„Ale oni vlastně v mým případě reagovali naprosto chytře, správně ty estébáci. Protože v očích tadyhletěch mejch bojácnejch známejch a přátel tím, když viděli, že já se nebojím, a kamarádím se s čím dál tím větším množstvím chartistů, s Michalem Hýbkem, s Gabrielem Gösselem už někdy od roku 1984, to byl chartista, překladatel, jeden z mejch nejintimnějších přátel, kterej loni 2. dubna bohužel zemřel – pětatřicet let jsme spolu hráli poker – no a Nikolaj Stankovič vzápětí... Takže oni jak tohle věděli, tak se snažili mě nějak zkrouhnout a šli na to vlastně chytře v tom smyslu, že v očích těch vyděšenejch nebo bázlivejch mejch přátel a kolegů ze mě dělali, že jsem ještě daleko pro ten režim nebezpečnější, než jsem reálně byl. Protože já jsem sice dělal hodně aktivit, já jsem všechny ty věci kopíroval, ať už ty videokazety, nebo ilegální Lidový noviny a posléze Sport – to vyšly jenom tři čísla – to nevím, jestli znáte – to byl zajímavý ineditní čtvrletník, lepší než Lidový noviny, to už vyšly do plyšáku jenom tři čísla... Takže já jsem sice toho dělal hodně, ale Chartu jsem nepodepsal, nebyl jsem vyloženě disident, ale oni se mě snažili zastrašit a dělali to chytře, protože vystrašili opravdu desítky a desítky všech lidí v mým okolí. Oni se mi pak přiznávali, že se se mnou báli jako mluvit.“
„Udělal jsem si úžasný kontakty. Vůbec dneska nespočítám, kolik jich mohlo bejt, ale určitě jich bylo hodně přes padesát. A teď hádejte, kdo si mohl v té době pořídit video? Většinou to byli řezníci, opraváři televizí a tak. Takže já jsem se navázal na ty lidi, kteří měli video, a teď oni měli každej třeba 200 kazet. Tak mi to ukázali, samozřejmě měli většinou akční blbosti, horory, thrillery, pornografický filmy... No a takže já, abych měl co nabídnout, tak jsem si některý z těchto blbostí taky nahrál. Jenže najednou si všimnete, že ta dotyčná žena třeba bohatá tam má vzácný filmy Roberta Altmana. Třeba Prostřihy – nevím, jestli už tenkrát byly Prostřihy. Nebo film Deer Hunter – Lovec jelenů s Robertem De Nirem, kterej se nesměl tenkrát nikde uvádět. A řada podobnejch filmů... No a oni nevěděli, co mají. A za ten rok, dva, tři jsem opravdu měl doma tolik zajímavých filmů, že sem do tady toho bytu v Kostelní 22 ve čtvrtým patře bez výtahu chodil Vladimír Jiránek a desítky dalších podobnejch slavnejch lidí. A seděly třeba na podlaze... patnáct lidí sedělo na koberci a dívalo se u nás na filmy v době, kdy jsem byl ženatej.“
„Když nám předávali občanský průkazy v Jiráskově divadle v České Lípě, tak k nám ten šílenej dogmatickej stalinista měl projev a říkal: ,My jsme si v 50. letech říkali – my jsme mládež nová, mládež Gottwaldova, a vy si musíte říkat – my jsme mládež nová, mládež Husákova.ʻ Takže pod tímto tlakem já jsem k tomu získával okamžitě jasnej odpor. To byl takovej druh hrubosti a dogmatičnosti...“
Vladimír Hendrich se narodil 6. srpna 1956 v České Lípě. Po maturitě na Střední škole ekonomiky a služeb byl přijat jako elév do redakce satirického týdeníku Dikobraz. V roce 1981 absolvoval obor Filmová a televizní specializace na Fakultě žurnalistiky UK. Po škole nastoupil jako noční hlídač, necelý rok působil jako vedoucí kina, poté pracoval tři roky jako čerpač vody. V roce 1982 si zakoupil video a s pomocí mnoha kontaktů si vybudoval rozsáhlou videotéku, filmy promítal u sebe doma a posléze začal objíždět republiku s komponovanými „videopořady“. Zejména v 80. letech se angažoval v disentu, šířil samizdatové texty i nově vzniklé video relace jako Originální videojournál, za což si vysloužil pozornost StB. Působil jako lektor ve Filmovém studiu Barrandov, dramaturg kina Ponrepo, nezávislý filmový publicista, historik v Národním filmovém archivu, scenárista, režisér a moderátor mnoha rozhlasových pořadů. V roce 2013 na FAMU obhájil doktorát a dodnes zde pedagogicky působí. Publikoval v mnoha filmových periodicích, je autorem pěti knih s převážně filmovou tematikou. Každoročně pořádá Cenu Andreje „Nikolaje“ Stankoviče, která je udělována filmům opomíjeným mainstreamovou kritikou. V roce 2021 žil v Praze, je rozvedený a bezdětný.
