The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Havlůj (* 1920  †︎ 2014)

„My jsme ho zachránili, a on stejně umřel.“

  • vyučil se ve Waltrovce
  • člen ilegální organizace Komunistická mládež
  • zatčení a transport do Mauthausenu

Dětství a praxe ve Waltrovce

František Havlůj se narodil v Praze-Stodůlkách a ve svém rodném domě žije doposud.

Otec pocházel z velkého hospodářství, jeho sestra měla cihelnu a on zde dělal nejprve řidiče a posléze jezdil s mlátičkou po žních.

„Narodil jsem se tady ve Stodůlkách, přímo v tomhle baráku, a pak jsme se přestěhovali. Když jsem chodil do měšťanky, tam otec koupil barák a tady bydleli nějaký příbuzný.“

Absolvoval obecnou i měšťanskou školu. Poté šel do učení do Waltrovky (továrna na výrobu těžkých aut a motorů) v Radlicích.

„Já jsem chodil do měšťanky na Klamovku tři roky, a protože jsem byl nejstarší, tak mě nechali ještě jeden rok, to byl tzv. jednoroční učební kurz.“

Způsob výuky probíhal pouze formou praxe v závodu. Každý půlrok sloužil na jiném oddělení, prošel tedy postupně celým závodem. Pracoval například v dílnách, kde se prováděla montáž a remontáž leteckých motorů, kalibrace. Tyto zkušenosti mu pomohly později v závodě Steyru.

„Za mě tam ještě dělali PN-ky, to byly takový náklaďáky, a pak taky měli licenci na nějaký Fiat Junior“

„V té době, kdy jsem tam dělal, tak tenkrát válčila Itálie s Habeší. A vždycky ty státy měly sankce, že jim nesměli dodávat. Ale protože oni ty mašiny chtěli, tak Švýcarsko bylo neutrální stát a to mohlo prodávat, tak se ty motory udělaly…“

Okupace

Vyučil se v roce 1937 a v závodě zůstal, v roce 1939 měl nastoupit brannou povinnost, ale to již nestačil. Po okupaci se přidal k odbojové činnosti skupiny Komunistická mládež. Rozšiřoval letáky, pomáhal rodinným příslušníkům zavřených lidí.

„Rozšiřovali jsme letáky a šlo o podporu jak těch už zavřených lidí, tak těch, co byli doma. Tak jsme pomáhali těm manželkám a tak dále… No a rozšiřovali jsme ty zprávy, co jsme dostávali a tak…“

Za tuto činnost byl na konci září zatčen a poslán do koncentračního tábora Mauthausen.

„Letáky dostával vždy jenom jeden. Tak to mělo bejt, ale nebylo, to je jasný. Většinou se ty lidi znali. Přece bys nepřišel k někomu koho bys neznal: ‚Hele, pojď, půjdeme do tohodle pracovat.‘ Nejsem blázen, ne? To by ses zbláznil, to by tě udal! To tak není. Proto taky když to bouchlo, tak to vylítlo až tam nahoru. A potom, kdo tam byl, to ať mi nikdo, nikdo neříká, že nemluvil. Ne, blbost! To donutili, žes mluvil i to, cos nechtěl uvést.“

Mauthausen

Do Mauthausenu dorazil 3. října 1941 v transportu čítajícím přibližně 260 lidí. 

„Tohle byl transport, který měl tenkrát asi 260 lidí a jeli jsme do toho koncentráku. A to tě strčili na vlak, to byly ty antony a šli jsme na nádraží. To bylo plný nemocnejch lidí, tak ten vagon u mě tam usekli a ty už tam dávali. Ty měli přijít první na řadu.“

První půlrok byl pro Františka Havlůje nejtěžší, většina lidí v koncentračním táboře přežila maximálně půl roku.

„To bylo nejhorší období a umřelo tam z tohoto tábora počítám dvě třetiny lidí.“

„Bylo spočítáno, že normálně zdravej člověk přežije půl roku a jde… Nemusí se ho nikdo dotknout, nemusí bejt bit, nic a za půl roku…“

Měl štěstí, že přestože pracoval v kamenolomu a bydlel v bloku 13, což byl snad nejhorší blok, přežil.

