The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MSc Werner Hentschel (* 1945)

• narodil se 24. listopadu 1945 v Lipové u Šluknova do německé rodiny

• díky otcově specializaci v textilním průmyslu a kovoprůmyslu byla rodina vyňata z odsunu

• většina příbuzných ale musela po druhé světové válce z Československa odejít

• kvůli německému původu zažil pamětník ústrky i verbální útoky

• i přes kádrové problémy vystudoval vysokou školu v oboru lesnictví v Brně

• na vojně se odmítl zapojit do výzvědné činnosti, později odmítl i spolupráci s StB

• před okupací v roce 1968 se stal svědkem návratu československé delegace z Čierne nad Tisou

• během srpnové okupace Československa pobýval na praxi v Německu

• v roce 1972 se oženil, s manželkou má syna Wernera

• pracoval na Lesním závodě Rumburk na pozici vedoucího polesí Jedlová, později jako technolog a nakonec jako zástupce ředitele lesního závodu

• od roku 1990 působil na pozici vedoucího Správy Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce

• podílel se na přípravě vyhlášení národního parku České Švýcarsko

• v roce 2007 odešel do důchodu, nějaký čas pracoval jako hajný na rašeliništi na Božím Daru

• v důchodu působil také jako zastupitel a místostarosta obce Lipová, začal se zajímat o záchranu drobných památek

• po odchodu z veřejné správy se s manželkou věnoval záchraně památek naplno

• v roce 2023 žil pamětník v Liščím u Lipové

Chybělo málo a Werner Hentschel mohl svůj život prožít někde nedaleko Berlína, jako většina jeho příbuzných. V roce 1946 už stáli s několika zavazadly jeho prarodiče a rodiče, s ním jako osmiměsíčním dítětem v kočárku, před obecní školou v Lipové u Šluknova připraveni na odsun. Děd z matčiny strany byl ale odborníkem na seřizování válcovacích stolic na hliníkové fólie vysoké kvality a na jeho umění závisela práce mnoha lidí. Rovněž otec byl technicky zdatný a tak unikli odsunu jen o vlásek. „Děda s babičkou a rodiče dostali kartičku, která dokládala, že jsou nezbytní pro fungování průmyslové výroby. Všechno další příbuzenstvo ale muselo pryč. Náš rod žil v tomhle kraji po staletí, po válce ale museli příbuzní svoje statky a chalupy opustit. Většina z nich se usadila někde kolem Berlína,“ vysvětluje pamětník.

Werner Hentschel, který se narodil 24. listopadu 1945 v Lipové u Šluknova, se celý život hrdě hlásil k tomu, že je sudetským Němcem. Občas si kvůli tomu ale musel vyslechnout nepěkné narážky. „Když jsem byl malý, přimáčkla mě jedna z krav ze statku na plot. Přišel tam pastevec a soused mu říkal, ať okamžitě zasáhne, nebo mě kráva rozmačká. On mu na to ale odpověděl, že jsem jen Němec a takového není škoda,“ vypráví pamětník. „Na učňovce mi pak jeden hoch vrazil několik facek a pohrdlivě mě označil Germánem. O mnoho let později, když jsem byl na polesí v Rybništi, mi toho samého chlapce poslali na odstřel jelena. Ty facky jsem mu ale nevrátil. Člověk musí takové věci pouštět jedním uchem dovnitř a druhým ven.“

Bůh tento kraj opustil, přicházeli sem hrozní lidé

Kraji severně od České Kamenice se kdysi říkalo „půlnoční země“. Lesnatá a poměrně drsná krajina byla po staletí obydlena německými osadníky, kterým se z nevelkých přírodních zdrojů podařilo vybudovat rozvíjející se průmysl a zemědělství a vdechli Šluknovskému výběžku čilý a rušný život. Přišla druhá světová válka a po ní se, kromě několika měst, z obcí a vesnic prakticky veškeré podnikání vytrácelo.

Po válce, v rámci osidlování pohraničí, přicházeli do výběžku různí lidé. „Vzpomínám si, že jeden hajný s kumpány cestou z hospody zastřelili chlapíka, udělali si z něj terč. Podobných věcí se tu dělo hodně, Bůh na tento kraj zapomněl,“ vypráví jednu z divokých historek z pohraničí pamětník.

Jedné paní se zalíbil dům rodičů, nakonec si ho směli koupit zpátky

Nejbližší pamětníkova rodina sice poválečnému odsunu unikla, ukázalo se ale, že to není žádná velká výhra. S Němci se totiž v pohraničí nezacházelo, podle pamětníka, nijak v rukavičkách. Jen pár let po válce se jisté Žofii Svárovské zalíbil domek Wernerových rodičů a to stačilo k tomu, aby jej museli uvolnit. „Prvního ledna 1950 vystavil osidlovací úřad a Fond národní obnovy ‚Rozhodnutí o přídělu rodinného domku v Lipové, číslo popisné 329‘ této paní,“ uvádí pamětník, jak se Češi k Němcům chovali. „Němci byli občany druhé kategorie, Čech měl vždycky přednost,“ dodává. Novopečená majitelka nakonec nemovitost už v květnu téhož roku prodala a jen díky pomoci právníka podniku, v němž otec pracoval, se podařilo rodině vlastní domek odkoupit zpět.

