The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Václav Herrmann (* 1944)

Když za sebou vidím vyoranou brázdu, jsem spokojený

  • narozen 1944

  • zemědělský původ

  • rodina po válce hospodařila na statku po odsunutých Němcích

  • po nástupu komunistů rodina obětí kolektivizace

  • studium zemědělství na vysoké škole

  • po roce 1989 starostou Žerčic

Dosídlenci

Václav Herrmann pochází ze zemědělské rodiny. Otec vystudoval zemědělskou školu v Písku, poté praktikoval na statku u svého švagra v obci Brocno na Kokořínsku. Za druhé světové války byl statek zabrán Němci. Otec se sem ale po konci války vrátil a po odsunutých Němcích se mu povedlo získat hospodářství pro sebe a svou rodinu. „Abyste si nemysleli, že si to tenkrát lidi zabírali tak, že přišli k něčemu zadarmo. Když někdo přišel na statek, udělal se soupis majetku, dobytka, co všechno tam zůstalo, a to všecko potom ti lidé museli splácet.“ Do oblasti se tímto způsobem dostalo mnoho nových takzvaných dosídlenců. Pocházeli většinou z Táborska či Krnska. „Byli to většinou lidé, co tomu hospodářství moc nerozuměli a ani nebyli moc pracovití, abych to řekl kulantně, takže hospodařili od deseti k pěti. Pro tyhle lidi pak bylo založení JZD někdy v roce padesát, když se začalo kolektivizovat, vlastně vysvobozením, protože co tam po těch Němcích dostali, to už víceméně prošustrovali.“

Komunisté a krávy

Po nástupu komunistů k moci začala kolektivizace zemědělství. Hospodáři museli odevzdat zvířata a většinu zemědělského vybavení. Kromě toho byli nuceni vstupovat do jednotných zemědělských družstev (JZD), která se o kolektivizovaný majetek měla starat a měla s ním hospodařit. „Lidi svůj dobytek obrečeli. Vždyť tu kravku znali jménem, byla jako člen rodiny. Pak je museli dát do JZD, kde bylo často slyšet, jak ty krávy bučej hlady. Několik desítek centimetrů byly ve srajdách, žrát neměly co, dojivost byla minimální. To nikomu na pracovním elánu taky nepřidalo.“ Majetek Herrmannových byl také z větší části zabaven, otec však do JZD nevstoupil. Místo toho šel pracovat jako lesní dělník. Jelikož se však vyznal v zemědělství, vzali ho zanedlouho do práce na státní statek.

Protikomunistické naladění rodiny pramenilo již ze zkušenosti Václavova dědečka, který byl za první světové války legionářem v Rusku. Zažil zde Velkou říjnovou revoluci. „Tvrdil, že kdo tu revoluci viděl na vlastní oči, ten nikdy nemůže být komunista.“ Druhý dědeček byl zase nadlesním u knížete Colloredo-Mansfelda v Dobříši, se kterým dobře vycházel, a neměl tedy tendenci na nikoho pohlížet jako na vykořisťovatele chudých.

Stačí dělat chytrého

„Maturovat jsme museli v modrých svazáckých košilích. U nás ve třídě byli asi čtyři svazáci, takže jsme si je museli půjčovat. Ve čtyřech košilích pak odmaturovala celá třída.“ Ačkoli Václav pocházel ze sedlácké rodiny, což neznamenalo zrovna nejlepší šance na vzdělání, podařilo se mu dostat se na vysokou školu. „To bylo náhodou. Okresní tajemník byl na vojenském cvičení a posudek na mě psala paní učitelka, co mě učila.“ Na vysoké škole bylo již členství ve svazu mládeže povinné. „Já jsem byl antikomunista, ale spíš takový soukromý.“

Třetinu předmětů na vysoké škole tvořily takzvané společenské vědy. „Marxismus-leninismus, dějiny strany, marxistická filozofie a takovéhle hovadiny. Já jsem v tom kupodivu vynikal, protože jsem si brzo osvojil, že se stačí naučit pár těch frází a dělat chytrého.“ Po škole museli studenti ještě na rok na vojnu. „Takže to málo, co jsme se ze zemědělství na té škole naučili, jsme za ten rok zase zapomněli.“

Zelené mozky

Na vojnu šel Václav do nedalekého Terezína, což mu dávalo možnost utíkat domů. „Když nám otrnulo, tak jsme ještě s kolegou utíkali v pátek večer a vraceli jsme se brzo ráno v pondělí.“ Podle pamětníkových slov byla úroveň důstojnického sboru mizerná. „My jsme jim říkali zelený mozky. Kdo nebyl politicky na výši, ten chlastal, a kdo byl politicky na výši, ten zas neuměl nic jiného než buzerovat.“ Václav rovněž vzpomíná na poddůstojnickou školu, kde vyučoval konstrukci a politické školení mužstva, které nejčastěji probíhalo tak, že Václav vojákům předčítal detektivky.

Co dělá lidovec

Po skončení vojenské služby nastoupil jako ekonom do podniku Zemědělského zásobování a nákupu. Kancelářská práce ho však nebavila, neboť byl jako kluk z vesnice nadšený myslivostí, zvyklý běhat po lesích. Proto byl nadšený, když mu tchán sehnal práci agronoma v JZD v Žerčicích, jehož předseda „nebyl žádný soudruh, vůbec žádný, i když občas teda musel komunistům přitakávat“. V Žerčicích pak zůstal, až dokud se JZD nezačalo slučovat s jiným a v podniku nezačalo zase hrát roli „politikaření“. Poté Václav vystřídal ještě několik zaměstnání – od galvanovny ve Škodovce přes prodej a nákup prasat až po práci v Agrochemickém podniku, který však po roce 1989 skončil.

Po sametové revoluci si Václav našel práci řidiče autobusu v rámci pražské hromadné dopravy. Během 90. let začal být politicky aktivní v lidové straně a stal se žerčickým starostou. K lidovcům měl blízko kvůli otci, který byl zakládajícím členem lidové strany. Václav jako malý chlapec chodil s tatínkem na schůze. „Je vám známo, že se lidé malých dětí ptají, čím by chtěly být. Mě když se ptali, tak jsem říkal: ‚Lidovcem.‘ Myslel jsem si totiž, že lidovci pijí čaj a dostávají sušenky.“ Stranická práce nakonec ale pro Václava nebyla podle jeho slov to pravé. „To je všecko mlácení prázdné slámy a kecání a podrazy.”

Kromě práce byl Václav vždy aktivní i jinde. Hrál na několik hudebních nástrojů – housle, kytaru, banjo, tahací harmoniku a basovou kytaru. „V pětatřiceti jsem se ještě začal učit na lesní roh.“ Hrál v kapele, se kterou jezdili po plesech a zábavách. Mimoto byl dlouhou dobu nadšeným myslivcem a režisérem ochotnického divadla. V 90. letech rovněž podnikl pěší túru z Čech do Francie. Po skončení starostovského úřadu pracoval ještě u hlídací služby a jako vychovatel mládeže na střední průmyslové škole v Mladé Boleslavi. Nikdy se však úplně nevzdal kontaktu s půdou, který měl odmalička – dodnes miluje práci na zahradě.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours

  • Witness story in project The Stories of Our Neigbours (Magdalena Metličková)