových věcí, ale bavilo mě to. Pěstoval jsem pšenici, ječmen, kukuřici, řepku a oves a prodával jsem to zájemcům,“ říká Josef Hlubek. Kolem roku 2019 usoudil, že už na to nemá sílu, a pole pronajal zemědělskému podniku. Už předtím se začal věnovat záchraně křížů, soch a dalších sakrálních památek v Hlučíně a okolí. Za péči o památky a oživování zaniklých tradic mu město Hlučín udělilo čestné občanství.