The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Havrda (* 1952)

Našeho oblíbeného učitele odsoudili ve vykonstruovaném procesu za kontrarevoluci

  • narozen 17. března 1952 v České Skalici

  • 1959 komunisté zavřeli jeho učitele Jana Krtičku za kontrarevoluci

  • na přelomu 60. a 70. let vstoupil do skautu

  • 21. srpna 1968 odstraňoval dopravní značky a mapy

  • v letech 1968 až 1971 absolvoval střední průmyslovou školu stavební

  • během 80. let studoval na restaurátorské škole v Brně

  • poté působil v náchodském muzeu jako správce a restaurátor

  • v roce 1989 obnovil skauting v České Skalici

  • od 90. let vystavuje vlastní kresby a malby

  • autor řady povídek, divadelních her, vystoupení i zážitkových her o historii

  • organizátor besed o historii České Skalice, skautingu a 20. století

Výtvarník, restaurátor a skaut Ladislav Havrda se narodil 17. března 1952 v České Skalici do rodiny malíře a místního patriota Ladislava Havrdy a milovnice české historie Oldřišky Wolfové. Rodina Havrdů původně patřila k místním živnostníkům, protože dědeček pamětníka Josef Havrda provozoval v České Skalici malířský a lakýrnický závod v č.p. 172. Po komunistickém převratu v roce 1948 o svůj rodinný závod Havrdovi přišli a další pokračování firmy jim bylo znemožněno. „Můj otec byl živnostník jako děda a neměli na růžích vůbec ustláno.“

Oblíbený učitel označen za kontrarevolucionáře

Koncem 50. let zažíval Ladislav Havrda absurdity komunistického režimu už i sám jako žák základní školy. Ze dne na den jim tehdy zmizel ze života oblíbený učitel Jan Krtička, který založil a řídil Muzeum Boženy Němcové. „Jednoho dne, bylo to před Vánoci, k nám přišel pan učitel do třídy a zahrál nám na housle koledy. To datum bylo to zajímavé, protože to bylo v roce 1959. Pak najednou pan učitel Krtička doslova zmizel ze školy. Nevěděli jsme nejdříve, co se děje,“ pokračuje ve vyprávění o zmizení učitele Ladislav Havrda a líčí, jak viděl, že u nich v ulici byla obšancována radnice. „V té radnici se prý našly zbraně, které tam údajně soustřeďoval pan učitel Krtička za účelem rozpoutání kontrarevoluce a vystoupení proti komunistickému režimu. Což nebyla pravda. Pana učitele Krtičku jsme od té doby neviděli. Měli jsme ho přitom strašně rádi.“ Učitel Jan Krtička byl poté spolu s učitelem Jiřičkou, generálem Kolaříkem a panem Příbrzským, odsouzen za velezradu. Na svobodu se dostal až po amnestii v roce 1962. Ani jako zakladatel do „svého“ Muzea Boženy Němcové pak nesměl pan učitel vstoupit. A když se tam šel tajně podívat při otevírání nové expozice, státní policie ho i před zraky dětí okamžitě odvedla pryč.

Podle údajů na oficiálních stránkách Muzea Boženy Němcové došlo v roce 1960 skutečně k objevení starých zbraní dětmi přímo v budově radnice, kde tehdy sídlilo Muzeum Boženy Němcové. Jednalo se o neevidované zbraně, které zde byly uloženy při odzbrojování ustupujících německých vojáků v květnu 1945. Když pak v roce 1960 pronikly na půdu děti, zbraně objevily a na základě oznámení jednoho z rodičů se případem začala v květnu téhož roku zabývat SNB. „Jan Krtička byl zatčen a obviněn z protistátní činnosti a velezrady. Při vyšetřování podlehl nátlaku a uvedl jména několika přátel. Ve vykonstruovaném politickém procesu pak byl šedesátiletý Krtička Krajským soudem v Hradci Králové (rozsudkem ze dne 1. října 1960 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 1960) odsouzen na 18 let odnětí svobody. Spolu s ním i dalších deset osob – padaly vysoké tresty, včetně propadnutí jmění.

