Brigita Hertlová

* 1938

  • „Babička nás vzala, mě a sestru, šly jsme na hřbitov na dědečkův hrob, a přesně si pamatuju to místo, když jsme potkaly takového rozčileného pána, který babičku znal nebo ji oslovil a říkal: ‚Vy to nevíte? Karlák stojí v plamenech!‘ Babička vykřikla, to úplně slyším, jde po mně mráz: ‚Ježíši Maria, já tam mám syna!‘ A obrátila nás a cvalem jsme utíkaly zpátky a babička se modlila růženec. Seděla jsem na parapetu na takovém nízkém skleníku a dívala jsem se dolů. A po nějaké době najednou vidím, jak táta skoro kluše kolem zdi a zvedá obličej s takovým velmi zvláštním výrazem a ve tváři byl černej, umazanej. Můj otec byl tehdy ředitelem Vyšehradu a měl redakční radu nahoře v paláci Caritas. Tam nahoře měli skleněnou střechu. A najednou se jim do těch papírů, co měli ty listiny na stole, prorazil strop a spadla jim tam do toho kamenná ruka s napřaženým ukazováčkem. A to už na nic nečekali a utíkali do krytu. Na Palackého mostě stála tehdy Myslbekova sousoší a tohle byla ruka Libuše, jak věští slávu Praze. Dneska stojí na Vyšehradě.“

  • „Těsně předtím v červenci (1968) jsme byla za mámou, která byla v Trenčianských Teplicích v lázních, a máma mi říkala: ‚Prosím tě, co je? My jsme tady v obklíčení.‘ A já říkám: ‚Mámo, z toho si nic nedělej, to už není šestapadesátej rok. To oni už si nedovolej.‘ No… těpic. Dovolili si. No a já se na tu středu tak těšila (21. srpna), protože jsme měli brát výplatu a najednou bouchali… to jsme měli ještě stará okna. Plačící Kačka třískala do okna, brečela a volala: ‚Vstávajte, vstávajte, obsazujú nás Rusové.‘ Vyletěli jsme a slyšela jsem to dunění. Od Blatnice jely tanky a to tak strašně (dunělo). Tak František odjel do divadla sám a já jsem vybrala dětem kasičku, drobný, že si koupím kafe. Protože už jsme neměli vůbec nic. Říkala jsme si, že abych tady byla s Rusama bez kafe?! Tak jsem jim sebrala peníze a měla jsem to v kapse. Takové džínové šaty jsem měla. A jak jsem tam pořád s těma drobnýma mlela, tak jsem najednou zjistila, že mám úplně plnou hrst prachu. Jak Rusáci jeli a rozbíjeli chodníky, byl prach ve vzduchu. Odvedla jsem děti do školky. A na těch tancích byli úplně zsinalí mladí kluci. Mému synovi bylo tehdy pět a já jsem si říkala: ‚Dyť vlastně to jsou oběti, to jsou chudáci. Takhle za pár roků, za deset, patnáct let.‘“

  • „Válku jsem vnímala velmi jako silné ohrožení a utkvěly mi třeba takové všední momenty, jako výraz války. Ve Vojkovicích, kde jsme bydleli, jsme měli veliká okna přes celý pokoj. To byly asi čtyři metry oken. To byla moderní funkcionalistivká vilka… mě se velmi líbila. Stavěl ji dědoušek, Hertl. No a načež byla přísná nařízení, chodily hlídky, že musí být zatemníno, aby město světlem neprovokovalo nálety. A to byly takhle tlusté těžký černé houně na kroužcích, a to se muselo každý večer před rozsvícením (pověsit)… A moje matka balancovala na takovém kostnu… trnula jsem, že spadne, protože jak se jí lýtka napínaly a jak se snažila tu těžkou látku za ten háček (pověsit)... Toto jsem vnímala jako válku. Že je to nebezpečí.“

  • Full recordings
  • 1

    Veselí nad Moravou, 07.11.2019

    (audio)
    duration: 01:59:41
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
  • 2

    Veselí nad Moravou, 20.12.2019

    (audio)
    duration: 46:54
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Dostala jsem víc dobra než zla, a na to zlo se snažím zapomenout

Brigita Hertlová  –  dobové foto
Brigita Hertlová – dobové foto
photo: archiv pamětnice

Brigita Hertlová se narodila 23. prosince 1938 v Praze do rodiny významného historika Jana Hertla. Druhou světovou válku rodina prožila částečně v Praze, ale také na venkově poblíž Roudnice nad Labem. V únoru 1945 se stali svědky bombardování Prahy. Brigita po skončení války nastoupila do školy, po maturitě v roce 1957 byla přijata na studium režie na DAMU v Praze. Tady se seznámila s manželem Františkem Čechem, za kterého se v roce 1960 provdala. Společně odešli do Veselí nad Moravou a nastoupili do Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Po sovětské okupaci v srpnu 1968 odmítla podepsat souhlas s invazí a musela odejít z divadla. Pracovala v kuchyni, ale také u výrobního pásu. Od roku 1979 měla možnost pracovat jako archivářka v divadle v Olomouci. Tam ji také zastihla sametová revoluce. S manželem vychovala tři děti.