The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Hlačík (* 1935)

• narozen 7. září 1935 ve Vrbátkách u Prostějova

• dětství i druhou světovou válku prožil s rodiči na zemědělském statku i u své babičky v Dubanech

• studoval na Vyšší rolnické škole v Olomouci a na Vysoké škole zemědělské v Brně

• v roce 1948 se zúčastnil XI. všesokolského sletu v Praze

• po vojně pracoval jako zootechnik a později jako ředitel hřebčína v Netolicích na Šumavě

• v roce 1963 se oženil s Jarmilou Lužovou

• pracoval jako šlechtitel chovu koní v hřebčinci v Tlumačově

• 30 let byl ředitelem hřebčína v Napajedlích

• v roce 2024 žil v Napajedlích

Život Zdeňka Hlačíka je už od dětství nerozlučně spjat s láskou ke koním. Setkával se s nimi již od útlého věku. Rodiče vlastnili středně velké hospodářství ve Vrbátkách u Prostějova, kde měli také stáje s koňmi. Jedna z nejstarších vzpomínek pamětníka – z doby, kdy mu byly čtyři roky – se týká odchodu jeho otce v rámci mobilizace v roce 1938. „Vzpomínám si, jak otec odcházel s hnědým kufrem a moje matka velice plakala. Vyprávěl mi, že byl ve Frývaldově [dnešní Jeseník] na Šeráku, kde byli v zákopech v lese,“ popisuje Zdeněk Hlačík své první vzpomínky. Další se týká koní, kteří táhli kolonu vozů německé armády při obsazování Československa v březnu 1939. To pozoroval z okna domu své babičky v Dubanech. Tam tehdy bydlel, protože jeho maminka byla po porodu pamětníkovy sestry v říjnu 1939 nemocná. Tatínek měl na starosti celý statek a nemohl se tedy o čtyřletého chlapce sám starat.

Viděl armády i s koňmi

Vzpomínky pamětníka na druhou světovou válku se vztahují nejprve k obsazování prázdných nebo poloprázdných „gruntů“, které osidlovaly německé rodiny s dětmi. „Ty děti nechodily s námi do školy, ale pořád se organizovaly jako Hitlerjugend [pro mladší děti 10–14 let organizace Jungvolk]. A to víte, mezi dětmi vzniká rivalita velice rychle“, vzpomíná Zdeněk Hlačík. 

V závěru války byla ustupující německá armáda nějaký čas usazená u Hlačíků ve dvoře. „Měli jsme velký dvůr, tak se tam nastěhovali a před barák na ulici postavili děla. Otec měl hrozný strach, protože kdyby začali Sověti útočit, tak mohlo k něčemu dojít. Ale potom nakonec zase odjeli.“ Na to má Zdeněk Hlačík jednu emotivní vzpomínku, též spojenou s koňmi. Před domem ležel schvácený kůň, který nemohl jít dál, a německý voják vytáhl pistoli a chtěl ho zastřelit. „Já když jsem to viděl, tak jsem běžel za otcem. Ten neuměl německy, ale měl v kapse cigarety a tomu Němci je nabídl. On si je vzal, mávl rukou, odjel a koně tam nechal.“ O toho koně se starali asi rok a potom ho jako válečnou kořist museli vrátit armádě. 

S koňmi má pamětník spojeny i vzpomínky na osvobozující Rudou armádu. Obdivoval malé silné koně, kteří táhli asi 50 vozů: „Dnes už vím, že to byli bilgorajští koně, malé primitivní plemeno vytrvalých a skromných koní na dlouhodobou zátěž a pochod. Večer, když se armáda zastavila, tak koně vypřáhli, svázali jim přední nohy a pustili je na pole, aby se napásli. Pro mě jako kluka to bylo všechno fascinující.“

Po válce cvičil i studoval

Těsně po osvobození se i s kamarádem vypravili pěšky po trase, kde proběhla na začátku května 1945 velká tanková bitva. Ta je označována jako bitva u Tovačova (proběhla v okolí obcí Čelčice, Klenovice, Klopotovice a Iváň) a je považována za největší tankovou bitvu na našem území a poslední tankovou bitvu druhé světové války. „Viděli jsme rozbité tanky a hledali jsme nějaké dráty a součástky,“ vzpomíná Zdeněk Hlačík. „Nejcennější byly kuličky z ložisek. To bylo něco, když jsme pak s nimi hráli na ulici...“ Do hledání pozůstatků bitvy se chlapci velmi zabrali: „Šli jsme pořád dál a najednou byla tma a my jsme byli kdesi 15 kilometrů od domova. Doma to pak nebylo jednoduché, protože nás všichni hledali.“

