The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Miroslav Hegenbart (* 1927  †︎ 2021)

Na Národní třídě viseli Němci hlavou dolů

  • narodil se 12. března 1927 v Libušíně u Kladna

  • v roce 1930 se rodina přestěhovala do Prahy

  • otec Karel Hegenbart se vypracoval na pozici ředitele velkoobchodu s potravinami BRAVO

  • na konci války byl nasazen jako Luftschutz

  • zapojil se do dění Pražského povstání

  • vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy

  • jako začínající právník se podílel na stavbě památníku Stalina na Letné

  • v roce 1955 získal práci ve Státním výboru pro výstavbu

  • v 70. letech se stal autorem stavebního zákona č. 50/1976 Sb.

  • po roce 1989 byl poradcem předsedy vlády Mariána Čalfy

  • spoluvytvářel Svaz podnikatelů ve stavebnictví

  • v roce 2013 byl oceněn titulem Osobnost ve stavebnictví na půdě Senátu ČR

  • zemřel 26. října 2021

Miroslav Hegenbart se narodil 12. března 1927 v malé hornické vesnici Libušín u Kladna. Většinu života však prožil na pražském Žižkově. Na vlastní kůži zažil Pražské povstání a ve škole pak vnímal, jak se po válce kamarádi přiklánějí ke komunismu a stávají se nepřáteli. Vystudovaný právník našel své místo v oboru stavebního práva a podílel se za minulého režimu na vzniku několika podstatných zákonů. Ve svém oboru se stal uznávanou kapacitou a v roce 2013 na půdě Senátu ČR získal ocenění Osobnost stavitelství.

Rodina Hegenbartů opustila Libušín kvůli agilnímu otci Karlovi, který se vytrhl z hornické tradice díky dvěma letům obchodní školy. Rozhodl se s rodinou zkusit štěstí v Praze, kde začal kariéru od nuly. Tříletý Miroslav musel projít špatnými podmínkami bytů v Klimentské ulici a následně také v Libni.

První živější vzpomínky z dětství se vážou k Žižkovu, který se ve 30. letech postupně rozrůstal. Tehdy byly velmi populární klukovské bitvy, kde se navzájem děti nešetřily. „Byly tam všude volné plochy a Žižkov byl v té době nepřekonatelný. Jednou za měsíc se domluvila velmi hlučná a populární bitva někde na volné ploše třeba s kluky z Vinohrad nebo z Karlína. Já se toho radši moc neúčastnil,“ vypráví Miroslav.

Otec Karel se z nejnižší pozice ve velkoobchodním řetězci s potravinami bratrů Vodičků dostal díky svým schopnostem za pár let na pozici ředitele a Žižkov si k bydlení rodina nevybrala náhodou. Stavělo se zde totiž nákladové nádraží, které se mělo stát centrem obchodu. „To se však nikdy neuskutečnilo,“ konstatuje Hegenbart.

Poprvé jsem narazil na národnostní otázku

Otec prozřetelně posílal tři léta do roku 1938 mladého Miroslava na prázdniny do Sudet, aby se naučil německy. U obchodníků v Děčíně si poslední léto před válkou poprvé všiml vyhrocené národnostní otázky. „Ti obchodníci, kam jsem jezdil, byli nesmírně slušní lidé. Jakmile se však začalo mluvit o Německu, tak to byla vlast, Československo pro ně nebylo nic. Nedalo se tak o tom s nimi mluvit,“ vzpomíná Miroslav Hegenbart na dobu, kdy mu bylo 11 let. Těsně před válkou zde zažil i proněmecké manifestace na náměstí. „Já jsem úplně nerozuměl, kvůli čemu se scházeli. Dokonce jsem s nimi na ty průvody chodil a bylo to velmi hlučné,“ popisuje Miroslav Hegenbart.

Začátek okupace Miroslav Hegenbart zažil jako student gymnázia na náměstí Jiřího z Lobkovic na pražských Vinohradech. Tato adresa neměla dlouhého trvání. „Museli jsme školu opustit. Řekli nám, že naše budova je okupována a budou zde žít němečtí vojáci, příslušníci SS,“ vrací se k událostem roku 1939 pamětník. Následně studenti docházeli do několika budov gymnázií, která měla odpoledne volné třídy.

I během válečných let se několik profesorů nebálo sdělit studentům nějaké informace o okupaci mimo oficiální výklad. „Otevřeně okupaci zesměšňovali a my jsme na to v lavicích čekali. Byli tam však tací, kteří se úzkostlivě drželi německých osnov a nepadla od nich ani zmínka,“ vrací se do školních lavic Miroslav Hegenbart.

