The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mary Hlinka Seewald (* 1935)

• narodila se 23. dubna 1935 v Litmanové

• 1937 – otcova emigrace do USA

• v únoru 1948 se sestrami a matkou odjely za otcem

• život v imigrantské komunitě v místech budoucích Twin Towers

• vychodila státní základní školu v New Yorku

• kolem roku 1950 se přestěhovali do Astorie v New Yorku, kde bydlí dodnes

• po studiu střední školy vystřídala řadu zaměstnání

• 23 let pracovala u JP Morgan jako tajemnice a administrativní asistentka pro vyšší vedení firmy

• vdala se za Richarda Seewalda, má dva syny

• po celý život je aktivní v krajanské komunitě v Sokole a ve spolkovém domě Bohemian Hall

• před deseti lety ovdověla

Když jsme se s Mary Seewald setkaly na newyorské 53 Avenue, stála přede mnou elegantní dáma s jasnýma očima a vřelým úsměvem. V jednom z místních hotelů jsme měly rezervovaný salonek v rámci konference, kterou vedl její syn Richard. Než ze salonku hotelový personál sklidil po předchozím obědě, povídaly jsme si v tmavé lobby a záhy se přenesly do malebné vesničky Litmanová ve slovenských horách tehdejšího Československa, kde se pamětnice 23. dubna 1935 narodila. Vyprávěla mi o tom, že se do svého rodiště občas vrací, ale už je tam málo těch, které znala v mládí, a pole pod horskými lesy mají jednotnou barvu, jak se na nich sklízí a seká stejná úroda ve stejnou dobu stejnými stroji. V jejích vzpomínkách pole z dálky připomínala barevné stuhy, podle toho, kdo z místních na nich co pěstoval a kdy sklízel.

Také její rodina se živila zemědělstvím. Tatínek Vasil pocházel z devíti sourozenců a pole jim pro obživu nestačila, odcházeli proto postupně do zámoří za prací. I on se vypravil v roce 1937 do Kanady za bratrem, aby tu připravil lepší domov pro svou ženu Julii a jejich tři dcery. Maminka pocházela z podobně početné rodiny šesti dětí. Když Vasil, kterého si vzala v devatenácti letech, odjížděl, čekali již třetí dceru a měly se za ním všechny vypravit po jejím narození, až vše připraví. S příchodem druhé světové války se ovšem jejich plány musely změnit a pamětnice i se třemi dcerami zůstala v domově manželových rodičů ještě dalších deset let.

Když musíš být silná, jsi silná

Mary Seewald vzpomíná na svoji maminku a na sílu, kterou musela najít k tomu, aby se ve válečné době bez manželovy přítomnosti starala o tři rychle po sobě narozené děti: „Když si uvědomím, jak to musela mít těžké: jedno dítě uvázané na zádech, druhé na břiše a občas i třetí na zádech nebo za ruku. Nebyla vysoká, ale byla silná. Nic jiného dělat nemohla.“

Tatínek odcestoval lodí do New Yorku, odkud pokračoval do kanadského Toronta za svým bratrem a našel uplatnění v utváření krajiny. Byl už šestým dítětem Hlinkových, které se vydalo do Ameriky za prací a lepším životem pro své nejbližší. „I pro něj muselo být po vypuknutí války nesmírně těžké, když zůstal bez možnosti být s námi a pomáhat mamince.“ Během války se rodinu za moře dostat nepodařilo. Její členové o sobě navzájem věděli jen z dopisů.

Vzpomínky Mary Seewald na život v Litmanové jsou převážně hezké. Vypráví o svobodě a volnosti, kterou jako děti měly, když rodina pracovala na poli. Běhaly venku, hrály si. Když se sešli všichni večer u stolu, kde stála mísa s večeří, najedl se ten, kdo byl dostatečně pohotový. V létě se rozběhly do lesů a sběrem borůvek, které maminka prodala ve městě na trhu, si vysloužily něco pro sebe. Pamětnice si nejvíc považovala teplých vlněných ponožek.

V Litmanové chodily děti prvních šest let do společné jednotřídky, učily se v rodné rusínštině, slovenštinu měly hodinu týdně. Na druhý stupeň putovaly denně do sedm kilometrů vzdálené školy v Kamience a cestu si krátily přes kopec lesem. Když udeřila tuhá zima plná sněhu, Mary Seewald zůstávala u tamní rodiny, protože závějemi nešlo domů projít. „Sníh často zasypal lidem vstupní dveře tak, že je museli sousedé z méně návětrných míst přijít vyhrabat.“ U Hlinkových doma se mluvilo „po našomu“, rusínsky.

Pravou chuť ovoce jsme poznaly až v Americe

„Z doby války i po válce jsme znaly ovoce převážně nezralé chuti, protože jsme ho ze stromů trhaly v momentě, kdy dosáhlo požadovaného tvaru, ale do zralosti mělo ještě daleko.“

Z války si Mary Seewald vybavuje čas, kdy se blížila fronta a s ní i svištící kulky vzduchem. Občas se odrazily od skalních stěn nebo zasáhly něčí střechu. Strach lidem nahánělo gestapo, které se usadilo v místní škole, ale i partyzáni, když si bez ptaní odváděli dobytek a odnášeli jídlo nebo oblečení. Pamětnice se sestrami plakala, když se jeden z nich přetahoval s dědečkem o jeho tašku, ve které si nosil na pole obědy. Jako děti se občas doslechly o tom, že partyzáni odvlekli někoho do lesa, když zjistili, že spolupracuje s nacisty. Stalo se to asi dvakrát. Dotyčný zmizel a později ho našli v lese zabitého.