Bodování za nošení pionýrských šátků

Z dalších podivností Ladislav vzpomíná na povinné nošení pionýrských šátků. „Doma se tenkrát hovořilo jinak než venku. A taky si pamatuji, jak ředitel školy kontroloval nošení pionýrských šátků. Já se Zdenou Líbalovou jsme vzdorovali nejdéle.“ Ředitel to pravidelně hodnotil a neustále se ptal, kdy už přijdou v šátcích. Vydrželi to podle vyprávění Ladislava Havrdy tehdy dlouho. I jako děti si ale následně začali uvědomovat, že to odnáší jejich učitelka…

V 60. letech bylo složité se dostat na vysněnou střední školu

Ladislav Havrda a jeho sestra měli kvůli živnostenskému původu problémy dostat se na střední školu. Pamětník musel nejprve nastoupit do učení na zednický učňovský obor. „Postihlo to však třeba moji sestru. Když se chtěla sestra dostat na školu, tak měla velké problémy dostat se třeba na ekonomku. Nakonec měla jen gympl a nic jiného. Já jsem měl oproti sestře obrovské štěstí, že jsem se v roce 1968 dostal na školu a pak jsem tam byl i členem stávkového výboru.“

Ladislavu Havrdovi se nakonec na vysněnou školu přece jen podařilo dostat. Po roce učení a praxe na učňáku mohl přejít na Střední průmyslovou školu stavební do Náchoda, kde si jeho výtvarného nadání všimli místní profesoři na škole – ing. J. Koutný, ing. M. Bednář a ing. arch. O. Pražák či Rudolf Häckl, kteří jej významně ovlivnili.

Foglarovky a objevování skautingu na konci 60. let

Na začátku teenagerovských let se Ladislav Havrda setkal s prvními knížkami Jaroslava Foglara a díky tomu se čím dál více přibližoval skautingu. „Začalo to docela nenápadně. Ale najednou se začaly objevovat skautské věci. Dva tři roky předtím jsem se potkal s Jirkou Šípem Šimáně tady v českoskalické knihovně. Tam jsem si se svou sestrou půjčil Hoši od Bobří řeky. A to mne zaujalo.“ Jednou k nim v knihovně přišel Jiří Šíp Šimáně osobně a začal se s nimi bavit, co to čtou. Když se dozvěděl, že Hochy od Bobří řeky, rozzářily se mu tenkrát oči a povídal jim: „To je dobrá knížka! Ale napsal jich pan Foglar víc!“ Ladislav Havrda následně přečetl prakticky všechny knížky Jaroslava Foglara, což byl podle něj základ toho, že vstoupil do skauta.

„Přišlo jaro, to jsem byl na učilišti a začala taková ta činnost moje skautská. Přestoupil jsem do střediska Junáka v České Skalici, složil jsem zkoušky, nebyla tam klubovna žádná, tak jsme se scházeli dole v bývalém Miletě. No a na Bokouši, tedy na Bukovině, tam jsem skládal nováčkovskou zkoušku. Parťákem mi byl syn Jiřího Šimáněho, přezdívkou Delfín. Já jsem získal, zdědil, nejdříve přezdívku Rosomák.“

Srpen 1968 nás zastihl na puťáku

Na náchodské průmyslovce studoval pamětník od podzimu roku 1968. Ještě předtím, než na ni z učňáku přešel, ale na vlastní kůži zažil srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy. „21. srpen roku 1968 nás zastihl na puťáku. Byli jsme na puťáku v Českém ráji s kamarády, kteří s námi potom natáčeli film z okupace.“ Prvním signálům o vstupu vojsk a co dál může přijít, tehdy ale moc nevěřili. „Dvacátý první srpen byl normálně pracovní den. V noci začala houkat letadla, hluk a začala jezdit obrněná vozidla. V první fázi nejezdily tanky. To byly obrněnce, ty BVP dneska jak máme něco podobného. A ráno, když jsme vstávali, tak jsme zjistili, že to je ucpaná Skalice armádou. Pak byla pauza, protože v Náchodě byla postavená barikáda.“ Náchod se tehdy prý podle Ladislava Havrdy postavil doslova na odpor a lidi tam cizí vojáky nepustili.

