Mgr. Daniel Herman

„Na Ústavu pro studium totalitních režimů byla správní rada, která byla složená jak z příslušníků Konfederace politických vězňů, tak z takzvaných ,osmašedesátníků‘. Na studiu a otvírání archivů z doby po srpnu 68 nebyl problém, ale ti, kteří – nebo jejich předkové a příbuzní – budovali nebo spolubudovali ten režim v padesátých letech, neměli moc zájem na tom, aby se otvírala i tato etapa. Zatímco Konfederace politických vězňů říkala: ,Ne, tak jak nám to zákon ukládá, musíme celou tu etapu studovat, digitalizovat, otvírat, zpřístupňovat‘, já jsem řekl: ,Ano, to nám zákon ukládá, naprosto s tím souhlasím‘ – a tam vznikaly velmi silné názorové střety. Pak tam bylo na Ústavu pro studium totalitních režimů a v Archivu bezpečnostních složek, který pod tento ústav patřil, několik desítek pytlů skartovaných materiálů. Já jsem se v Berlíně seznámil s činností takzvaného Fraunhofer-Institutu, protože jsem byl hodně v kontaktu s Gauckovým úřadem, který vedl pozdější spolkový prezident Joachim Gauck – vlastně podobný, jakoby německý ÚSTR – a tam vyvinul ten Fraunhofer-Institut takový zvláštní scanner, já jsem to viděl na vlastní oči, který byl schopen i materiály, které prošly skartovacím strojem, zcelit. Nevím, jak je to možné, ale viděl jsem, že to jde. A z toho vznikl nějaký obrovský strach. Řadu těch pytlů jsme do Berlína dali a to vyvolalo v radě takovou vlnu odporu, že poté, co skončil mandát některých členů Konfederace politických vězňů a Senát navolil jiné členy rady, došlo v roce 2013 k mému odvolání, po opravdu těžkých názorových střetech, a tento projekt se zastavil a kolem digitalizace tam byly různé problémy. Zkrátka, mně se obrovsky ulevilo, musím říct, protože to opravdu byl pobyt na frontě, jak říkám.“

„A pak teda čas oponou trhnul, přišel rok osmdesát devět. A někdy v devadesátém roce, v Českých Budějovicích na hlavní poště na Senovážném náměstí, jsem stál ve frontě na poště u okýnka. A několik lidí přede mnou stál tento estébák, který za mnou nejčastěji chodil. A já jsem cítil úplně tu vlnu odporu a hnusu a nenávisti, která ve mně vzkypěla. A pamatuji si, říkal jsem si: ‚Tak mám teď těm lidem říct – teď to řeknu naplno – podívejte, tohle je ta estébácká svině?‘ A neudělal jsem to. On to musel nějak telepaticky vycítit, protože se obrátil – setkali jsme se očima, on z té fronty vystoupil a odešel. Já jsem nic neřekl, ale – a to je pro mě nesmírně důležitá zkušenost – já jsem si uvědomil, že v tu chvíli na té poště jsem byl ten, kdo prohrává. Protože kdybych to byl býval udělal, tak motivem mých činů byl revanš – nenávist – a to nesmí být. A řekl jsem si: ‚Nikdy, nikdy už nesmí být motorem tvého jednání toto.‘ A i třeba v mých těžkých konfliktech později s Milošem Zemanem jsem si na to vzpomněl, nebo na Ústavu pro studium totalitních režimů. Je to pro mě nesmírně cenná zkušenost, jsem za ni vděčný, od Pána Boha. Ve chvíli, kdy jsem neměl absolutně žádnou moc v ruce, byl jsem jim vydán plně do moci, ale cítil jsem to hluboké vertikální napojení – tak tam, tam člověk vyhrával, ale ne v té chvíli, kdy byl naplněný negativní emocí. To je pro mě nesmírně důležitá zkušenost, která mě provází, a jsem za ni vděčný.“

„Přátelé, kteří budete, nebo zájemci, kteří budete mé vyprávění poslouchat zanedlouho nebo za dlouho, věřte mi, že jsem šťastným člověkem. Jsem vděčný Pánu Bohu za to, co mi bylo dáno, a každý z nás má možnost měnit věci k lepšímu. A i třeba ten mikrokamínek na tu misku vah dobra, práva a spravedlnosti vložený nekončí v černé tůni hluboké a má smysl. Nenechme se otrávit a snažme se hledat vždycky ty zdroje pozitivní energie, které každý z nás potřebuje. Já osobně je hodně nacházím v té spirituální oblasti, ale to neříkám, že každý musí, to je každého věc. Ale má to smysl a život je krásný a je to velký dar a nekažme si ho navzájem. Ať nám všem Pán Bůh žehná.“