The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Havránková (* 1935)

• přišla na svět 21. července 1935 do rodiny majitele mlýna v Pečkách

• otec František Havránek koupil nový, moderní mlýn v roce 1919

• v květnu 1945 byl František Havránek křivě nařčen z kolaborace

• několik měsíců byl mlýn pod národní správou, poté byl vrácen Havránkovým

• bezprostředně po únoru 1948 komunisté mlýn definitivně znárodnili

• rodina Havránkových přišla o veškerý majetek a musela se vystěhovat

• pamětnice zprvu nesměla studovat, poté absolvovala chemickou průmyslovku

• maturovala v roce 1956, přesto ještě v 60. letech dělala podřadnou práci

• po roce 1989 získala rodina mlýn i ostatní majetek v restituci zpět

• v roce 2025 žila Jitka Havránková v rodném domě v Pečkách

Vystoupala po schodech na malé plato nad kotlem. Vedl tam také výtah, kterým se nahoru dopravovaly pytle. Jeden pytel vážil metrák. Takový náklad by ženy po schodech nevysmýkaly. Nejdříve se v kotli rozpustila soda, pak se tam z pytlů sypala kopyta s peřím. Sypat do kotle kopyta s peřím nebyla legrace. Lopatky míchadla vyčnívaly nad hladinu, otáčely se bez přestání a bylo to nebezpečné. Kdyby nezvedla pytel dost vysoko, mohlo míchadlo pytel zachytit a stáhnout ji dolů. Když se kopyta s peřím rozvařila, přečerpala se kaše do vedlejší místnosti, kde se to v kádích odpařovalo. Kaši zahřívaly hadice napumpované horkou párou, a jak kaše houstla, musela se hlídat, dokud nezačala kypět.

Byl tam smrad, špína a zlé ženy. V noci pospávaly v šatně na stole, zatímco Jitka seděla na schodech mezi káděmi a hlídala kaši z rozvařených kopyt. Jakmile to začalo syčet, utíkala vypnout páru. Kdyby kaše vzkypěla příliš prudce, natekla by jí na záda. Schody končily nahoře nad káděmi, ale tam sedět nemohla. Hemžilo se to tam šváby. Už vůbec si nedovedla představit, že by strávila noc s ženskými v šatně. Nebylo by příjemné být s nimi v jedné místnosti. Urážely ji, nadávaly a posmívaly se jí v jednom kuse. Žily v osadách blízko Peček a byly velmi dobře informované, kdo byl mlynář Havránek. Do února 1948 se o žádného Havránka nestaraly, ovšem teď tady v tom smradu trápily jeho dceru tak, že na to nikdy nezapomněla.

Lepší než mouka uherská

Jitku i Alenu učil otec spořivosti. Nikdy od něj neviděly korunu kapesného. S penězi neměly nic mít. Ovšem za vysvědčení dostala každá stovku. Měly ze spořitelny jakési kovové taštičky, do kterých tu stovku musely vložit. S taštičkami je pak mlynář ostentativně vedl přes celé Pečky na náměstí do záložny a všichni, kdo tam byli, to dobře viděli. Majitel mlýna František Havránek vede své nastrojené dcery uložit peníze, které jim právě daroval. „On si táta vůbec neuvědomil, jak tím ty komunistické Pečky dráždí,“ vypráví Jitka Havránková. „Ne všechny lidi. To ne. Ale byla tady dost velká komunistická základna, která se okamžitě zmobilizovala, když přišel její čas.“ 

František Havránek koupil rozestavěnou firmu v Pečkách v roce 1919. Bylo mu pětačtyřicet let. Dokončil budování mlýna a začal mlít. Automatické válcové mlýny Františka Havránka v Pečkách patřily za první republiky k nejmodernějším v Československu. Povozy a nákladní auta přivážely obilí od sedláků z okolí, zatímco železniční vlečkou přijížděly vagony pšenice z Kanady, nakoupené na burze. Kanadským zrnem doplňoval mlynář místní úrodu a vytvářel vlastní směsi pro prvotřídní mouku. Jitka Havránková si dobře zapamatovala otcovu laboratoř, ve které mouku testoval, zkoumal těsto a pekl zkušební bochánky. Říkala jim buchty. „Pro svou výbornou jakost těší se mouka Františka Havránka výborné pověsti, jest mnohem lepší a levnější než mouka uherská,“ napsaly Národní listy v roce 1927.

