The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radim Hložánka (* 1923  †︎ 2017)

Víra dokáže, že i z úplné maličkosti se může stát velká věc

  • 4. ledna 1923 narozen v Petřvaldě

  • studoval gymnázium v Příboře, maturita 1943 v Ostravě

  • pracoval jako zámečník a později jako učitel

  • zapojil se do skautského hnutí

  • roku 1948 nastoupil do kněžského semináře v Olomouci

  • po zrušení semináře v roce 1950 pracoval jako dělník

  • v květnu 1961 zatčen a odsouzen na jedenáct let

  • propuštěn v roce 1963

  • v roce 1967 tajně vysvěcen na kněze

  • od roku 1968 pracoval jako kaplan v Mostě

  • v březnu roku 1982 znovu odsouzen

  • v listopadu 1982 propuštěn ze zdravotních důvodů

  • nezískal státní souhlas, odešel do důchodu

  • v důchodu vydával samizdat

  • od roku 1989 administrátor farnosti v Kostelci u Kyjova

  • od roku 1991 ve Svatobořicích-Mistříně

  • v roce 1992 děkan a od roku 2002 kanovník kroměřížské kapituly

  • zemřel 28. ledna 2017

Radim Hložánka se narodil 4. ledna roku 1923 v Petřvaldě u Nového Jičína v rodině horníka. Matka zůstala v domácnosti a pečovala o tři děti a o hospodářství. Obecnou školu vychodil v Petřvaldě a po páté třídě začal v roce 1934 studovat gymnázium v Příboře. Po záboru Sudet však bylo gymnázium uzavřeno, a tak Radim Hložánka dva roky dojížděl na gymnázium do Frenštátu a střední školu dokončil v Ostravě, kde v roce 1943 odmaturoval. Po maturitě pracoval dva roky v Příboře jako zámečník. Když skončila 2. světová válka, dělal několik měsíců tajemníka Národního výboru v Petřvaldě a také učil na obecné škole v Jistebníku. Díky Antonínu Huvarovi se zapojil do skautského hnutí, absolvoval lesní školu a také se stal členem Orla. V letech 1946–1948 byl na vojně. Sloužil ve Znojmě u dělostřelců a dosáhl důstojnické hodnosti. „25. září 1948 jsem svlékl vojenský stejnokroj po dvouleté prezenční službě – a odpoledne téhož dne jsem se přestěhoval do semináře; z jednoho seskupení s jeho pravidly denního pořádku do dobrovolně zvolené komunity s jinými pravidly, ve které jsem hodlal dorůst do kněžství.“

Seminář

Po vojně jsem šel hned do semináře, protože jsem věděl, že jako učitel nebudu moci u komunistů fungovat. Natolik už jsem měl v té době svůj rozum. Stýkal jsem se s lidmi, kteří neměli rádi komunisty, a tak jsem věděl, co by mě nejspíš čekalo. A měl jsem pravdu. Začal jsem proto dělat stavbyvedoucího v Petřvaldě.“

Několik let už přemýšlel o cestě kněžství a díky vzoru Alfonse Hlisnikovského, kněze z Petřvaldu, se nakonec pro tuto cestu rozhodl. V září nastoupil do kněžského semináře v Olomouci a seznámil se tam s činností společenství.

Když jsem přišel do semináře, tak jsem se cítil jako doma. Byly tam přednášky různé, třeba přednášky kněží, kteří se starají o dělnickou třídu. To byla příprava! Ale moc z ní nezbylo, protože za dva roky seminář zavřeli. A Vladimír onemocněl.“

