The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

desátník v. v. Michal Hlavička (* 1923  †︎ 2021)

Už bylo po něm, ale furt se na mě díval

  • narozen 12. 3. 1923 v obci Budkovce na Slovensku

  • 1942 – nuceně nasazen v Mimoni

  • útěk z nuceného nasazení přes Slovensko na současnou Ukrajinu

  • styky s kovpakovci (sovětští partyzáni)

  • cesta zpět do Žiliny

  • 1. 8. 1944 – vstup k partyzánům M. R. Štefánika, Slovenské národní povstání

  • velitelem čety

  • bitva o Bratislavu

  • práce v montážním podniku v Pardubicích a ve Škodových závodech

  • zemřel v únoru 2021

Desátník v.v. MICHAL HLAVIČKA

(nar. 12.3.1923 v obci Budkovce, Československo)

 

 

 

A jak jsme byli trošku vypití, tak Němec se na mě díval. Už bylo po něm, ale furt se na mě díval.“

 

 

 

Mládí

 

 

Michal Hlavička se narodil 12. března 1923 v obci Budkovce na východním Slovensku. Tatínek byl legionářem z první světové války a po válce zůstal na Slovensku, kde se seznámil se svou budoucí ženou. Manželka přivedla do manželství jedno dítě, Michal Hlavička měl tedy nevlastní sestru, pak přibyli další tři sourozenci. Na Slovensku pobývala rodina až do Michalových šesti let, kdy se tatínek s maminkou rozhodli odstěhovat do rodné vsi tatínka jménem Velešice kvůli kvalitnějšímu vzdělání pro syna. Tatínek se vyučil ševcem, ale jelikož by ho tato práce neuživila, pracoval jako topič.

 

 

Maminka však v roce 1935 zemřela a tatínek se oženil právě s nevlastní sestrou Michala Hlavičky (to již byla druhá světová válka a nové manželství přineslo dalších osm dcer. Michal Hlavička tak měl celkem dvanáct sourozenců). „Když si tatínek tu holčičku vzal, tak já jsem si nemohl zvyknout. Už mi bylo dvanáct roků. Když mi tatínek říkal, že to je moje maminka, tak jsem říkal: ,Já už nemám žádnou maminku.‘ Ale nakonec se do toho velmi dobře zasvětila a bylo to u nás moc hezký. I když jsme měli tolik dětí, tak to bylo moc hezký. A tatínek dělal všecko možné, abychom měli to, na co každý stačil, tak většinou maturitu.“

 

 

Michal vychodil obecnou a měšťanskou školu v Čakovicích a poté se rodina odstěhovala do Nymburka. Vyučil se strojním zámečníkem v Mladé Boleslavi, kde také začal pracovat ve Škodových závodech.

 

 

 

Útěk z nuceného nasazení

 

 

V roce 1942 ovšem došlo k výbuchu skladu: „Vybouchl tam sklad a nebylo z čeho dělat. Tak jsme museli jet do Německa na práci, ale nechali nás blízko, aby nás zase mohli stáhnout. Tak jsem [šel] do Mimoně, to už byly Sudety.“ V Mimoni pracoval v Empe-werke, kde zpracovával dřevo na truhlíky na náboje. Ještě před nasazením chtěl utéct: „Řekl jsem to otci a on říká: ,Tak jestli chceš, aby naši rodinu vyvraždili, tak můžeš utéct.‘ Tak jsem se i s tím mým rozumem dostal k tomu, že to není možné. Ale pak, když jsem do toho Německa [šel pracovat], tak to byla možnost, že nebudu utíkat z domova, tak ať si to oni (Empe-werke) odnesou.“

 

 

Domluvil se s kamarádem Václavem a naplánovali útěk z nuceného nasazení. Kamarád byl komunistického smýšlení a spolu se rozhodli pro útěk do Sovětského svazu. Dokonce si běháním a dalšími úkony zlepšovali svou fyzickou kondici a cíleně dobře pracovali, aby si vymohli dovolenou a měli tak čas na útěk. Michal Hlavička řekl svému zaměstnavateli, že směřuje ke své rodině, a své rodině vzkázal, že jede do Empe-werke. Měl tak na obou stranách alibi.

 

 

 

Přes Slovensko na Ukrajinu

 

 

Spolu s kamarádem Václavem odjeli vlakem do Veselí nad Moravou a dále pokračovali pěšky. Své doklady zahrabali pod zem, aby útěkáře v případě chycení nebylo možné identifikovat. Prošli celé Slovensko: „Slovensko se přihlásilo k Němcům, tak to bylo dost těžké. Měli jsme štěstí, že jsme přecházeli Slovensko z české hranice, tak jsme viděli dole na silnici, jak šli celníci se psem. Jak prošli, tak jsme prošli taky. Pak nás asi vyčuchali, slyšeli jsme, že nás honí se psy, tak jsme letěli (…) a podařilo se nám to. Jenže jsme všechno měli propocené. Když jsme chtěli projít první vesnici, tak nám na kraji řekli: ,Tamtudy nechoďte, tam jsou celníci.‘ Hned poznali.“

 

 

Putovali přes Povážskou Bystrici, Žilinu, Rajecké Teplice a Ružomberok, až došli do rodné vesnice Michala Hlavičky. Chtěli se dostat přes Maďarsko do Francie, ale nakonec se opravdu rozhodli pro Sovětský svaz. Měli naplánovanou cestu přes Kyjev do Moskvy, kde se hodlali zapojit do boje proti nacistům. „Chodili jsme většinou v noci a ve dne jsme spali. Všude, kde jsme se mohli schovat, tam jsme se schovali. Většinou po lesích, vůbec jsme nešli po silnicích.“