V roce 1932 se František Havránek oženil. Bylo mu bezmála padesát let, ale dosud si nenašel na svatbu čas a mlýn neměl kdo zdědit. Nevěsta Marie, rozená Lukešová, byla o dvaadvacet let mladší a přišla do mlýna z Prahy. Za rok po svatbě přivedli František s Marií na svět dceru Alenu a v pětatřicátém se narodila Jitka. Spolu se mlýnem koupil otec v Pečkách také pět hektarů polí a vysázel ovocný sad. „To byl tátův koníček,“ vybavuje si Jitka Havránková otce mezi stromy. Rostlo jich tam dvě stě šedesát. „Zkoušel všechny možné odrůdy. Pořád něco rouboval, a když se ukázalo, že se to sem nehodí, narouboval něco jiného,“ vzpomíná. Od počátku léta až téměř do zimy bylo v sadu co sklízet a dozrávalo toho tolik, že to ve mlýně ani nedokázali zkonzumovat. První zrály třešně májovky, potom chrupky a šlo to dál až k višním. V sadu rostly nejrůznější odrůdy švestek a švestiček, šest druhů hrušní, také keře angreštu a rybízu, ze kterého otec dělal víno. Trpěl cukrovkou. Proto bylo víno kyselé tak, že se matka otřepala, jen co si dala doušek. „Lezla jsem ze stromu na strom. Sad byl moje hřiště,“ vypráví Jitka Havránková.

U vily, ve které rodina bydlela a kde měl otec kanceláře, kvetla velká zahrada. Různé bezy, záhony kosatců, trsy pivoněk. Také stromkové růže tam rostly. Musely se každý rok ohnout a zakopat do země, až se Jitka divila, jak je možné, že se nezlomí. Kolem betonového bazénku rostly buxusy a Jitka s Alenou se tam koupaly a sestřenice z Prahy s nimi. U bazénku byla stále kaluž vody plná bláta, kterým si Jitka malovala indiánské tetování. Aleně se bláto nejspíš hnusilo, neboť se jí ve tváři zračil odpor. „Blátem by se nikdy nemazala. Chodila načančaná, hrála na klavír, zatímco já jsem byla na klavír levá. Lítala jsem venku a měla jsem kolem sebe pořád partu děcek,“ vypráví pamětnice. Všude se dalo najít zrní. Křoviska kolem mlýna proto ukrývala spoustu vrabčích hnízd, ze kterých Jitka vybírala vajíčka. Malé žloutky míchala s hlínou a hrála si na vaření.

Jste v našich rukou

Z dopisu mlynáři Havránkovi v Pečkách s datem 10. října 1940: „Pane Havránek! Do dnešního dne stopování v záležitosti trestné věci máme v rukou svědecké doklady a po ruce dostatek svědků o Vaší protistátní činnosti říše… Nemusíme Vám připomínat, že velmi dobře jste pročítal i s Vaší Pí. časopis Boj. Již tento důvod stačí k okamžitému zatčení Vás obou a žalářovaní mimo vysokou peněžitou pokutu, ale máme bezpečně zjištěny horší trestné činy a to takového druhu, že stačí jediný a bude Říšský válečný náš soud rozhodovati krátce o Vašem životě a smrti a zabavení všeho Vašeho majetku. Dle toho vidíte, že Váš život a život Vaší paní, jakož i Váš celý majetek spočívá od této chvíle v našich rukou a na našem mlčení.“

Psaní obsahující chyby, odeslané z Prahy, nemá podpis. Autor žádá sto padesát tisíc korun. „Na něco Vás upozorním pane Havránek. Nebude-li obnos v pořádku a včas na určeném místě, že počínaje úterkem 12 hodin do 24 hodin po uplynutí této lehoty jste již v našich rukou i s Vaší Pí. Dále pak, že by Vás nenapadlo činiti někde na České policii oznámení neb cosi podobného. Tím byste uspíšil své zatčení neb Vás nemůže zachrániti nic jiného než naše podmínky splniti. Rovněž tak se zbytečně neobracejte na advokáta. Vše by bylo marné a bezúčelné… Nezapomínejte, že od této chvíle jste stopován i s Vaší Pí. a že i telefonicky Váš hovor jest odposloucháván. Prozatím však důvod jest pouze pro podezření, s kým se stýkáte, ale jakmile učiníte krok, jež by naše podmínky křížil, pak budete ihned zatčen.“