Mladého Wernera Hentschela to vždycky táhlo k přírodě. „Můj praděd byl myslivec, a dost možná po něm jsem zdědil lásku k lesům,“ usmívá se pamětník, který ve Šluknovském výběžku zná už od mládí každý strom a každý kout. Po skončení základní školy chtěl celkem logicky na střední školu lesnickou, ale jeho národnostní původ se ukázal být zásadní překážkou. Nastoupil tedy na učňovskou školu lesnickou v Hejnicích a teprve na třetí pokus se mu podařilo dostat na střední lesnickou školu do Trutnova. Studium zakončil na Lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně, kde také potkal svou manželku.

Pohraničníci nás zapomněli za ostnatými dráty

Po komunistickém převratu v roce 1948 přijalo Národní shromáždění zákon na ochranu lidově demokratické republiky, který kvalifikoval „neoprávněné opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu“ jako trestný čin. Do čtyř let od jeho přijetí se na hranicích Československa objevily ostnaté dráty. „Kousek od domu mých prarodičů v obci Severní zbourali několik desítek domů, které byly blízko státní hranice, aby se v nich nemohli ukrývat diverzanti,“ říká s povzdechem pamětník. Od roku 1952 probíhal proces likvidace domů a ruin v zakázaném a od roku 1957 i v hraničním pásmu. Celkem bylo srovnáno se zemí na padesát tisíc budov. Zřízení hraničního pásma přímo či nepřímo postihlo tři stovky měst a obcí v celé republice.

Život v těsném sousedství ostnatých drátů přinášel i humorné situace. „Pracovali jsme v lese za ostnatými dráty. Ráno nás tam v osm pustili pohraničníci, kteří měli v Liščím – dříve Röhrsdorf – sídlo ve škole a na poště. Už byly čtyři hodiny odpoledne a nikdo nás nepřišel pustit přes vrata ven. Bylo půl páté, nikdo nikde, a tak jsme dráty prostě přelezli. Můj spolupracovník měl koupené lístky do kina ve Velkém Šenově a nechtěl zmeškat představení,“ usmívá se při vzpomínce na nelegální překročení hranic Werner Hentschel. „Bylo asi půl sedmé, před domem rodičů prudce zabrzdil gazík, vyskočili dva vojáci a klepali na dveře, jestli jsem doma. Ptali se mě na kolegu a tak jsem jim odpověděl, že už dávno sedí v Šenově v kině. Jeli tam a nechali si ho vyvolat, aby se přesvědčili, že se vrátil do republiky a neemigroval. Spadl jim kámen ze srdce, protože kdybychom skončili v Berlíně, tak by asi měli opravdu průšvih.“

Všechno bude dobrý, chlácholili nás členové československé delegace

Kvůli kádrovým potížím s přijetím na střední školu se pamětník dostal na vysokoškolské studium až v roce 1965. Zaměřil se na obor genetiky a dendrologie, ve kterém pracoval na škole jako pomocná vědecká síla. Na konci července 1968, když se se spolužáky vraceli z výměnného pobytu v Sovětském svazu, zastihli shodou okolností skupinu československých představitelů vracejících se z jednání s Brežněvem v Čierné nad Tisou. „Byl tam Svoboda, Dubček, Černík, Smrkovský a Kriegel. My jsme přijeli od Moskvy vlakem a oni přišli k vlaku a říkali: ‚Všecko bude dobré, všechno jsme domluvili, je to na dobré cestě.‘“

Na konci července 1968 chtěl československý reformní komunista Alexander Dubček přesvědčit sovětského vůdce Leonida Brežněva, že socialismus s lidskou tváří v Československu je správná cesta a Sovětský svaz z něj nemusí mít obavy. Oba vrcholní představitelé komunistických stran svých zemí se sešli na nádraží v Čierné nad Tisou na hranici Československa a Sovětského svazu. Čechoslováci se tak na poslední chvíli snažili odvrátit okupaci. „My v pohraničí už jsme ale tušili, že se něco semele,“ dodává pamětník a upřesňuje, že hned po výměnném pobytu v Sovětském svazu odjel na praxi do západního Německa. „Lesy tady dokola, byly plné ruských vojáků. Tanky, dělostřelectvo hned za hranicemi. Nějaký týden už tam leželi připravení a čekali na rozkaz.“

Během pobytu v Německu dostal Werner Hentschel možnost udělat si učňovskou školu dřevařskou, takže se může pochlubit výučním listem ze Spolkové republiky Německo. Kromě toho nabídli hostitelé českým studentům, že tam mohou školu dokončit a nemusí se vracet do okupované republiky. „Převládla odpovědnost k rodičům a navíc si myslím, že člověk má žít tam, kde se narodil. A tak jsem se v září 1968 domů vrátil,“ krčí rameny pamětník.

