Jana Hlavsová

* 1957

  • „V roce devatenáct set devadesát tři nebo devadesát čtyři vyšly v Mladém světě nejméně tři stránky, na kterých byli vyfocení estébáci. U každého z nich bylo jméno, datum narození a bydliště. Mejla si tam vyhledal svých šest estébáků. Zjistil, že v těch seznamech je napsaný Švec i ten druhý, který se jmenoval se Špringer. V Horních Počernicích byly takové estébácké paneláky. Vzal si tedy kamaráda Tomáše Schillu jako svědka a řekl: ‚Já se ho musím zeptat, proč to udělal, nebo co mi k tomu řekne. Chci se soudit.‘ Jeli tam, zazvonili a on seběhnul dolů. Před domem se ho Mejla ptal: ‚Jak je to možné? Jak se tohle mohlo stát? Jste tam podepsaný, je to škrtnuté.‘ Mejla vyprávěl, že mu odpověděl: ‚Ano, všechno, co jsme dělali, jsme dělali na příkaz vyššího vedení. Ostatně, s vaším spisem si každý mohl dělat, co chtěl.‘ Mejla mu na to řekl: ‚Tak já se budu soudit a vy tam budete předvolán jako svědek.‘ On na to odpověděl, že je zavázán mlčením a že nikde svědčit nebude.“

  • „Jednou jsem tátu potkala na Pavláku. Jela jsem na praxi daleko, až někam na Spořilov. Bylo na něj nasazených asi pět lidí a oni se chytli mě... [pauza] To bylo tak strašně nepříjemné...! Vůbec mě nenapadlo, že bych mu mohla přebrat nějakou jeho sledovačku. Šla jsem a jeden chlap byl vždycky kus za mnou. Pronásledoval mě až skoro k jeslím, do kterých jsem vešla. Celou dobu praxe tam stál a pořád se díval dovnitř. Občas jsem vyšla ven a on tam pořád byl. Potom to začínalo být hustší a hustší a nakonec se táta vystěhoval. Bylo to pro něj neúnosné. Máma řekla, že s ním nepůjde, že ten čas, kdy by tam s ním zůstala, už je pryč... [pauza] Tak odjel bez ní.“

  • „Dnes už nevím, jestli to bylo v roce sedmdesát dva, nebo sedmdesát tři. Každopádně máma nám řekla, že jdeme na koncert, a já jsem si vzala tesilové šaty a blůzu. Oblíkla jsem se prostě jako na koncert. Najednou jsme uviděli ten velký dav mániček a Martin nám řekl: ‚Pojďte, pojďte. Budete sedět v první řadě.‘ My jsme samozřejmě vůbec netušili, co bude. Máničky na nás normálně plivaly a říkaly nám: ‚Co tady děláte, pionýři?‘ Nějací lidé se mi také smáli kvůli tomu mému oblečení. Pak tam vlezl nějaký kluk oknem a sednul si mi na klín. Ve chvíli, kdy tam někdo jiný začal něco kontrolovat, tak zase utekl. Když jsem však zaslechla první tóny, tak jsem byla úplně ztracená.“

  • „Bylo mi řečeno, že se musí zazpívat Svatováclavský chorál. Napojili jsme se na Radima Palouše, rozdal se text Svatováclavského chorálu a pak jsme se sešli na smluveném místě a procházeli jsme skrz jednotlivé domy. Šel tam Václav Havel s Dubčekem a celá skupina. Vybavuje se mi, že tam byl tenkrát i Čepek. Šli jsme i s Tomášem Schillou a zpěvačkou Půlnoci. Nevím, jestli už v té době byla Němcová... [pauza] možná Němcová, Pohanková. Ty jsem si tam přizvala, a že to zazpíváme z balkonu. Z jiné strany se také přidala dávná přítelkyně Marie Kaplanová, která měla stejné vnuknutí. Stáli jsme na balkoně a bylo to snové. Chorál se zazpíval a byl cítit ten klid.“

  • „Pavla studovala na gymnáziu, Markéta taky, na gymnáziu Na Zatlance, a skamarádila se tam s jedním učitelem angličtiny, s Paulem Wilsonem, ten později zpíval s Plastiky. Problém s maturitou měla Pavla. Měla skvělýho ředitele, kterej volal mámě, že chtějí Pavlu sebrat, aby určitě nespala doma. Tak ona v přestrojení spala u přátel, pak šla do školy, odmaturovala a pak už na ni čekali, aby ji sebrali, ale ona už měla odmaturováno.“

  • „Mejla tenkrát se rozhodoval, jestli dát [nařčení ze spolupráce s StB] k soudu, a vyšlo najevo, že je zde spousta starých lidí s křivdami z padesátých let, kteří umírají, a on je nechtěl předbíhat a řekl, že počká, až dozraje doba. Jemu hrozně záleželo na tom, aby ho lidi měli rádi, a to nařčení ho nesmírně deptalo. Zášť k Petrovi Cibulkovi však nikdy určitě necítil, on to přece nedělal proto, že by byl zlej. Mohla za to ta jejich hra, která stála za tragédiemi lidí a celých rodin.“