V březnu 1939, kdy Adolf Hitler vstoupil do Prahy a nacistické Německo vyhlásilo Protektorát Čechy a Morava, nebyly Jitce Havránkové ani čtyři roky. Když vzpomíná na idylické dětství v zahradě rozkvetlých růží, s bazénkem a vrabčími vajíčky, na třešně v otcově sadu, na kuchyň v rodné vile, kde máma připravovala z cukru a smetany karamelky, nerozlišuje mezi tím, zda to bylo ještě před válkou, za války nebo po ní. Netušila, jak velkému nebezpečí byli rodiče za okupace vystaveni. Až později se dcery dozvěděly o tom, že otec byl zapojen do utajeného seskupení lidí, které organizovalo dodávky mouky z venkova do Prahy. V přísném přídělovém systému kontrolovali okupanti každý kilogram potravin a do mlýna k Havránkům přijížděly inspekce. Přesto zvládl mlynář nashromáždit zásoby, které úřadům zatajil. A zřejmě se ubránil i vydírání, kterému byl vystaven, byť byla mouka pro Prahu vyzrazena a někteří lidé byli zatčeni. „Vaši spoluviníci jsou již vyzrazeni, jen Vy s Vaší Pí. manželkou jste na svobodě,“ napsal anonym.

Všechno se ovšem mlynáři před dcerami skrývat nepodařilo. Celou válku prodával mouku také lidem z okolí. A zatímco na černém trhu nabízeli šmelináři kilo třeba za osmdesát korun, u Havránka stála mouka pětikorunu. „Byla to tenkrát úřední cena. Za pět korun se mouka v krámě přidělovala na lístky. A takhle ji otec pod rukou prodával,“ říká Jitka Havránková. „Nepřejte si vidět, jak to tady vypadalo kolem Vánoc, svátků nebo pouti… Deset dvanáct lidí přišlo najednou a skladník byl celý nešťastný. Prosil ženský, aby měly rozum a chodily sem po jedné. Aby je nikdo neviděl.“ Tušila, že je to nebezpečné, nevěděla ovšem jak moc. Jednou byla u toho, když máma chystala inspektorům při kontrole svačinku. Šla se do kuchyně podívat, jak vypadá „takovej echt německej policajt“.

Plivali a pouštěli psy

Noční hlídač ve mlýně byl stařičký pán a Jitka Havránková si myslí, že mu otec dával práci ze soucitu. Hlídačova žena pletla zase kombinézy na zimu. Matka od ní kombinézy kupovala, přestože kousaly, nedaly se nosit a holky je nesnášely. Teď měl stařec klíče od zahrady, a když tam Jitku pustil pro několik lusků hrášku, postával u branky s puškou. „Komunistické mlýny města Peček,“ hlásal v květnu 1945 transparent roztažený v šalandě, ve které odpočívali zaměstnanci. Alena ten nápis viděla a běžela to říct Jitce. „Nic jsme tenkrát o komunismu nevěděly a šly jsme se zeptat mámy,“ vypráví Jitka Havránková. „Toho si nevšímejte. Je to nějaký nesmysl,“ odpověděla matka.

Za několik dnů předvolali otce na národní výbor a přednesli mu obvinění z kolaborace. Někdo křivě tvrdil, že udal gestapu konkurenta mlynáře a ten pak skončil v koncentračním táboře. Na bránu mlýna přitloukli ceduli „národní správa“, vyhnali rodinu do horního patra, zavřeli kanceláře a zakázali otci s matkou vycházet z domu. Táta byl mohutné postavy a byl jako skála. Výrazná osobnost. Jitka si otce vážila, protože za války riskoval. Teď měli všichni radost, že válka skončila, ale uprostřed té euforie se stala křivda. Bylo jí deset let, když s Alenou obcházela Pečky s peticí a prosila lidi o podpis svědectví, že jim mlynář Havránek za války prodával mouku. „Někteří na nás plivali, řvali a nepouštěli nás do baráku. Jiní dokonce pouštěli psy,“ vypráví Jitka Havránková. „Více ovšem bylo těch, kteří nám to podepsali.“

