The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

brigádní generál v. v. Josef Hercz (* 1917  †︎ 2010)

Musel jsem přísahat věrnost Slovenskému štátu na lopatu místo pušky

  • narodil se 11. 8. 1917 na samotě Čalovka v obci Egreš (Trebišov) na Slovensku

  • v roce 1935 odmaturoval v Košicích a šel studovat medicínu do Prahy

  • v roce 1939 se po uzavření vysokých škol vrátil domů, do nově vzniklého Slovenského štátu

  • byl odveden do pracovních oddílů, kde sloužili zejména Romové a Židé

  • začátkem května 1940 byl z armády dočasně propuštěn

  • rozhodl se emigrovat do Palestiny, na vystěhovalecké lodi Pentscho vyplul z Bratislavy 18. 5. 1940

  • po ztroskotání lodi byli zachráněni Brity a Josef Herz byl následně internován v egyptském vězení v Alexandrii

  • po propuštění vstoupil v květnu 1941 do československé armády v Alexandrii a bojoval u Tobruku

  • u Dunkerque byl jmenován velitelem průzkumné čety motopraporu

  • v roce 1946 Josef Hercz dokončil studia na lékařské fakultě

  • v roce 1947 přešel na chirurgické oddělení nemocnice Na Bulovce, kde pracoval až do svého odchodu do důchodu v roce 1992

  • několik let byl místopředsedou Československé obce legionářské

  • zemřel 9. prosince 2010.

“Toto není historická studie, která by údaje z vyprávění pamětníka detailně ověřovala. Jedná se o životopisné převyprávění pamětníkových osudů podle jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru, pokud není v poznámce uveden jiný zdroj.“

Narodil se jako čtvrtý ze šesti bratrů na samotě Čalovka v obci Egreš na východním Slovensku. V roce 1935 odmaturoval v Košicích a šel studovat medicínu do Prahy. Vystudoval jen sedm semestrů, po uzavření vysokých škol v roce 1939 se vrátil domů. Z rasových důvodů byl odveden do pracovních oddílů, kde sloužili zejména Romové a Židé. Musel přísahat věrnost Slovensku „na lopatu“: „Přehodili jsme lopatu z pravé ruky do levé a zvednutím pravé ruky jsme přísahali. Museli jsme pronést: ‚Tak prísahám.‘“

Místo tří týdnů pět měsíců

Začátkem května 1940 byl z armády dočasně propuštěn. Jeho starší bratr v té době odešel balkánskou cestou do Palestiny, Josef se ho rozhodl následovat. Poněvadž při ilegálním přechodu by mohl být považován za zběha, zvolil cestu transportem. Vystěhovalecká loď Pentscho vyplula z Bratislavy 18. 5. 1940 s asi třemi sty emigranty na palubě. Transport měl trvat asi jen tři týdny, v deltě Dunaje měla čekat větší zámořská loď. Transport se však protáhl asi na pět měsíců – žádná loď na uprchlíky nečekala, takže nezbylo než s říční lodí vyplout na volné moře. Cestující měli hromadné vízum do Paraguaye, oficiálního cíle celého transportu. Skutečným cílem byla však Palestina. V Maďarsku na loď nastoupili další uprchlíci, celkem bylo na lodi 508 pasažérů, kapacita lodi činila jen asi 250 osob.

„Loď měla bulharskou vlajku, papíry měla však falešné. Proto nás úřady zastavovaly. Při čekání v jugoslávském přístavu Dobra se narodila holčička Dobra, v roce 1990 jsem se s ní setkal v Haifě, kde byl sraz bývalých cestujících z Pentscha. Bulhaři nám později odebrali falešné papíry a mezi rumunským Giurgiu a bulharským Ruse jsme se stali pirátskou lodí bez vlajky. Divím se tomu, že na lodi nevypukla žádná vážnější epidemie… Přes Istanbul, ostrov Lesbos a Pireus jsme se dostali na tehdy italské Dodekanez.