Nabídkám ke spolupráci s kontrarozvědkou i tajnou policií jsem odolal

Werner Hentschel od malička doma mluvil s rodiči německy, čeština byla jeho druhým jazykem. Režimu by se tak velmi hodil jako agent působící v zahraničí. „První nabídku ke spolupráci s kontrarozvědkou jsem dostal na vojně, sloužil jsem v roce 1970 v Chebu. Později si mě vyhlédli estébáci, protože ovládám dva jazyky. Lákali mě, že bych mohl cestovat a kam že bych se rád podíval. Už jsem věděl, o co kráčí, a tak jsem soudruhovi nadšeně začal vyprávět, jak bych se rád podíval do Austrálie a na Nový Zéland. A bylo po hovoru,“ usmívá se pamětník.

Další nabídka ke spolupráci přišla na vojenském cvičení v roce 1982, to už byl Werner Hentschel záložníkem. Z kdysi přísně tajného dokumentu se dozvídáme, že: „Dne 11. srpna 1982 uskutečnil orgán 448 jednání s poručíkem v záloze Ing. Wernerem Hentschelem, zaměstnán jako vedoucí technolog národního podniku Státní lesy Teplice, lesní závod Rumburk.“

Jednání zprvu vypadalo jako rozhovor o lepším zařazení v záloze, ale pak se ukázalo, že jde o pokus o jeho získání k agenturní spolupráci, tedy ke špionáži. Za vhodné předpoklady se považovalo jeho vzdělání a inteligence, ale zejména bezvadná znalost němčiny. Zdánlivě nadějný agent Hentschel připravil orgánu 448 nemilé překvapení: „V průběhu jednání vyjadřoval naprostou zbytečnost armády, úkolů zajišťování obranyschopnosti proto, že k válce stejně nemůže dojít. Svůj vztah k armádě vyjádřil tím, že by nikdy nechtěl bojovat proti svým příbuzným a známým, kteří žijí v NSR. Jeho politické názory a postoje jsou charakterizovány tím, že nejen nechápe samu podstatu socialistického zřízení, ale nemá ani zájem o pochopení základních postulátů. Naopak lze říci, že plně inklinuje k západní ‚demokracii‘.“ Po tomto žalostném výsledku bylo od dalších pokusů o „zverbování“ poručíka Hentschela upuštěno a jeho spis skončil uložen v hlubinách archivu.

Vznik národního parku České Švýcarsko byla kalvárie

Velkou část svého pracovního života strávil Werner Hentschel na různých postech na Lesním závodě v Rumburku. V roce 1990 působil jako vedoucí Správy chráněné krajinné oblasti Labské pískovce. Ve své pozici se výrazně zasadil o vznik Národního parku České Švýcarsko (vyhlášen roku 2000). „Deset let se vyhlášení parku připravovalo, byla to kalvárie ale úplně zbytečná,“ říká pamětník. „Bylo to opravdu dlouhé, hodně zájmových spolků se bálo, že přijde vyhlášením chráněného území o to své. Myslivci, rybáři, ale i obce se bouřily. Vyhlášení parku ale nikoho neohrozilo, jen bylo svízelné ho prosadit.“

V roce 2007 odešel pamětník do důchodu. „Nějaký čas jsem působil jako místostarosta obce Lipová a tam jsem se začal spolu s manželkou zabývat záchranou památek,“ představuje svou velkou vášeň, které se s manželkou stále věnují. „Připravili jsme pro obec a řemeslníky veškeré podklady pro opravu drobných sakrálních památek, kapliček, různých smírčích křížů a podobně. Obnovit se tak podařilo například na tři desítky svatých obrázků v okolí. Ještě nám zbývá pár věcí dotáhnout,“ dodává Werner Hentschel. Jeho činnost se neomezuje jen na záchranu drobných památek, snaží se také zaznamenat jejich původ, příběh a minulost. „Vše jsme publikovali v pěti sešitech Děčínských vlastivědných zpráv, aby do budoucna odpadla mravenčí práce při eventuální obnově,“ doplňuje.

„Brát věci tak, jak přichází a nenechat se nikdy ovlivnit. Zkrátka být svůj,“ představuje na závěr Werner Hentschel svou životní filozofii. V roce 2023 žil pamětník v Liščím u Lipové u Šluknova.