Ještě nedávno viděla sousedky, jak chodí do mlýna. Nepotřebovaly lístky, nemusely platit šmelinářům nehorázné sumy. Stačilo pár korun, stavit se u Havránků a mohly doma napéct buchty nebo uvařit omáčku. Teď pamětnice musela u stejných sousedů žadonit, aby se rodičů zastali. „Našli se mezi nimi lidé, kteří vám chtěli pomáhat?“ padne při natáčení otázka. „To už bylo horší. Spousta lidí to podepsala, aby měla pokoj. Těch, kteří se nad tím pozastavovali, těch nebylo mnoho. A už vůbec neměl nikdo odvahu otevřeně se za nás postavit. Podepsali to, ale obhájit jsme se museli sami. Snad to bylo tím, že já i sestra jsme byly ještě děti. Možná nám to nechtěli do detailu vysvětlovat. Ale my jsme na to vůbec nebyly připravené. Dosud jsme měly doma idylku. Když jsme se chovaly, jak si rodiče představovali, měly jsme ráj.“

„Nezapomínejte, že od této chvíle jste stopován i s Vaší Pí. a že i telefonicky Váš hovor jest odposloucháván,“ vyhrožoval anonym v roce 1940. Právě vymyšlený telefonický kontakt s gestapem měl být důkazem, že je mlynář udavač. Jenže otec byl pečlivý. Na půdě našel svůj archiv a v něm účty za telefon. Číslo gestapa se v těch dokumentech neobjevilo. Ovšem podpisy sousedů ani výpis hovorů nebyly mlynáři nic platné. Někdo mu chtěl mlýn sebrat a hotovo. „Komunistické mlýny města Peček,“ stálo na plakátě v šalandě. „Byla tady zajetá komunistická buňka a musela mít původ v první republice,“ přemítá Jitka Havránková. Když na to všechno vzpomíná, vypráví o muži, kterému říká „štábní kapitán Lohn“. Před válkou byl důstojníkem československé armády a během protektorátu patřil k organizátorům dodávek mouky do Prahy. Přežil nacistické vězení, a jakmile dostal zprávu, že jsou Havránkovi v nouzi, vypravil se do Peček. „Vlítnul na národní výbor, všem tam vynadal a byli jsme z toho venku,“ vzpomíná Jitka Havránková. „Za pár dnů bylo po všem, mlýn nám vrátili a my jsme si vydechli. Nastala krásná doba.“

Tak mě třeba zabij!

Panu Karbusovi bylo šestnáct let, když ho František Havránek objevil. Vozil tehdy do Prahy zeleninu na trh a mlynář si všimnul, že je šikovný. Udělal z mladého Karbuse skladníka a brzy z něj byla mlynářova pravá ruka. Jitka Havránková o svém otci vypráví, že to byl moderní člověk. Měl nápady, hodně se učil, vybudoval moderní firmu, ale jeho dcera si myslí, že v běžných věcech moc praktický nebyl. Proto si našel skladníka, který na všechno dohlížel. Všechno promýšlel do detailu. „Možná měl i velký podíl na tom, že za války neprasklo, že meleme mouku načerno,“ říká Jitka Havránková. Skladník bydlel ve vile, stejně jako Havránkovi. Také stárek a mládek, otec a syn Nebřenští, bydleli ve vile. Ostatní lidé ze mlýna žili jinde. Někteří ve svém, jiní v domě v Sokolské ulici, který otec koupil.

Celkem měl mlýn dvanáct zaměstnanců. Kočí Vocásek jezdil s koňmi a staral se o polnosti. Jeho družka Joštová pečovala o dobytek. Šofér a závozník jezdili s náklaďákem, kterému za protektorátu namontovali kotel na dřevoplyn. Po válce přibyl do mlýna nákladní vůz z UNRRY. Ve mlýně pracovali také dva pomocní dělníci, účetní a korespondentka, v kuchyni kuchařka a někdo pro ni k ruce. Když se matka Marie přivdala z Prahy do mlýna, moc toho o hospodaření nevěděla. Ovšem přivést na svět dvě dcery a starat se o ně, to samo o sobě ambiciózní Marii nestačilo. Nastudovala si, jak chovat drůbež, a vzala si to na starost. Vybudovala u mlýna drůbežárnu. Každý rok nakoupila sto padesát malých kuřat. Chovala šedesát králíků. Jitka Havránková vypráví o tom, jak se mrňavým kuřatům svítilo žárovkami, než se je podařilo vypiplat. Jak se všechno točilo kolem nich. Jak se kroužkovaly slepice a číslovala vajíčka, všechno přesně podle toho, jak to matka dokázala zorganizovat.

