The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladislav Herzán (* 1932)

• narozen 1. února 1932

• aktivní člen Sokola a mládeže ČSNS

• dne 7. září 1948 zatčen StB pro rozšiřování letáků a neuskutečněný odchod za hranice

• dne 24. září 1948 odsouzen na 2,5 roku nepodmíněného trestu

• během věznění byl umístěn i do Ústavu pro mladistvé delikventy v Zámrsku

• od září 1952 strávil 27 měsíců u PTP

Vladislav Herzán se narodil 1. února 1932 ve Velkých Hamrech, kde s rodiči a sestrou Libuší bydlel až do roku 1935. Otec Václav byl účetní, matka Karla, rozená Bartošová, byla v domácnosti. V polovině 30. let se Herzánovi přestěhovali do Jablonce nad Nisou, kde bydleli do roku 1938. Vladislav tam začal navštěvovat školu, ale po zabrání Sudet se rodina musela opět přestěhovat, a okupaci tak prožil v Nové Pace. Rok 1945 přinesl nejen vytoužené osvobození, ale i návrat celé rodiny do Jablonce nad Nisou, kde otec pracoval v nemocenské pojišťovně.

Po absolvování měšťanské školy nastoupil Vladislav Herzán jako učeň-nástrojař u n. p. Kovová bižuterie a pracoval tam až do svého zatčení. Hned po roce 1945 si začal Vladislav Herzán se svými kamarády ze studií, Sokola a národněsocialistické mládeže stále intenzivněji všímat narůstajícího vlivu KSČ a pochybných osob, které do této strany vstupovaly. Když v únoru 1948 došlo ke komunistickému puči, rozhodl se společně se svými kamarády Františkem Pytlíkem a Jaroslavem Snětivým pro odchod za hranice. Za vhodné datum odchodu zvolili termín sokolského sletu, kdy se všichni tři nacházeli v Praze. „Tři jsme chtěli odejít za hranice. Nakonec jsme se s Frantou Pytlíků ze sletu vrátili a Jarda (Snětivý) odešel. Potom jsme s ním úplně ztratili kontakt. Pak jsme se dozvěděli, že prošel cizineckou legií, usadil se v Lyonu, kde si založil rodinu, a jeho matka se tam za ním v roce 1969 dostala na návštěvu. V roce 1968 přijela do republiky jeho žena a setkala se s rodinou Snětivých. Jaroslav se sem už nikdy nevrátil a ani jsem se s ním nesetkal. Důvodem mého zatčení byla básnička (leták) a při prohlídce pak u mne našli ještě adresu CIC v Německu, tak po nás šli.“

Dne 7. září 1948 byl Vladislav Herzán zatčen StB a po dni stráveném v jablonecké cele převezen do vyšetřovací vazby v Liberci. „Zatkli mne den před pohřbem prezidenta Beneše – 7. září 1948. Přijeli, nechali mne v Jablonci, druhý den mne převezli do Liberce na vyšetřovačku a odtamtud mne lifrovali na soud. Asi po týdnu byli zatčeni a přišli i někteří další.“ Z celé souzené skupiny byli ve stejný den zatčeni ještě Oldřich Plíva a Božena Forbelská; kamarád František Pytlík byl zatčen 16. září 1948, ostatní pak vesměs ještě o dva dny později. Odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Liberci v podstatě potvrzuje pamětníkem uváděné příčiny zatčení, které jsou samozřejmě opentleny typickými dobovými floskulemi: „Zejména obžalovaný Herzán vyjadřoval svůj obdiv vůči USA, projevoval nesouhlas s lidově demokratickým vedením státu, vyjadřoval se urážlivě a hrubě o vládních představitelích a straně komunistické. Vyjadřoval také mínění, že státoprávní poměry ve státě nevydrží dlouhou dobu, nejdéle prý do zimy. Nesouhlasil se znárodněním menších podniků, zejména kde prý se několik generací dřelo. (...) Herzán, Snětivý a Pytlík zabývali se v důsledku svého politického přesvědčení již od jara 1948 myšlenkou odejít za hranice.“

V neposlední řadě byl Vladislav Herzán obviněn z rozšiřování ilegálního letáku, který nesl název Hlavnímu magistrátu města Prahy. Tuto sarkastickou báseň Vladislav Herzán skutečně rozmnožil a dal přečíst svým kamarádům. Její text byl následující: „Na tom pražském magistrátu bylo velké zděšení, od koho tam žádost přišla, to nemáte tušení. Na radnici žádostí je vždycky velká záplava, ale tahle žádost přišla od svatého Václava. Slavný pražský magistráte, sděluji ti s bolestí, že to déle nevydržím na tom pražském náměstí. Službu mít na Václaváku, to je práce nemalá, až by z toho zpitoměla i ta moje kobyla. Dříve mně tady zpívali české ‚Kde domov můj‘, ale co se tady teďka děje, to je více nežli fuj. Poslouchat tu každičký den internacionály, to patrona země taky jednou dopálí. Dřív jsem slýchal zde řečníky Kramáře a Klofáče, teď když začne Klement Gottwald, tak bych se dal do pláče. A když začne Tonda z URA pouštět hubu z řetězu, je mi, slavný magistráte, div že z koně neslezu. Když Kopecký svojí hubou bolševikům vévodí, kobyla mne vyhazuje, div mne dolů neshodí. Tak to tedy, magistráte, chodí nyní ze zvyku a já ze všech těchto řečí div že nemám koliku. A když mi tu začne zpívat ta SČM armáda, mám je chuť tou svojí fanglí zlinýrovat přes záda. Každý den se něco děje, každý týden něco je. Každý den na Václaváku někdo lidi lakuje. Proto, slavný magistráte, nestane se neštěstí, když ten rynk se bude zváti lakýrnické náměstí. Každý den tu někdo žvaní, žádný však nic nedělá, vy...u se tedy na to, abych dělal patrona.“