Vladimír Neuwirth a seminář

Společenství vytvořili Vladimír Neuwirth, Jiří Havlíček a profesor Jiří Němec už koncem války. Hlavním záměrem společenství byla evangelizace v běžném životě po vzoru francouzských jocistů, což v praxi znamenalo pracovat pod ochranou Panny Marie na obnově světa v duchu evangelia Ježíše Krista, podle papežských dokumentů a ve spojení se společenstvím. Postupně se vytvořily tři větve společenství: pro bohoslovce, pro laiky a pro rodiny. Bohoslovci byli připravováni na případ kněžského působení v ilegalitě a seznamovali se s pastorací dělníků. Získávali tak informace o liturgii a sociálních otázkách. „Lidé, kteří se do společenství zapojili, skládali tento slib: ‚Slibuji trojjedinému Bohu, v přítomnosti Matky Boží Panny Marie a všech svatých, že budu pracovat na obnově světa, zvláště naší vlasti, v duchu evangelia Ježíše Krista, podle zásad papežských encyklik a ve spojení se společenstvím. K tomu ať mi dopomáhá Bůh, na přímluvu Matky Boží a všech svatých. Amen.“

Těžiště utajené činnosti společenství bylo na Opavsku, kde členové dokonce začali budovat vlastní dům. Tím ovšem na společenství upozornili StB; dům byl vyvlastněn a členové společenství v několika vlnách pozatýkáni.

Po zrušení semináře – v srpnu roku 1950 – nastoupil Radim Hložánka jako dělník na vodní stavby na Ostravsku a Opavsku. Po několika měsících začal pracovat jako mistr, měřič a později i jako stavbyvedoucí na řece Lubině a na vodních stavbách na Opavsku. „Až do roku 1961 jsem byl stavbyvedoucím a pak spadla klec. Posbírali nás tam. Všechny lidi ze společenství.“ V té době bydlel v Opavě. Dále pokračoval v kontaktech se členy společenství. Měli za úkol se sebevzdělávat a scházet se.

Když v roce 61 spadla klec, tak jsem dostal jedenáct let a ještě mně přidali, že jsem nadržoval lidem za mzdy. Obvinili mě za to, že jsem člen společenství. Když se psal rok 62, tak došlo ke druhé amnestii a já jsem sedm let z těch jedenácti dostal dolů. Ve Valdicích jsem byl mezi faráři, kde jsme měli svůj režim. Na křížové chodbě jsme byli odděleni od ostatních vězňů.“ Po pobytu na samotkách pracoval v brusírně skla a křišťálu. Díky organizačním schopnostem Dr. Oto Mádra se při práci spolu s ostatními spoluvězni účastnil tajných přednášek vězněných profesorů. Z Valdic byl propuštěn v říjnu 1963.

Propuštění z Valdic a vysvěcení na kněze

Po propuštění získal Radim Hložánka zaměstnání jako soustružník v Tatře Příbor a většinou pracoval na odpoledních směnách a dopoledne studoval teologii. Díky pomoci svého zpovědníka Antonína Huvara navštěvoval tajné přednášky z dogmatiky u profesora Josefa Novosada. Některé teologické disciplíny absolvoval už ve vězení. Touto cestou se připravoval na kněžství. 16. dubna 1967 byl v Petřvaldě tajně vysvěcen na kněze biskupem Štěpánem Trochtou. Sdělil to pouze své sestře a na zveřejnění kněžství musel ještě rok a půl čekat.

Kaplanem v Mostě

Po listopadu 1968 nastoupil Radim Hložánka jako kaplan do Mostu v severních Čechách. Učil na čtyřech školách náboženství a také se věnoval pastoraci mládeže. V roce 1978 byl vystaven tlaku církevního tajemníka a po odmítnutí vstupu do sdružení Pacem in terris ho přeložili do Hošťky u Roudnice nad Labem. „Pak mě vyhodili do pohraničí. Tam byly dědiny, kde se jenom pohřbívalo. Nic víc, nic víc... a tam jsem začal opravovat kostely a přitom jsem dělal ten samizdat.“

Vydávání samizdatu

Vzhledem k malému počtu věřících se věnoval opravě kostela v Hošťce, stejně jako v blízkých farnostech ve Velebudicích a ve Vetlé. Svůj čas se rozhodl využít pro vydávání nedostatkové nebo zakázané literatury v oblasti teologie, filozofie a beletrie. V 70. a 80. letech vydával samizdatem desítky náboženských a filozofických knih, a to české texty nebo cizojazyčné originály, překlady a přepisy. Zajišťoval papír, rozmnožoval knihy v několika stovkách i tisících výtisků na cyklostylu a následně je distribuoval po celé republice včetně Slovenska. „Psala to paní Kostihová, která byla doma s dětma, a já jsem to vydával. Musel jsem sehnat všechny věci. Pomáhali mi lidi z Prahy. Především shánět papír, protože jsem spotřeboval balíky papíru. Dokonce i ty blány se těžko sehnaly, ale všechno se někde našlo.“

