The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Hlavinková (* 1942)

• narodila se 1. května 1942 v Praze

• zažila osvobození Prahy

• vystudovala bohemistiku a tělovýchovu

• v srpnu 1968 protestovala proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy

• zvažovala emigraci

• od roku 1974 učila cizince češtinu

• nikdy nevstoupila do KSČ

„Asi se mnou byla těžká práce,“ shrnuje svůj život pamětnice Eva Hlavinková. Komunisté by nejspíš souhlasili. Pamětnice v padesátých letech ve škole pronášela, že se těší na Ježíška, na prvomájový průvod odmítla chodit kvůli oslavě narozenin a vstup do strany čtyřikrát odmítla s tím, že by to její maminka nepřežila. 

Eva Hlavinková se narodila pár týdnů předtím, než českoslovenští parašutisté zaútočili na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Přišla na svět v Praze, její matka Vlasta Štorkánová ale žila v Kladně. Z města krátce po atentátu odešla i s novorozenou dcerou do Prahy, přestěhovala se ke své sestře do Holešovic. „Všichni, kdo byli z Kladna, byli vysloveně pro Němce a velmi aktivně hledali pachatele,“ vypráví pamětnice události, které má zprostředkovaně od své maminky. Proto se Vlasta Štorkánová s malou dcerou odstěhovala ke své sestře. Manžela neměla, pamětnice nemá otce ani zapsaného v rodném listě, ačkoliv jeho jméno zná. „Moje domněnka je, že maminka se obávala, aby nebyla nasazená do Reichu na nucené práce, protože byla svobodná. Tak si holt pořídila miminko,“ přemýšlí po letech pamětnice nahlas o okolnostech jejího příchodu na svět. Její otec měl být původně v rodném listě zapsán, aby si protektorátní úřady nemyslely, že jde o člověka židovského původu, nakonec k tomu ale nedošlo. 

Maminku vychovali k velké samostatnosti

Na svou matku Eva Hlavinková vzpomíná jako na mimořádně silnou ženu. Měla tři další sestry a jejich otec pracoval v kladenské Poldi. „Můj dědeček byl velmi moderní, všechny čtyři dcery nechal vystudovat reálné gymnázium. Takže i když se maminka narodila v roce 1907, kdy ještě ženy nebyly úplně emancipované, stejně vystudovala,“ prozrazuje pamětnice. Její dědeček byl navíc velký vlastenec, dbal na to, aby všechny jeho dcery chodily do Sokola, a vychovával je k velké samostatnosti. „Možná se to taky trochu vymstilo, protože ty dcery opravdu chtěly být samostatné, takže se zrovna netoužily rychle vdát,“ přibližuje pamětnice, z jaké rodiny její maminka pocházela. 

Díky studiu na gymnáziu uměla dobře francouzsky a německy a živila se jako korespondenční písařka u zdravotní pojišťovny na Žižkově. Se svou dcerou v Holešovicích prožila i osvobozování Prahy. Barikády stály přímo před jejich domem, na křižovatce ulic Dělnická a Na Maninách. „Jsou to vzpomínky tříletého dítěte, ale vím, že to bylo velmi napjaté. Spala jsem v koupelně, kde nebyly okna. Maminka mi dala slamníček do vany a já byla takhle izolovaná,“ vybavuje si Eva Hlavinková dny Pražského povstání. V koupelně nestrávila celou dobu, když se boje začaly stupňovat, přesunula se do sklepa. „Vím, že maminka jedla polívku a řekla tetě, ať mě vezme dolů. A já brečela, byla jsem strachy bez sebe, že tam zůstává. Říkala mi, že jen dojí polívku,“ vzpomíná Eva Hlavinková na detaily, které jí utkvěly v paměti. Maminka se k nim ve sklepě brzy přidala. Čas tam trávily i rodiny sousedů. „Ve sklepě to bylo veselé. Byly tam nějaké sloupy, které to podpíraly, a kolem nich jsme se honili. Hrála jsem si s Jiříkem odvedle,“ dodává pamětnice. 

