The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Hejlová (* 1943)

• narozena 6. února 1943 v Lovosicích Johaně a Františku Kadlecovým

• oba rodiče pocházeli z česko-německých rodin

• dne 8. května 1945 její otec tragicky zahynul při přestřelce německých vojáků

• po válce byli její prarodiče odsunuti, babička z matčiny strany zemřela v internačním táboře

• vystudovala dvouletou hospodářskou školu v Ústí nad Labem

• v roce 1961 se provdala za Jiřího Hejla, se kterým měla tři děti

• během normalizace odmítla vstup do Komunistické strany Československa

• v roce 2024 žila v domově pro seniory v Libochovicích

Osud její rodiny byl protkán v kontextu historických událostí řadou tragických událostí, které ji ovlivnily na řadu dalších let. Ačkoliv od raného dětství přišla předčasně o několik svých blízkých, všechny nelehké zkoušky zvládla a prožila naplněný život.

Tatínek se najedl, upravil a domů se už nevrátil

Hana Hejlová, rozená Kadlecová, se narodila 6. února 1943 v Lovosicích Johaně a Františku Kadlecovým. Otec pocházel z Prahy, kdežto matka, rodným jménem Stareyová, z Radostic na Litoměřicku. „Oba pracovali u firmy Lauschmann v Lovosicích u kostela. A protože můj tatínek měl maminku z Tyrolska, Katharine Zeinerl, a tatínka Čecha, tak uměl jak česky, tak německy. Maminka na tom byla obdobně, ta měla tatínka Němce a maminku Češku z Průhonic. Pan Lauschmann si jich vážil jako pracovníků, protože maminka byla česko-německá korespondentka a tatínek byl obchodní příručí,“ vypráví jejich dcera.

V Lovosicích prožívala mladá tříčlenná rodina i přes zuřící válku poměrně spokojený život, velká rána přišla až v jejím samotném závěru. V květnu 1945 byla matka v šestém měsíci těhotenství a všichni se těšili na nového člena rodiny. Ráno 8. května přišel ke Kadlecovým dědeček z otcovy strany Josef Kadlec. „Řekl tatínkovi, že se volí na schůzi nový národní výbor, tak ať po práci přijde,“ vzpomíná Hana Hejlová. Otec slíbil, že dorazí. Když se vrátil ze zaměstnání domů, najedl se a upravil a chystal se vyrazit. V té chvíli malá Hana Hejlová srazila zrcadlo, matka se zděsila: „To bude sedm let neštěstí!“ Jak ale vzpomíná její dcera, nakonec prožily daleko víc let naplněných smutkem. „Tatínek tedy sedl opět na kolo a sousedka mu řekla: ,Pane Kadlec, vy jste jako ženich!´ ,No, paní Richterová, jdeme volit na schůzi novej výbor, je konec války, těšíme se z toho.´ Byl plný euforie.“

Obyčejná schůze na radnici se ale brzy zvrtla. Po nějaké době přišel jistý František Veselý, který všem řekl, že přijíždějí  Sověti, a vybídl všechny přítomné, ať je jdou s praporky vítat. Celá událost je popsána v kronice města Lovosic: „Na základě jeho hlášení vyšli jako první členové policie a za nimi výbor. [...] Jednotky SS a pořádková policie se jim snažily v tomto výkonu zabránit. Někteří Češi byli ozbrojeni zbraněmi, které si po celou dobu okupace schovávali. Po vyražení do ulic u olejny (nyní 8. května) se potkali s prvními prchajícími Němci. Jaroslav Kuře vyzval esesmana, který s automatem prchal na nádraží, aby vydal zbraň a vzdal se. Na vyzvání odpověděl nacista střelbou na Františka Veselého, který padl.“ Brzy se strhla přestřelka, která měla vyústit v úmrtí několika osob. „V tu chvíli vyjížděl z lovosické stanice německý vojenský pancéřový vlak, který předtím stál na trati za Lovosicemi. [...] Důstojník SS vpředu pozoroval přestřelku a dal vagónům za lokomotivou povel k palbě. [...] Jakmile přejížděl pancéřový vlak, uzavřely se závory a část účastníků schůze zůstala za závorami. Ti, kteří se dostali přes závory, byli rozděleny na dvě části: jedna byla v době střelby z vlaku na chodníku před olejnou, druhá část, když slyšela střelbu z vlaku, se ukryla za traťmistrovským domkem. Ti, kteří byli před olejnou, byli palbou z vlaku postříleni. Byli to Jiří Richtr, Otakar Beran, Josef Mirvald, František Veselý, František Kadlec, Jaroslav Dittrich, Rudolf Chrpa a Antonín Kejř.“[1]

O smrti svého manžela se Johana Kadlecová dozvěděla až několik hodin poté. Když se její muž stále nevracel, začala pátrat, co se děje. Když zjistila, co se stalo, zhroutila se s pláčem, a jak vzpomíná její dcera, opakovala, že to tušila, protože rozbité zrcadlo bylo znamením. Jako dvouletá nemohla Hana Hejlová událost vnímat stejně jako dospělí, dodnes v ní ale zůstaly emoce, které tehdy i jako velmi malé dítě prožívala. Netrvalo to dlouho a přišla další rána. Jen několik málo hodin po pohřbu osmi padlých včetně Františka Kadlece matka potratila. Ztratila tak svého muže i nenarozeného syna.