Krátce po únoru 1948 se Marie Havránková zhroutila. Komunisté vtrhli do mlýna znovu a definitivně. Tři měsíce nevylezla z postele. Neunesla tu křivdu. Starý, cukrovkou trpící otec chodil po úřadech a zjišťoval, co se děje. Sháněl advokáty. Sestra Alena bydlela na internátě v Praze. Neměli žádné peníze. Slepice i králíky, kuchyň i domácnost, to všechno měla zvládnout tehdy třináctiletá Jitka. Neuměla uvařit nic než kávu. Všechno dosud dostávala na stůl od kuchařky, babičky nebo mámy. Styděla se, když tátovi pekla koláč a byla z toho hromádka těsta s rozvařenými švestkami. Podle vyhlášky ministryně výživy z 18. srpna 1948 o znárodnění některých průmyslových a jiných podniků a závodů v oboru potravinářském sebrala komunistická moc soukromým vlastníkům lihovary, pivovary, sladovny, také pekárny, mlékárny, podniky masného průmyslu i mlýny, a mezi nimi rovněž Automatické válcové mlýny Pečky majitele Františka Havránka. Vyhláška 2150/1948 podepsaná ministryní Ludmilou Jankovcovou měla zpětný účinek od 1. ledna 1948.

Přízemí prostorné vily s kuchyní, obytnými pokoji a kancelářemi museli Havránkovi okamžitě opustit a přestěhovat se do patra. Jitka Havránková nikdy nezapomněla na sporák postavený na parketách, který si sem z kuchyně mohli přenést. Otec nesměl do mlýna, do skladu obilí, do kanceláří, nikam. Přišli o pole, koně, dobytek, auta, zahradu i sad. Veškeré účty byly zmrazeny. Neměli zač nakupovat jídlo. Příbuzní z Prahy, kterým celou válku dodávali potraviny, se Havránkových začali stranit. Objevil se jediný, který přinesl otci deset tisíc v hotovosti, aby alespoň něco měli. Jen slepice i králíci zatím rodině zůstali a pamětnice se o ně musela starat. „Maminka je nemocná, nesmíš si to tak brát,“ utěšoval Jitku otec, když se na ni nervově vyčerpaná matka obořila, že dělá všechno špatně. „Tak mě zabij! Tak mě klidně zabij!“ křičelo děvče. Otec sám měl přitom každou chvíli namále. Matku musel mít neustále nablízku. Cukrovka byla vážná a kóma hrozilo bez přestání.

Co si o sobě myslíš, Havránková?

Učitel zpěvu a hudební výchovy Jalovecký na měšťance v Pečkách byl chlap jak hora, hezký jak panna. Tak si ho Jitka Havránková zapamatovala. Doma si zpívala, jen když luxovala koberce, aby ji nikdo neslyšel. Matka i sestra měly hudební nadání, ale Jitka byla antitalent. Záviděla sestře, jak hraje na klavír. Sama se do klavíru přihlásila třikrát, ale pokaždé to za půl roku vzdala. V roce 1948 poprvé poznala, co je to politika. „No jó! Kapitalistka…“ posmívala se děcka ve škole a Jitka slyšela slova, která dosud vůbec neznala. Cítila nepřátelství. Nebyli takoví sice všichni, ostatní se drželi zpátky, ale nenašel se jediný, který by řekl, že není dobré takhle se k mlynářově dceři chovat. A tehdy se učitel Jalovecký rozhodl, že v hodině zpěvu začne zkoušet na známky.

Jitka věděla, že se jí třída vysměje. Jenže učitel ji vyvolal, strčil si pod bradu housličky a spustil nějakou písničku. Jitka nic. Zpívat opravdu neuměla a teď ji učitel nutil, aby zpívala veřejně. Pohlédl na ni a začal hrát znovu. Jitka zase nic. Udělal pauzu a spustil potřetí. Jitka tam tiše stála. „Co si o sobě myslíš...?“ zařval učitel a otazník změnil na vykřičník. „Že když jsi Havránková, že si můžeš dělat, co chceš?!“ Sestře Aleně by se to nestalo. Alena by to zvládla. Měla hudební sluch a vůbec byla matce blíže. Jitka byla rebelka. Naivní idealistka. Dokonce si zprvu v duchu říkala, že ti komunisté mají svým způsobem pravdu. Pohádky brzy vyměnila za Jiráska, Světlou, Raise. Obrozenecká literatura psala o malých a chudých lidech na venkově. Nebyl důvod psát o šlechtě, protože ta byla německá. Vnímala nerovnost ve společnosti. Litovala rodiče, ale komunisty omlouvala. Jenže tomu byl brzy konec.