  • „Za pár dní [po příjezdu sovětských vojsk] přijel trabant, v něm naše přítelkyně lékařka a vedle ní náš táta. ,Zabalte se, odjíždíme!‘ Tak jsme koukali, sestra Markéta se zaradovala, že jedeme k moři, a vzala si s sebou plavky, my ostatní jsme si s sebou nevzali nic. Když v trabantu vepředu seděli dva dospělí, tak máma a sedm dětí se samozřejmě muselo vejít dozadu. My jsme byli ďubkovaní, jak jsme měli ty neštovice, a máma nám kladla na srdce, že kdyby nás zastavilo nějaké obrněné auto, že se hlavně nesmíme šklebit. A já jsem tak úzkostně držela moji sestru, až plazila jazyk, a máma se zlobila, že jsme se šklebili. Tam jsme teda zůstali tři měsíce, nejdřív u přátel na slepičí farmě, oni měli taky osm nebo devět dětí, byli moc hodní, měli malý domek a jednu místnost nám vyhradili. Pak jsme odjeli do Vídně, tam měl táta mít nějaký tříměsíční pobyt s přednáškami. Jenže tátovi hrozně záleželo na tom, aby tady v Československu vyšly ještě nějaké knihy, aby se mladí lidé u nás něco dozvěděli, a tak jsme se vrátili zpátky, ačkoliv jsme měli ve Švýcarsku díky přátelům připravený dům, auto, popřípadě i řidiče.“

  • „Oni za námi přijeli po zatčení Mejly a těch ostatních. My jsme to věděli hned, protože těch aut s estébáky bylo víc, myslím, že byli z Prahy-západ. Přijeli na tu hájovnu a snad tam i někoho dalšího ještě zatkli. To, že jsou ve vazbě, jsme se zas dozvěděli od někoho známého, tak jsme hned sháněli advokáta. Byl to advokát, který hájil i mého tátu, a později vyšlo najevo, že byl na něj nasazen StB, což bylo dost smutný.“

  • „Po revoluci nám telefonovali a chtěli, abychom tu skladbu Bič boží autorizovali. To je absurdní!“

  • „Jednou jsem byla jedinkrát v hospodě, kde říkali, že je underground. To je pro mě slovo, který nesnáším – nikdy jsem se za žádnej underground nepovažovala. Ale tohle možná androš byl, bylo to v hospodě Na Čurandě na Praze 4, kde to bylo fakt drsný a záchody končily až na ulici. Byli tam takoví drsní týpci, jeden z nich mě urazil, já jsem mu dala facku a byla tam z toho šílená rvačka. Protože Mejla byl křehká bytost, vzal to za něj Magor, kterej toho chlapa vynesl v zubech ven. Tam už jsem pak nikdy v životě nešla.“

  • „To mi bylo sedmnáct a sestře Pavle šestnáct, když jsme vezly do Polska mikrofilmy a plnou tašku dalších materiálů. Máma ty mikrofilmy vtlačila do takového pečiva ve tvaru hvězdiček. Dostaly jsme doložku a jely jsme vlakem do Polska, abychom to předaly přátelům studentům. A moje sestra v tom vlaku řekla, že si dá s nějakým Andrzejem vodku. ,Nejsi plnoletá, nemůžeš si dát vodku!‘ – ,Ne, dám si,‘ řekla sestra. A protože byla mladá, byla velmi brzy omámená. No a na hranicích přišla Pohraniční stráž, koukli na Pavlu a řekli: ,Půjdete s námi, vezměte si všechny věci s sebou.‘ Pak ona tvrdila, že má hlad, a chtěla jíst ty hvězdičky, brala si věci a tahala tu tašku s těmi dokumenty a já ji viděla přes sklo toho kupé, jak se najednou otočila a šla zpátky. ,Pavlo, jak jsi to dokázala, že tě pustil zpátky?‘“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 29.07.2011

    (audio)
    duration: 02:37:47
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha 7, 10.12.2020

    (audio)
    duration: 01:46:34
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 11.12.2020

    (audio)
    duration: 02:06:14
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Odpustit je možné i bez toho, aby se viník za způsobenou křivdu omluvil

Jana Hlavsová (Němcová)
Jana Hlavsová (Němcová)
photo: Post Bellum

Jana Hlavsová se narodila 13. dubna 1957 v Praze jako druhá dcera manželů Němcových. O dva roky později se rodina přestěhovala z Košíř na Vinohrady, kde se ona i její sourozenci stali svědky rostoucí komunity katolických intelektuálů, kteří k nim domů docházeli. Díky takzvaným setkáním čtvrtečníků se Jana mohla už v dětství seznámit třeba s Jiřím Hejdou nebo Tomášem Halíkem. Po invazi v srpnu roku 1968 odjela rodina na několik měsíců do rakouského exilu, ze kterého se však na popud Jiřího brzy vrátila. Na počátku sedmdesátých let se Němcovi přestěhovali do většího bytu v Ječné ulici, který se posléze stal centrem českého undergroundového setkávání, ale i vydatného zájmu StB. Jana se zde seznámila se zpěvákem kapely The Plastic People of the Universe Mejlou Hlavsou, za kterého se v roce 1975 vdala. Po vykonstruovaném procesu s kapelou, který se odehrál o rok později, byla svému manželovi hlavní oporou během jeho půlročního pobytu ve vazbě. Současně se však také stala občasným svědkem rodícího se prohlášení Charty 77. To hned v lednu signovala, ovšem podpis nebyl kvůli nedokončenému studiu zveřejněn. V následujících letech se její život téměř neustále pojil s perzekucí a pozorností StB. Přátelé byli v rámci takzvané akce Asanace postupně nuceni emigrovat, a i přesto, že takový osud potkal v roce 1983 i jejího otce, byli Hlavsovi pevně přesvědčeni zůstat v Československu. Janě se i přes tyto komplikace podařilo dokončit zdravotní školu s maturitou. Během svého života pracovala mimo jiné s postiženými dětmi, po revoluci pak dlouho jako zdravotní sestra v nemocnici. S Mejlou, který zemřel v roce 2001, má syna Štěpána a dceru Magdalénu.