Spadla klec

Každou středu jezdil Radim Hložánka do Mostu a dával tam své svázané věci. Ale pak zase spadla klec. StB byla o všem informovaná. Dr. Vladimír Fučík, u kterého se scházeli, měl doma štěnice, takže Státní bezpečnost šla najisto. Dne 29. října 1981 byl zatčen při cestě autem u Dolního Jiřetína a převezen do vazby v Litoměřicích. Odsouzen byl 20. března 1982 u Okresního soudu v Litoměřicích za maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi na dvacet měsíců. Byl vězněn ve věznici Plzeň-Bory, kde se setkával například s Františkem Líznou nebo Václavem Havlem. „Jako vyšetřovatele jsem dostal majora, který byl snížený, protože neposlouchal stranu. To bylo štěstí, ale i tak mně vyměřili dvacet měsíců natvrdo. Takže stejně to nepomohlo. A tak jsem šel po dvaceti letech zase do vězení na Bory a tam jsem byl s Havlem. Každý týden v neděli jsme se potkávali. On byl přímý a šíleně laskavý člověk a tak hezky jednal s bachařema, že to bylo až neuvěřitelné, jak on byl slušný.“ Vzpomínky se vážou také k Ivanu Martinovi Jirousovi zvanému Magor. „Magor Jirous. Ten už byl potřetí zavřený, a když jsme se viděli, tak mi říkal, že se poprvé setkal s knězem, a byl to pro něj svátek. Učil jsem ho všechny latinské texty a taky má o mně jednu básničku, když jsme byli ve vyšetřovací vazbě. Z Magorových písní – bylo jich 1600 – je moje na druhém místě.“

Práce ve Škodovce a infarkt

Z Borů ho převáželi na práci do plzeňské Škodovky, kde jako pilař řezal tyče na lopatky atomového generátoru. „Snášel jsem to těžce psychicky. Bylo mi padesát devět let a dolehlo to na mě tak, že mě začalo bolet u srdce. Jeden jehovista-spoluvězeň zjistil, co mi je, a zařídil, že zavolali lékaře. Tak mě převezli do nemocnice, ale protože jsem byl politický vězeň, tak se čekalo, co na to řekne Praha. Dvě hodiny jsem musel čekat, jestli mě pustí.“

V listopadu 1982 byl po infarktu z výkonu trestu propuštěn. Nebyl mu udělen státní souhlas pro kněžskou službu, a proto odešel do důchodu a vrátil se domů do Petřvaldu. Dále pak pokračoval ve spolupráci s Otou Mádrem ve výrobě a šíření samizdatu.

Pokračování v šíření samizdatu

Přišel jsem domů, nahoře v podkroví jsem si udělal světničku, a jak jsem byl zvyklý makat, tak jsem měl dobrou fyzičku a pustil se do práce. Stručné dějiny církve – těch jsem vyrobil osm set kusů. Ovšem jakmile to bylo hotové, tak mě zase chytli. Vyšetřovatelem byl nějaký Slovák a já si z něj dělal srandu.“

V souvislosti s procesem s pěti katolickými aktivisty v Praze byl v témže roce opět vyšetřován. Jeho případ byl později zastaven. „A tak jsem se dožil i konce zrůdného komunismu. Za arcibiskupa Františka Vaňáka jsem se dostal na jižní Moravu, kde jsem předtím nikdy nepracoval, jako jsem kdysi přišel do severních Čech.“

Konec komunismu

V listopadu 1989 mohl nastoupit jako administrátor do farnosti Kostelec u Kyjova. Od roku 1991 působí ve farnosti Svatobořice-Mistřín a v roce 2002 se stal kanovníkem kroměřížské kapituly. Jeho krédo zní: „Serva ordinem, ordo servabit te – zachovávej řád a řád zachová tebe.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Lucie Hostačná)