The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Nina Havlíková (* 1949)

• narodila se 8. července 1949 v České Lípě, kde žila do deseti let

• po maturitě na Střední všeobecně vzdělávací škole v Praze 10 studovala v letech 1967–1973 na Fakultě všeobecného lékařství UK

• po promoci nastoupila jako lékařka do nemocnice při ministerstvu vnitra, kde byla zaměstnaná do roku 1980

• po mateřské dovolené začala pracovat jako obvodní lékařka v Praze 6

• v letech 1986–1993 pracovala jako závodní lékařka železničního zdravotnictví

• v dalších letech pečovala o nejmladšího syna, adoptovanou dceru (1997) a chlapce v pěstounské péči (2001)

• v roce 2025 žila v Praze

Nina Havlíková je žena, lékařka, která po okraj naplnila Hippokratovu přísahu; chránila životy i základní lidské hodnoty. V době totality se věnovala svým pacientům, aniž by šla vstříc výhodám, které by jí tehdy mohl přinést vstup do komunistické strany. Do dospělosti postavila své tři děti a nakonec dala s manželem domov ještě dalším dvěma, které vstoupily do života s řadou handicapů.

O politice se doma vedly spory

Nina Havlíková se narodila v České Lípě 8. července 1949 a zde také prožila prvních deset let svého života. Otec Václav Zelenka pocházel z Jindřichova Hradce, dědeček byl hudebník, kapelník vojenské hudby. Babička byla v domácnosti, otec měl jednu sestru Bohumilu. Kontakty s touto rodinou byly po celé dětství Niny velmi řídké: „Na tu část rodiny mám poměrně málo vzpomínek, protože jak moje babička Karolína, tak moje matka byly trochu konfliktní a příliš se nesnášely. Až teprve když jsem byla na medicíně, tak jsem se na praxi k nelibosti maminky přihlásila do Jindřichova Hradce do nemocnice. Tam jsem víc poznala babičku a velmi se spřátelila s tátovou sestrou.“

Tatínek měl ekonomické vzdělání a pracoval jako účetní. Za války, ještě před maturitou, byl nuceně nasazen: „Táta byl v Dachau u Mnichova ve firmě nějakého stavitele. Vůbec si na něj nestěžoval, nemuseli bydlet v žádném táboře, ale ubytoval je u sebe, dostávali plat, a dokonce jim dával dovolenou.“ I přesto vyprávěl, že všichni věděli, co se kolem nich děje: „Táta vždycky říkal, jak mohli Němci tvrdit, že nic nevědí, když to věděli i oni, studenti, kteří chodili kolem koncentračního tábora. O tom mluvil často.“ 

Matka Nina Zelenková, rozená Navrátilová, pocházela z České Lípy a u jejích rodičů zpočátku všichni bydleli. Zde se také narodila o dva roky mladší sestra. Později rodiče odešli pracovat do Prahy a malá Nina ještě nějaký čas žila s babičkou a dědečkem. Do Prahy se stěhovala, když jí bylo deset let. Matčini rodiče měli před jejím narozením poměrně velký statek v nedalekém Bořetíně a dědeček navíc provozoval dopravní firmu: „V osmačtyřicátém mu to bylo vyvlastněno a on potom pracoval ve svém podniku, nejdříve jako dispečer nákladní dopravy a později jako vrátný, až do důchodu.“ Dědeček i rodiče vstoupili po válce do Komunistické strany Československa (KSČ): „Máma byla taky v KSČ, ale velice krátkou dobu. Protože já jsem se narodila v roce 1949 a ona řekla, že nebude chodit na schůze, když mě v tu dobu bude kojit. A oni ji vyloučili.“ Otec zastával názor, že myšlenky, které strana reprezentuje, jsou dobré, jen lidé jsou špatní, a Nina se s ním na tohle téma často přela. 

Na medicíně nikdo nebouřil

Školní docházku začala Nina v České Lípě a dodnes ráda vzpomíná na svoji první učitelku: „Byla opravdu velice dobrá. Sice jsme měli rozdané nějaké učebnice, ale ona je příliš neuznávala a měla učebnice z první republiky, které nám v menším počtu rozdávala, hlavně češtinu a čítanku. Jinak ale byla i přísná. Trestala rákoskou přes prsty a já jsem také jednou dostala.“ Protože neměla Nina s učením problémy, snadno zvládla přechod na základní školu do Prahy a později i na střední všeobecně vzdělávací školu. Vzpomíná, že učit se nepotřebovala a měla dost času na své záliby, tedy divadelní skupinu, pro kterou dělala především organizační věci, a atletiku. Již na střední škole se také seznámila se svým budoucím manželem, se kterým ji spojovaly kulturní zájmy, i když měl technické vzdělání. Když se pak hlásila na lékařskou fakultu, měla tak dobrý všeobecný přehled, že by mohla jít studovat jakýkoli humanitní obor. Vybrala si ale medicínu, kam nastoupila v roce 1967.