Několik let nesměla z měšťanky na žádnou střední školu. Ráda by studovala gymnázium, obchodní akademii nebo střední školu sociální… „Je nám líto, pane Havránek. Rádi bychom vaši dceru přijali, ale nejde to,“ opakovali ředitelé, všichni to samé. V roce 1951 nastoupila Jitka do učení v chemickém závodě zvaném Draslovka v Kolíně. Nenaučila se tam nic. „Byla to poslední štace pro lidi, kteří byli tak hloupí, že je nikam jinam nevzali,“ vzpomíná Jitka Havránková. „Jediné, co bylo v učení potřeba, bylo koště a lopata.“ Ostatní učenky na ní brzy poznaly, co je zač, a znovu jí to dávaly najevo. V Draslovce se vyráběl insekticid s obchodním názvem Cyklon B, který v roce 1941 začali nacisté používat k masovému vraždění v plynových komorách. Jediný člověk, se kterým si trochu rozuměla a dalo se s ním mluvit, byl starý Němec šéfující laboratořím. Po válce nemusel do odsunu, protože nikdo jiný výrobě v Draslovce nerozuměl. Němec si pamětnici oblíbil a podnik děvče nakonec doporučil ke studiu Střední chemicko-technologické školy v Kolíně.

„Je nám líto, ale musíme vás propustit,“ oznámil Jitce Havránkové ředitel ústavu pro výzkum kovových rud v Kutné Hoře. Bylo to v roce 1960, možná o rok později. Přesně už si to nepamatuje. Po maturitě do ústavu v Kutné Hoře nastoupila a pět let tam dělala práci, kterou si oblíbila, měla ji ráda a všichni s ní byli spokojení. Pomocí rentgenu analyzovala vzorky z rudných ložisek v celém Československu. Našla si ve městě bydlení. Líbilo se jí tam. Komunistické Pečky jí připadaly daleko. Ovšem komunisté z Peček ji v Kutné Hoře vypátrali a tak dlouho na vedení výzkumného ústavu naléhali, vyhrožovali a nedali pokoj, až se jim podařilo pamětnici z laboratoří vypudit. Začínala šedesátá léta, o kterých se později říkalo, že prý byla zlatá. Ovšem Jitku čekalo smradlavé peklo. V Lučebních závodech Kolín vařila v kotlech kopyta a peří, ze kterých se vyráběla pěna do hasičských cisteren.

Zpěv rodné zemi

Když se k tomu Jitce Havránkové konečně naskytla příležitost, odešla z Kolína a přestěhovala se do Prahy, kde si našla jiné místo. Po čase se vrátila do Peček. V devadesátých letech získala rodina Františka Havránka svůj majetek zpátky a v době natáčení pro Paměť národa žila Jitka Havránková ve své rodné vile. Během vyprávění se několikrát vrátila do období od konce války do února 1948. Vzpomínala na poválečnou euforii a nadšení. Chodila do Sokola, cvičila na nářadí a připravovala se na všesokolský slet. V roce 1946 vystupovala v Pečkách v sokolském kroji na slavnosti k prvnímu výročí konce války a recitovala báseň Josefa Hory Zpěv rodné zemi: „A tak jdem / mrtví, živí, nezrození / nekonečné pokolení. / Z bouřných mraků nad světem / stoupáš s námi, ostrov štěstí / nekonečný život náš / na němž je nám růst i kvésti / držet stráž.“

Později pochopila, že to byla doba falešných nadějí. Doba, která nezvratně směřovala ke komunistickému převratu. Dobře to v Pečkách viděla, že byl „únor precizně připravený“. Ještě více než znárodnění mlýna, chudoba, ústrky a bezpráví však Jitku Havránkovou zasáhlo, jak se lidé kolem změnili. Jediný skladník Karbus se od mlynáře a jeho rodiny úplně neodvrátil. „Snažil se nám pomáhat,“ vzpomíná. „Sice tajně, aby to nikdo nevěděl, ale přece.“ Přes všechno trápení a špatné zkušenosti však Jitka Havránková zásadně odmítá tvrzení, že jsou Češi národem kolaborantů. „Takové řeči mě přímo uráží,“ říká. „Viděla jsem to na našem tátovi, jak dokázal za války riskovat. Spousta lidí se zapojila do odporu proti nacistům. A kdo se nezapojil, tak alespoň pomáhal tam, kde to bylo potřeba.“