Paruyr Hayrikyan Պարույր Հայրիկյան

* 1949

  • „Byl jsem jedním z vězňů, které nejčastěji posílali na samotku. Existovala taková báseň: ‚Vězení, vždycky jsi bylo matkou svobody, a vězeň tě miluje.‘ Byla to moc hezká báseň, měla tři sloky. Kdybych nebyl ve vězení, nevěděl bych, jak nechat své tělo v cele a dostat se ven. Po letech, když jsem začal sepisovat vzpomínky, jsem si najednou uvědomil, že kdo byl jednou nebo dvakrát zavřený na samotce, vyšel ven a řekl: ‚Už tam nepůjdu, udělám, co řeknete.‘ Ale já jsem tam byl víc než třistakrát a bylo mi to fuk. Teď, když náhodou spím na měkké matraci, je to nepříjemné. Tehdy, během prvních nocí na samotce, jsem se cítil, jako by mě někdo zmlátil. Váha vašeho těla a kostí vám drtí svaly na těch dřevěných prknech. Později jsem si na to zvykl, ale uplynulo dvacet let, než jsem si prostě uvědomil, že jsme zůstali naživu díky tomu, že jsme dokázali snít, utrhnout se i se svými sny, opustit své tělo a pak se vrátit. Jaké epizody si pamatuji? Když strážný zaklepal na dveře, řekněme, že mi chtěl něco říct, já se probudil a říkal si: ‚Cože? Když nejsem v Geghardských horách, tak kde to jsem? Páni, já jsem na samotce.‘ Takové věci vás samozřejmě změní, umožní vám pochopit, že existuje jiná realita, než jakou si představujete, ale nevíte, jak tu realitu přiblížit jiným lidem, protože máte problém to vysvětlit i vlastním dětem.“

  • „Ve vazební věznici byl bachař, který četl nejvíc ze všech dozorců. Viděli jsme ho číst a pak jsme zjistili, že studuje na právnické fakultě. Jednoho dne jsem zaklepal na jeho dveře a požádal ho, aby Ašotovi předal vzkaz. ‚Za koho mě máte?‘ zeptal se. Odpověděl jsem: ‚Mám vás za člověka.‘ Zabouchl dveře. Po deseti minutách, kdy pravděpodobně přemýšlel o tom, co jsem řekl, se vrátil a řekl: ‚Dej mi ten vzkaz. Ašot je hodný člověk, a proto ho vezmu.‘ Vzal si lístek a pak přinesl odpověď od Ašota. Ve vězení jsme měli kontakty, ale čím víc kontaktů, tím líp. A řeknu vám, co se stalo. Jednoho rána jsme se probudili – bylo nás osmnáct uvězněných kvůli případu Národní sjednocené strany – probudili jsme se a neviděli jsme už ani jednoho arménského dozorce. Moskva nařídila odvézt všechny arménské bachaře. Po letech jsem se dozvěděl, o co šlo. Staří zkušení příslušníci KGB dávali lekce Národní bezpečnostní službě. Když dávali lekce, vysvětlovali a učili, že neexistují nerekrutovatelní lidé, že každý člověk má své slabé místo, najdeš to slabé místo a pracuješ na něm. Jeden ze studentů se zeptal: ‚No, když je to pravda, tak jak to, že jste pětkrát uvěznili Paruyra Hayrikyana, ale nedokázali jste ho naverbovat?‘ Odpověď zněla, že existují výjimky z pravidla a že jsem to byl já, kdo ve vězení verboval jejich vlastní lidi, místo aby oni verbovali mě.“