Zdeněk Hlačík byl odmalička i sportovně založený. Takže když po válce znovuobnovili činnost Sokola, stal se po vzoru svého otce jeho členem. V roce 1948 se jako žák aktivně zúčastnil XI. všesokolského sletu v Praze, který byl první poválečný a na dlouhou dobu poslední. „Pro nás to bylo něco! Jeli jsme do Prahy nákladními vagóny,“ vzpomíná. „To byla veliká sláva, na nás to všechno působilo. V tom poválečném období k tomu lidé velice lnuli.“ V dorosteneckém věku se začal věnovat házené v Sokole Dubany. V mužstvu starších kamarádů hrál divizi i druhou ligu. V době studia na vysoké škole měl nabídky z jiných klubů, ale až do konce aktivní hráčské kariéry zůstal s kamarády v dubanském mužstvu. 

Pamětníkovu generaci zasáhly velké změny ve školství. Do obecné školy chodil za války. Potom dva roky studoval na reálném gymnáziu v Prostějově a po sjednocení škol se vrátil do Vrbátek na měšťanskou školu. Po dokončení měšťanské školy následovala jednoroční, tzv. “zimní” Rolnická škola v Prostějově. Po jejím absolvování začal studovat Vyšší rolnickou školu v Olomouci (dnešní SZTŠ). „Bral jsem to jako samozřejmost, že pokud by nedošlo ke kolektivizaci, tak budu pokračovat v hospodaření po rodičích,“ vysvětluje. Aby mohl ve studiu pokračovat, musel jeho otec podepsat souhlas se vstupem do jednotného zemědělského družstva (JZD). K tomu Zdeněk Hlačík dodává: „Část mých spolužáků nemohla ve studiu pokračovat, protože jejich rodiče nesouhlasili se vstupem do JZD. Museli tak na rok nebo dva odejít na státní statek do pohraničí a až to rodiče podepsali, tak mohli jít studovat znovu. Ve Vrbátkách to začalo tak, že vystěhovali dvě rodiny největších sedláků a v jejich objektech vzniklo JZD. A těch případů bylo na celé Moravě spoustu.“ Po maturitě byl na doporučení střední školy a po přijímacích zkouškách přijat na Vysokou školu zemědělskou v Brně. Tam ho na katedře chovu koní velmi ovlivnil prof. Václav Michal, předválečný ředitel hřebčína v Napajedlích a později vedoucí chovu koní na ministerstvu zemědělství. 

Od počátku pracoval s koňmi

Vzhledem k zájmu o koně a častému působení v hřebčínech a hřebčincích na školní praxi mu bylo po vojně nabídnuto místo zootechnika v hřebčíně v Netolicích na Šumavě, kde poté skoro 14 let pracoval. Tam prožil i rok 1968, který považuje za velký předěl ve svém životě. Na jaře toho roku převzal funkci ředitele netolického hřebčína. Učinil tak na doporučení svého předchůdce, který ho v profesním životě velmi ovlivnil a kterého si podle svých slov velice vážil. Podmínkou ovšem bylo, aby se stal členem Komunistické strany Československa (KSČ). „Nikdy bych to neudělal, kdyby ta podmínka nebyla, a navíc to bylo období, kdy se za Dubčeka zdálo, že se to všechno začne měnit k lepšímu. A najednou přišel srpen [okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy],“ vysvětluje pamětník. Dle svých slov proti invazi otevřeně vystupoval a měl kvůli tomu řadu problémů, a i díky tomu po několika letech z Netolic odešel. „Na Šumavu se v té době nikdo nehrnul. Mě z funkce ředitele odvolali, ale nechtěli, abych úplně odešel. Nutili mě jít do jiného podniku. Ale já jsem šel na Šumavu kvůli koním, a když jsem u nich nemohl zůstat, tak jsem raději odešel pryč.“ 

Po odchodu z Netolic v roce 1973 pracoval tři roky jako šlechtitel chovu koní v hřebčinci v Tlumačově, který byl centrálním plemenářským podnikem a centrem chovu koní, pod který spadal i hřebčín v Napajedlích. Po odchodu ředitele napajedelského hřebčína dr. Františka Lercheho do důchodu bylo toto místo nabídnuto Zdeňku Hlačíkovi. Ten to přijal a dalších 30 let tam – jak on říká –„sloužil“. „Pro lidi, kteří koňmi žili, to byl vrchol. I pro mne jako chovatele. Do Napajedel se jezdilo dívat na něco pěkného, co jinde není.“ 

Historie napajedelského hřebčína sahá až do roku 1885, kdy se syn bohatého vídeňského bankéře Aristides Baltazzi přiženil na panství v Napajedlích a založil zde v té době nejznámější chov anglických plnokrevníků. Za první republiky byl majitelem zámku i stájí s pozemky pro výběhy Jan Antonín Baťa a od roku 1937 byl hřebčín Napajedla státním podnikem.

