Libuše Heřmanská

* 1930

  • „Když byla okupace, to nic nejezdilo, pamatuji se, že jsem šla ráno do nemocnice, do práce, to jsem dělala v té vinohradské nemocnici. A tam jela zrovna naše sanitka, a tak mě vzali a svezla jsem se s nimi. Měli jsme tam službu prakticky nepřetržitě, neměli jsme co jíst, tak tenkrát vyslali někoho, kdo donesl balíky chleba. Ale bylo otřesné, když tam vozili zraněné lidi. Pamatuji si, že tam přivezli nějaké manžele, kteří byli oba postřeleni do nohou. Jak tady stříleli na Vinohradech, já nevím, jak k tomu přišli. No, dostali se z toho, pochopitelně, ale měli oba zraněné nohy, tak se to ošetřovalo. Chirurgická ambulance běžela v jednom kuse, protože tam pořád vozili nějaké raněné. Ale celkem myslím, že to nebylo nic smrtelného. Asi ty smrtelné už nevozili. To, co tam přivezli, se všechno dali spravit. Nebylo to hezké, nebyla to hezká doba. Nevěděli jsme, co bude, co se bude dít. Co s námi budou dělat. Byla to taková nejistota.”

  • „Když jsem přišla na začátek té ulice, tak jsem viděla, že půlka našeho domu je pryč. Tam padla bomba. Mám z toho tady tu fotografii, že ta půlka toho domu je pryč. A bylo jediné štěstí, že nikdo nebyl doma, protože ten dům byl úplně zdemolovaný. My jsme pak dostali nějakou finanční úhradu, ale když se dostali komunisti k moci, tak jsme tu úhradu museli vrátit. Řekli, že nejsme sociálně slabí, ačkoliv otec už nežil, máma nás měla, dvě děti, ale komunisti řekli, že se to musí splatit, takže máma skutečně všechny ty peníze splácela a vrátili jsme to zpátky. To bylo dost kruté, protože lidi dostávali náhrady, ale my jsme nedostali vlastně nic.“

  • „Na Mělníku se chovali hrozně. Jednak, ženy před nimi utíkaly a zavíraly se, protože oni znásilňovali, skutečně. A pak dělali to, že lovili v Labi ryby tak, že tam házeli granáty. Takže náš pohled na sovětské vojáky nebyl zrovna nejlepší, a to mně teda zůstalo. To se přiznám.“

  • „Nesměli jsme jí psát, nesměli jsme nic. Museli jsme čekat, až se ona ozve. A pak nám napsala, že můžeme přinést jednou za měsíc balík, na Pankráci se takto nosily balíky. Protože se otec nemohl uvolnit z ordinace, tak jsem tam jezdila já. Mezi těma starejma ženskejma jsem byla jediná mladá holka. No a bylo mi to blbý, ale nedalo se nic dělat – tam ty balíky přebíral takový pohledný, ale velice ostrý komunista. A ten když zjistil, že tam jsem, tak zastavil vždycky celou frontu, sedl si na stůl a začal se se mnou bavit. Jak se mám, jak dělám maturitu, a já nevím, co všecko. A fakt je, že vždycky mi ten balík vzal. A když jsem dělala maturitu a nešla jsem tam, jel tam otec, tak on se ptal, co se mnou je, táta řekl, ona dělá maturitu – on mu dal ten balík zpátky a řekl, dokud nepřijde ona, tak vám to nevezmu. A ten balík mu dal zpátky. Takže táta se vrátil úplně v šoku. No, bylo mi to nepříjemné, ale když jsem chtěla, aby to máma dostala, tak jsem tam chodila.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 11.04.2022

    (audio)
    duration: 01:52:47
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Byla jsem doma, když mámu přišli sebrat

Libuše Heřmanská ve studiu Eye Direct, 2022
Libuše Heřmanská ve studiu Eye Direct, 2022
photo: Eye Direct

Libuše Heřmanská se narodila 27. března 1930 Libuši Šircové a Vladimíru Šircovi v Mělníku. Otec Libuši brával do nemocnice, aby viděla, v čem spočívá jeho práce, protože se toužila stát lékařkou. Libušin strýc, Josef Širc, byl zapojen v odboji a až do konce války byl vězněn v Innsbrucku. Dne 9. května 1945, při oslavách konce druhé světové války, byl sovětskou leteckou armádou zasažen jejich rodinný dům v Mělníku v Benešově ulici, naštěstí nikdo z rodiny nezemřel. Komunistický puč v roce 1948 však rodině přinesl mnoho těžkostí, matka Libuše byla rok vězněna v Praze na Pankráci za neprokázaný převoz armádního generála Aloise Lišky přes hranice. Kvůli kádrovému posudku, ke kterému navíc přispěl spolužák mstící se za milostné odmítnutí, nemohla Libuše studovat na vysoké škole. V roce 1950 se přestěhovala do Prahy, kde se vyučila rentgenovou techničkou. V létě 1957 si vzala Miroslava Heřmanského, vědce a klavíristu, se kterým má dvě dcery. Možnost emigrovat do Anglie, kde by vědečtí kolegové našli Miroslavu Heřmanskému práci, manželé nevyužili. Den invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 pamětnice prožila v nemocnici, kde ošetřovala raněné civilisty. Do svého důchodu pracovala Libuše Heřmanská v nemocnici a v roce 2022 žila v Praze na Vinohradech.