Hlavní líčení se skupinou Herzán a spol. se konalo u Krajského soudu v Liberci 24. září 1948. Vladislav Herzán byl pro provinění přípravy úkladů a rušení obecného míru odsouzen z celé skupiny k nejvyššímu trestu v trvání 2,5 roku a následně přidělen k pracovnímu komandu na statku v Grabštejně, kde strávil přibližně rok ze svého trestu. Odsuzující verdikt soudu, který byl patřičně prezentován i v dobovém tisku (Stráž severu) byl trestem i pro Vladislavova otce, který byl nejprve vyhozen ze zaměstnání, což znamenalo i vystěhování ze služebního bytu, a následně odeslán na půl roku do tábora nucených prací.

Dne 2. září 1949 byl Vladislav Herzán přesunut do Ústavu pro mladistvé delikventy v Zámrsku, kde jako člen pěveckého a recitačního kroužku zažil i vystoupení chovanců na ministerstvu spravedlnosti v Praze; chovanci byli při té příležitosti „ubytováni“ v pankrácké věznici. „Koncem roku 1949 se v Zámrsku založily soubory a po Novém roce jsme vystupovali na ministerstvu spravedlnosti. Kluci, kteří byli z Prahy, tak tehdy dostali volno, a tím, že se všichni vrátili včas, tak se prosadilo, že od té doby mohli v Zámrsku i političtí na volné vycházky. Do té doby političtí nesměli samostatně vycházet. V té době to měl prosadit nějaký Klos. Režim v Zámrsku se tak trochu uvolnil.“

V listopadu 1950 se Vladislav Herzán přihlásil k náboru do hornictví a byl se skupinou asi padesáti chovanců odeslán do Žacléře, kde pracoval v hlubině při těžbě uhlí. Po odpykání celého trestu pak byl dle vlastních slov 10. března 1951 propuštěn (osobní spis uvádí datum 7. března 1951).

Po propuštění nebylo pro bývalého politického vězně snadné sehnat zaměstnání. Nakonec získal místo v expedici v Tesle, později v lisovně ve stejném podniku. Postupem doby se však na Vladislava Herzána začala snášet hrozba odeslání do dolů, od které ho „zachránil“ povolávací rozkaz k výkonu prezenční vojenské služby u PTP. K tzv. přijímači narukoval do slovenského Komárna a během dalších 27 měsíců prošel jako levná pracovní síla převážně ve vojenském stavebnictví téměř celou republiku. „V roce 1952 jsem narukoval k PTP do Komárna. Tam jsem prodělal přijímač a jednotlivé roty se rozdělovaly na různé akce. Tak jsem byl poslán do Vysokých Tater, kde se stavělo sanatorium pro vojáky. Po Novém roce založili odloučenou jednotku v Martině. Tam se stavěly bytovky pro lampasáky. Bydleli jsme na dřevených barákách poblíž stavby, ale v březnu či dubnu se přistěhovala nová rota, tak jsme museli do kasáren. Po Velikonocích to tam zlikvidovali a přestěhovali nás do Prahy. Ubytovali nás ve Střešovicích a stavěla se nemocnice – další pavilony a budovaly se bytovky pro lampasáky na Podbabě, Internacionál a hřiště pro Duklu...“ Po propuštění z vojny se vrátil do Tesly a následně vystřídal několik vesměs dělnických zaměstnání – jedenáct let například pracoval v různých zařazeních u Pozemních staveb. Po vážném onemocnění odešel v roce 1990 do invalidního důchodu.

V roce 1954 se Vladislav Herzán oženil a s manželkou Dášou vychovali dvě dcery. Vedle péče o rodinu se nadšeně věnoval a stále věnuje své zahradě, 35 let se také účastnil jako člen rady starších života náboženské obce Církve československé husitské v Jablonci nad Nisou.

Plné rehabilitace se Vladislav Herzán dočkal až po roce 1989. Je členem KPV v Jablonci nad Nisou. Od roku 1990 se pravidelně účastní setkání bývalých chovanců ze Zámrsku i bývalých příslušníků PTP z Jablonecka. Jeho přáním je, aby se všechno v dobré obrátilo.