 

 

Na Ukrajině se setkali s místními obyvateli, kteří je navedli na sovětské partyzány generála Kovpaka: „Ale to jsme byli zklamaní, když jsme se s nimi sešli. To bylo strašný. [A jak to vypadalo, když jste se s nimi sešli?] Oni každého prověřovali a nás taky chtěli prověřit. Jenže my jsme o tom věděli, tak jsme s nimi šli, ale nakonec jsme utekli. A už jsme přestali mít chuť být kovpakovci. A říkáme: ,Půjdeme zpátky, to bude lepší.‘“

 

 

 

Velitelem čety ve Slovenském národním povstání

 

 

Oba nakonec putovali zpět na Slovensko až k Žilině. V místní vesnici se setkali se sedlákem, který je navedl na partyzány brigády Milana Rastislava Štefánika. Velitelem byl Popov a Žingor. „V té době shazovali Rusové jak munici, tak všelijaké [další věci], co byly potřeba. (…). [Ohně dělali?] Oheň. Oni kolem toho naházeli padáky a my jsme je pak chodili hledat. Pak jsme dělali výcvik a někdy koncem července nebo srpna se k nám přidala turčanskomartinská posádka. A oni [slovenský stát] to už věděli, tak martinskou posádku zlikvidovali a měli se odstěhovat do Žiliny. A místo aby to vozili do Žiliny, tak to vozili k nám do hor. To nám pomohli. My jsme pak zabrali tu Sklabiňu (…) – to nás bylo přes dvě stě – a ještě se k nám přidala francouzská posádka.“ 

 

 

Po vypuknutí Slovenského národního povstání odešla partyzánská brigáda do Martina, kde dostali lepší výzbroj a výstroj. Michal Hlavička byl velitelem čety. Vzpomíná na boj s Němci v jedné německé obci: „Oni nás pustili a pak na nás zaútočili. Jenže my jsme byli tak vycvičení, že [nebudeme] někde zůstávat, ale jedině do lesů. Němci si mysleli, že jsme tak odvážní, že jsme hned všichni [běželi] do těch lesů. Tam byla taková palba, že jsme je zajali. Pár jsme jich postříleli a večer se pilo. Pak museli Němci udělat svůj hrobeček a postříleli jsme je. Musela být vybraná popravčí četa (…). A jak jsme byli trošku vypití, tak Němec se na mě díval, už bylo po něm, ale furt se na mě díval. Tak jsem si říkal: ,To nemůžu dělat, to musím utéct.‘ Tak jsem říkal, až se jim vystřílí, takže uteču taky. Ale mezitím se stalo, že Němci dostali naši rozvědku, a co s nimi udělali, to bylo hrozné. Všechno uřezali, jazyky, zuby, prsty, přirození, všechno. Tak jsem si říkal, kdybych ještě zabil sto, tak zůstanu a budu válčit proti Němcům.“

 

 

Němci nasadili proti Slovenskému národnímu povstání ohromnou vojenskou sílu, kromě tanků a letadel měli také lepší zbraně. Povstání tak bylo potlačováno a četa Michala Hlavičky byla zatlačena do Súlovských skal. „To už byly kousky [našeho oddílu],zbytky jenom,“ dodává Michal Hlavička. Již padla i Banská Bystrica, středisko odporu, a bylo zřejmé, že povstání bude zanedlouho zlikvidováno.

 

 

 

Boj o Bratislavu

 

 

Se svým spolubojovníkem Milanem Tesárkem se však díky falešným dokladům dostal do Bratislavy, kde již byl další jeho spolubojovník Vlado Černý. To se už blížilo osvobození Bratislavy, neboť přicházela Rudá armáda. Vlado Černý měl tatínka, který město před Rudou armádou opevňoval, a tak Michal Hlavička věděl o všech bratislavských opevněních: „Když jsme tam byli, tak nám Černého tatínek řekl o všem, poněvadž budoval opevnění, a my jsme všechno znali. (…) Začal boj o Bratislavu z toho jejich, dneska je tam parlament, hradu. Odtamtud začaly velké boje a Bratislava byla za šest hodin dobyta.“

 

 

 

V Bratislavě po válce

 

 

Po osvobození pomáhal Michal Hlavička Rudé armádě, uměl rusky, a tak dělal tlumočníka, pracoval v nemocnicích, uklízel město po bojích a prováděl i jiné zabezpečovací práce. Rudá armáda poté odešla do Vídně a Michal Hlavička se mohl vrátit do Čech ke své rodině.

 

 

Rudá armáda však prováděla i jinou práci: „Ruská armáda prováděla zázemí a to většinou dělali jejich námořníci, co byli ,enkávédisti‘(NKVD)… Naše lidi prověřovali, anebo si je vzali do Ruska. To víte, že jich byla spousta v Rusku zajatých.“

 

 

 

Montážní práce ve Škodových závodech

 

Po válce se Michal Hlavička oženil a usadil se v Trutnově. Pracoval u montážního podniku v Pardubicích a kvůli práci se do Pardubic i přestěhoval, jelikož zde dostal byt díky výbornému pracovnímu výkonu. Poté pracoval ve Škodových závodech a jako montér jezdil po celé zemi až do důchodu. Ještě v penzi však pracoval jako vedoucí montér a poté jako podnikatel. V současnosti žije Michal Hlavička v Jaroměři.

 

 

 

V roce 2012 natočil Martin Reichl, zpracoval Luděk Jirka.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Luděk Jirka)