The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Havrda (* 1940)

• narodil se 24. března 1940 v Nahořanech

• pochází ze statkářské rodiny s tradicí sahající do 19. století

• v letech 1945 až 1946 u nich na statku sídlil ruský štáb

• po válce se stal svědkem odsunu německého obyvatelstva z pohraničí

• rodina vzdorovala kolektivizaci, v roce 1957 ale musela statek opustit

• v roce 1959 byl pamětník spolu se svým bratrem odsouzen – devět měsíců strávil v NPT Poláky a Nové Sedlo

• po roce 1989 začal podnikat a obnovovat navrácený rodinný majetek

• v době natáčení (2025) žil v Probluzi

Život Josefa Havrdy a jeho rodiny je neobyčejným svědectvím o osudu starého selského rodu ze statku v Nahořanech. Jeho předci zde po generace budovali prosperující hospodářství, které vzkvétalo i díky inovacím a zkušenostem ze zahraničí. Dědeček stál za rozvojem zelinářství a ovocnářství v obci. 

Rané dětství Josefa Havrdy protínala druhá světová válka. Pamatuje si tak příjezd i následné roční působení sovětského štábu přímo na jejich statku. Byl také přímým svědkem odsunu německého obyvatelstva z bývalých Sudet po skončení války. Rodina Havrdových statečně vzdorovala kolektivizaci a čelila perzekuci. Po otcově smrti a navzdory snaze udržet hospodářství byli Havrdovi nakonec donuceni statek opustit. Vrchol represe nastal v roce 1959, kdy byli bratři Havrdovi odsouzeni a Josef Havrda strávil devět měsíců v otřesných podmínkách nápravně pracovního tábora. Po sametové revoluci rodina uspěla v restitučním řízení a začala s velkým úsilím obnovovat navrácený majetek.

Tři generace rodiny Havrdů vytvořily statkářskou tradici

Josef Havrda se narodil 24. března 1940 v Nahořanech. Pochází z rodiny, jejíž statkářská historie sahá až do 19. století. Na statku v Nahořanech pracovaly před Josefem Havrdou tři generace Františků Havrdů. První František v této linii se do Nahořan přistěhoval ve chvíli, když si sám již jako vdovec s malým synem, který se mu narodil v roce 1873, vzal vdovu po statkáři Ježkovi, která měla sama malou dceru Marušku, narozenou v roce 1883. Tento první František měl velký zájem na vzdělanosti svého syna, a tak ho poslal do Vídně do zelinářského podniku. 

František, druhý v našem vyprávění, se zde naučil hospodařit a své znalosti využil ve chvíli, kdy se vrátil na statek do Nahořan. To bylo v době, kdy dcera jeho nevlastní matky, Marie Ježková, již vyrostla a oba mladí lidé se 1. června 1900 vzali. Po osmi letech manželství se jim narodil syn František, pamětníkův otec. Dědeček Josefa Havrdy byl vzdělaný, nadaný a díky pobytu ve Vídni uměl perfektně německy. Měl také možnost navštěvovat v zahraničí různé zelinářské a ovocnářské výstavy. I díky tomu se v Nahořanech začala pěstovat zelenina – převážně květák, kedlubny, zelí nebo kapusta. Na svém statku, kde zaměstnával sezonní dělníky a usedlíky z okolních chalup, měl na čtyři sta pařeništních oken na předpěstování zeleniny. Využíval deset hektarů zeleninových pozemků. Jeho statek prosperoval i díky jeho zkušenostem z Vídně. Odtud si také přivezl zařízení, ze kterého připravil závlahu v délce jeden a půl kilometru. 

František, toho jména třetí a pamětníkův otec, byl jediným dítětem svých rodičů, navštěvoval měšťanskou školu v Novém Městě nad Metují, posléze absolvoval hospodářskou školu v Čáslavi a v polovině třicátých let se stal pokračovatelem na nahořanském hospodářství, které převzal. Oženil se s Marií Žďárkovou, která se narodila v roce 1912, a byla tak o čtyři roky mladší než její muž. Společně měli tři syny, Františka, který se narodil v roce 1935, Josefa a nejmladšího Jaroslava, narozeného v roce 1943.