  • „Národní sjednocenou stranu jsme považovali za velmi tajnůstkářskou, za strukturu, kde panuje odstup mezi řadovými členy a vedením. Samozřejmě jsem od prvních kontaktů s nimi pochopil, že důležitou postavou je Stepan Zatikyan a do jisté míry i Shahen Harutyunyan, i když Stepan byl mnohem mladší. Věděl jsem, že existuje i jiné vedení. Později jsem zjistil, že vlastně ta trojice byla základem [Shahen Harutyunyan, Haykaz Khachatryan, Stepan Zatikyan], spolu s několika spolužáky Stepana Zatikyana. Skupina nebyla tak velká, plánovalo se, že vznikne v budoucnu. S Haykazem Khachatryanem jsem se seznámil během svého prvního zadržení. Takže v roce 1969 jsem byl zatčen a uvězněn a v roce 1970 jsem skončil v jednom vězeňském táboře s Haykazem Khachatryanem. Jemu bylo v té době přes padesát a mně dvacet let. Komunikovali jsme spolu, samozřejmě jsem se dozvěděl některé věci – nešlo o to, že bych [porušoval] pravidla utajení nebo něco jiného – spíš jsem se seznámil s jejich myšlenkami tím, že jsem si přečetl program-stanovy Národní sjednocené strany. Role Stepana Zatikyana v otázce pravidel utajování byla velmi důležitá: prosazoval kázeň a neznalost čehokoli, co bylo zbytečné. Říkával například, že i ten nejmocnější člověk může mluvit ze spaní, a proto je třeba pracovat ne na tom, aby se zachovalo tajemství, ale aby všichni věděli co nejméně, aby každý věděl jen minimum. V takovém případě bude projekt úspěšný. Mně Shahen Harutyunyan odhalil naši činnost z jiného úhlu pohledu; z pohledu lásky. Jednou mě viděl s mou blízkou přítelkyní a později se mě zeptal, jak se jí daří. Odpověděl jsem, že jsem s ní zpřetrhal vazby, protože Stepan prohlásil, že bychom neměli mít blízké přítelkyně, protože naší nejbližší přítelkyní je naše vlast. Zasmál se, rozčílil se a řekl: ‚Celý náš boj vedeme kvůli lásce, jak můžeš odmítat lásku a bojovat za ni?‘ Ale ať se stalo cokoli, stalo se. To byl můj první silný pocit, který mě možná připravil na to, abych později takové věci lépe snášel.“

  • „Co se týče našich aktivit v organizaci Šant, objevili jsme zajímavý způsob distribuce letáků. Počkali jsme s letákem v ruce na autobusové zastávce a přímo v okamžiku, kdy se autobus rozjížděl, nalepili jsme leták zvenčí na okno. Tak si ho lidé mohli zevnitř přečíst a nikdo ho nemohl strhnout. Byl to jeden z našich oblíbených způsobů, který jsme sami vymysleli. Dokud autobus nedojel do příští zastávky, spousta lidí si leták přečetla.“

  • „Ve veřejném životě jsem se začal angažovat z několika důvodů. Především jsem cítil, že ve veřejném životě není mnoho věcí v souladu s realitou, počínaje tím, že ve škole vybírají vedoucího oddílu tak, že někoho do této funkce prostě jmenují a řeknou: ‚My jsme ho zvolili.‘ Tehdy jsem si toho všiml poprvé. Řekl jsem: ‚Zvolit znamená vybrat jednoho z několika, vy jste jenom jednoho jmenovali, jak jste ho zvolili?‘ Řekli: ‚No, takhle vypadá volba.‘ [Pro mě] to nebyla volba, ale potvrzení. Na tomto základě jsem vedl první vážné spory. Pak jsem v deváté třídě, když mi bylo šestnáct let, vytvořil školní skupinu. Ta skupina se jmenovala Nezlomné trio, protože jsme byli tři kamarádi, a když se pak přidal čtvrtý kamarád, přejmenovali jsme ji na Svaz arménské mládeže. To bylo v roce 1965. Tak jsem začínal.“

  • Full recordings
  • 1

    Yerevan, 27.06.2023

    (audio)
    duration: 01:11:44
    media recorded in project Paměť arménského národa
Full recordings are available only for logged users.

Věnoval jsem celý život myšlence nezávislé a demokratické Arménie

Paruyr Hayrikyan v sovětském vězení
Paruyr Hayrikyan v sovětském vězení
photo: pamětník

Paruyr Hayrikyan se narodil 5. července 1949 v Jerevanu. Jeho matka byla vedoucí personálního oddělení v pletárně, otec elektrikář. Z matčiny strany sahají jeho kořeny do města Van v západní Arménii (dnešní východní Turecko), z otcovy strany do Konstantinopole (dnešní Istanbul). Paruyr Hayrikyan studoval na Fakultě technické kybernetiky Jerevanského polytechnického institutu a zároveň pracoval v pletařské továrně Sovětašen. To bylo ještě před jeho zatčením. Od školních let se snažil organizovat proarménské aktivity. Organizoval skupinu Arménského svazu mládeže, která distribuovala letáky. Poté mládežníci navázali kontakt s podzemní Národní sjednocenou stranou a stali se jejími členy. Paruyr Hayrikyan založil organizaci Šant, která byla mladým křídlem Sjednocené národní strany. Po zatčení vedoucích představitelů strany je v čele nahradil a řídil tisk a distribuci letáku s názvem „Hněv“. V roce 1969 byl nakonec zatčen také Paruyr Hayrikyan. Jednalo se o jeho první uvěznění a ve vězení strávil čtyři roky. Později byl odsouzen k vězení ještě několikrát, ale nepřestal bojovat za nezávislost Arménie. Do Arménie se vrátil v roce 1987 a na půdorysu Národní sjednocené strany založil Svaz za národní sebeurčení. V roce 1990 byl zvolen do Nejvyššího sovětu a v roce 1995 do Národního shromáždění.