Italové byli překvapeni, že jsme nevylítli do povětří, když jsme proplouvali minovým polem. Ukázalo se, že naše říční loď se svým malým ponorem na miny nedosáhla. Italové byli slušní, dali nám nějaké zásoby. Vypluli jsme dál, byl však nedostatek pitné vody, do kotle se používala i mořská voda, která však vytvářela usazeniny. Motory se zastavily, loď dál nejela. Kapitán nařídil zhotovit plachty z prostěradel a dek, 8. října jsme dopluli k ostrůvku Chamilonesi. Ostrov byl skalnatý a neobydlený, naše loď na něj najela, bylo jasné, že 500 osob naší posádky tam dlouho nemohlo přežít.“

Zachráněni Brity

Josef Hercz se vydal na člunu spolu s dalšími čtyřmi dobrovolníky hledat 60 mil vzdálenou Krétu. Po pěti dnech je objevilo britské letadlo z mateřské letadlové lodi Illustrious a další loď ze skupiny hladinových lodí, torpédoborec Nubian, je vyzvedla.

„Britové vyslali radiogram, na jehož základě byl zbytek transportu na ostrově zachráněn. Vyslýchal nás zpravodajský důstojník Intelligence Service… Na torpédoborci jsme prožili pravou námořní bitvu. Letadlová loď Illustrious byla těžce poškozena, byla potopena i jedna italská ponorka. Její zachráněný kapitán se dostal na náš torpédoborec.“

Pan Hercz byl pak znovu krátce vyslýchán Brity v Alexandrii a následně internován v egyptském vězení tamtéž. Na základě intervence československého konzula byl propuštěn. V květnu 1941 vstoupil do československé armády v Alexandrii.

Když dostávám otázku, co považuji za svůj nejzáslužnější čin svého života, odpovídám, že je to skutečnost, že jsem se vydal v záchranném člunu pro pomoc na Krétu. Nebýt toho, tak by ti lidé na ostrově zahynuli žízní a hladem.“

Havárie auta u Tobruku

„Před přesunem na letiště El Adem jsme ukořistili italský terénní vůz, plukovník Klapálek však nedovolil, abychom ho použili k přesunu. Naše četa ale měla nedostatek vozidel, nadporučík Šindelka nařídil, abychom přes Klapálkův zákaz naložili na náklaďáček naši polní kuchyň. Vůz jel na konci kolony, aby ho plukovník Klapálek neviděl. Dlouhá kolona motorových vozidel se chová jako harmonika, a odnáší to pak vozidla na jejím konci. Náš italský vůz měl pohon na všechny čtyři kola, byl při velkých rychlostech nestabilní. Začal se na silnici houpat, až se převrátil. Při přesunu na letiště Sidi Rezegh jsme havarovali. Na korbě seděl vojín Jágrik, odletěl z korby, zlomil si bederní obratel. Můj spolujezdec vojín Gibián zůstal pod vozidlem, měl rozdrcený bérec, v polské nemocnici mu musela být amputována noha. Zahynul při tom i náš maskot, pes ukořistěný z italských pozic. Já jsem naštěstí nebyl zraněn vážně, jen zlomená žebra, s vojínem Jágrikem jsme byli nemocniční lodí převezeni do Alexandrie.“

Po vyléčení byl Josef Hercz převezen zpět do Tobruku, po konci obléhání ho převeleli do důstojnické školy v Alexandrii. Frekventanti důstojnické školy byli krátce nasazeni u El Alameinu. Po několika dnech je vystřídali Novozélanďané, škola byla převelena do Haify.

 „V Tobruku jsme chodili na dobrovolné průzkumné hlídky. Chodil jsem se svým velitelem čety poručíkem Kleinem. Poručík Klein byl raněn, utrpěl průstřel paže. V odůvodnění, když jsem dostal válečný kříž, stálo: Poskytl svému veliteli pomoc a zúčastnil se velkého počtu hlídek.“

Protiútok u Dunkerque

Rotný aspirant Josef Hercz byl v roce 1944 u Dunkerque jmenován velitelem průzkumné čety u motopraporu. „Z 90 % to byli Češi, kteří po Mnichovu v Sudetech zůstali a narukovali do wehrmachtu a padli do zajetí Spojenců. Poté se přihlásili do československé armády. Stoprocentní důvěru jsem v ně neměl,“ dodává Josef Hercz.

