Jana Heinzlová

* 1951

  • „Já jsem si úmyslně koupila knihu Jizerka – Smědava od pana Romana Karpaše a tam jsem se dočetla o mém dědovi, co to bylo za zrůdného člověka, jak si fotil mrtvé lidi, a to zásadně není pravda. Dědeček měl těžké, dá se říci smrtelné zranění z první světové války a ti kamarádi-vojáci ho v tom nenechali, odnesli ho z toho bojiště a děda měl snímky toho průstřelu lebky. A vím od babičky a od maminky, že když tedy přišly na Jizerku rabovací gardy, tak že když objevily tyhle snímky, tak že začaly: ‚Tady se stala vražda!‘ Žádná vražda, mohla to být vražda, ale v boji. Ale můj dědeček nikoho nefotografoval s takovými zraněními. To byly jeho vlastní zranění.“

  • „Víte, já jsem měla štěstí. Když jsem bydlela v Krásné Lípě, tak jsme jezdili Varnsdorf. Tam jsem, to jsem měla jenom Janu, dceru, a tenkrát bylo nedostatkové zboží dětská obuv a obuv celkem, oni měli salamandry boty, to bylo něco, že, tady to nebylo, tady nebyly ani baťovky k mání. Takže jsme si nakoupili v Německu, do Löbau jsme jezdili, a potom jsme jeli přes ty hranice. A jednou nás tedy zastavili s kolegyní a já jsem vezla bačkůrky pro dcerku, oni měli takové zvláštní nízké bačkůrky a kolem kotníku to mělo zapínání, vypadaly elegantně proti těm našim šněrovacím těžkopádným. A potom další věc, to byl salám, ten jejich voňavý, mně chutnal v té době, a potom ještě jedna věc... No prostě tři věci, které se nesměly. A ten celník mi říká: ‚Co máte? Co vezete?‘ Tak jsem mu to německy řekla. ‚A víte, že se to nesmí vozit?‘ Říkám: ‚Víte co, kdybych to chtěla pašovat, kdybych toho měla kdoví kolik kusů, tak bych to pochopila, ale já mám...‘ Dupačky, dupačky, byly to třetí, pro miminko, to švagrová měla dítě. Tak říkám: ‚Jedno je dárek, ty dupačky, ty bačkůrky u nás nejsou, mně se líbí a dcerce se dobře nosí, a ten salám mám ráda.‘ On tak na mě kouká a říká: ‚Tak když umíte tak dobře německy, tak jeďte.‘ To byla moje zkušenost s celníkem, ale jinak byli nepříjemní.“

  • „Tam se chodilo na směny, chodili jsme tedy i večer, a když jsme se vraceli, tak mě naši mírotvůrci málem zabili. Protože my jsme jako děvčata s nimi zásadně odmítaly jezdit, a i kluci, nikdo s nimi nechtěl jet gázem. Ale šli jsme při kraji, já jsem šla se skupinou spolužáků kluků, a oni prostě na té rovné silnici se mě snažili srazit, takže kluci mě vyloženě vtáhli do příkopu, a tak mi zachránili život.“

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 09.05.2022

    (audio)
    duration: 01:24:40
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Můj německý dědeček byl v NSDAP, ale nebyl zrůda

Jana Heinzlová na maturitní fotografii z roku 1971
Jana Heinzlová na maturitní fotografii z roku 1971
photo: archiv Jany Heinzlové

Narodila se 30. října 1951 v Hejnicích jako jediná dcera českého otce Josefa Bureše a německé matky Hildegardy, rozené Maturové. Kvůli maminčině nemoci ji vychovávala její německá babička Augustina, která se musela v červenci 1945 vystěhovat na území budoucí NDR a v roce 1953 se po manželově smrti vrátila do Čech. Po ukončení základní školy v Hejnicích pokračovala ve studiu na Střední zemědělské technické škole ve Frýdlantě v Čechách, kterou v roce 1971 ukončila maturitou. Poté nastoupila na státní statek v Krásné Lípě, odkud se po pěti letech přestěhovala zpět do rodných Hejnic. V roce 1978 se provdala za Jana Heinzla a společně vychovali tři děti. V Hejnicích pracovala nejdříve v továrně na elektro porcelán a později jako knihovnice v Hejnicích. Od roku 1985 do roku 1995 psala kroniku města Hejnice. V roce 2022 žila v Hejnicích.