„Ten pocit během okupace byl jasný. Lidé se podle toho chovali. To je zajímavé. Když nastane nová situace, tak se lidé mění. Zažil jsem několik politických změn, ale také charakteru lidí. S překvapením se díváte, jak se třeba vaši sousedé přiklání ke zlu. Byla v tom bázeň, u někoho byla i odvaha, u někoho hloupost,“ popisuje s odstupem času pamětník atmosféru během okupace. Po zabití Reinharda Heydricha přišlo poznání, že je možné se zbavit toho vůbec nejhoršího z nacistů v protektorátu. Miroslav vnímal, jak strach z nacistů ještě zesílil. 

Na Národní třídě viseli na stožárech Němci hlavou dolů

V březnu roku 1945 byla přerušena škola a Miroslav Hegenbart se tehdy jako student septimy musel přihlásit do organizací Luftschutz (s českým velením) nebo Technische Nothilfe, která spadala spíše pod Němce. Díky známostem jeho otce se dostal do přijatelnější organizace Luftschutz, která sloužila ve Francouzské ulici na pražských Vinohradech. 

„Když začínalo Pražské povstání, tak jsme hráli karty. Někdo povídal, že se údajně něco děje u rozhlasu, tak jsme museli na svá pracoviště. Mě poslali na ústředí Pražského povstání v Bartolomějské ulici,“ vzpomíná Miroslav Hegenbart. Vyzbrojeni byli ze začátku pouze kapesními noži, ale měli uniformy Luftschutz, které se podobaly předválečným československým uniformám. 

Nasazených mužů bylo v Bartolomějské ulici tolik, že si nebylo ani kam lehnout. Využili proto parapety na okně. Mladí chlapci čekali na rozkazy. Tím nejtěžším byl úkol odstřelit německý tank.

„Přišli za naší skupinou s tím, že je potřeba odstřelit německý tank, a kdo by se toho chopil. Všichni jsme mlčeli a byla mi hanba. Tak jsem se k tomu přihlásil a šel jsem s dvěma četníky na odstřel. Naštěstí během té cesty mě chytil nějaký Rus, později se ukázalo, že vlasovec, a vzal mi z ruky panzerfaust. Utekl i dvěma četníkům. Co s ním dělal, nevím, ale koukal jsem na něj s velkou láskou,“ popisuje s úsměvem pamětník. Pamětník se dále podílel na stavbě barikád na nábřeží, ale také hlídkoval u domu velitele Pražského povstání Karla Kutlvašra.

S koncem války přišlo období bez zákona a zábran. „Několik dní neexistovaly žádné zákony. Někteří lidé se tak začali mstít. Pamatuji si, jak jsem chodil po Národní třídě, a na stožárech viseli hlavou dolů Němci. To byla hrozná přehlídka. Od prvního dne konce války byly ty plameny nenávisti několik dní horší a horší,“ vzpomíná na realitu poválečné msty v Praze Miroslav Hegenbart.

Nenávist se vzbouzela také v obyčejných podnicích, kde museli pracovat Češi s Němci, a po konci války se ustanovily lidové soudy. Jejich činnost jen dokreslovala mstu, kterou odnášeli i samotní Češi podezřelí z kolaborace s nacisty. „Konec války byl ukázkou toho, jak lidi umí být zlí. A hlavně se to nedá zastavit. Ta nenávist strhne další a další. Rozumných je vždy menšina. Vítězství umí být hrozná věc,“ uzavírá kapitolu druhé světové války pamětník.

Z kamarádů nepřátelé

Miroslav Hegenbart se v roce 1945 vrací na půdu gymnázia. „Do školy jsme se po válce vraceli jako jiní lidé. Naše třída se vrátila rozdělena. Jedni už byli zapáleni pro KSČ a netušili, že jejich nadšení bude mít kruté důsledky. Druhá část spolužáků zase levicové myšlení zavrhovala. Postupně se z toho stal boj mezi kamarády,“ vrací se pamětník do období, kdy viděl, jak některé spolužáky zcela pohltila nová ideologie.

Levicově smýšlející spolužáci se více uzavírali od ostatních a postupně z toho pro ně plynuly specifické výhody. „Díky příklonu ke KSČ třeba dostal člověk výhodné pracovní místo, které teprve začalo existovat, ale už za ním byla moc,“ vzpomíná na plíživé poválečné změny ve společnosti. Zároveň už tehdy bylo vidět, jak se někteří ke KSČ přidávají jen kvůli osobnímu prospěchu.

„Strana byla tehdy velmi mohutná. Levice měla strukturu, program, věděli, jaká místa moci obsadit, a uměli oslovit chudou a nespokojenou dělnickou třídu. Pravice tehdy neměla nic, jen intelekt a přemýšlení, tím však v boji neuspějete,“ vrací se Miroslav Hegenbart s odstupem k období před komunistickým převratem v roce 1948. Díky přátelství z gymnázia, kde se někteří spolužáci dostali k moci, se i on mohl dostat v roce 1946 na právnickou fakultu. „Ta moc byla taková, že stačilo říct, že já jsem bez problémů. Jenom se ukázalo prstem a bylo rozhodnuto,“ vypráví pamětník.