Příjezd osvobozeneckých vojsk už Eva Hlavinková v paměti nemá. Ví jen, že od jednoho z nich dostala čokoládu. A že se od nich nechala chovat na klíně. „Maminka tehdy své sestře říkala: ‚No, Ančo, to jsi jí nemohla vyměnit ty umazané tepláky, aby vypadala hezky?‘“ vypráví se smíchem, co maminku trápilo. Vojáka, kterého má dosud na fotce, chtěla v dospělosti najít. „Ale v době ruské okupace mě to jaksi přestalo zajímat,“ vysvětluje. [1]

Slepovali jsme stránku se Slánským

Rok 1948 pro pamětnici znamenal hlavně nástup do první třídy, kam se jako dítě velmi těšila. Několik měsíců odchodila v Holešovicích, pak se ale s maminkou přestěhovaly na Kampu. Školní léta tak strávila na Malé Straně. I když byla v padesátých letech malé dítě a maminka před ní o politice raději nemluvila, malá Eva si celkem brzy uvědomila, že komunisty mít nikdy ráda nebude. „Neměla jsem ráda propagandu, ale to asi udělala i škola. Pamatuji si, že jsem jako malá řekla, že se těším na Ježíška, a paní učitelka, kovaná komunistka, řekla: ‚Děti, pozor, smějte se jí, ona věří na Ježíška.‘ Takže se mi všechny děti smály,“ sdílí zdánlivou maličkost vykreslující fungování komunistického režimu. A když v roce 1952 komunisté popravili Slánského, školáci si ho museli vymazat z učebnic. „Paní učitelka nám nařídila, že si tu stránku musíme vytrhnout a slepit k sobě. Druhý den to kontrolovala,“ přidává další střípek do mozaiky života v socialismu. 

Matka pamětnice navíc coby rodačka z Kladna znala druhého dělnického prezidenta. „Říkala, že stával opřený o roh, měl žváro, hrál na harmoniku a kecal. Nikdy nepracoval, jen organizoval stávky. Byla to známá figurka Kladna,“ přidává neobvyklou vzpomínku na Antonína Zápotockého. 

Eva Hlavinková vystudovala Gymnázium Jana Nerudy, po kterém se ale nehlásila na vysokou školu. Místo ní zkusila přijímačky na pedagogickou školu, kterou v dnešním měřítku přirovnává ke klasické vyšší odborné škole. „Udělala jsem všechny zkoušky, ale když byl pohovor, tak se mě ptali, jestli věřím v Boha. To mě překvapilo. Prý se to neslučuje s pedagogickým vzděláním – a nevzali mě.“ Pamětnice totiž občas chodila do kostela, a dokonce se nechala biřmovat. Otázka na Boha se opakovala i u přijímacího řízení na Fakultu tělesné výchovy a sportu (FTVS) UK a ani tam ji nejdřív nepřijali. Nakonec ale přece jen vystudovala, kromě FTVS i bohemistiku na Filozofické fakultě. Školu dokončila v roce 1965, nakrátko musela přerušit, protože se jí během studií narodil syn. Kvůli němu musela i zažádat o vyjmutí z umístěnkového řízení. Na začátku své kariéry tak fungovala hlavně jako záskok na různých základních školách. 

Přemýšlela jsem o emigraci

Se synem žili v bytě ve Spálené ulici, když proto 21. srpna 1968 do Prahy vpadla sovětská vojska, Eva Hlavinková byla přímo u centra dění. Příjezd vojsk ji překvapil, i když ji před ním varovali přátelé z Polska. „Navštívili mě a říkali, že je to nějaké divné. Že jeli do Prahy a u našich hranic jsou samí ruští vojáci. Říkala jsem si, že je to nějaké cvičení.“ Záhy ale zjistila, že o cvičení nešlo. Se svými sousedy se během invaze zapojila i do drobných odbojových akcí. „Obraceli jsme ulice a čísla, taky jsme okamžitě vymazali všechna jména na domech, protože jsme se báli, že po někom půjdou. Všude byly napsané slogany jako: ‚Ivane, jdi domů, čeká tě Nataša.‘“ A stejně jako kdysi její maminka, i ona během okupace svému pětiletému synovi stručně vysvětlila, kdo je nepřítel, když kolem nich jezdily tanky. V sousední Vladislavově ulici totiž byly tiskárny, kam se okupanti rozjeli – hned vedle rozhlasu a televize. U Československého rozhlasu byla její kamarádka. „Přiběhla a měla jen jednu botu. Říkala, že tam byl takový maglajz, že ji někde ztratila, jak utíkala,“ vybavuje si pamětnice střípky ze sovětské invaze. Má ale i úsměvné vzpomínky. „Jak byly na Václaváku tanky, tak se lidé domluvili, že si koupí špekáček, půjdou k tankům a budou jíst. A těm vojákům, kteří nedostali tři dny najíst, to absolutně rozhodilo morálku,“ vypráví se smíchem příhodu, která vystihuje českou náturu. 

