Pavel Hlavatý

* 1943

  • „Výstava měla být ukončena k jistému datu, ale za mnou přišli z kulturního domu, že tam chodí pořád moc lidí, abych ji prodloužil o týden. A to byla chyba, protože v té době pan Bobrek ze šachty, člen ÚV, zavětřil, nechal si ji nafotit, a ty fotografie se dostaly ke Gustávu Husákovi, který se v inaugurační řeči, kdy usiloval o pozici generálního tajemníka, zmínil, že mu soudruzi z Ostravy přinesli fotodokumentaci ryze antisovětské výstavy, která byla pořízena za dělnické peníze. Ale to už bylo vysloveno poté, co ji policie přišla likvidovat. Kdyby skončila normálně, tak já jsem měl výstavu doma, samozřejmě někdo by avizoval: ,Roztrhej to, jedou k tobě!‘ Učil jsem tehdy ve škole, a najednou anonymní hovor: ,Nejezděte do Havířova, kulturní dům je obsazen jednotkami, hned vás seberou!‘ Ale já kousek odtamtud bydlel, takže jsem tam vystoupil. U kulturního domu už stála paní Němcová, šéfka krajské komunistické strany – té pozitivní, do níž vstupovali lidé od počátku roku 1968 a davově po okupaci – spousta právníků, a chtěli výstavu odvést s tím, že si ji nafotí a ráno přivezou. O týden později přišlo opět avízo: ,Jedou k tobě, spal tu výstavu!‘ Představovala totiž doličný předmět, kterým byl spáchán trestný čin. Policie jela výtahem do sedmého poschodí a dva lidé od nás šli pěšky a ten balík odvezli na chalupu, kde ležel několik let. Já jsem prohlásil, že jsem jej spálil, ale oni měli proti mně knihu návštěv. Na výstavu chodili učňové i profesoři a jeden kluk tam napsal něco neslušného, takže sloužila jako doličný předmět, že jsem vyvolával davovou antisovětskou psychózu.“

  • „Já ty bolesti, ty jsem neznal. Horečky nahoru, přijdu za doktorem, on se podívá do papíru a říká: ,No vy jdete domů, já vám rozumím, vám se nechce pracovat‘. Já říkám: ,Ne, pane doktore, mně je zle, něco se mnou dělejte.‘ On mi předepsal sirup, domníval se, že mám chřipku nebo kašel. Sirup mi ale vzápětí někdo vypil, poněvadž jedinou drogou v kriminále tehdy byly posilující tablety pro astmatiky Astmatol a Yastyl. Po dvou nebo třech prášcích se u člověka dostavil pocit opilosti. V civilu se jich deset kupovalo za 15 korun, tam za 5 ale před Vánoci za 30 korun. Já jsem to nikdy nevzal do úst. Bál jsem se, že by mně to zachutnalo. Vařil se taky ,magorák‘ – do 3,5 litru vody z čajů se přihodil jeden gruziňák (gruzínský koňak) a všechny dostupné prášky. Oni to večer pocucávali a zmagoření šli spát. Ti, co měli Yastyl, ti nespali. Já jsem byl zvyklý chodit spát ve 4 hodiny, protože jsem učil až odpoledne, a teď jsem měl ve 4 vstávat, ale já jsem teprve usínal. A tito kluci, co nemohli spát, byli rádi, že jim někdo naslouchal. Nicméně doktor den před výstupem napsal, že jsem naprosto zdravý. Takže já jsem v neděli opustil věznici a v pondělí v 7 ráno jsem byl v nemocnici, poněvadž jsem volal svým známým lékařům a ti mi říkali: ,Nehýbej se, jsou to revmatické horečky!‘ Má sedimentace při mém příjmu byla tak strašná, to první číslo bylo 67 a druhé 107, že kdyby mi ji doktor ve vězení odebral, tak musel vidět, že je tam revma. Kamarádi, lékaři říkali: ,Lež, nehýbej se.‘ Tam začíná vyhnívat mazivo a ty klouby trpí. A ta sedimentace šla po týdnu na takové číslo – 3 nebo 5, že tomu nikdo nevěřil, že jsme ji tak srazili. Já jsem prožil i dětský revmatismus, kdy nám prášky píchali, nebo se konzumovala tekutina se žlutozelenohnědým odstínem, Salicyl. Po dvou měsících jsem šel z nemocnice, ale ještě čtyři měsíce polehával a byl na nemocenské.“

  • „Účastnil jsem se snahy odvolat poslance Drahomíra Koldera. Je to zajímavé, protože dneska je poslanec neodvolatelný, ale poněvadž tehdy vládla jedna strana, bylo to velice jednoduché: když jste volil v Havířově, volil jste Koldera. My jsme skutečně asi během 3 dnů sehnali 30 tisíc podpisů s adresou a pokud možno čitelným podpisem. Z Havířova se tedy vypravila skupina lidí za Smrkovským jako šéfem Národního shromáždění předat mu seznam. On ho ale neodvolal. On se trošku stáhnul, vzápětí se stal v Bulharsku velvyslancem, říkalo se mu tuším ,meruňkový velvyslanec‘, pak se vrátil, začal dělat nějaké ,nepříčetnosti‘, ale umřel.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 20.10.2014

    (audio)
    duration: 03:56:12
Full recordings are available only for logged users.

Vytvořil jsem si prostor bez nudy, ve kterém jsem netrpěl

Pavel Hlavatý portrét
Pavel Hlavatý portrét
photo: Archiv paměti národa

Pavel Hlavatý, malíř, grafik a sběratel výtvarných děl, se narodil 4. února 1943 v Albrechticích u Turnova. V 7,5 letech nastoupil před úmrtím matky do dětského domova v Turnově. Po slučování malých domovů v roce 1952 jej vychovávala matčina sestra Eleonora Reslová v Liberci a následně jeho starší sestra v Novém Boru. Po jednom roce studia na gymnáziu přestoupil na Státní uměleckou školu doktora Zdeňka Nejedlého v Uherském Hradišti, kde se věnoval výtvarnému umění. Obdržel „modrou knížku” a jako absolvent nastoupil jako projektant do dolu Julius Fučík v Petřvaldě. V sousedním Havířově získal byt a začal učit na škole. Do roku 1968 kreslil do časopisu Dikobraz, Literárních novin a psal reportáže z Rakouska či Paříže. Poprvé vystavoval na Výstavě mladých v Ostravě roku 1968. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy se aktivně podílel na organizaci petice za odvolání poslance a spoluautora „zvacího dopisu” Drahomíra Koldera, za což byl nepodmíněně odsouzen podle §103 za hanobení ústavního činitele. Trest dostal také za autorství „antisovětské” výstavy Protestkresby 68, tentokrát podle §104 za hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele. V důsledku neléčení revmatických horeček v nápravném výchovném ústavu Heřmanice v ostravské části Hrušov strávil po propuštění 2 měsíce v nemocnici a zdravotní následky si nese dodnes. Po zrušení Svazu výtvarných umělců nebyl zaregistrován do Českého fondu, a ztratil tedy možnost prodávat umělecká díla v distribučním podniku Dílo. Nesměl vystavovat, učit, přednášet ani vyvážet díla do zahraničí, jeho jméno bylo v redakcích na seznamu nežádoucích osob, a tak kreslil pod různými pseudonymy. Jednou za 3 měsíce se musel zpovídat, z čeho žije, podávat zprávu, s kým se setkal, udržel si však ateliér a také osvědčení svobodný umělec. Za pomoci přátel tedy vystavoval díla v zahraničí, kde nasbíral 54 cen, a i v období normalizace se tak uživil. V roce 1983 se podruhé oženil.