Uvolněnou atmosféru té doby si ale nebyl čas příliš užívat: „Ty bouřlivé roky se odehrávaly asi zcela mimo medicínu, protože na medicíně se všichni dřeli a nikdo nebouřil.“ Společenské změny ale samozřejmě s budoucím manželem sledovali a tvořili si vlastní názor: „Dubčeka jsem neměla ráda. Všichni ho uctívali, všichni byli nadšení, ale mně připadal nedůvěryhodný a slabý. Takže já jsem nebyla překvapená, že to tam potom vzdali.“ Hluboce se jí ale dotklo upálení Jana Palacha: „To byl nejhroznější zážitek mého života. Kvůli Palachovi jsem se potom ještě po letech pohádala, protože když jsem dělala lékařku u dráhy, měla jsem u sebe zdravotní sestru, která byla jako sestra vynikající, ale byla to zarytá komunistka. A občas jsme se chytly.“ To se stalo, i když jednou jely dělat preventivní prohlídky zaměstnancům do východního Německa: „Jely jsme tam a byl zrovna srpen. Vezl nás tam řidič. A Majka začala mluvit o tom, že Palach byl blázen. Já jsem se v té chvíli tak strašně rozčílila a řekla: ,Povídejte si, co chcete, ale tohle mi říkat nebudete.‘ A jenom jsem viděla, jak se v zrcátku pan řidič kouká na nás dozadu.“

Doktoři byli kariéristi, chtěli lepší místo, lepší plat

Po ukončení lékařské fakulty v roce 1973 nastoupila Nina Havlíková jako lékařka do nemocnice při ministerstvu vnitra, kde si udělala interní atestaci. Později ji ještě musela doplnit o tzv. všeobecnou. Již na svém prvním pracovišti odmítla vstoupit do komunistické strany: „Tam byli ve straně všichni lékaři, sestry ne, sestry byly normální. Oni i ti doktoři byli normální, ale byli kariéristi, chtěli lepší místo, lepší plat. A nebylo jim jasné, proč do strany nechci.“ V roce 1974 se jí narodila dcera Markéta a o pět let později druhá Eliška. Když s ní chtěla zůstat na mateřské dovolené tři roky, na což byl tehdy nárok, v nemocnici jí to neumožnili a žádný orgán s nimi nechtěl jít do sporu. Pracovní poměr tedy ukončila a po mateřské nastoupila jako obvodní lékařka v Praze 6. Práce to byla hodně náročná: „Byl to opravdu záhul. Přišla jsem na obvod a měla jsem 70 pacientů za odpoledne.“ Ani na druhém pracovišti ji neminul pohovor ohledně vstupu do komunistické strany. Tehdy se ale už připravovala na křest, a tak přestala být perspektivním kandidátem: „Když jsem dělala na obvodě, tak tam jsem se dozvěděla, že moji pacienti, kteří byli v místní organizaci KSČ, řekli, že by mě měli požádat, abych šla do strany. Pozval si mě ředitel, ale já už v té době uvažovala, že se nechám pokřtít. Takže názory se mi úplně změnily. Ale musela jsem tam jít a jedna kolegyně mi říká: ,Musíš jim to říct nějak opatrně. Řekni: Mám děti a nemocného manžela a tak.‘ Já jsem tam přišla a začala jsem. Ale bylo mi to takové trapné a nakonec povídám: ,Víte, pane řediteli, já už se nějakou dobu rozhoduji, že se nechám pokřtít a dohromady to nejde.‘ A on seděl a říká: ,Tak si to rozmyslete a přijďte za 14 dní.‘ A já jsem si říkala: Za 14 dní zase znova… Tak jsem pokračovala: ,Vždyť vám říkám, že se rok rozhoduji, že se nechám pokřtít, tak do strany nechci.“

Se sametovou revolucí přišel nový život

Když ale bylo Elišce šest let, měla vážný úraz a po jejím návratu z nemocnice s ní pamětnice musela zůstat téměř rok doma. Po této době hledala práci bez nočních služeb, a nakonec nastoupila jako závodní lékařka železničního zdravotnictví. Zde pracovala ještě tři roky po sametové revoluci. Svobodu vítala s nadšením, vzpomíná, že dcera Markéta byla na Národní třídě a vyprávěla jim, co se tam událo. Bezprostředně potom odjela Nina Havlíková na školení do Plzně, a právě tam se účastnila prvních demonstrací: „Všichni jsme byli rádi, že se to změnilo. V Plzni začínaly demonstrace později, takže tam jsme šli na vůbec první demonstraci, která tam byla za kostelem na Plzeňském náměstí. Myslím, že tam mluvil Kaiser. Najednou všude zhasla světla a do toho začali štěkat psi. My jsme všichni dostali strach a nějaká paní říkala, že na nás jdou policajti se psy, protože v Plzni nebylo ještě obráceno vůbec nic. Pak jsme zjistili, že tam byl pán, který se šel podívat na demonstraci a psy vzal s sebou.“ Protože tam byla několik dní, mohla pozorovat, co se kolem děje: „Byl to výborný zážitek, protože v ubytovacím zařízení, kde jsme bydleli, s námi byli na jiném školení ubytovaní i důstojníci. A ti na demonstrace nechodili, jen seděli sklesle v mezipatře, kde byla televize, mlčeli a koukali na televizi. Byl to veliký rozdíl, protože všichni lékaři, kteří tam byli, se radovali. Také tam ještě fungoval normálně okresní výbor KSČ, my jsme kolem nich chodili na demonstrace a viděli jsme, jak tam za oknem pořád jednají,“ uzavírá Nina Havlíková.