Když se v Praze protestovalo na první výročí okupace o rok později, pamětnice u toho nebyla. Využila toho, že komunisté zavírali stavidla svobody postupně, a vyjela na tříměsíční pracovní pobyt do Anglie. „Bylo to takové rekreační zařízení. Pamatuji si, že na ambasádě chtěli nějací lidé prodloužit vízum. A místní orgány jim říkaly, že se budou zavírat hranice a že už se sem nikdy nedostanou,“ prozrazuje, že je před přicházející normalizací v zahraničí varovali. Eva Hlavinková tak stála před obrovským rozhodnutím. Věděla, že syna by jí Červený kříž do Anglie dopravil, musela se ale rozmyslet, jestli chce na Západě zůstat. „Nespala jsem celou noc, říkala jsem si, zda mám zůstat, nemám zůstat... Mohla jsem tam být, už jsem tam měla nějaký kamarády, někde bych asi pracovala,“ rozjímá i po letech nahlas. Sounáležitost k domovu ale nakonec vyhrála. „Malá Strana je diagnóza. Představa, že už bych se nikdy neprošla po ní nebo Karlově mostě a nezašla do Makarské na víno… Řekla jsem ne,“ vysvětluje svoje rozhodnutí. Velkou roli hrálo i to, že v Československu byla její maminka, kterou by se jí do Anglie nejspíš dostat nepodařilo. Myšlenky na emigraci proto zahnala, ale svého rozhodnutí nikdy nelitovala. 

V posudku psali, že jsem nekolektivní

A to ani v době, kdy ji v práci opakovaně přemlouvali, aby se stala členkou Komunistické strany Československa (KSČ). Nabídku dostala celkem čtyřikrát. „Pak jsem vytasila úplně absurdní výmluvu, že moje maminka je těžce nemocná a že by to nepřežila. Viděli, že si z nich dělám legraci, a nechali mě být.“ Kvůli své neangažovanosti zůstala celý život jen řadovou pracovnicí, nijak jí to ale nevadilo. Od roku 1974 učila cizince češtinu pod Karlovou univerzitou, kam přešla některá pracoviště po zrušení Univerzity 17. listopadu. Paradoxem bylo, že v té době přišlo nařízení „shora“, že pracovníci univerzit musí hlásit styk se západními občany. „Rozesmáli jsme se, protože jsme ten styk měli dennodenně. Byla to absurdita, řekli jsme si, že to nebudeme dělat. Nebudu přece psát, že jsem mluvila s tím a s tím, když je to součástí mojí práce.“ Nejspíš i proto se v kádrovém posudku pamětnice objevovaly slova jako „nekolektivní“ a „velmi názorově vyhraněná“. 

Eva Hlavinková ale i k životu v socialismu přistupovala s nadhledem. Když jí vedoucí v práci kladl na srdce, aby se účastnila prvomájového průvodu, měla připravenou další výmluvu. „Řekla jsem, že ráda půjdu, ale že slavím narozeniny den předem a z baru většinou odcházím kolem páté ráno. A od té doby jsem nemusela na prvomájové průvody, protože co kdybych tam něco náhodou vykřikovala,“ vypráví se smíchem. Na průvod ani ke vstupu do strany ji sice nedonutili, Večerní školu marxismu a leninismu ale navštěvovat musela. „Furt si mysleli, že jednou povolím, ale já ne,“ komentuje stručně snahu svých nadřízených. 

I když postoj ke komunistickému zřízení měla odmalička jasně daný, většiny demonstrací v roce 1989 se neúčastnila. Na konci osmdesátých let totiž odjela na dva roky na fakultu do Záhřebu. „Kvůli těm událostem jsem ale aspoň na dva tři dny přijela do Prahy, abych se zúčastnila nějaké demonstrace. Byla to obrovská radost,“ popisuje pád režimu, za který je dodnes ráda. I v důchodu je stále velmi aktivní. Vídá se se svými spolužáky z Nerudova gymnázia, stejně jako s bývalými studenty. „Zrovna zítra mám sraz s jedním, který přiletí do Prahy z Jižní Koreje. Psal dobrou češtinou, to jsem ráda,“ končí své vyprávění pyšně, protože právě češtinu ho kdysi učila. 

 

 

[1] Fotografie s rudoarmějcem dostupná ve fotografiích.