Dědeček nás na hranicích obejmul, viděli jsme ho naposledy

Johana Kadlecová zůstala na výchovu dcery sama. Nějakou dobu jí sice pomáhali její rodiče, jenže ani to netrvalo dlouho. Přišel totiž odsun německých obyvatel, a jelikož byl její otec Němec, museli Československo opustit. Nějakou dobu strávili v internačním táboře, poté se jim podařilo díky známým, kteří žili v Německu, zařídit přes Červený kříž kontakt s jejich dcerou. „To byl, myslím, rok 1948 a dozvěděli jsme se, že babička umřela,“ vypráví Hana Hejlová. To už byl třetí příbuzný, o kterého matka s Hanou Hejlovou přišly. 

Johana Kadlecová se odmítla smířit s tím, že už nikdy neuvidí svého otce, a tak přes svého známého zařídili jejich setkání na hranicích na Hoře Svaté Kateřiny. „Vezl nás tam její spolužák v plechovém náklaďáku. Dorazili jsme tam a tam byl domek strážný hraničních financů. Maminka se nějak legitimovala, řekla mu to, byla to nějaká dohodnutá schůzka, nějak to vykorespondovala. A on jí řekl: ,Paní, já zajdu za ten domek, nebudu nic vidět a vy si toho starého člověka vemte a odjeďte s ním,´“ popisuje Hana Hejlová. „Maminka dědečkovi  nadnesla: „Tati, budeš mi hlídat Aničku? Já půjdu zas do práce, vrať se se mnou.´ A on řekl: ,To neudělám. Já bych ti udělal zase jenom starosti. Žádný peníze by si na mě nedostala, nic, já ti nebudu přidělávat starost.´ Tak se obejmuli, naposled mě pohladil a už jsme ho neviděli.“

V komunistickém Československu tak zůstala Hana Hejlová sama jen se svou matkou. I prarodiče z otcovy strany totiž skončili v odsunu. Ovšem, když bylo Haně Hejlové asi osm let, matka se seznámila s mužem, který se později stal náhradním otcem pro její dceru. Děti spolu ale už neměli. Naneštěstí i Johana Kadlecová zemřela předčasně v roce 1973. Hana Hejlová ještě dalších devět let, až do jeho smrti, pečovala o svého nevlastního otce, který byl starší než matka. 

Divila jsem se, co to lítá

V padesátých letech Hana Hejlová jakožto žačka základní školy nepociťovala útlak ze strany režimu. Ačkoliv nejprve Pionýru odolávala, nakonec se stala jeho členkou, protože jí ve škole pohrozili. Po ukončení základního vzdělání nastoupila na dvouletou hospodářskou školu v Ústí nad Labem. Nejprve pracovala jako písařka u soudu, později působila na úřednické pozici v bance.  V roce 1961 se provdala za Jiřího Hejla. Manželům se roku 1963 narodila dcera Jana, roku 1971 dcera Irena a v roce 1977 přišel na svět syn Jiří. 

Následující léta prožila bez větších problémů. Jako většinu ostatních ji ale zasáhla invaze vojsk Varšavské smlouvy. „Brzy ráno jsem vstávala do práce a divila jsem se, co to lítá. To jsem ještě netušila, že začala okupace,“ vzpomíná. Ačkoliv jí během normalizace nabízeli členství v Komunistické straně Československa (KSČ), odmítla to. Ani po sametové revoluci se nevyhnula dalším ranám osudu. V polovině 90. let přišla předčasně o svého manžela. 

V domě v Lovosicích, který postavili ještě před válkou její rodiče, žila do roku 2000, načež ho přenechala synovi. Roku 2005, když byl syn krátce ženatý a se svou manželkou se staral o malou dceru, tragicky zahynul na motorce. Hana Hejlová tak přišla o dalšího blízkého člověka. Jak ale říká, i přes všechny rány osudu, které musela snést, prožila naplněný život. V roce 2024 žila Hana Hejlová v domově pro seniory v Libochovicích.

 

[1] FRÜHAUF, František. Pamětníci vyprávějí o osvobození Lovosic. Online. Dostupné z: https://www.meulovo.cz/pametnici-vypraveji-o-osvobozeni-lovosic/d-27689. [cit. 2025-05-19].