Aby se mohl Vasil Hlinka se svými nejbližšími opět setkat, potřeboval pomoc příbuzných, kteří již v USA žili. Ti se zaručili, že jsou ochotní a mají prostředky pomoci rodině po přistěhování v případě, že by to z vlastních sil otec nedokázal. Julie s dcerami tak mohla nastoupit pouť přes oceán. Cesta vlakem rozbombardovaným Německem do Hamburku k lodi, která je převezla do Anglie, naplnila hlavně maminku obavami, zda se do cíle vůbec dostanou. Zaoceánskou loď, na jejíž palubě strávily asi osm dní, si právě Julie pamatovala převážně z kajuty, kde vyčerpaná čelila mořské nemoci, zatímco pamětnice se sestrami neúnavně prolézala loď odshora dolů, s ostatními dětmi testovala výdrž výtahů a zkoumala salonky a restaurace. V New Yorku na ně již čekal tatínek, kterého si ani jedna z dcer nepamatovala, s příbuznými, kteří je u lodi přivítali a pozvali všechny na slavnostní večeři. Mary Seewald pobaveně vzpomíná, jak se dívky zvyklé stolovat stylem, „kdo dřív přijde, ten dřív mele“, dostaly do velkého světa a kterak je tatínek učil jeho pravidlům.

Dnešní optikou žila rodina v dosti nepohodlných podmínkách, ale Hlinkovi to vnímali téměř jako luxus. Jednak je k tomu vybavila zkušenost života na slovenském venkově, skromnost a v neposlední řadě vděčnost za opětovné spojení rodiny ve svobodné zemi. „Žili jsme v malé komunitě Čechů, Slováků, Poláků, Syřanů a Řeků dole u Wall Street, kde později postavili Dvojčata, Twin Towers. Šlo o dům bez výtahu, malý byt s ložničkou, kde spali rodiče, a pohovkou v obýváku, kde jsme nocovaly my tři. V kuchyni stála vana, která se přikrývala deskou a sloužila jako stůl, topili jsme a vařili v kamnech na dřevo. Koupelnu se záchodem jsme sdíleli na chodbě domu s ostatními obyvateli patra, tedy dalšími čtyřmi rodinami. To znamená, že jste museli často klepat na dveře.“

Newyorská studia a vstup do zaměstnání

Školu měly sestry hned naproti a v počátcích jim pomohla přítomnost slovanských spolužáků, když se začaly učit jazyk. Vzpomíná, jak jim trpělivý učitel dával různé domácí úkoly a hlavně musely mluvit anglicky doma, čímž se postupně učila řeč i maminka Julie. Otec měl zaměstnání v jídelně pro úředníky banky JP Morgan, připravoval stoly, uklízel. Matka chodila jako uklízečka na noční a vždycky říkala, že tohle není žádná práce. Pro ženu zvyklou na těžkou dřinu v zemědělství, na zádech přinejmenším s jedním dítětem, nešlo o výrazné vypětí, ačkoli měla prací víc než jednu.

Když Mary Seewald dokončila po roce a půl základní školu, nastoupila na Manhattanu na střední. Výuka probíhala buď dopoledne, nebo odpoledne. S učiteli se dohodla, že bude navštěvovat oba cykly, aby se rychleji naučila látku a dobře anglicky. Vystudovala s oceněními a skvělým prospěchem. Mnozí učitelé ji povzbuzovali, aby pokračovala ve studiu na vysoké škole. Když s tím ale přišla za rodiči, tatínek jí řekl, že by bylo lepší, aby šla do zaměstnání. Tím musela myšlenky na studium opustit a začala pracovat pro nejrůznější společnosti. Prošla prací na americké obchodní burze (American Stock Exchange), v pojišťovně (DuPont Company), nebála se brát k tomu i menší práce a využívala své znalosti psaní na stroji a těsnopisu. Postupně se vypracovala do pozice asistentky vedení a tajemnice v bance JP Morgan, kde zůstala třiadvacet let. Během té doby, když už měla děti, si dodělávala večerně vysokou školu, ale kvůli nemoci obou rodičů toho musela po dvou letech nechat, aby se o ně mohla starat.

Rodina a krajanská komunita

Svého budoucího muže poznala v Českém národním domě (Bohemian National Hall), kam chodila s přáteli za kulturou. Richard ji vyzval k tanci a svatbu měli, když jim oběma bylo jedenadvacet let. V jeho rodině se slovenskými kořeny se pamětnice naučila mluvit západoslovensky, společně pak bydleli s jejími rodiči v domě, který otec koupil. Po deseti letech manželství se Seewaldovým narodil první syn Richard a o tři roky později Michael. „Byli to báječní kluci. Hráli baseball, trávili spoustu času venku, a když bylo třeba, aby přišli domů, stačilo vyjít na verandu a zavolat je, vždycky byli někde, kde slyšeli, že je čas jít k večeři.“ Babička a děda Hlinkovi bydleli v přízemí, Julie připravovala koblihy, kterými zásobovala nejenom rodinu, ale i široké sousedství.

Mary Seewald se snaží žít tak, aby byla vždy zcela soběstačná. Má své zájmy, chodí cvičit a čile komunikuje se svými sestrami, přáteli a rodinou nejen přes sociální sítě. Poté, co jí před deseti lety zemřel manžel, se nadále podílí na aktivitách krajanských spolků a digitalizovala rodinné fotografie včetně těch, které se dochovaly z Litmanové. Velmi ji těší poslech hudby, československých písní, ze srdce ráda nahlas zpívá a vždy s láskou tančila. Radost jí dělají jak synové, tak dvě vnučky. 

Rozhovor jsme vedly v angličtině, protože Mary Seewald je zvyklá anglicky přemýšlet, jen násobilku si dodnes vybavuje v rodné řeči. Rusínsky a slovensky ale dodnes píše a mluví.