Nahořany se stávají svědky vysídlování i přesunu válečné kořisti do Sovětského svazu

Malý Josef byl zvyklý pomáhat na statku už od čtyř let. Pásl za stodolou husy, pro drůbež připravoval kopřivy a kontroloval, zda má dostatek vody. Jeho nejranější dětství spadá do období druhé světové války. Rodiče o ní doma mluvili jen velmi opatrně, protože jak pamětník poznamenal, „děti povědí všechno, někdy i ke škodě“. Pamatuje si však příjezd sovětských vojáků v roce 1945: „Byli jsme jako malí na návsi. Dneska se děti vodí za ručičku i do první, druhé, třetí třídy nebo se vozí auty. My jsme byli vypuštěni na dvůr a později i do vesnice. Pamatuji si, jak přijeli Rusové ve čtyřicátém pátém roce, tak v Nahořanech byl štáb, který sídlil u nás na statku. Měli tam i ozbrojené těžké vozy, na návsi měli polní kuchyně. A nás rodiče mezi ty vojáky normálně pustili,“ vzpomíná Josef Havrda. Sovětští vojáci tam nakonec strávili víc než rok. „Likvidovaly se naturální věci ze Sudet, protože válečná kořist po Němcích z pohraničí se převážela do středu republiky. Pamatuji se na obrovská stáda hovězího dobytka, který se pásl na loukách mezi Nahořany a Černčicemi, a odtamtud se ten dobytek vagonoval na dráze v Novém Městě nad Metují a posílalo se to do Ruska jako válečná kořist,“ přibližuje tehdejší působení Sovětů Josef Havrda. Kontakt s nimi měli Havrdovi opravdu úzký. Ač vojenští důstojníci na jídlo chodili na náves, tak v jídelně na statku „úřadovali“ a velitelé zde měli i postele. 

„Když začalo po válce vysídlování německého národa, tak Němci byli odstěhováni ze Sudet, z pohraničí. (…) A ti Němci, kteří byli odtamtud vystěhováni, tak byli na určitý čas přidělení jako ‚národní hosté‘ na statky. Tak u nás také byla přidělena rodina z Broumovska. Ti lidé u nás byli asi jeden rok a čekali na odsun do Německa,“ vysvětluje Josef Havrda. Docházelo ale i k přesunům obyvatel na druhou stranu. Kočí, který dříve sloužil u nich na statku, a jeho rodina se přesunuli do bývalých Sudet do zabraného statku. Otec Josefa Havrdy jim pak pomáhal s prací v hospodářství. Chybělo jim vzdělání a byli spíše zvyklí na pokyny poslouchat. „Říkávali: ‚Víš, hospodáři, my bychom všechno udělali, jenom nevíme, co máme dělat,‘“ přibližuje pamětník problematické aspekty s přesuny obyvatel. 

Z prvních let po druhé světové válce má však Josef Havrda i další vzpomínky. Jedna z těch nejzajímavějších patří tehdejšímu ministrovi zahraničí, který byl v roce 1947 na návštěvě v Novém Městě nad Metují. Tehdy malý Josef stál na balkoně spolu se svojí matkou, která patřila ke skupince, která ho měla oficiálně přivítat. Protože však sedmiletý Josef z balkonu špatně viděl, Jan Masaryk ho vzal do náručí. Josef Havrda tak i dnes vzpomíná na to, že ho jako dítě choval v náručí ministr zahraničí a syn prvního československého prezidenta.

Vzdor Havrdů končí vyhnáním a devíti měsíci vězení

Josef Havrda v dětství navštěvoval pětitřídní školu v Nahořanech a později měšťanskou školu v Novém Městě nad Metují. Rodiče pokračovali s prací na hospodářství až do roku 1948. Tehdy komunistický režim rodině odebral stroje, dostala za ně pouze výkupní list s odhadní cenou. V roce 1949 bylo v Nahořanech založeno JZD druhého typu. Jednotná zemědělská družstva sdružovala grunty, které byly dříve samostatné. V Nahořanech se snažilo bojovat proti nucenému vstupu do JZD zhruba deset hospodářství. Podle nových norem měli tito zemědělci plnit nesmyslně nastavené dodávky. 