Při okupaci v roce 1968 jsme s kámošem sundávali dopravní značky

„U ČSAD, tam to hořelo, bylo to strašné. Tak jsme se vrátili a hnedka jsme se tady rozhodli odstraňovat značky. Na popud toho štábu, který tady pracoval ve Skalici. Takže zorganizováno to bylo velice rychle. Bylo ale cítit obrovské napětí,“ vzpomíná pamětník. Kromě dopravních značek s kamarádem sundávali ten den také mapy na nádražích, aby zhoršili cizím vojskům orientaci. Během pár hodin to ale šlo ráz na ráz. „Když jsme sundávali značky, tak na nás volali ze štábu na městském národním výboru na náměstí: ‚Kluci! Od Náchoda jedou tanky! Rychle pryč!‘ Tak jsme schovali kleště a všechno. A už se valily tanky. Bylo to něco příšerného. Kravál. Hluk. Lidi nevěděli vůbec, co se děje. Most byl obsazený vojskem. U muzea – tam vyvraceli obrubníky. Asi takhle teda jsem prožíval ten začátek okupace v roce 1968,“ říká pamětník.

Proč v srpnu u nás oněměl rozhlas

Ladislav Havrda dále vzpomíná, jak se vše tenkrát v srpnu dozvídali se zpožděním, protože rozhlas nefungoval. „Vypínal se jeden vysílač za druhým. Nevědělo se, kde je vláda, kde je předseda vlády Oldřich Černý. Rusáci byli ochotni jednat jedině s generálem Svobodou. Vzbouření lidí nastalo, když se dozvěděli, že je [vládu] odtáhli do Moskvy… Lidi toho měli už dost.“ Podle Ladislava Havrdy to tu kulminovalo už od 50. let a lidi to nechtěli nechat jen tak být. „Třeba tady v České Skalici můj otec se spoluobčany pronikli na budovu národního výboru a shodili odtamtud hvězdu. V roce 1989 jsem svého otce v tomto následoval zase já. To byla taková satisfakce.“ Doba, která po prvních dnech okupace následovala, byla podle vyprávění pamětníka strašná.

„Byla tady síť KGB a tajných, kteří stranili promoskevskému režimu, a tady se začalo pomalu zatýkat. Tady na těch fotkách z České Skalice byla připravená vozidla 111 naložená pískem na rohu náměstí. Tak jsme čekali, že měli přijet od Jaroměře... A oni skutečně dorazili. Jeden pán, Dědek se jmenoval, říkal: ‚To jsou určitě tajní!‘ Dav pak obklopil vozidlo a skutečně to byli tajní. Policie, která tehdy byla na straně lidí a nesouhlasila s tím, co nám provedli, tak je drapla a odvezla.“ Bohužel to ale byla podle Ladislava Havrdy „taková labutí píseň“ a následovaly pak už čím dál horší čistky, lidé přicházeli o práci nebo se nemohli dostat na školu – jako například Ladislavova sestra.

Návrat k rodinné restaurátorské tradici

Po vystudování stavební průmyslovky pamětník působil jako stavební projektant. Vlastní výtvarné tvorbě se ale věnoval stále, dokonce i vystavoval na společných výstavách amatérských výtvarníků v letech 1985 až 1988. Později si splnil sen a pokračoval ve studiích na restaurátorské škole v Brně. Této profesi se pak věnoval nejen v Okresním muzeu v Náchodě, ale i následně, kdy restauroval historické předměty. Navázal tím na rodinnou tradici, kdy například jeden z jeho dědečků – Josef – se také věnoval restaurování a mezi dvěma světovými válkami restauroval mobiliář maloskalického kostela.

Obnova skautu po roce 1989 a návrat k malbě

Na svá šťastná léta ve skautu pamětník intenzivně navázal až po roce 1989, kdy v České Skalici obnovil osobně činnost skauta a stal se prvním polistopadovým velitelem místního střediska Junák. Vedle stavařské a restaurátorské profese také Ladislav Havrda od roku 1992 podnikal a intenzivně se věnoval výtvarné tvorbě, publicistice, psaní divadelních, rozhlasových i prožitkových her. V posledních letech jezdil také na debaty s mladými lidmi o skautingu a historii rodného Českoskalicka. Ladislav Havrda je ženatý, má tři děti a v roce 2021 žil a tvořil v České Skalici. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours

  • Witness story in project The Stories of Our Neigbours (Věra Tůmová)