Eva Heferová, roz. Měkynová

* 1928

  • „Jel vlak odněkud od Plzně a tam byli lidi, kteří byli nasazeni v protektorátu na práci, někde u Plzně, tam byly závody. A oni měli vlak vypravený americkou armádou. Měli u sebe jídlo, byli zásobováni. A my jsme chtěli nastoupit do toho vlaku. A tam byl dokonce jeden známý z Frýdku, kterého jsme znali. A oni nás tam nechtěli pustit. Stál tam nějaký mladý ruský voják, on to viděl. Šel k tomu vlaku, otevřel dveře a hodil nás tam. To je takové pozitivní od těch Rusů.“

  • „Já jsem byla sama. Další den jsme dostali předvolání do transportu na východ. Já taky. Já jsem měla čtrnáct a půl a byla jsem sama. Já jsem tak šla, měla jsem ten lístek a potkala mě, dodnes nevím, kdo to byl, jak se jmenovala, nic, potkala mě žena, která byla asi mezi třiceti a pětatřiceti, nevím, nemám odhad. A jelikož jsem měla úžasnou potřebu s někým mluvit, ona se na mě dívala a já jí vyprávěla, že tatínek není Žid, že jsem tady sama, že mám ten lístek. Ona řekla: ‚Poslouchej, jdi na radu starších v Terezíně.‘ Tam byla rada starších, která dávala dohromady ty transporty. Němci dali jen číslo a dejte to dohromady. A já tam šla. A oni mě vytáhli z toho transportu. Ta paní, to byl můj anděl strážný. Já bych tak ráda věděla, kdo to byl. Ale já už se to nedozvím.“

  • „Tatínek jednoho dne řekl: ‚Já jedu do Terezína, já chci vidět dceru.‘ Tak vzal batoh, maminka mu nabalila věci, cigarety a on přijel až do brány, kde stáli čeští četníci. Tam byla německá komandatura, ale čeští četníci to hlídali. Četník ho vidí: ‚Proboha, co tady děláte?‘ Ale byly tam také, my jim říkali berušky. Němky, které prohlížely, třeba když jsme pracovaly na poli, jestli něco nepašujeme, třeba okurky. A ty berušky mu vzaly ten batoh, rozbalily, rozlámaly všechno, jestli tam něco není, a ptaly se ho: ‚Na co máš ty cigarety?‘ A tatínek, on byl jako dítě: ‚No protože já jsem zvyklý, když pro mě někdo něco udělá, dát mu cigarety.‘ Četník mu řekl: ‚Prosím vás...‘ A tatínek mu vyprávěl, jak se jmenuju, že jsem v Terezíně. Četník: ‚Prosím vás, pane, sbalte si ty věci a běžte rychle pryč, aby vás nezavřeli.‘ Tatínek jel zklamaně domů s batohem a já pak dostala nepřímo pozdrav od jednoho četníka, že tam tatínek byl.“

  • Full recordings
  • 1

    Tel Aviv, Izrael, 08.01.2015

    (audio)
    duration: 01:23:11
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Tel Aviv, Izrael, 23.11.2015

    (audio)
    duration: 01:00:41
  • 3

    Tel Aviv, Izrael, 23.11.2015

    (audio)
    duration: 02:12:23
Full recordings are available only for logged users.

Naučila jsem se, že je třeba na hrozné věci zapomenout

Portrét, rok 1939
Portrét, rok 1939
photo: archiv pamětnice

Eva Heferová, rozená Měkynová,  se narodila v roce 1928 v Třinci. Její otec Jan byl dělník, maminka Růžena pocházela z židovské rodiny drobných obchodníků se smíšeným zbožím. Otec se po vyhlášení protektorátu odmítl rozvést, a proto skončil v pracovním táboře. Zbytek rodiny byl postupně odvážen do terezínského ghetta, pamětnice musela odjet jako první, v roce 1942. Válku nakonec přežili její rodiče, sestra i bratr, ale řada dalších příbuzných zahynula. Zpočátku byla pamětnici blízká myšlenka komunismu. Když však zjistila, že komunisté propagují antisemitské myšlenky, přidala se k organizaci Hagana, která vyhledávala v poválečné Evropě mladé Židy, poskytovala jim vojenský výcvik a připravovala je na odjezd do Izraele. V roce 1949 tam Eva Heferová odcestovala se svým mužem, kterého poznala už v Terezíně. Později se rozvedla a znovu vdala. V kibucu nakonec žila třiadvacet let a v Izraeli už zůstala.