„Já jsem byl ve Steinbrucku – kamenolomu. Nás tam bylo 1100. 1100 lidí tam chodilo po těch schodech dolů…“

„Tohle tam ještě udělali, já už jsem se toho nedočkal, ale měli to udělat a právě tohle to bylo, že oni sebrali z celé třináctky marody, a my takhle co jsme byli, tak jsme šli do tý osmičky, to je pod sebou. Rudla, já a ještě nějaký jsme šli do tý osmičky, a protože tam byl ten Hašler na tý třináctce, tak nevím, úraz žádnej neměl, ale zůstal tam. Jestli tam musel zůstat, nebo nemusel, já nevím. Prostě tam zůstal. A takhle jak tam byly ty baráky, tak mezi nima ty kousky to se ohradilo, tam nikdo nesměl, a ty dostávali ještě míň žrádla než my a teď ještě je polejvali studenou nebo horkou vodou. No prostě likvidace…“

Jeho kamarád z odboje, zatčený spolu s ním, ovšem pověstný půlrok nepřežil (Rudolf Formánek zemřel 8. 3. 1941).

„Ten Rudla Formánek, co o něm mluvím, my jsme spolu dělali, spali, do práce chodili. Neviděl jsem, že by byl bit. … To člověk musel mít všude oči, jak nebyl, tak jste byl furt bitej. A to všude… Třetího října jsme tam přišli, třetí říjen, třetí listopad, třetí prosinec, třetí leden, třetí únor, třetí březen a osmýho března zemřel. Na vysílení.“

V bloku 13 měl také možnost potkat se s Karlem Hašlerem. Poznal ho už jako starého pána na konci života.

„A on (Hašler) tam byl, já nevím jestli 14 dní nebo tři neděle, to totiž těžko někdo dokáže, protože nikdo, kdo tam s ním byl, tady není. To jsou takový báchorky, mně taky vždycky řekli... Já jsem s ním už pak kontakt neměl, ale tam v tom baráku jsem s ním byl. Ale vím, že prostě co tam se dělo v tom baráku, to znamená, že kdo se tam dostal, tak tam zůstal už s nima. Vždyť oni celej ten barák zlikvidovali! Taky on někdy v půli prosince nebo nějak tak zemřel. No asi šest neděl tam byl, víc ne.“

Práce v kamenolomu byla těžká a každý se samozřejmě snažil dostat na jiné komando.

„Tady se kopalo a dole se to naváželo a teďka nejhorší byla právě ta ornice, dřeváky se ztrácely.“

Němci, když potřebovali obsadit nějaké místo, protože v táboře téměř všechny odborné práce vykonávali vězni, vyhlašovali jakési konkurzy. Někdy to ale byly falešné zprávy a dozorci vězně, kteří se přihlásili, pak zbili nebo rovnou zabili.

„Najednou přišla zpráva, že budou vybírat do fabrik. Jenomže to nešlo se jenom tak přihlásit.“

„Tam se třeba někteří přihlásili do Buzenu, to byl tábor. Oni je naložili do toho antonu a pustili tam vejfuk a odvezli je tam… To byly jiný a jiný fígle…“

„A to právě jsme zjistili, že Němci, kteří posluhovali u těch esesáků v těch barákách, se přihlašujou. Tak jsem se přihlásil jako brusič kalibru.“

Na práci do Steyru, fabriky, kde měl být odborníkem na kalibraci, odjel 21. 9. 1942. Zbytek války prožil zde. Fabrika byla několikrát vybombardovaná, provoz se ale nezastavil.

„To jsme do práce nešli, protože nešla elektrika, a tak jsme zůstali na baráku a teď jsme už slyšeli letadla…“

Osvobození 

Po osvobození Američany se dostal do sběrného lágru, který Američani zřídili. Pomáhal jim tam a setkal se s jedním Čechem z Českého Krumlova, který ho s kamarádem a jeho manželkou odvezl nakonec do Československa.

„Byli jsme v tom lágru a teďka tam byli ti, co obsadili krajskej národní výbor, Kreisamt nebo tak nějak – krajské vedení. A ty nás vzali, já nevím, kolik nás bylo, a dali nás do měšťanský školy, do třídy, to byla třída pro … holky tam měly šicí stroje, to jak jsou ty ruční práce. Tak tam jsme byli. No já jsem přijel až 23. 5. 1945.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století