Stalinův pomník

Během čtyřletého studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze zde vyučovali dokonce studenti. Jednalo se o příslušníky strany nebo Československého svazu mládeže, kteří měli velká privilegia. „Někomu pomohli, někomu uškodili,“ konstatuje Miroslav Hegenbart. V jeho případě se jednalo o první variantu. Po absolvování fakulty si musel najít zaměstnání jen na sedm měsíců, protože ho čekala vojna. Nastoupil tak na odbor Prahy 7 pro zaměření stavebního práva.

V té době se na Letné budoval obří pomník sovětského vůdce Stalina. „To nebyla legrace, kdo se proti tomu ohradil, řekl špatné slovo, byl vyhozen. To si nikdo nedovolil. My jsme jako právníci povolovali umístění stavby a její realizaci. Ta stavba byla na naše poměry obrovská.“ Stavba musela byrokracií projít co nejjednodušším způsobem. Politický tlak nic jiného ani nedovolil. „Když se dělal na rozestavěném pomníku kontrolní den, tak se sešlo přes sto lidí. Měl jsem na starosti všechny obvolat,“ vzpomíná Miroslav s tím, že jako čerstvý absolvent ještě neměl s podobnou prací žádné zkušenosti. „Kdo se kolem toho motal, byl politicky pod ochranou.“

Po vojně se na nějakou dobu vrátil na odbor Prahy 7, ale kariérně stoupal ve svém oboru vzhůru. Roku 1955 dostal nabídku pracovat pro Státní výbor pro výstavbu. „Říkali mi, tam nechoď, kádrově nevyhovuješ. Nejsi ve straně. Budeš tam půl roku a pak tě vyhoděj!“ Miroslava Hegenbarta nevyhodili a ve výboru působil až do roku 1960, kdy byla jeho agenda sloučena s Ministerstvem stavebnictví ČSR. V uvolněných šedesátých letech procestoval několik odborných zahraničních kongresů ve Francii, Dánsku, Švédsku, Anglii a v Německu, odkud si brali inspiraci při realizaci pravidel územního plánování.

Nezaplést se

Sám v sedmdesátých letech vytvořil svými slovy své životní dílo, což byl stavební zákon č. 50/1976 Sb. Ještě před dvěma lety zastával funkci v několika odborných radách ministerstva pro místní rozvoj, ale současné stavební zákony hodnotí velmi skepticky.

Miroslav Hegenbart prožil období minulého režimu v pozici odborníka na stavební právo a s jeho schopnostmi také rostla moc. Nemohl se tak vyhnout určité míře angažovanosti, měl prý po roce 1968 problémy – i proto, že, jak říká, nikdy nebyl členem komunistické strany. „Vždycky jsem cítil, že nejdůležitější je nezaplést se, jakkoli to bylo v mém povolání těžké. Nezaplést se. Kolikrát jsem měl pocit, že letím, ale zároveň jsem věděl, že pořád někdo čeká, aby mě mohl srazit. Namočit mě. Třeba jenom tím, že mě chtěli dostat do strany. Zachovat si nezávislost, to je důležité,“ popisuje pamětník.

Když po okupaci v roce 1968 probíhaly prověrky, nebál se říct vlastní názor. „Můj šéf mi tehdy řekl, že by mě měl za to, co říkám, vyhodit, ale neudělal to. Později to na mě vždycky někdo vytáhl a ovlivnilo to hlavně mého syna Honzu, který kvůli tomu nemohl na vysokou školu,“ tvrdí Miroslav Hegenbart.

Před sametovou revolucí v roce 1989 pobýval služebně v USA, kde měl zůstat do května následujícího roku. Kvůli změně režimu se vrátil do Prahy, kde ho čekal telefonát s pozváním na Úřad vlády k Mariánu Čalfovi. „Dostal jsem tehdy do rukou obrovskou moc, poradenskou funkci v oblasti norem a soustavy státní správy. Pomáhal jsem zakládat Svaz podnikatelů ve stavebnictví,“ vrací se zpátky v čase Miroslav Hegenbart.

Jako respektovaný odborník na stavební právo, který získal zkušenosti i v západních zemích, působil i po revoluci v několika radách, ale také na akademické půdě. V roce 2013 byl za svou celoživotní práci oceněn jako Osobnost stavitelství na půdě Senátu ČR. „Nejdůležitější ze všeho jsou rodina a přátelé. Zdůrazňuju: přátelé. A taky sám umět být přítel. Brát, ale i dávat. A mít vzdělání, na které se soustředíte celý život. Pak můžete dosáhnout mnoha věcí,“ shrnuje své vyprávění Miroslav Hegenbart.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Jakub Kučera)