Snahy o záchranu hřebčína

Po sametové revoluci v roce 1989 přišla brzy první vlna kupónové privatizace (převod státního majetku na akcie a jejich prodej soukromým majitelům). Tehdy rozhodlo ministerstvo zemědělství, že státním podnikem zůstanou pouze dva hřebčince a hřebčín v Kladrubech. Ostatní podniky tohoto typu šly do privatizace, včetně hřebčína v Napajedlích. Ministerstvo zemědělství prosazovalo privatizaci předem určeným osobám. Zdeňku Hlačíkovi se podařilo tamní provoz zachovat založením akciové společnosti s dvěma a půl tisíci akcionářů, milovníků koní, se záměrem pokračovat v chovu plnokrevníků. Ostatní podniky tohoto typu takové štěstí neměly a velmi rychle po jejich privatizaci zanikly. Ani napajedelský hřebčín to zpočátku neměl jednoduché. Až po intervenci Zdeňka Hlačíka u ministra pro privatizaci Tomáše Ježka bylo rozhodnuto o převedení majetku na akciovou společnost. „Ministr doslova řekl: ,Opravdu to staré rodinné stříbro nesmíme takhle rozdávat,‘ a podepsal akciovku,“ vzpomíná pamětník. 

Hřebčín Napajedla coby akciovou společnost provázely od počátku finanční obtíže. Bankám splácel finanční závazky, které musel převzít při oddělení od Plemenářského podniku Tlumačov. Velkou zátěží byla i skutečnost, že akciová společnost vznikla bez půdy, kterou hřebčín vlastnil více než 100 let. Bylo nutné skupovat restituční nároky od drobných majitelů a uplatňovat nároky u Pozemkového fondu, a tak získat zpět plochu pro pastviny. Veškeré úvěry a investice se dařilo splácet a díky úspěšnému chovu držet hřebčín finančně nad vodou.

Obavy i naděje

Velká změna nastala, když se skoupením většiny akcií od drobných akcionářů stala majoritním vlastníkem firma podnikající v autodopravě. Když v roce 2005 odešel Zdeněk Hlačík do důchodu, předával novým majitelům hřebčín bez dluhů a s nadějí, že bude chov plnokrevníků dále pokračovat: „Říkal jsem jim: ,Máte čistý stůl, bez koruny dluhu.‘ Ještě v tom roce jsme zaplatili poslední splátku bance a říkal jsem si, že to bez problémů přežijí. Nějaký čas to fungovalo, ale v okamžiku, kdy to předali dětem, to šlo dolů.“

Podle pamětníka je ale dnes hlavním zájmem současných majitelů především využít pozemky náležející k hřebčínu jako stavební parcely. Hlavním ukazatelem nezájmu o udržení chovu bylo podle něj rozprodávání stáda chovných klisen, bez kterých je jeho úspěšný provoz nemožný. V době natáčení (2024) nebyly podle územního plánu pozemky využitelné jako stavební. Ministerstvo kultury zařadilo některé historické budovy mezi kulturní památky, ale bez přilehlých pozemků, které jsou pro další chov koní nezbytné. V rámci občanské iniciativy vznikla petice usilující o zařazení budov hřebčína mezi památky včetně pastvin a výběhů, kterou podepsaly desetitisíce lidí, včetně známých osobností a odborníků. Petice se tak stala jednou z největších občanských iniciativ po roce 1989.

Budoucnost chovu koní v Napajedlích je tedy po více než 120 letech nejistá. Ale přesto, že v době natáčení žádní koně v hřebčíně již nebyli, lze při úspěšné snaze o prohlášení hřebčína včetně pastvin kulturní památkou doufat v obnovení chovu koní, kterými bylo město Napajedla vždy proslulé. Naději neztrácí ani Zdeněk Hlačík: „Nejlepší cesta je, aby stát vzal hřebčín pod ochranu jako památku a pak se dá jednat dál. Vím o zájemcích, kteří nabízeli jeho odkoupení. Ale jestli se hřebčín nezachrání jako jeden celek, tak je to ztraceno. Já ale věřím, že se památková péče podaří.“

V době natáčení žil pamětník v Napajedlích se svojí manželkou Jarmilou, se kterou se oženil v roce 1963. Jeho dvě děti jdou v jeho stopách a též se věnují práci s koňmi. Podle svých slov se vždy v životě řídil zásadou nepodvádět a dělat věci poctivě.