Při okresním národním výboru pracovaly osoby, které v doprovodu tajné policie navštěvovaly sedláky, a pokud některý z nich neplnil dodávky na sto procent, tak byl perzekvován. Josef Havrda uvádí, že tito lidé „brakovali chlévy a brali dobytek“. Rodina Havrdů vydržela vzdorovat až do roku 1957, a to i přesto, že v roce 1956 zemřel pamětníkův otec. V té době byl jeho starší bratr na vojně, a tak se mladý Josef staral o hospodářství se svou matkou a mladším bratrem sám. Nakonec však museli svůj domov opustit. Dostali přidělený mizerný byt – místo, kde ještě rok před jejich příchodem byla umístěna telata. Pro režim ale zůstali stále nepohodlní. Všechno vygradovalo v roce 1959, kdy byli bratři Havrdovi nepodmíněně odsouzeni. Josef Havrda pracoval jako mlátičkář a jeho bratr jako obsluha u obilí. Jejich proviněním se stalo nesplnění požadovaného úkolu, který jim přidělil agronom. Josef Havrda je dodnes přesvědčen, že důvodem jejich uvěznění ale byl jejich původ. Nakonec strávil ve vězení devět měsíců. Většinu této doby strávil v nápravných pracovních táborech Poláky a Nové Sedlo. Tato doba mohla být mnohem delší, kdyby zůstalo u původního obvinění ze sabotáže. K němu však nakonec nedošlo, a to díky dobrému právníkovi, který jim pomohl podobně jako jiným obviněným sedlákům před nimi. 

Většinu těchto devíti měsíců strávil pamětník v nápravně pracovním táboře, kde panovaly otřesné podmínky a většina odsouzených byli sedláci. Ubytováni byli v dřevěných domech, bylo jich dvacet v jedné místnosti. Měli nařízeno, že topit se může pouze do devíti hodin do večera. „Byla tam taková zima, že jsme ráno měli před obličejem jinovatku,“ vzpomíná Josef Havrda. „Dá se říct, že to byly podmínky koncentračního standardu. Byli jsme za dvojitým plotem a mezi plotem z ostnatého drátu, který byl čtyři metry vysoký, běhali psi,“ uvádí. Z vězení ho propustili 4. června 1960. Vrátil se domů ke své matce a také k práci na státním statku. Absolvoval také vojenskou základní službu, během které působil jako kuchař.

Splněný sen o moři se stal symbolem získané svobody

V následujících letech si v práci vybudoval jisté postavení, a tak když se v roce 1965 oženil se Zdenkou Hejcmanovou, dostali možnost bydlet v nové bytovce. I jeho žena pocházela ze statkářské rodiny, které byl majetek vyvlastněn a která byla nucena se vystěhovat. Její rodina pocházela z Probluze u Hradce Králové. Mimo radar komunistického režimu zůstala jen jedna jejich chalupa. Zde si manželé Havrdovi nakonec postavili dům a v roce 1972 se sem přestěhovali. 

Josef Havrda se v letech, která dnes nazýváme normalizací, věnoval své rodině, zaměstnání a práci v obci. Jistý dohled režimu na sobě ale stále pociťoval. „V kádrovém oddělení všechno věděli. Říkali mi, že sledují, co kde vyprávím. Že o mně vědí,“ vzpomíná. 

Zažádat si o dovolenou mimo území tehdejšího Československa se ani nepokoušel. Jak sám uvádí, měl známou na celnici, která mu řekla, že u jeho jména je uvedeno, že se nedoporučuje vydat mu pas. To, když se zmínil, že by velice rád viděl moře. Všechno se změnilo až s příchodem roku 1989. „Lámal se chleba, co bude dál. Matka mi řekla, že soukromé podnikání teď bude vzkvétat. Že jsem se svobodný narodil a svobodný bych měl skončit. Ať začnu podnikat a bojuji,“ připomíná pamětník nové možnosti, které přišly společně se sametovou revolucí. Rozhodl se tak založit autodopravu zaměřenou na zátěžové ověřování mostních vah. V rámci restitucí jeho rodina i rodina jeho ženy získaly svá hospodářství zpátky. 

Na statku v Nahořanech začal pracovat starší bratr Josefa Havrdy a jeho potomci. On sám se pak se svou ženou začal starat o vrácený majetek v Probluzi. „Náš život nebyl promarněný a nejvíc jsme se napracovali v poslední době, od doby sametové revoluce. S pomocí rodiny jsme dávali do pořádku majetek, který se nám vrátil. Byly tam spadlé střechy, zbořené domy, dnes je to zahrádka. Ale stojí za tím pětatřicet let houževnaté práce celé rodiny,“ uvádí. 

Sametová revoluce hodně věcí změnila, nejen navrácení ukradeného majetku, ale také možnost svobodně cestovat. Až v devadesátých letech se mohl Josef Havrda vydat na dovolenou do zahraničí a konečně vidět vytoužené moře...