„Náš druhý protiútok z 5. listopadu byl prozrazen díky páté koloně mezi belgickým obyvatelstvem a neopatrným řečem našich vojáků. Němci byli na něj velmi dobře připraveni. Střelec z mého brencarrieru dostal kulku do hlavy, měl prostřelenou přilbu.“

Antisemitismus

„Já osobně jsem to nepocítil. Pokud by k tomu došlo, osobně bych si to s tím dotyčným vyřídil. Pokud si kluci židovští stěžovali, někdy to možná bylo i jejich vinou. Někteří se rádi vymlouvali na své jméno…

Třetímu praporu dvoustého protiletadlovému pluku se říkalo „shalom“ prapor, sloužili tam většinou kluci z Palestiny. Někdo to bral s nadhledem, někdo méně. Podobně v Británii jsme měli na uniformě na klopách ME – Middle East. Někdo to také přeložil v legraci na „Mise Emigranten“- škaredí emigranti – to mělo také trochu antisemitský osten.“

Volný čas

Hráli jsme karty, také poker. Někteří na tom hodně zbohatli… Vyhledávali jsme také bordely. V Alexandrii se jeden jmenoval Sister’s Street. Sloužil tam také jistý četař Sedláček. Když se šlo do bordelu, museli jsme se tam zapsat. Kluci tam psali stále Sedláček. Na velitelství se to dozvěděli, tak chtěli vědět, kdo je to Sedláček, když tam chodí každý den, několikrát denně. Přišlo se pak na to, že to dělali ostatní… U Madame Lola v Aleppo byly rozdělené hodiny. Do osmi hodin byl otevřený pro mužstvo a poddůstojníky, od osmi pro důstojníky. Byl to takový demokratický prvek. Mužstvo normálně mělo večerku v devět, deset hodin. I za války.

Sloužil u nás nějaký Koroščenko z Podkarpatské Rusi, před válkou vystupoval jako ukrutný silák Kroton Fircák. Když postupoval Rommel k El Alameinu někteří Arabové začínali být drzí a těšili se na Němce a Italy. Někteří spojenečtí vojáci v Alexandrii dokonce zmizeli, byli nezvěstní. Koroščenko si musel jednou vzít taxi, aby se včas vrátil z vycházky. Arabský taxikář zastavil v tmavém dvoře a blížili se k němu Arabové. Podařilo se mu prý nahmatat startovací kliku, tak si to s nimi mohl vyřídit. Jeden se ho ale držel jako klíště, tak ho kroutil za ucho. Když přiběhl do tábora měl ruku zavřenou a měl ji zakrvácenou. Měli jsme strach, že se zranil. Otevřel ruku a v ní měl ucho… Když chodil pro jídlo, nechodil s normálním šálkem, chodil s plechovkou-kyblíkem a do ní mu dávali jídlo.“

Vyřídili jsme si to s ním před celou vesnicí

Dva z bratrů pana Hercze bojovali v zahraniční armádě, třetí byl zastřelen v koncentračním táboře, jeho matka byla též zavražděna. Rodný statek byl arizován, otec Josefa Hercze spáchal sebevraždu. Statek byl při přechodu frontových bojů zcela zničen. Většina ostatních příbuzných byla též „zplynována“.

 „Dozvěděli jsme se, jak zacházel arizátor našeho statku s mými rodiči, jak je ponižovali. Před zraky celé vesnice jsme ho s bratrem zmlátili do krve. Za nějakou dobu jsme s bratrem dostali od košického vojenského prokurátora předvolání za těžké ublížení na zdraví. Pražský prokurátor to odložil ad acta, a tím to skončilo.“

V roce 1946 Josef Hercz dokončil studia na lékařské fakultě, v roce 1947 přešel na chirurgické oddělení nemocnice Na Bulovce, kde pracoval až do svého odchodu do důchodu v roce 1992. Několik let byl  místopředsedou Československé obce legionářské.

Rok 1989

„Sametovou revoluci v roce 1989 jsem prožil jako primář chirurgie v nemocnici Na Bulovce. Byl jsem velmi rád, protože jsem věděl, že se vrací svoboda pohybu, svoboda vyjadřování a podobně. Mně se osobně život nijak nezměnil, byl jsem samozřejmě velmi rád, že se to stalo a že můžu zase žít v demokratické republice. Listopadové dny jsem ale nijak neprožíval, o politiku jsem se nikdy nezajímal. Pro mne existovala rodina a práce, politika mi mohla být ukradená.“

Krédo? Poselství? Já nefilosofuji. Jednou mi kdosi říkal, že ty jsi takový dlouhán, tebe to trefí prvního. Netrefilo, neměl jsem to psáno v osudu. Jiného ho to trefilo.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Hynek Moravec)